Foto Flickr, CC BY 2.0
Poslední týden se nesl ve znamení debat o pomoci ženám, které byly znásilněny ruským vojskem během okupace ukrajinských měst. Prosby o poskytnutí nouzové antikoncepce se vyskytly i na českém internetu, kde debatu ještě navíc rozšířilo o svou agendu kontroverzní ultrakatolické Hnutí Pro život, které navrhuje posílat znásilněným ženám „pepřáky a houkadla“. O potřebě chránit ženská práva během války psal švédský Dagens Nyheter, britský The Guardian zase přinesl svědectví ukrajinské ženy o tom, jak se brání agresorům a případnému nechtěnému těhotenství.
Ovšem za válečný zločin znásilnění poprvé označilo až OSN v roce 1995 v souvislosti s válkou v Jugoslávii.
Není to samozřejmě poprvé, co bylo znásilnění použito během válečného konfliktu. Případy znásilnění vojáky ze strany Osy i Spojenců byly zaznamenávány už během druhé světové války, pravděpodobnější ale je, že jde o nejstarší válečnou zbraň. Ovšem za válečný zločin znásilnění poprvé označilo až OSN v roce 1995 v souvislosti s válkou v Jugoslávii.
Rudá armáda i muži nakažení HIV
Nejznámějším případem je masivní znásilňování německých žen Rudou armádou, o kterém se navíc kvůli propagandě a traumatu žen, jež o zážitku nechtěly mluvit, dlouho nevědělo. Zlom přinesla až kniha Žena v Berlíně. Ta ve formě deníkových zápisů syrově popisuje období mezi dubnem až červnem 1945 a právě znásilňování žen ruskými vojáky je tu častým tématem. Berlín rovněž po válce zaznamenal rekordní počet provedených interrupcí. Přestože v té době byly stále nelegální, pro ženy znásilněné sovětskými vojáky existovalo pár utajených míst, kde měly výjimku.
Jiné v tomto směru bohužel nejsou ani novodobější konflikty. Během genocidy ve Rwandě byly ženy patřící k etnické skupině Tutsiů organizovaně znásilňovány muži nakaženými HIV. Válka na Balkáně zase způsobila doživotní trauma asi 50 tisícům žen a dětí.
Jiné to bohužel není ani na Ukrajině, kde se objevuje stále více případů sexuálního násilí v oblastech dobytých ruskou armádou. Znásilnění je přitom i během míru z mnoha různých důvodů nedostatečně nahlašovaným činem, je tedy možné, že skutečné počty poškozených žen jsou daleko vyšší, než uvádí statistiky. Prosby o dodání Postinoru se objevily už i na českém internetu a je více než pravděpodobné, že budou potřeba i v dalších týdnech a měsících. Ve Lvově spolek Feminist Workshop sdružuje i ostatní feministické skupiny napříč Ukrajinou a snaží se jejich prostřednictvím poskytnout poškozeným ženám psychickou i materiální pomoc přímo na místě.
Znásilňování je válečná zbraň, nikoliv vedlejší dopad války
Je důležité si uvědomit, že znásilnění není, na rozdíl od materiálních škod, vedlejší dopad války, ale vědomě užitá zbraň. Agresorovi více než o tělesné uspokojení jde o demonstraci nadvlády, kterou nad obětí má. Jako válečný zločin jej uznává i OSN a byli za něj souzeni zločinci z války v Bosně i rwandské genocidy.
Válka, která se nyní na Ukrajině odehrává, jednou skončí. Zatímco zničené domy a infrastruktura se s finanční podporou během několika let obnoví, s traumatickými zážitky několika generací ukrajinských žen, to tak snadné nebude. Oběti si je v sobě ponesou celý život a bude na osobnosti každé z nich, jak se s nimi vyrovná. Tak či onak budou tyto ženy potřebovat dávku empatie a bezpečný prostor, který jim umožní o tom, co prožily, mluvit a poskytnou si vzájemně oporu.
Rovněž poškozeným ženám pomůže, když se po válce dovolají spravedlnosti a agresoři budou potrestáni, podobně, jako tomu bylo během bosenské války. I tam ale, stejně jako to ve vyšetřování sexuálního násilí bývá, vše postupuje velice pomalu a řada žen se spravedlnosti dosud nedočkala. Za znásilnění 50 tisíc žen během tří a půl let bylo dosud odsouzeno pouze 84 lidí. Většina násilníků tedy spravedlivému trestu unikla. Stejně je tomu při znásilnění v dobách míru, kdy před soudem skončí zlomek pachatelů, kteří si navíc většinou odnesou hodně mírné tresty v podobě podmínek. Je tu ale naděje, že tresty uložené za násilí na ženách během ukrajinské války tento trend nepotvrdí a budou zlomové pro trestání sexuálního násilí nejen během války.
Autorka je spolupracovnice redakce.