Pavel Klusák. Foto Jakub Koumar, použito se souhlasem autora
V neděli večer jsem si pustila televizi. A protože jsem člověk, který svůj mediální čas běžně dělí spíše mezi streamovací platformy, podcasty, sociální sítě a ehm… knihy, můj mozek okamžitě přepíná na vlnovou frekvenci alfa. Tu spouští neodbytný „televizní“ pocit původních pořadů, že čas se zastavil někdy kolem roku 2005. Předávání (mediálně nejzdatnějších!) literárních cen Magnesia Litera za rok 2022, uklizené na kulturní kanál ČT Art, tak i v předzvěsti blížícího se pondělí nechalo mozek nerušeně plout v dojmu, že se nic neděje, všechno je možné okamžitě zapomenout, ale zároveň netřeba propadat depresi, že bychom zrovna my Češi, jazykem a literaturou obrozený národ, neměli literaturu, která by nestála za důstojné ocenění snímané veřejnoprávními kamerami.
Souboj vědeckých ústavů
Atmosféra předávacího večera příhodně strnulá, dvojice moderátorů nešťastně zapíchnutá za pultíkem chvílemi dost možná zažívala pocity jako před školní tabulí. S literáty to prostě není jako s hokejkami, a tak si Jiří Havelka naběhnul hned při prvním předávání ceny za nakladatelský čin, když se prozradil, že co je faksimile, tuší spíše mlhavě. Hned první kategorie svými nominacemi také bezelstně odkrývá celou politiku Magnesií: než formovat a popostrkávat společenskou debatu, snaží se mediální pozorností rovnoměrně odměňovat různorodé výkony, které si to tak nějak zaslouží. Ve zmíněné kategorii se tak potkaly monografie o pozdně středověké latinsky psané Lipnické bibli (Lucie Doležalová, Karel Pacovský a kol.), populárně naučná ediční řada Zip nakladatelství Argo / Dokořán a publikace fotografky Dity Pepe Hranice lásky.
V čem je vlastně hlavní potíž těchto doplňkových kategorií Magnesií? Jsou naprosto nekoncepční holomajznou.
Lze odtušit, že vítězná Lipnická bible. Štít víry v neklidných časech pozdního středověku bodoval díky digitální součásti projektu (veřejně přístupný interaktivní web se scany komentovaného biblického textu). Jinak těžko říci, v jaké disciplíně spolu jednotliví nominovaní soutěžili – badatelský projekt, který jistě potěší každého medievalistu vs. artová angažovaná kniha a řada populárně vědných knížek? Co se hodnotí? Osvětovost a čtenářský dopad? Nápad? Zpracování? Originalita nebo nadčasovost? Vědecká erudice a koncepčnost? Náročnost z pohledu nakladatele? Těžko říci. Proč se nemohla stát nakladatelským počinem třeba dvoukilová fotograficky výpravná a textově velmi podrobná kniha entomologa Jana Žďárka Ohroženi hmyzem? Protože náhodou zvítězila v kategorii naučné literatury, kde porazila komplexní studii jedné kapitoly modernismu, tedy Civilizovanou ženu Martiny Pachmanové a třísvazkový Útěk z Leopoldova Jaroslava Rokoského? V čem se přesně soutěžilo? Nebo výsledek jen znamená, že porotce-biolog Stanislav Komárek uhádal porotkyni-kurátorku Lenku Lindaurovou? Nebo se jednotlivé bichle hodily na váhu a nejtěžší zvítězila? Jestli ano, muselo to být těsné.
Zmíněné kategorie přesto prezentují publikace, které nevzbuzují pochyby a důstojně zvítězit by vlastně mohlo cokoliv. To už se nedá říci o kategorii publicistiky, kde se objevuje i publikace Mrazík s pendrekem v ruce Alexandra Mitrofanova, který je mediálně hýčkaným odborníkem na Rusko zřejmě hlavně proto, že se tam narodil. Ale samozřejmě také proto, že na jeho rusofobní determinismus dobře slyší dnes politicky silně se vymezující generace, což je ta stejná, jaká si kdysi takticky počkala na Listopad. Naštěstí pro publicistickou kategorii vítězí ale skvělá revize Gottova kultu a nástin normalizačně-transformační kontinuity našeho pop kulturního marasmu z pera Pavla Klusáka. A stejně jako v kategorii knih naučných stabilně bodují knihy biologické psychedelie (takové to, jak nelidsky vidí brouk a jak slyší sýkorka) – zde nesmí chybět něco usebraného (Pro smrt uděláno. Živé rozhovory o posledních věcech Michala Plzáka a Lucie Vopálenské).
Nad kategorií blog roku lze jen pokrčit rameny: čas se zastavil, nic se neděje, proto se tato kategorie od začátku míjí s mediální realitou. Zatímco po aspoň trochu zajímavých blozích bude nebohá porota pátrat ještě za deset let, tak o podcastech už budou vycházet historické výklady (ať už je budeme chápat jako publicistiku, populárně naučnou kategorii nebo umělecký dokument).
V čem je vlastně hlavní potíž těchto doplňkových kategorií Magnesií? Jsou naprosto nekoncepční holomajznou. To zde říkám s vědomím situace, kdy je nutné každému vítězi na čelo nalepit pomyslný reklamní banner (součástí názvu ceny je značka sponzora) a za velikou slávu se považuje to, že vítězové vůbec dostanou nějakou finanční odměnu. Dovedete si představit, že by měly svou kategorii třeba literární věda? Literární publicistika? Že bychom oddělili-zrušili brouky a kameny (a to píšu jako zaujatá čtenářka zvířecích knih včetně Žďárkových) od společenských věd? Že by existovala samostatná kategorie pro edici a jiná pro monografii nebo výtvarnou publikaci? Unesla by vůbec naše nebohá zemička takový intelektuální nápor? Nebo musíme literatuře dodávat vážnost a společenskou záslužnost kontextem vědeckých opusů tvrdých oborů?
Co má smysl?
Leč pojďme k jádru věci, jímž je přímo literatura. Zatímco básnické porotě lze věřit, že měla šanci své hromádky knih přečíst a vybrat tři tituly do nominace, prozaická porota už takovou důvěru nebudí. Ano, zatímco nakladatelské a naučné kategorie jsou svého druhu profesním či ideovým lobbingem, tady se nějak předpokládá, že se knihy čtou, ba dokonce hodnotí podle relativně definovaných kritérií literární kvality. Porota pro jistotu nominuje hned šest titulů – že se stejně nemusí dvakrát trefit, je zřejmé, stejně jako fakt, že i kdyby byli v porotě dva sečtělí vizionáři, zbytek je pohodlně přehlasuje. Nevadí, nakonec je to jen literární cena, výsledek časových okolností a náhody. A nedá se s tím nic dělat. Prostě nedá, protože by se jinak o těch knihách muselo mluvit, debatovat, vedly by se argumentační války a všem by se vařily hlavy, jestli je teda lepší psát deníčkově a intimně a přesto odvážně jako Rudčenková, nebo má větší hodnotu literárně zneklidňující hra Zuzany Říhové – a nebo, sláva, máme tu román společenský a angažovaný, a přesto poeticky výrazný ba ojedinělý, protože se autor (juchú) vykašlal na všechny ty dnes už navinulé postmoderní hrátky a prostě napsal knihu o důležitých, ale subtilních rysech české mysli – Destrukci Stanislava Bilera.
Jenže to by nešlo, to by stálo spoustu peněz a televizního prostoru, kde už to teď přetéká intelektuálním bzukotem záznamů dvacet let starých koncertů a kmetskou energií revue Třistatřicettři – a na internetu už taky skoro žádné místo není. Navíc dílo poroty by přestalo být tajemným aktem rozhodovacího příšeří intelektuálních kuloárů – a to nikdo nechce. Přeci buďme rádi, že je to tak, jak je, nevrtejme do toho, nebo to celé spadne zjištěním, že je ta literatura taková nanicovatá. Poděkujme za korunky Moleskine a minerálce a zase rok neobtěžujme.
Ale stejně to letos nakonec dobře dopadlo. Autorka vítězné dětské knihy Marka Míková byla vtipná (určitě stejně jako její kniha), vítěz ceny čtenářů Pavel Tomeš opakovaně děkoval svému nakladateli, jímž je podle všeho on sám, a i vyložení introverti zvládli výměnu několika vět s vizuálně dokonalými moderátory. Máme skvělé vítěze, Pavla Klusáka (kromě publicistiky i Kniha roku) s knihou Gott. Československý příběh a v kategorii prózy Stanislava Bilera a jeho venkovský román Destrukce – redaktor Alarmu tu v jistém smyslu stvořil umělecký pandán svého YouTube kanálu Všichni tady umřeme. Jistě i oni prodají více výtisků, než kdyby nevyhráli – stejně jako ostatní vítězové i jen nominovaní, vždyť oni všichni byli v neděli večer v televizi. A právě tím se Litera také primárně zaklíná. Jenže co je smyslem literatury, literárních cen a literárního života? Prodat v televizní show tučného knižního zajíce v pytli (dobře, čouhají mu ven aspoň nohy) a přetrpět „zhudebněnou“ poezii v podání toporné variace všech Ev a Vašků z planety šlágr? Nebo už je načase si připustit, že to blahosklonné „pomáhání literatuře“ formou polomarketingového projektu, jímž ve skutečnosti Magnesia Litera je, už je dávno mimo – a udělat z literatury a její reflexe skutečnou příležitost pro intelektuální výkony? A nebo samozřejmě můžeme setrvat na vlnách alfa a za zvuků písní Karla Gotta nemyslet na nic důležitého, jak by řekl Pavel Klusák.
Autorka je členkou redakce Alarmu.