Foto Quinn Dombrowski, Flickr, CC BY-SA 2.0
„Nejvíce mě asi děsí, jak dlouho ještě budeme muset neúnavně bojovat, dokud nás česká společnost začne vnímat jako rovnocenné občany a občanky, kteří si zaslouží stejně kvalitní život a právní ochranu jako ostatní Češi a Češky. Jak dlouho ještě budeme muset usilovat o uznání našich identit a práva na tělesnou integritu, autonomii a svobodu rozhodnutí, když nám v těchto dnech nejvyšší česká soudní instance posílá jasnou zprávu o tom, jak nás česká společnost vidí? Nebo možná, lépe řečeno, jak nás vidět chce, a proto nás násilně udržuje v toxických, nesmyslných a nelegitimních škatulkách,“ řekl mi po vyhlášení nálezu můj kamarád Teo Hrubý.
Odmítnutí kastrace jako „nesplnění podmínek“
Transgender osoba, jejíž návrh na zrušení ustanovení občanského zákoníku, zákona o specifických zdravotních službách a zákona o evidenci osob neuspěl, se ve své stížnosti. mimo jiné opírala o rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v případu Garçon a Nicot proti Francii z roku 2017. Podle něj jsou nucené sterilizace trans* lidí v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, konkrétně s právem na respektování soukromého a rodinného života. Verdikt Ústavního soudu nicméně judikaturu Evropského soudu naprosto opomněl, měl totiž „značné pochybnosti“ o přenositelnosti jím vyslovených závěrů v této oblasti do českého právního řádu. Navrhovatel*ka při demonstraci nepřiměřenosti zásahů do svých základních práv upozorňoval*a, že znakem skutečného „trans člověka“ zdaleka není jen chirurgická změna pohlaví, protože projevy vnímaného genderu „mohou být různé, od operativní přeměny pohlavních orgánů přes hormonální terapii po estetickou úpravu zevnějšku“. V souvislosti s nemožností změny rodného čísla bez nucené sterilizace text ústavní stížnosti poukazoval také na fakt, že český právní řád neuznává existenci nebinárních a intersex osob.
Problém relevantní menšiny Ústavního soudu nakonec není v neznalosti samotné, ale v záměru některé věci zkrátka nepoznat.
Ústavní soud se ale pojmu sterilizace rozhodl obloukem vyhnout. Navrhovatel*ka podle jeho slov podmínku pro změnu rodného čísla v podobě změny pohlaví nesplnil*a bez ohledu na znění občanského zákoníku. Právě ten nicméně chirurgickou změnu pohlaví podmiňuje „znemožněním reprodukční funkce“, tedy sterilizací. Soud tak návrh na zrušení předmětného paragrafu občanského zákoníku neodmítl jako nepřípustný, rozhodl se jím meritorně zabývat, ovšem bez jakékoliv argumentace v této oblasti.
Úvahy nad vhodností, nezbytností či přiměřeností lékařských zákroků vedoucích ke změně pohlaví, které předvídá občanský zákoník, se totiž Ústavnímu soudu „ve světle uvedeného jeví jako nadbytečné“. K možné neutrální verzi rodného čísla pak soud podotkl, že „na území České republiky se lidé dělí na ženy a muže. Toto chápání binární existence lidského druhu nemá původ ve vůli státu ve smyslu vůle veřejné moci, neboť veřejná moc je pouze akceptovala jako společenskou realitu“. U většiny obyvatelstva rozřazení do binárních kategorií podle soudu nepředstavuje obtíže, a zákonodárná moc tak jen pasivně následuje to, k čemu společnost sama dospěla. To, s jakým pohlavím se jednotlivec vnitřně identifikuje, je v souvislosti s rodným číslem slovy soudu v podstatě bezvýznamné a „odlišné zacházení s lidmi podle této charakteristiky by postrádalo objektivní a rozumné důvody, které k odlišnému zacházení ústavní pořádek vyžaduje“.
To není módní trend
Viktor Heumann z neziskové organizace Trans*parent prosazující práva trans* a nebinárních osob naopak říká, že „je mnoho životních situací, které vyžadují legitimování pomocí osobních dokladů, a zdaleka se nejedná jen o styk se státními úřady. Trans* lidé tak neustále prozrazují svůj nejintimnější životní a zdravotní problém úplně cizím lidem. Na náš spolek se obrací řada mladých lidí, kteří mají problémy se šikanou ve školách – vzhledem k tomu, že tyto chirurgické zákroky nejsou do 18. roku věku povoleny, nemají nezletilí lidé v ČR žádnou legální možnost, jak si úřední pohlaví změnit“.
Podle Lenky Králové, producentky edukačního YouTube kanálu V tranzu, čtvrteční argumentace soudu „vychází ze zcela zastaralého předpokladu, že trans* lidem jde primárně o chirurgickou změnu genitálu. Veřejnost má pocit, že u trans* lidí se vše točí kolem sexu a sexuálního života. Nám však jde primárně o běžný každodenní život.“ Králová vidí problém také v tom, že trans* a nebinární lidé, jejichž existence není progresivní novinkou pár „woke“ aktivistů, se stávají rukojmími kulturních válek. „Pohled lidí se však vždy změní, když někoho poznají osobně. Pak pochopí, že to není sexuální věc ani kulturní hype.“
Bývalá veřejná ochránkyně lidských práv Anna Šabatová v posledních dnech svého úřadování jakožto vedlejší účastnice řízení dala ústavní stížnosti za pravdu. Stávající zákonná úprava je podle ní mimo jiné v rozporu s právem na nedotknutelnost osoby a zákazem zásahu do fyzické integrity člověka bez jeho svobodného a informovaného souhlasu. Její nástupce Stanislav Křeček své možnosti účastnit se řízení jako vedlejší účastník nevyužil, pozornosti si ale jako obvykle užil skrze své „cokolifobní“ a nekompetentní facebookové statusy. Příležitosti vstoupit do řízení se zato chopila Aliance pro rodinu – nemohla si nechat ujít šanci poukázat na další skupiny obyvatel, které údajně ohrožují tradiční rodinu a „veřejný pořádek“.
Soudkyně zpravodajka čtvrtečního nálezu Milada Tomková v rozhovoru pro Seznam Zprávy zase podotkla, že sice „nemůžeme zavřít oči před debatou o genderových otázkách. Je ale nutné vidět, že jako společnost teď zažíváme daleko hlubší problémy.“ Má-li tím soudkyně na mysli válečnou situaci, je potom náhoda, že Vladimir Putin spojuje reakci mezinárodního společenství na ruskou válečnou agresi na Ukrajině s veřejnou nevolí vůči jedné z nejviditelnějších transfobních osob na světě?
Jeden hlas
Původní soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková, jejíž návrh nezískal potřebnou většinu hlasů soudu, sepsala odlišné stanovisko, které by mohlo posloužit jako učebnice pro studentstvo právnických fakult v této oblasti. Její argumentace budí dojem, jako by se jednalo o zcela jiný případ: navrhovatele*ku oslovuje požadovaným zájmenem, odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, popisuje momentálně možné hormonální terapie i chirurgické zákroky a zaměřuje se především na samotnou problematiku nucené sterilizace v občanském zákoníku: „Napadené ustanovení občanského zákoníku tak od osob s pohlavní inkongruencí vyžaduje, aby svolily buď k závažnému zásahu do nedotknutelnosti své osoby a nechaly si chirurgicky odstranit dělohu či varlata, nebo aby akceptovaly zásahy do nedotknutelnosti svého soukromí tím, že nemohou vystupovat plně v souladu se svým pohlavím (…) tudíž redukuje trans* osoby na jejich tělesné schránky. Přistupuje k nim jako k objektu, jehož vzhled musí být přizpůsoben požadavkům, veřejné moci, aniž jsou přitom adekvátním způsobem brány v úvahu jejich individuální zájmy.“ Tím „vystavuje trans osoby, které nepociťují potřebu změnit operativně své tělesné charakteristiky, buď intenzivnímu psychickému utrpení (nepodstoupí-li vyžadované operace), nebo fyzickému utrpení (podstoupí-li je).“ Na rozdíl většiny soudu tak Šimáčková neopomněla subjektivní prožívání trans* a nebinárních osob, a naopak je postavila jako prioritu.
Odlišné stanovisko vedle Kateřiny Šimáčkové uplatnili také soudci Jaromír Jirsa, Ludvík David, Pavel Šámal, Vojtěch Šimíček, David Uhlíř a Jiří Zemánek. Ke zrušení zákona a uplatnění role takzvaného negativního zákonodárce je u Ústavního soudu třeba kvalifikovaná většina. Závisí-li tedy otázka, zda budeme nutit osoby (které chtějí jen žít důstojný život podle svých potřeb) ke kastraci, na hlasu jediného soudce, je Česká republika skutečně reprezentativní demokracií, za niž se v druhém článku Ústavy prohlašuje?
Neviditelní na Den viditelnosti
Teo Hrubý jakožto člověk, který není ani mužem, ani ženou, se podle jeho slov v Den viditelnosti transgender osob cítí obzvlášť ztraceně a neviditelně. „Nález upevňuje binární koncepci pohlaví nebo genderu, která při empirickém zkoumání jednoduše neodpovídá realitě a reálným osobám. Pohlaví ani gender nikdy neexistovaly pouze ve dvou variantách. Lidská těla, stejně tak jako lidské identity, jsou rozmanitá a různá, takže mi nedává smysl se každého a každou z nás snažit uměle vtěsnat do jedné ze dvou velmi omezených kategorií. V praxi to znamená, že v české společnosti neexistuje (bezpečný) prostor pro nebinární lidi. A co víc, ani mnoho binárních trans* žen a mužů nemá o všechny aspekty rigidních ženských a mužských nálepek zájem, takže jsou často nuceni nepříliš dobrovolně udělat taková rozhodnutí týkající se jejich těl, která by jinak – bez nátlaku systému a konformity – neudělali.“
Molekulární biolog a student protistologie Ezra z uskupení TakyTrans, vysvětluje, jak zranitelné postavení trans* osoby mají: „Denně jsme pod útokem komiků, místních i světových politiků, bohatých celebrit a lidí v mnohem silnějším postavení, než jsme my. Naše vnímání jako ‚nepřátel veřejného pořádku‘ vede k rozhodnutím soudů a přijímání zákonů, které nám znemožňují žít normální život. Chci taky apelovat na všechny cis lidi, že nyní je chvíle, kdy potřebujeme vaší podporu.“
Rovněž aktivistka za práva trans* osob Elizabeth Spoering na Den viditelnosti transgender osob podotkla, že bychom „uplynulý čtvrtek mohli začít pro změnu nazývat ‚Den akce allies‘ a jako cis lidé udělat alespoň jednu věc podporující trans* komunitu“ – třeba napsat dopis antitrans zákonodárci nebo podpořit konkrétního člověka ve svém okolí.
Solidarita bez hranic
Trans* a nebinární lidé (mimo jejich dlouhodobou marginalizaci a diskriminaci) disponují něčím, co například Jacques Derrida nazýval epistemologická výhoda. Jejich historie, znalosti, vnímání sebe samých i okolí jsou odlišné od našich, heteronormativních zkušeností. Můžeme číst stejné knihy, chodit na stejné přednášky, poslouchat stejné podcasty. Oni*y je ale skrz různorodé životní zkušenosti vnímají odlišně. Je skvělé vidět, jakou radost dokážou mít z exprese svého genderu. Individuálně nabourávají svazující představy o feminitě a maskulinitě, čímž mohou osvobodit i ty cis lidi, kteří jim chtějí naslouchat.
Debatu tak nemusíme vést v rovině kulturních válek, sebebičování či vzájemného obviňování. K pochopení, že ne každý má stejné prožívání jako cis bílý hetero člověk rovněž není nutné za týden přelouskat celého Foucaulta a Judith Butler. Proces sociální dekonstrukce, během něhož nahlodáváme svá vlastní přesvědčení i biasy, a otevíráme si tak hlavy, může být laskavý, zábavný a osvěžující. Problém relevantní menšiny Ústavního soudu totiž nakonec není v neznalosti samotné, ale v záměru některé věci zkrátka nepoznat. Pojďme tedy společně být nejcitlivější k těm nejcitlivějším.
Autorka je studentka práv a spolupracovnice redakce.