Ilustrace Alarm / Day Shift Office
Peníze hýbou světem. Tato hojně užívaná fráze nám připomíná, že peníze jsou v naší společnosti neodvratně spojovány s otázkami moci i spravedlnosti. Na jednu stranu chápeme individuální bohatství jako něco žádoucího, na druhou stranu jsou pro nás peníze „kořenem všeho zla“. V současném světě zmítaném jednou ekonomickou krizí za druhou se otázky peněz, jejich vzniku, povahy a funkcí otevírají stále častěji. Ale o čem se vlastně bavíme, když mluvíme o penězích?
Z historie můžeme pozorovat, že peníze se stávají stále virtuálnějšími – od mincí, přes bankovky až po pouhá čísla na monitoru počítače. Společně s tím se postupně ztrácejí a neustále proměňují i pevné kontury našeho kulturního, politického i sociálního světa.
Z historie můžeme pozorovat, že peníze se stávají stále virtuálnějšími – od mincí, přes bankovky až po pouhá čísla na monitoru počítače. Společně s tím se postupně ztrácejí a neustále proměňují i pevné kontury našeho kulturního, politického i sociálního světa. V reakci na tuto stupňující se tekutost pak přicházejí stále častější volání po společenském návratu do jakýchsi mytických „zlatých časů“. Tyto návraty mohou mít různé podoby – nejčastěji se s nimi setkáme v různých formách konzervativních politických hnutí odvolávajících se na silné tradice, národní historii a v extrémních případech i etnickou čistotu. Jednou z méně probádaných reakcí je snaha o návrat do zlatého věku liberálního kapitalismu konce 19. století. Tento sentiment totiž přichází z nečekaných míst a používá k tomu ještě nečekanější prostředky: kryptoměny. Nicméně i kryptoměny a jejich podporovatelé si svůj „zlatý věk“ značně idealizují a vystavují tak sebe i celou společnost novým a mnohdy netušeným rizikům. Rozmach kryptoměn jako je Bitcoin a celé decentralizované architektury tzv. webu 3.0 se pokusím zmapovat v této sérii textů. Ale nejdřív si musíme promluvit o penězích.
Primitivní peníze
Na téma peněz byly sepsány celé knihovny. Německý sociolog Georg Simmel chápal peníze jako jakýsi vzájemný nárok, jenž si členové společnosti dělají jeden na druhého. Karel Marx viděl peníze jako speciální komoditu určenou k měření hodnoty a neoklasický ekonom William S. Jevons je chápal jako objekty se specifickými funkcemi: jako prostředek směny, uchovatel hodnoty a účetní jednotku.
Posledně jmenovaná funkcionální definice peněz je jedna z nejrozšířenějších, podle které se často poměřuje, zda daný objekt můžeme či nemůžeme považovat za peníze. Nicméně století empirických studií ze sociální antropologie nám ukázalo, že to s penězi není tak jednoduché a že jejich variabilita je napříč světovými kulturami mnohem rozmanitější, než dokážou postihnout tyto tři funkční kategorie. Jako analyticky přínosnou tuto definici zužitkoval ještě maďarský historik a ekonom Karl Polanyi, který na jejím základě rozlišoval moderní peníze a speciální (primitivní) peníze. Moderní peníze plní všechny tři funkce (hodnota, směna, účetnictví), zatímco speciální peníze pouze jednu nebo dvě. Ale už o pár let později americký antropolog George Dalton argumentoval, že takovéto dělení peněz nebere v úvahu širší kulturně-sociální instituce, ve kterých se ekonomické aktivity odehrávají.
Dalton ukázal, že moderní peníze plní všechny tři funkce nikoliv díky materiálním vlastnostem, jako je obtížná falšovatelnost, snadná dělitelnost a měřitelnost (vlastnosti asociované typicky s drahými kovy), ale díky tržní organizaci západní společnosti. Společnosti, které jsou organizované podle jiných ekonomických principů (typicky se jim říká ekonomiky daru) využívají peníze odlišně: jako kulturní symboly závazku a statusu. Takové peníze pak nejsou univerzálně směnitelné, slouží jako předměty úcty ve specifických směnách mezi jednotlivci či spíše mezi celými příbuzenskými skupinami. Nejčastěji se tyto peníze směňují mezi rodinami ženicha a nevěsty v podobě tzv. poplatku za nevěstu. Takto směněné peníze pak zůstávají v rodině nevěsty do doby, než je potřeba jimi zaplatit jinou nevěstu pro mužského člena rodiny. Efektem těchto ekonomických transakcí je vytváření silných a závazných vztahů mezi jednotlivými rodinami, které spolu tvoří důležité politické aliance. To platí zejména v decentralizovaných komunitách bez suverénní autority, jež by spravovala skupinami obývané území.
Krvavé peníze
V historii evropských i mimoevropských společností peníze plnily ještě drsnější úlohu, než je poplatek za nevěstu. Historik David McNally mapuje krvavou historii peněz, které byly využívané především jako platba za otroky nebo vyrovnání krevní msty (tzv. Wergild). Právě platby za otroky byly důvodem, proč imperiální mocnosti v čele s Velkou Británií, těžily mušle v pobřežních vodách Indického oceánu, aby je pak dovážely do západní Afriky. Zde tyto mušle sloužily k nákupu lidí za účelem vývozu do Nového světa.
A nejednalo se pouze o mušle. Antropoložka Jane Guyer upozorňuje, že některé kovové „primitivní“ peníze v podobě prutů nebo vidlic, které jsou uloženy v Britském národopisném muzeu, byly ve skutečnosti odlity o pár kilometrů dále přímo v Británii. Tyto kovové předměty byly posléze dovezeny do Afriky, směněny za otroky a po kolonizaci kontinentu na konci 19. století byly tyto předměty znovu „objeveny“ a umístěny zpátky do Anglie jako doklady autentické africké kultury.
V současnosti je pak tendence interpretovat tyto události, kdy kolonizátoři svým jednáním znehodnocovali tradiční peníze domorodých společností, jako příčinu adopce moderních peněz. Takzvaný Thiersův zákon tvrdí, že „dobré peníze vytlačují špatné peníze“. Vzniká tak dojem, že modernizace v podobě přechodu k univerzálním penězům je přirozený společenský proces. Nicméně na příkladu Afriky a tamního zavádění koloniálních měn můžeme pozorovat, že přechod na moderní peníze byl proveditelný pouze pod pohrůžkou násilí. Až když koloniální úředníci přikázali domorodým obyvatelům platit daně v moderních penězích, byla jejich adopce alespoň částečně úspěšná. Ale i přesto se dařilo tradiční formy a sféry směny vytlačovat jen velmi pomalu a jejich zánik byl spojen spíš s násilným rozbitím a zánikem tradičních společenských struktur než s přirozenými procesy modernizace ekonomického života. Jinými slovy peníze a jejich podoby jsou neoddělitelně spojeny s konkrétní distribucí moci v dané společnosti. Historie peněz je historií boje o moc.
Válečné peníze
Když se řekne válka, vojsko nebo vojna většina z nás si vybaví vojáky, zbraně, tanky. Vybavíme si ztráty na životech, zničená města a vypálené vesnice. To je obraz války, na který jsme zvyklí. Jedná se o děsivý obraz války, kterému se snažíme vyhnout. Je proto asi pochopitelné, že málokdo si při slově válka vybaví jako první banku. A přitom je to právě banka, co už od starověku válku umožňuje. Už římský básník a politik Cicero ve svých filipikách řekl, že „spousta peněz je hybnou silou války.“ Templáři, jedni z nejmocnějších křižáků středověku, se do historie zapsali také jako první evropští bankéři. Koloniální expanze 17. a 18. století se odehrávala pod vlajkou obchodních organizací, které fungovaly jako první akciové společnosti. Ani první a druhá světová válka nebyly financované přímo daňovými poplatníky, ale především bankéři skrze válečné obligace a státní dluh. Jinými slovy, bankéři a peníze hrají v dějinách války stejně důležitou úlohu jako vojevůdci a zbraně – ne-li roli důležitější.
Kvůli tomuto odvěkému spojení financí a válek nemůžeme uniknout faktu, že i moderní peníze jsou ze své podstaty politický problém. To, jak jsou peníze vytvářeny a distribuovány, přímo zasahuje do geopolitického dění ve světě. Nejlépe to můžeme pozorovat na současných sankcích proti Rusku jako reakci na jeho invazi na Ukrajinu. Moderní univerzální peníze tak nejsou nějakým neutrálním artefaktem, který by se řídil přírodními zákony. Jsou naopak politickým nástrojem, sloužícím k dosahování politických cílů. Stále platí, že bellum res pecuniarius – válka je věcí peněz.
Mírové peníze
Právě za účelem nového nastavení peněz po druhé světové válce se ve Spojených státech v roce 1944 konala tzv. Brettonwoodská konference. Konference se účastnili delegáti ze 44 zemí (tehdejší exilovou vládu Československa reprezentovala delegace pod vedením ministra financí Ladislava Feierabenda) a deklarovaným cílem konference bylo vytvořit mezinárodní monetární systém, který by umožnil poválečnou obnovu a stabilní mír. Na této konferenci byl ustaven Mezinárodní měnový fond (IMF) i Světová banka.
Brettonwoodská konference se stala základem pro tzv. Brettonwoodský systém (BW), který trval až do roku 1971. Americký ekonom Barry Eichengreen shrnul fungování tohoto systému ve svém eseji k padesátému výročí jeho rozpadu. Eichengreen hodnotí, že takovýto velký mezinárodní politický projekt byl možný jen díky nízké mezinárodní mobilitě kapitálu, přísné finanční regulaci a dominantnímu ekonomickému postavení Spojených států a amerického dolaru po druhé světové válce. V současnosti by podle něj takový systém už nebyl možný.
Na návrhu a struktuře celého systému se podílel i slavný ekonom James Maynard Keynes, který byl jedním z velkých podporovatelů vzniku mezinárodního ekonomického programu. Ovšem Keynes doufal, že takový systém nebude závislý na existující měně, ale že pro něj mezinárodní společenství vytvoří novou měnu, kterou bude zpravovat nově vzniklý Mezinárodní měnový fond. USA ale údajně neviděly důvod ke vzniku měny, jež by v budoucnu mohla konkurovat americkému dolaru, a tak byl tento Keynesův návrh zavrhnut.
Hlavním výsledkem této konference byl vznik monetárního systému fungujícího mezi lety 1945 a 1971, v němž se rezervní měnou stal americký dolar. Bylo určeno, že ten bude konvertibilní vůči zlatu v poměru 35 dolarů za unci a všechny ostatní státní měny uvnitř Brettonwoodského systému budou směnitelné ve fixním kurzu vůči dolaru. Směnit dolary za zlato pak mohly jen státní banky a vlády, nikoliv jednotlivci. Spojené státy tak získaly exkluzivní postavení na globální geopolitické scéně a staly se v podstatě světovou rezervní bankou.
To hrálo klíčovou roli v poválečné obnově západní Evropy. Američané dodávali evropským státům dolarové půjčky, čímž poskytli krytí jednotlivým národním měnám. Evropané pak na oplátku konzumovali americké zboží a podporovali tak americký export. Státy měly přidělené určité kvóty, podle kterých mohly využívat rezervní zdroje Mezinárodního měnového fondu ke stabilizaci vlastních měn. To vytvářelo největší tlak právě na USA, jejichž závazky vůči ostatním státům překročily zlaté rezervy už v roce 1963.
Oproti obecně rozšířené představě, že Brettonwood znamenal deregulované peníze kryté zlatem, byl mezinárodní obchod v tomto období ve skutečnosti silně regulovaný a kapitálové kontroly velmi rozšířené. MMF musel do globálních trhů opakovaně intervenovat, aby udržel pevně stanovené směnné kurzy mezi měnami. Například už v roce 1956 během britské invaze do Suezského průplavu musel fond poskytnout Velké Británii prostředky nad rámec předem stanovených kvót, aby uchránil britskou libru.
Volání po větší deregulaci mezinárodního ekonomického prostoru se nakonec stalo jednou z příčin jeho zrušení. V Evropě tyto deregulační tendence vedly k zavedení jednotného evropského trhu, který reagoval na přílišnou zkostnatělost a těžkopádnost regulací jednotlivých států po druhé světové válce, tzv. Eurosklerózu. Tehdy důsledkem nízké míry integrace evropského trhu vzrůstala míra nezaměstnanosti i v období ekonomického růstu. To bylo způsobeno i poválečnou situací silné ochrany zaměstnanců. Evropská integrace a deregulace pracovního trhu tak sice částečně vyřešila problémy dlouhodobé nezaměstnanosti, ale to vše na úkor kvality pracovního života, který se začal stále více prekarizovat. Jinými slovy, díky těmto krokům začalo být sice snazší získat práci, ale zároveň je od té doby stále těžší si ji udržet.
Hegemonické peníze
Exkluzivní pozice USA v Brettonwoodském systému byla zdrojem častých sporů. Podle ekonomky Grety Krippner vinily evropské státy USA z toho, že si může tisknout vlastní měnu a díky tomu se volně veze na zádech světové ekonomiky. USA si oproti tomu stěžovaly, že aby poskytly potřebnou likviditu jednotlivým členským státům Brettonwoodu, musí neustále navyšovat vlastní deficit. Brettonwood tak v sobě ukrýval jedinečný paradox. Aby celý systém fungoval, musely USA půjčovat peníze ostatním státům na vyrovnávání mezinárodních transakcí, jenže čím víc dolarů USA půjčily, tím hlouběji klesala důvěra jejich dlužníků v dolar, který sloužil jako rezervní měna.
Tento vnitřní rozpor dosáhl svého vrcholu v roce 1971, kdy se administrativa amerického prezidenta Richarda Nixona právem začala obávat, že americké zlaté rezervy nestačí na pokrytí dolarových deviz ostatních států. Navíc s rozšířením zprávy o této obavě Státy začaly čím dál tím více vyměňovat svoje dolarové zásoby za zlato. V podstatě se jednalo o mezinárodní ekvivalent pověstného „runu na banku“ – nejčernější noční můry všech bankéřů.
K celkové mezinárodní nejistotě ohledně dolaru přispělo vícero faktorů. S poválečným posílením střední třídy a novou generací tzv. babyboomers narozených na konci čtyřicátých a začátkem padesátých let minulého století se začaly zvyšovat sociální výdaje západních států. Důvěryhodnosti americké ekonomiky navíc zajisté neprospěla ani stále se protahující a prodražující se válka ve Vietnamu.
Proto 15. srpna 1971 Richard Nixon nařídil zavřít „zlaté okno“ a zrušil možnost směny dolarových rezerv za zlato. Na konci roku ještě proběhly snahy zafixovat dolar na cenně 38 dolarů za unci, ale neúspěšně. Začátkem roku 1973 začaly ostatní světové státy přecházet na systém pohyblivých devizových kurzů, který známe dodnes. Podle Krippner toto většina ekonomů hodnotí tak, že zánik omezení v podobě pevných směnných kurzů vůči dolaru a vůči zlatu výrazně uvolnil podmínky pro bobtnání státních deficitů.
Ten, kdo z této nové reality nejvíce profitoval, byly Spojené státy, protože americký dolar přestal být v rozporuplné pozici plnící dvě obtížně slučitelné funkce: tedy být zdrojem mezinárodní likvidity a stabilním uchovatelem hodnoty zároveň. Dolar si navíc udržel pozici rezervní měny, i přestože hodnota všech světových měn se stala v podstatě virtuální. Státy, které držely dolarové rezervy, totiž stály před poměrně jednoduchou volbou: buď si tyto rezervy ponechají, nebo se jich začnou zbavovat. Ponechat si rezervy znamenalo umořovat deficit USA, které se ovšem už nyní ocitly bez povinnosti ručit za své jistiny zlatem. Začít se dolarových rezerv zbavovat by naopak znamenalo potopit dolar, což by v důsledku podpořilo americký export, znehodnotilo ostatní rezervy a s největší pravděpodobností efektivně rozvrátilo světovou ekonomiku.
Peníze exotické
Nově vzniklý virtuální status peněz tehdy opět rozproudil akademickou debatu o jejich podstatě. Antropolog Bill Maurer tento náhlý vědecký zájem o peníze shrnul slovy, že pro sociální vědce působící v sedmdesátých letech se peníze staly „novou exotikou“. O penězích se začalo najednou diskutovat nikoliv jako o objektivním faktu, ale jako o komplexním společenském problému. Do této debaty se pokoušeli proniknout i zástupci globálního Jihu.
Z pohledu globálního Jihu se období po konci Brettonwoodu vyznačovalo vysokou nestabilitou a ad hoc intervencemi ze strany MMF. Tyto intervence byly zpravidla nastaveny velmi asymetricky a měli tendenci posilovat už ekonomicky silné země, a naopak ty ekonomicky slabé trestat. Především země bývalých kolonií, které získaly nezávislost pouhých pár let před rozpadem Brettonwoodu, cítily přílišný tlak ze strany MMF na svou fiskální a monetární politiku. Tyto problémy v roce 1980 přímo adresovala tzv. Arushská iniciativa (nezaměňovat s Arushskou deklarací z roku 1969), složená z mezinárodního panelu odborníků na rozvojové ekonomiky, který se sešel ve městě Arusha na severu Tanzánie.
Arushská inciativa upozornila, že Mezinárodní měnový fond vytváří dvojí standard hodnocení své politiky. Západním, ekonomicky silným státům globálního Severu je dána větší volnost v určování vlastní fiskální politiky, zatímco státy globálního Jihu se musí podřizovat neoliberálním doktrínám úspornosti (austerity), osekávání sociálních výdajů, otevřených trhů a pobídek zahraničních investic. Jinými slovy, pokud chtěly státy globálního Jihu dosáhnout na strukturální pomoc z rukou Mezinárodního měnového fondu, musely slíbit, že se otevřou západnímu kapitálu a nechají se v podstatě využít k jeho obohacení. Západní státy oproti tomu měly mnohem volnější ruku v oblasti vlastní inflační politiky nebo ochrany trhů před dovozem.
Arushská inciativa byla sice neúspěšná, ale může dodnes sloužit jako doklad toho, jak se i země globálního Jihu snažily aktivně zapojovat do plánování globální finanční budoucnosti. Vzhledem ke slabé geopolitické pozici těchto zemí a pokračujícím neokoloniálním tendencím zemí globálního Severu zůstávají dodnes podobné snahy bohužel bez šance na úspěch.
Spekulativní peníze
S finálním „osvobozením“ peněz od limitů materiálního světa začala také vzrůstat důležitost, a hlavně moc institucí, které peníze vytváří a distribuují. Tedy moc komerčních a centrálních bank.
Snahy bankéřů o větší míru nezávislosti na politické reprezentaci bylo možné pozorovat už od konce šedesátých let minulého století. Jak dokumentuje historik Philip Mirowski, začíná v této době Švédská centrální banka udělovat Nobelovu pamětní cenu za ekonomii (celým názvem Cena Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela). Účelem tohoto ocenění bylo podle Mirowskiho vytvořit dojem, že ekonomie je objektivní věda srovnatelná s přírodními vědami oceňovanými na základě Nobelovy závěti. Švédští bankéři tím úspěšně prosadili ustavení specifické větve ekonomie jako expertního pole, které nemůže podléhat politické diskusi. Jedná se tak o inherentně politickou snahu naturalizovat konkrétní světonázor jako nevyhnutelný přírodní zákon.
S rozmachem bank se začal rozvíjet i finanční kapitál. V průběhu sedmdesátých let se začala snižovat produkce západních zemí a centrum ekonomických aktivit se přeneslo do sféry finančních operací. S postupnou deregulací finančních trhů se podle ekonomky Mariany Mazzucato proměnil i význam slova hodnota. Zatímco v poválečné ekonomii byla hodnota spojená s vynaloženou prací, po kolapsu Brettonwoodu začala být hodnota chápána v neoklasickém smyslu jako cena, tedy jako průnik subjektivních hodnocení jednotlivých tržních aktérů.
Peníze se v tomto období ustálily jako jednotka dluhu. Centrální banky na úrok půjčují komerčním bankám a od toho se pak odvíjí půjčování komerčních bank soukromému sektoru. To vše se samozřejmě neobešlo bez státní podpory v podobě pojištění vkladů, zajištění platební schopnosti bank a dodávání likvidity v podobě státem tisknuté hotovosti.
Peníze tak dnes vznikají v podstatě stisknutím tlačítka. Kdokoliv, kdo si dojde do banky pro půjčku, nedostane peníze ostatních klientů, ale jsou pro něj vytvořeny nové peníze. Takto vzniká více než 90 procent peněz, které jsou dnes v oběhu. Banky musí držet státem stanovené rezervy, které se pohybují okolo 10 procent. To ve zkratce znamená, že za každou korunu, kterou si komerční banka půjčí od centrální banky, může devět korun půjčit svým klientům.
Rodinné peníze
Nicméně s poklesem produkce v sedmdesátých letech klesl i poměr půjček průmyslu vůči půjčkám domácností. Ekonom Costas Lapavitsas upozorňuje, že se díky tomu domácnosti staly na finančních službách ekonomicky závislé. Spolu s neoliberálním osekáním sociálního státu to způsobilo, že se stále více rodin muselo zadlužovat. S postupující financializací zesílil tlak, aby si rodiny nejenom půjčovaly, ale aby i investovaly.
Z této doby pochází nechvalně proslulý citát britské premiérky Margaret Thatcher: „Neexistuje nic takového jako společnost. Existují jednotliví muži a ženy a existují rodiny.“ Socioložka Melinda Cooper argumentuje, že tento neoliberální akcent na rodinu efektivně prohluboval třídní nerovnosti. Vzhledem k mezigeneračnímu transferu majetku se bohatství udržovalo v bohatých rodinách, zatímco příslušníci nižších tříd, menšin nebo samoživitelé se neměli o co opřít.
V roce 1999 navíc americký prezident Bill Clinton zrušil tzv. Glass–Steagallův zákon z roku 1933, který znemožňoval kombinovat komerční a investiční bankovnictví. Americké rodiny tak najednou nebyly odkázány na banky jen coby poskytovatele půjček, ale zároveň se tyto jejich půjčky staly finančními instrumenty, které mohly banky nadále obchodovat, nejčastěji v podobě finančních derivátů. Právě poskytování a slučování rizikových hypoték do investičních produktů bylo jednou z hlavních příčin ekonomické krize v roce 2008, kdy banky slučovaly do derivátů rizikové hypotéky spolu se zdravými, aby tak oklamaly věřitele.
Tato krize se pak přelila i do Eurozóny, kde její dopady pocítilo nejvíce Řecko. To se dostalo působením Evropské centrální banky do podobné situace, na jakou si stěžovaly státy globálního Jihu v již zmiňované Arushské inciativě. Pomoc ze strany Evropské centrální banky byla podle nich podmíněna radikální politikou neoliberalizace a škrtů.
Nové peníze?
Postupná deregulace trhů v osmdesátých a devadesátých letech minulého století vedla ke stále větší financializaci každodenního života, ke vzniku finančních derivátů a kolonizaci běžného života spekulativní logikou. Výsledná ekonomická krize roku 2008 pak otřásla důvěrou v tento systém a znovu se vyrojily staronové otázky o povaze peněz.
Americký komentátor Matt Levine nedávno napsal, že právě tato krize plně odhalila sociální rozměr peněz. „Peníze jsou nástrojem společenského rozhodování, nikoli objektivní věcí, kterou získáte prostřednictvím abstraktních zásluh.“ Vracíme se tak opět k Simmelovi, abychom mu dali za pravdu, že peníze jsou vzájemným nárokem, který na sebe členové společnosti kladou.
Není tak divu, že peníze, podobně jako jiné moderní společenské instituce, procházejí krizí legitimity. Globální svět se od roku 2008 potácí v permanentní krizi, kterou se daří vždy pouze dočasně mírnit, než znovu vypukne někde jinde. Hledání nových peněz je jednou z reakcí na tento stav, která s přibývajícími krizovými erupcemi nabírá na intenzitě. Od kryptoměn, přes lokální měny až po moderní monetární teorii, všichni se snaží přijít na nové významy, instituce i způsoby regulace peněz. A právě kryptoměny a postupnou digitalizaci peněz se pokusím představit v dalších dílech seriálu Boom kryptoměn a proces digitalizace peněz.
Autor je ekonomický antropolog. Působí jako doktorand na FSV UK.
Text je součástí projektu Boom kryptoměn a proces digitalizace peněz, který vznikl za podpory české pobočky nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung.
