Katarina Gryvul. Foto Nika Gargol
Miloš Hroch, Karel Veselý a Jiří Špičák připravují pro Alarm hudební newsletter Soundsystém. Tohle je ochutnávka březnového vydání. Pro plnou nálož hudebních novinek se přihlaste k odběru. Každý poslední čtvrtek v měsíci vám pak bude chodit dávka hudebních tipů a minirecenzí přímo do e-mailu.
Co dělat?
Historie se odehrává v noci. Po euforickém večírku hudebních cen Vinyla mě 24. února ráno probudily SMSky. Začala válka! Nejdřív přišel strach o kamarády a známé na Ukrajině, potom úzkost z budoucnosti. Umřeme všichni v jaderné válce? Po nekonečných hodinách doomscrollingu jsem dokázal konečně položit telefon a pustil jsem si desku The Ballasted Orchestra od Stars of the Lid. Sáhl jsem po ní v podstatě automaticky a ponořil se do táhlých tónů, které zpomalují čas. Nechal jsem se odnést mimo dějiny, které se poslední roky dějí nesnesitelně intenzivně.
Dva roky poté, co se koronavirus rozšířil po celém světě, vypadá najednou vysedávání u Netflixu v lockdownu jako čirá idyla. Žít při tom všem normální život vyžaduje dost velkou psychickou odolnost a tou já rozhodně nedisponuju. Stejně jako během nejtěžších měsíců pandemie nemám poslední měsíc chuť nic psát, ani číst, ani se na nic dívat – refreshovat po pěti minutách zpravodajskou stránku ale rozhodně ničemu nepomáhá. Jediné, co snesu, je hudba. Nesmí být moc nová, nesmí mi připomínat nic z tohoto světa.
O útěšné moci hudby se hodně psalo už před dvěma lety. Do centra dění se tehdy vrátil ambient nebo různé formy new age hudby, které pracují s terapeutickými účinky. Devalvovat hudbu na něco užitkového je samozřejmě věc krajně problematická, ale když jsme s uměním v každodenním styku, stejně ho nějakým způsobem „využíváme“.
Zas a znovu mě napadá otázka: „Co můžeme dělat?“ Tedy kromě přímé pomoci uprchlíkům a posílání peněz na podporu okupované Ukrajině. Muzikanti pořádají koncerty a labely sestavují kompilace, jejichž výtěžky jdou na pomoc potřebným. Solidarita k hudební scéně vždy patřila a je dobře, že je znovu silně cítit. Pak mě ještě napadá jedna základní věc – zkusit se nezbláznit. Neříkám žít, jako kdyby se nic nedělo, ale jednoduše zkusit zůstat při smyslech. K tomu nám pomáhej hudba. (k)
Deska měsíce
Asi byste si nevsadili na to, že norská písničkářka a spisovatelka Jenny Hval bude experimentovat se soundem brazilské tropicálie nebo bossa novy. Její osmá studiová deska Classic Objects a debut u londýnského labelu 4AD vás ale vyvede z omylu. Jedná se o její nejpopovější desku, která je plná vřelých zvuků a povznášejících melodií. Podle vlastních slov chtěla do písní dostat jednoduché příběhy a odpoutat se od těžkých konceptů. Jenny Hval předchozí alba stavěla kolem silných ženských hrdinek a radikálně feministických umělkyň, nyní se ale stala hrdinkou vlastních příběhů. Jak se deska Classic Objects povedla, zhodnotí Miloš Hroch s novou posilou Soundsystému a přispěvatelem Alarmu Jiřím Špičákem.
Nezní to až moc banálně? Jak tenké jsou stěny v Perlovém pivovaru? Co na to Gilles Deleuze? Poslechněte si Soundsystém v audiu.
Hlídka
Tysha: Katarina Gryvul (Standard Deviation)
„Když ze světa zničehonic vyteče všechna krev,/ z našich těl vyrostou tulipány,“ zpívá původem ukrajinská skladatelka a houslistka Katarina Gryvul na odzbrojujícím albu Tysha. Umělkyně, která v současnosti studuje počítačovou hudbu a sound art na univerzitě v Grazu, svoji druhou desku nahrávala před válkou, ale její slova rezonují dnes ještě silněji. Delikátní experimentální elektronika se tu spájí se světem současné vážné hudby. Metalické a dekonstruované zvuky se proplétají s lidským hlasem a klasickými nástroji, jako je harfa. Gryvul dělá sofistikovaný experimentální pop, který místy připomíná tvorbu Holly Herndon, jindy brooklynské duo LEYA. Harmonie Gryvul postupně rozbíjí digitálními glitchi, přičemž album znepokojuje i konejší. Nahrávka vyšla u kyjevského labelu Standard Deviation, který na začátku března také vydal monumentální kompilaci: slouží jako dobrý úvod do ukrajinského techno undergroundu a výtěžek jde ukrajinské armádě. (m)
Ecko Bazz: Mmaso (Hakuna Kulala)
Futuristický africký rap, který míchá lokální vlivy s globalizovanou kulturou. Bylo jasné, že tu bude další evoluční stupeň rapu a na papíře to vždy znělo slibně, ale ve skutečnosti mi dlouhé roky trvalo, než jsem slyšel něco, co by tento příslib naplnilo. Ugandský rapper Ecko Bazz přichází z party kolem labelu Hakuna Kulala z Kampaly, který je napojený na vydavatelství Nyege Nyege. Kdo sleduje poslední roky progresivní elektroniku, měl by být už doma. Bazzovo debutové album je čirý mindfuck, divoká smíchanina žánrů, jako jsou grime, dancehall nebo gqom, podaná s intenzitou nastavenou na jedenáct. O beaty se postarali Slikback, DJ Die Soon, Scotch Rolex a Debmaster. Ecko Bazz prý podle tiskové zprávy rapuje příběhy násilí v ugandských slumech, ale na jeho texty nepotřebujete Google Translator – stačí vnímat jeho syrovou vervu. Přes všechnu klaustrofobii a agresivitu ale najdete v jeho projevu i rapový swagger a občas i svůdnou ležérnost. (k)
Keeley Forsyth: Limbs (The Leaf Label)
Anglická zpěvačka a skladatelka Keeley Forsyth začala vydávat hudbu až po čtyřicítce (předtím se věnovala herectví), což výjimečně není zbytečná informace: v jejích kompozičně i zvukově pečlivě vystavěných písních na aktuální druhé desce Limbs je opravdu slyšet životní zkušenost a přemýšlivost, která u většiny lidí přichází až s věkem. Je to závažná hudba, která se ale (opět výjimečně) obejde bez přehnaného manýrismu a ornamentálnosti. Stopové prvky teatrality tu jsou, Keeley Forsyth svým hlasovým projevem připomíná třeba Anohni a písně performativním způsobem deklamuje, díky smyslu pro dynamiku a správné načasování pomlk ale není posluchač zahlcený. Písně jsou vzdušné, prostoupené zvukem smyčců, dechů nebo kláves. Forsyth je nijak nekomentuje, nápovědu nedává ani obal desky, na kterém vidíme jenom černobílou fotografii paže. Všechno je ukryté v oněch šestadvaceti minutách stopáže. Je to trochu staromilský přístup, ale i ten dokáže být při správném uchopení dobrodružný. (j)
Eastbloc Sound: No to War (Eastbloc Antifascist Sound Alliance)
Na Instagramu sleduji několik ukrajinských elektronických producentů nebo provozovatelů klubu, kteří vzali do rukou zbraně a brání svá města. Je zvrhlé, že dřívější ochránci hudebních safe spaců musejí nasazovat svoje životy na těch nejnebezpečnějších místech. Spřízněné hudební kolektivy mimo Ukrajinu zase berou do rukou jiné zbraně: jsou to samplery nebo modulární syntezátory. Vydávají benefiční kompilace, snaží se přispět a jen tak nečinně nesedět. Velkolepou kompilaci No to War vydal kolektiv Eastbloc Antifascist Sound Alliance. Přizvali 64 producentek a producentů, nejenom ze zemí bývalého Východního bloku: folklórním technem přispěl polský producent Avtomat z kolektivu Oramics, původem běloruská zvuková umělkyně mʊdʌki dodala kostelní drone a Mala Herba přišli se zaklínačským darkwavem. Nechybí tu ani pražská dvojice TraumaTorr nebo Fin Vladislav Delay, který ve své tvorbě spojuje ambientní citlivost a dunivé dub techno. Obal kompilace je inspirovaný hravými malbami ukrajinské lidové umělkyně Marie Prymačenko, jejíž dílo bylo uchované v muzeu ve městě Ivankiv severozápadně od Kyjeva, ale ruské bomby je se začátkem invaze srovnaly se zemí. Výtěžek z kompilace jde neziskovkám pomáhajícím Romům a LGBTQ+ lidem utíkajícím před válkou. Více benefičních kompilací pro Ukrajinu, včetně 4UA od pražského kolektivu UNIZONE, najdete třeba v článku pro The Quietus. Další tipy jsou v přehledu Pitchforku. Přispět můžete taky komunitnímu rádiu 20ft, které vysílá přímo z Kyjeva. (m)
Archivní horečka
Sonic Youth: In/Out/In (Three Lobed Records)
Poslouchat archivní nahrávku In/Out/In je jako být se Sonic Youth ve zkušebně. Nebo šmírovat na zvukovce před koncertem. Jde o kolekci pěti raritních jam sessions z nultých let, které obyčejní smrtelníci z velké části neměli šanci slyšet. Jedná se o první oficiální nahrávku kapely po více než deseti letech. Jako fanoušek Sonic Youth dostanete všechno, po čem toužíte: od typicky zkreslených kytarových linek přes průzračné melodie, které se roztaví v noisu. Kytarovou improvizaci na albu jen ve skladbě In & Out doprovodí tlumený a zastřený zpěv Kim Gordon, jinde slyšíme, jak se kapela domlouvá při zkoušce. „Are you tuned to anything? Are you tuned to a tuner?“ ptá se Lee Ranaldo ke konci tracku Basement Contender. Při poslechu staronové kolekce je člověk Sonic Youth na milimetry blízko.
Skupina intelektuálů, kteří měli našprtaný punk, hudební avantgardu i dějiny výtvarného umění, založila kapelu v New Yorku roku 1981 a rozpadla se o třicet let později. Dnes jsou Sonici podobný kult jako dříve Grateful Dead a v oběhu koluje řada bootlegů nebo nahrávek pořízených na koncertech. Ranaldo v nedávném rozhovoru pro Pitchofork vzpomínal, že nikdy fanouškům nezakazovali pořizovat DIY nahrávky, ale žádali publikum, aby je následně zaslali kapele. Nahrávky tvoří rozsáhlý archiv, o který se stará Ranaldo s bubeníkem Stevem Shelleym a postupně ho zpřístupňuje na Bandcampu kapely. „Naše nahrávky díky tomu poslouchám hodinu denně a to je na mě dost,“ svěřil se Shelley. „Je fyzicky i emocionálně vyčerpávající poslouchat koncerty Sonic Youth. Protože jsem tu kapelu miloval.“ Jedná se o unikátní příklad toho, jak může kapela tohoto formátu vést poměrně bohatý posmrtný život. (m)
Knižní klub
Pavel Klusák: Uvnitř banánu (Fra)
Skladatel Václav Hálek, který zemřel v roce 2014, napsal za svůj život šest tisíc kompozic. Tvrdil, že mu je nadiktovaly houby, jejichž hudbu údajně slyšel. Jeho „mykologické“ symfonie a komorní skladby současná muzikologie vesměs ignoruje, pro Pavla Klusáka je ale hrdinou hodným obdivu. Panteon všemožných excentriků a outsiderů obydluje Klusákovu novou knihu Uvnitř banánu – v 60 krátkých portrétech se tu oslavují momenty podvratnosti, narušení řádu normality nebo bizarní historické anomálie, hledá se magie hudby, která nepotřebuje žebříčkové úspěchy ani nadšené recenze. Je to tak trochu kabinet kuriozit, které ale Klusák opečovává s láskou – píše úsporně, se smyslem pro delikátní humor a portréty jsou skvěle vypointované. Klusák o knize mluví jako o svém prvním beletristickém počinu, čímž ještě více rozmazává hranice mezi publicistikou a fikcí. Kdo bude po přečtení spěchat na internet a ověřovat si informace z jiných zdrojů, okrade se o část zážitku. (k)