Foto Rémi Jouan, Wikimedia Commons, CC BY 4.0
Navzdory varovným predikcím se v neděli 24. dubna stal Emmanuel Macron podruhé francouzským prezidentem. A zvítězil poměrně jednoznačně – volilo ho přes 58 procent lidí. Jeho oponentku, krajně pravicovou Marine Le Pen, která se poslední léta snaží profilovat jako sociálně citlivá politička, volilo 41,5 procenta lidí, což je o osm procent více než před pěti lety. Navzdory procentuálně přesvědčivému vítězství však Macrona volilo v absolutních číslech o dva miliony lidí méně než v posledních volbách. Více než tři miliony lidí pak odevzdaly prázdný hlasovací lístek a skoro čtrnáct milionů Francouzů a Francouzek nevolilo vůbec.
Hrozba krajní pravice
Podstatné je připomenout, že Marine Le Pen patří – navzdory svým snahám o rehabilitaci – k proponentkám evropské krajní pravice a autoritářství, o čemž svědčí její dlouhodobé vztahy s ruským prezidentem a válečným agresorem Vladimirem Putinem. V České republice má nejlepší vztahy s předsedou SPD Tomiem Okamurou, jehož hnutí podpořila i v českých parlamentních volbách. Okamura ostatně v roce 2017 Le Pen – spolu s dalšími krajně pravicovými politiky, třeba předsedou nizozemské PVV Geertem Wildersem – pozval do Prahy a v neděli 24. dubna dokonce do Francie přiletěl, aby svou francouzskou kolegyni, a jak sám říká „dlouholetou přítelkyni“, podpořil během vyhlašování výsledků voleb.
Polovina z těch, kteří volili Macrona, to neudělala kvůli jeho programu, ale aby blokovali Marine Le Pen.
Ihned po vyhlášení prvních (tradičně velmi přesných) odhadů Le Pen přiznala svou porážku. Na setkání s podporovateli a straníky zazpívala francouzskou hymnu a ohlásila, že se její strana Národní sdružení (Rassemblement national; dříve Národní fronta) bude nyní soustředit na parlamentní volby. Mezitím vypukly v řadě míst ve Francii nepokoje. Ukazuje se, že pro mnoho Francouzů jsou výsledky voleb velkým zklamáním.
Jak to, že tedy Emmanuel Macron zvítězil? „Jedno z možných vysvětlení jeho poměrně nečekaného úspěchu je, že ve Francii stále existuje zodpovědnost vůči demokracii, která dokázala mobilizovat i voliče, kteří otevřeně říkají, že Emmanuela Macrona nenávidí,“ vysvětluje politoložka a redaktorka Radia Wave Eva Svobodová. Dodává, že navzdory snaze Marine Le Pen normalizovat svůj obraz, pro velkou část voličů zůstává natolik velkou hrozbou, že se rozhodli podpořit Macrona. „Výsledek sice není těsný, přesto ale Macron oproti minulým volbám výrazně ztratil a krajní pravice se dočkala historicky nejlepšího výsledku od vzniku páté republiky,“ upozorňuje politoložka.
Velkou otázkou také je, jakým směrem se nyní Francie vydá. Prezidentské volby byly především debatou o vnitřních problémech země. Řešila se řada sociálních témat, zvyšující se nespokojenost s životní úrovní chudších Francouzů a Francouzek nebo otázka, kdo ponese finanční břemeno ekologických opatření. Marine Le Pen na sebe vzala roli obhájkyně sociálně slabých a podle Svobodové se dá očekávat, že v této roli vytrvá. Důležité bude, jakým směrem se nyní vydá Macron. „V těchto volbách se výrazně zaměřil na pravicový elektorát, patrně i proto, že měl pocit, že mu to v politické soutěži pomůže. Je otázkou, jak moc bude pokračovat v dalších neoliberálních reformách. Bezprostředně po volbách probíhaly v řadě míst protesty proti jeho znovuzvolení. Francouzskou společnost zároveň charakterizuje velká fragmentarizace. Je tedy otázkou, jak se nespokojenost promítne do politiky. V takové situaci ale nemůžeme očekávat pokles popularity krajní pravice,“ vysvětluje Svobodová.
Duel, který si Francouzi nepřáli
Podle Jakuba Šindeláře, působícího na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, bylo nejpřekvapivější samotné opakování duelu, který si přitom Francouzi a Francouzsky nepřáli, a také skutečnost, že se v předvolebních debatách málo bilancovala Macronova léta u moci. Šindelář také upozornil na výsledek levicového kandidáta Jeana-Luca Mélenchona. „Mélenchonovi se podařilo opět zlepšit svůj výsledek z předchozích voleb a dokonce se přiblížit postupu do druhého kola. Nakonec do něj nepostoupil s rozdílem necelého půlmilionu hlasů. Ukazuje to pragmatičnost levicových voličů a schopnost najít nejméně špatné řešení i přes rozhádanost šéfů politických stran a celkovou slabost současné francouzské levice. Ta totiž jako celek v těchto voleb neposílila – jen se vyjasnilo, že jejím budoucím jádrem bude Mélenchon a jeho strana,“ uvádí Šindelář. „Macronovo relativně pohodlné znovuzvolení zajistila sice oslabená, ale stále přetrvávající republikánská fronta. Její existenci sice on sám zpochybnil, ale výsledky ukazují, že i přes narůstající frustraci je krajní pravice v prezidentském úřadě stále něco nepřípustného. Krajní pravice těží z rozdělení francouzské společnosti, rozdílných životních stylů té části Francie, které se daří dobře (hlavně městské metropole a Francouzi s vyšším vzděláním), a té, které se nedaří (periferie, jejíž životní úroveň se vlivem globalizace a deindustrializace zhoršuje). Mimo to za posilováním pravice stojí i přebírání její tradiční rétoriky ohledně migrace a islámu ostatními politickými silami a normalizace původně krajně pravicových idejí.“
Jedním z hlavních témat voleb bylo rozdělení francouzské společnosti, narůstající frustrace a polarizace. „Macron snahu o scelení rozdělené francouzské společnosti vyjádřil v proslovech už několikrát. Klíčové je, zda budou rétoriku následovat i činy,“ upozorňuje Šindelář. „Zklamání voličů jiných kandidátů a rozpad tradiční pravice nahrává tomu, že by mohl mít v Národním shromáždění opět pohodlnou většinu, a vzhledem k tomu, že v předchozím pětiletí neprosadil například změnu důchodového systému, bude za sebou chtít nechat nějakou velkou reformu stůj co stůj. Ani Chirac po vítězství nad krajní pravicí v roce 2002 s 82 procenty hlasů neměl potřebu prosazovat méně pravicovou politiku.“ Podle Šindeláře je tak téměř jisté, že i druhé Macronovo prezidentství bude naplněno protesty a sociálním konfliktem. „K jejich minimalizování musí Macron vzít vážně své sliby o smysluplném zapojení občanů v rámci prvků participativní demokracie. Pokud půjde jen o PR akci, jejíž závěry bude z velké části ignorovat jako u Občanského konventu za klima, bude to jen kontraproduktivní,“ uzavírá Šindelář, jehož seriál o francouzských volbách jste mohli sledovat na stránkách Alarmu uplynulé dva měsíce.
Tradiční strany v hluboké krizi
Profesora Pavla Baršu z Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy nejvíce překvapil výsledek Jeana-Luca Mélenchona. „Tyto volby potvrdily obecný trend, který jsme znali už předtím. Tedy že tradiční ideologické strany – degaullovská pravice a socialistická levice – jsou v hluboké krizi. To se potvrdilo, protože ani socialistická, ani republikánská kandidátka na prezidentku se nedostaly přes pět procent. Často se o tom mluví v tom smyslu, že samotné ideologické pozice pravice a levice jsou dnes už passé. Jak Macron, tak Marine Le Pen toto rozdělení politického spektra relativizují,“ dodává Barša.
Upozorňuje také na to, že Macron a Le Pen sice mluví z jiných ideových pozic, leckdy se ale v zásadě shodují. „Macron tvrdí, že si chce vzít to nejlepší z levice i pravice, a Le Pen říká něco podobného, když tvrdí, že ji lidé volí v zájmu vlastenectví a proti rozpuštění Francie v europeismu a globalismu.“ Ve skutečnosti ale podle Barši volby díky Mélenchonovi ukázaly, že ve Francii funguje klasická ideologická triáda. „Je tady nějaký středový kandidát, liberální, globalistický a europeistický, a pak jsou tu dvě radikální alternativy, a to levicová a pravicová,“ vysvětluje Barša. Podle něj se Macronovi podařilo pohltit část socialistů i republikánů. Obě tyto strany s ním spolupracovaly v parlamentu, který se bude letos v červnu volit znova. Obě jsou vlastně rozštěpené. Část socialistů přešla k Macronovi a začali se s ním identifikovat, část naopak přešla k radikálnějším alternativám. Socialistka Anne Hidalgo nakonec ve volbách nezískala ani dvě procenta hlasů. Ale něco podobného probíhá i na pravici u republikánů: Valérie Pécresse sice říkala, že by její voliči měli hlasovat pro Macrona, ale až pětina jich nakonec dala hlas Marine Le Pen. A část republikánů volila dokonce ještě radikálnějšího Érica Zemmoura.
Do výsledků druhého kola francouzských prezidentských voleb se podle Barši otiskl strach z úspěchu krajně pravicové kandidátky. „Polovina z těch, kteří volili Macrona, to neudělala kvůli jeho programu, ale aby blokovali Marine Le Pen,“ připomíná Barša. I tak ale Le Pen získala o osm procentních bodů více než před pěti lety. Je to příznak toho, že se pevně usadila ve francouzské politické krajině. Blokování Marine Le Pen v druhém kole prezidentských voleb hlasem pro Macrona má ale ještě jiný rozměr. Jak připomněl minulý týden francouzský sociolog Didier Eribon v rozhovoru s britským novinářem Owenem Jonesem, po minulých volbách Macron tvrdil, že má silný mandát od francouzských voličů pro realizaci svého programu, přestože velká část lidí ho volila hlavně proti Marine Le Pen. Tentokrát ale Macron ve svém projevu po vyhlášení výsledků explicitně řekl, že ho velká část jeho voličů nevolila jen kvůli němu samotnému. „A zároveň zmínil sociální problémy, protože Marine Le Pen tentokrát oslabila svou identitární stránku a poslední měsíc a půl před volbami hovořila neustále o kupní síle a oslovovala sociálně slabé vrstvy,“ komentuje situaci Pavel Barša, podle kterého Marine Le Pen zdomácněla u nižší střední vrstvy a velké části dělníků jako politička, která vyjadřuje jejich resentiment a jejich křivdu. „Podařilo se jí svou ideologii naroubovat na třídní otázku. Mluví přesvědčivě jménem té lidové Francie, která má potíže s kupní silou, která má problém přežít do konce měsíce se svým příjmem.“
Marine Le Pen se podle všeho o část těchto voličů nyní dělí s Jeanem-Lucem Mélenchonem, kterého ještě před pěti lety volil převážně vzdělanější prekariát z velkých měst. Ten Mélenchona sice volí stále, ale přibylo i chudších lidí a nižší střední vrstvy. „Dnešní průzkumy říkají, že ho určitý segment těchto voličů začal volit, ale stále není tak velký jako u Marine Le Pen,“ uzavírá politolog Pavel Barša svou reflexi výsledků prezidentských voleb ve Francii.