Foto rawpixel.com, Licence CC0 1.0
Ruská invaze na Ukrajinu ohrožuje světovou potravinovou bezpečnost. Postiženy jsou zejména oblasti Blízkého východu a severní Afriky, což jsou hlavní importéři ukrajinských potravin. Soudě podle analýz dopadu spekulací na komoditní trhy, zvýšení cen a nedostatku potravin v některých regionech, se nacházíme v globálním „rizikovém režimu“ s hrozbami hladomoru, sociálních nepokojů a chaosu, jaké jsme už viděli v rámci tzv. „arabského jara“. Nezanedbatelné jsou ale také výpadky dodávek potravin do Asie a EU.
Podle ukrajinského ministra agrární politiky a výživy Mykoly Solskijho se export obilnin každým dnem zhoršuje: za normálních okolností by Ukrajina exportovala 4–5 milionů tun obilnin měsíčně, zatímco aktuálně se objem snížil jen na několik set tisíc tun. Situace se však dá vnímat i jinou optikou, která se sice běžně neobjevuje, nicméně je stejně tak důležitá. Týká se struktury ukrajinského průmyslového modelu výroby potravin. O výzvách pramenících z tohoto dominantního modelu a o tom, jak rumunští a evropští rolníci a malí rodinní zemědělci pomáhají ukrajinským uprchlíkům, jsme diskutovali s Attilou Szocsem, předsedou Eco Ruralis – národního sdružení rumunských agroekologických rolníků. Atilla je také členem koordinačního výboru evropské organizace Via Campesina, která se zabývá otázkami týkajícími se přístupu k půdě, agroekologií a veřejnými politikami.
Jaký je postoj organizace Eco Ruralis a Via Campesina k současné válce na Ukrajině a jaké kroky a opatření podnikáte?
Když vypukla invaze a válka, oslovili jsme jako rumunští Eco Ruralis nejdříve naše spojence v síti potravinové suverenity Nyéléni, a to především organizace Eco Dia (Eko akce) a URDN, což je výzkumná síť se silnými vazbami na ukrajinské rolníky. Chtěli jsme hlavně zjistit, jestli jsou v bezpečí a kde se nacházejí. Naštěstí odpověděli velice rychle, že v bezpečí jsou, ale bylo znát, že mají strach. Došlo k situaci, že přesně v den, kdy vypukla válka, jsme měli mít schůzku s Nyéléni a pozvali jsme je, aby nám poskytli nějaký pohled zdola. Byli očividně celou situací šokovaní a žádali nás, abychom sdíleli jejich volání po solidaritě a zastavení invaze. Druhým poselstvím bylo sdílet solidaritu s ohroženými lidmi z venkovských oblastí, protože silnice byly rychle bombardovány, takže tanky projížděly zemědělskými pozemky. Poté jsme uspořádali setkání Via Campesina a napsali dopis solidarizující s ukrajinským lidem, v němž se odráželo poselství našich ukrajinských přátel. Poté jsme se v Eco Ruralis zapojili do udržování kontaktů a organizovali jsme podporu pro naše přátele a vůbec každého, kdo potřeboval útočiště, což kvůli postupu Rusů začalo rychle představovat velký problém. Do Rumunska uprchlo z Ukrajiny asi půl milionu lidí, nicméně na hranicích došlo k velmi slušné občanské pomoci. Vyrazila tam spousta místních skupin a rolníků z Eco ruralis, rumunští zemědělci začali uprchlíky hostit, poskytovali jim jídlo a přístřeší, zařizovali dopravu, organizovali fondy.
Nesmíme totiž zapomínat, že Ukrajina je silně industrializovaná zemědělská země se spoustou agrárních podniků, které jsou v rukou oligarchů z Ruska i Ukrajiny, stejně jako předních korporací z USA, Evropy a Číny, které tam zabírají půdu.
Jako Via Campesina spolupracujeme s členskými organizacemi, které jsou blízko ukrajinských hranic, takže můžeme nabídnout pomoc, pokud jde o finanční prostředky pro uprchlíky, jídlo a přístřeší. Organizovali jsme také naše další evropské členské organizace, jako je Elkana z Gruzie, Ciftci Sen v Turecku nebo LIFE v Chorvatsku. Oslovili jsme také Nyéléni v Polsku a naše přátele z maďarských organizací. Aktuálně tak vytváříme velké solidární ad hoc hnutí, operující na hranicích. Z našich zjištění ale vyplývá, že tento impuls pravděpodobně za pár týdnů vyvane, pokud vše takhle půjde dál, protože lidé už nebudou mít kapacitu a vláda pravděpodobně sníží svou podporu, takže jsme se rozhodli zaměřit na podporu dlouhodobou. Vytvořili jsme v naší organizaci pracovní skupinu, která tuto problematiku sleduje, a mobilizovali jsme finanční prostředky na podporu uprchlíků. Nicméně i další organizace z Německa, Rakouska, Nizozemska nebo Francie se přihlásily, že by rády přispěly do fondu, který bude dlouhodobě pomáhat uprchlíkům z Ukrajiny.
Jak konkrétně uprchlíkům pomáháte?
Naše aktivity jsou v podstatě dvojí. Jednak jsou tu členové, kteří jsou na místě a zajišťují dopravu, poskytují jídlo a přístřeší, shromažďují finanční prostředky a vyvíjejí tlak na místní správní orgány, aby udržely tyto kanály pro uprchlíky otevřené. Zároveň se ale věnujeme i koordinačním aktivitám. Pro naši síť zemědělských organizací bylo tudíž velmi snadné rychle zorganizovat podporu. Například německá AbL (Die Arbeitsgemeinschaft bäuerliche Landwirtschaft – německé sdružení ekologických a konvenčních farem usilující o sociálně a environmentálně udržitelné hospodaření) už hostí uprchlíky a někteří členové přijeli na polsko-ukrajinskou hranici, kde spolupracují s právními poradci a právníky, kterým pomáhají řešit případné porušování lidských práv. Nezapomínejme, že stranou pozornosti jsou teď migranti, kteří přicházejí ze Středního východu a Afriky. Ti se také ocitli uprostřed této války. Jedná se o studenty, kteří jsou na Ukrajině a obecně ti, kterým se nedaří dostat se na Slovensko, do Maďarska nebo Polska a je na nich uplatňováno násilí. Takže AbL zmobilizovala právníky, aby existovala i zvláštní podpora pro tuto specifickou skupinu.
Na koordinační úrovni chceme mít opravdu dobré politické uchopení situace, protože jsme politická organizace a potřebujeme vyvíjet politický tlak z Bruselu, což znamená, že si také chceme do budoucna vytvořit větší politický vliv. Zároveň si ale myslíme, že v nastalé situaci to není to, co teď potřebujeme nejvíc. Ve střednědobém horizontu se bez toho ale neobejdeme, alespoň pokud chceme pokračovat v podpoře uprchlíků a pracovat na zemědělské obnově země. Nesmíme totiž zapomínat, že Ukrajina je silně industrializovaná zemědělská země se spoustou agrárních podniků, které jsou v rukou oligarchů z Ruska i Ukrajiny, stejně jako předních korporací z USA, Evropy a Číny, které tam zabírají půdu. Právě teď Ukrajina čelí úplnému rozvratu kvůli válce, ale také proto, že ztrácí sezónu klíčení, což znamená, že bude muset v budoucnu přehodnotit svůj agrární systém. A my se musíme ujistit, že naši spojenci z Ukrajiny jsou v bezpečí a naživu a mají možnost dál bojovat za agroekologii a potravinovou suverenitu. To je teď naše hlavní priorita a ve střednědobém horizontu s nimi chceme spolupracovat na prosazení agrárních změn. Protože země je bude silně potřebovat i z důvodů potravinové bezpečnosti.
V Česku víme, že Ukrajina je díky své černozemi jednou z nejúrodnějších oblastí a můžeme ji považovat za „obilnici světa“. Moc se ale neví o tamějším dominantním zemědělském modelu a negativech, která s sebou nese. Můžete se o nich v krátkosti zmínit?
Když se podíváme na Ukrajinu, vidíme, že to byla a stále je velmi zemědělsky industrializovaná země. To není jen důsledek Euromajdanu a neoliberální politiky. Bylo tomu tak i předtím, v době sovětského vlivu. To znamená velké kolchozy, kdy byla veškerá půda pod kontrolou vlády, oligarchie a plánovaného hospodářství. To zanechalo rolníky a drobné zemědělce na Ukrajině bez půdy, což znamenalo, že rolnické hnutí nemohlo vykonávat svou roli dodavatele potravin. Když nový kapitalistický režim přišel s „demokracií“, tak místo aby přístup k půdě na venkově demokratizoval, šel ještě dál, protože půda je za kapitalismu obrovským aktivem. A toto aktivum bylo do velké míry zobchodováno. Ukrajina sice neměla svobodné pozemkové právo, což znamenalo, že ukrajinskou půdu nebylo možné prodat, ale bylo možné ji pronajmout. Většina půdy tak byla dlouhodobě pronajata agroholdingům pocházejícím ze všech kapitalistických zemí. To znamenalo, že struktura výroby potravin byla velmi industrializovaná, založená na komoditních plodinách, což se teď projevuje ve výkyvech během války. Evropa, Asie a další regiony budou kvůli Ukrajině bez obilí, protože Ukrajina byla jejím významným producentem. Taková je teď situace na Ukrajině, kde byli rolníci zatlačeni do svých záhumenků.
Je velmi zajímavé, že několik měsíců před invazí začala Ukrajina na nátlak Mezinárodního měnového fondu a Světové banky diskutovat o liberalizaci svého trhu s půdou a možnosti jejího rozprodání. Byla to dokonce podmínka pro poskytnutí půjček ze strany MMF a Světové banky. A naši spojenci z Ukrajiny se tomu tvrdě bránili. Chtěli, aby vláda místo toho provedla velkou agrární reformu, která půdu vrátí lidem, drobným zemědělcům a malým a středním podnikům, a nikoli jen velmi velkým nadnárodním koncernům. Znamenalo by to mimo jiné dosažení větší potravinové suverenity a bezpečnosti.
Jaká je vize a strategie ukrajinského a evropského solidárního zemědělsko-potravinářského hnutí pro transformaci ukrajinského zemědělství a potravinového systému?
Naše vize potravinové suverenity a potravinové bezpečnosti je politickým plánem a zároveň dlouhodobou vizí, kterou chceme předložit v každém regionu. Je založena na vůli a moci lidí a demokratické kontrole nad půdou a přírodními zdroji. To znamená, že to, co se navrhuje na Ukrajině, je samozřejmě nejen program přerozdělování, ale také agrární reforma, kde je třeba usnadnit malým zemědělcům přístup k půdě a poskytnout jim kapacity, aby se mohli udržet. Teď to kvůli válce nejde, ale potom by se to mělo stát na základě dlouhodobé vize potravinové suverenity, abychom mohli reagovat na tlak trhu. To je politická koncepce, kterou prosazujeme společně s našimi ukrajinskými spojenci pro Ukrajinu, a tam to bude velmi těžká cesta kvůli tlaku velmocí na zachování agendy volného obchodu a oligarchického plánovaného hospodářství. Je to také těžký boj pro zemědělce, protože ti nejsou zvyklí na Ukrajině pozvednout svůj hlas.
Na začátku pandemie covid 19 jsme si naplno uvědomili, že české potravinářství a některé sektory zemědělství jsou silně závislé na zahraniční pracovní síle. Když ta odjela domů za svými rodinami, chvíli se zdálo, že zeleninu nebude mít kdo vysévat, že nebude mít kdo sklízet ovoce. Nyní česká vláda uprchlíky jako pracovní sílu vítá s tvrzením, že dostanou důstojné pracovní podmínky, které však nikdo nezaručuje, ať už se jedná o Českou republiku, nebo kteroukoli jinou zemi EU. Je třeba zdůraznit, že někteří čeští pěstitelé vyplácejí ukrajinským pracovníkům velmi dobrou mzdu, váží si jich a dobře se o ně starají. Na druhou stranu jsou však migranti a uprchlíci ve velmi nevýhodném postavení, a jsou snadnou kořistí zejména pro pracovní agentury. Mohl byste se k této otázce vykořisťování uprchlíků vyjádřit?
Jedna věc je přijmout migrující pracovníky nebo sezónní dělníky v době míru a úplně jiná věc je přijmout je v době války. V mírových časech mají šanci, aby se zorganizovali a řekli, že nechtějí nedůstojné mzdy za práci. Oproti tomu uprchlíci jsou zoufalí, mají tendenci se méně organizovat a žádat méně, protože jejich potřeby jsou opravdu základní – jídlo a přístřeší. Jsou tak mnohem závislejší na dobré vůli českých zaměstnavatelů. To přirozeně vytváří prostor pro porušování jejich pracovních práv. Například v drůbežárnách jsou podmínky horší, to slouží jako dobrý příklad toho, jak průmyslové zemědělství ničí mzdová práva dělníků.
Netýká se to samozřejmě jenom České republiky. Vidíme to v Itálii a ve Španělsku na velkých farmách. Příslušná ministerstva by ale měla dohlížet na to, aby sociální podmínky byly bezpečné pro všechny a aby nebyl porušován zákoník práce. Je trochu zvrácené uvažovat o válce na Ukrajině jako o „požehnání“, kdy dojde k velkému přílivu uprchlíků, kteří mohou být snadno využiti jako levná pracovní síla. Je to zvrácenost, kterou například v Německu udržují od doby migrační uprchlické krize ze Středního východu a Afriky a teď se děje něco podobného s uprchlíky z Ukrajiny. Důležitou změnou jsou v tomto ohledu požadavky Zelenského na co nejrychlejší vstup do Evropské unie. Pokud by Ukrajina rychle vyjednala vstup do EU, znamenalo by to právní ochranu Ukrajinců a Ukrajinek před jejich vykořisťováním.
Zemědělství, výroba potravin a změny ve využívání půdy se na globálních emisích skleníkových plynů podílí 24 procenty. Poslední zpráva IPCC uvádí, že mnohé dopady globálního oteplování jsou již nevratné a změna klimatu probíhá rychleji, takže se jí nedokážeme přizpůsobit. Ukrajinský model zemědělství, který je založen na obrovských nechráněných polích s monokulturami, je extrémně zranitelný vůči změně klimatu. Jak vnímáte tento průmyslový model zemědělství a jeho dlouhodobou odolnost v kontextu změny klimatu?
Rusko je jedním z největších producentů agrochemie na světě, takže už před válkou byla Ukrajina kvůli způsobu využívání půdy velkými zemědělskými podniky jedním z největších odběratelů ruských hnojiv. Kvůli ničení půdy a agroprůmyslovým praktikám tady vznikají jedny z největších monokultur v Evropě. Jeli jsme autem hodinu kolem jediného bloku sójového pole. Byla to geneticky modifikovaná, proti herbicidům odolná sója, kterou tu je možné pěstovat, protože Ukrajina není členem EU. Vlivem syntetických hnojiv, změny klimatu a monokulturám se vyčerpávají půdní zdroje, a z velmi kvalitní půdy se za 10–15 let stane půda druhé a třetí třídy.
Agrochemické vstupy schopnost regenerace půdy samozřejmě neumožňují a dále zhoršují. Všechny ty agrochemikálie, které většinou přicházejí z Ruska, dostávají do půdy spoustu herbicidů, což má obrovský dopad na změnu klimatu, a to i kvůli těžké technice, která se tam používá, a obrovskému množství fosilních paliv, které se spotřebuje na její údržbu. Ukrajinské zemědělství rozhodně výrazně přispívá ke klimatické krizi.
To vše je sociálně a ekologicky destruktivní. Když teď ruský import skončil, bude to znamenat, že se začnou hledat mezinárodní trhy, které jsou ještě více znečišťující, protože se agrochemikálie budou dovážet z ještě větší dálky. Takže samozřejmě při správném zemědělském plánování obnovy země by se mělo počítat s tím, že se ve velkém měřítku aplikuje agroekologie. To znamená rozbití monokulturních polí na menší, ekonomicky i ekologicky výhodné celky, které mohou podpořit místní a regionální ekonomiku. To jsou už dnes složité otázky, které je třeba v budoucnu prosazovat v rámci tvorby politiky na Ukrajině.
Stačí se podívat na to, kdo je vůči změnám klimatu nejodolnější a nejsnáze se na ně adaptuje – drobní zemědělci po celém světě, pěstující plodiny, aniž by měli takový dopad na klima a ještě k tomu přirozeně sekvestrují uhlík. Když se ale zamyslíme nad tím, kdo je změnou klimatu ovlivněn jako první – jsou to spotřebitelé a občané, ale také velcí zemědělci. Vláda, která obnovuje ekonomiku, by ji měla budovat na základě dlouhodobě udržitelných plánů a strategií, které by zahrnovaly adaptaci na změnu klimatu.
Pokud Ukrajina zvítězí, bude nejprve žádat spoustu peněz na obnovu od Ruska, které dost možná nedostane, z čehož plyne, že bude žádat peníze od MMF a Světové banky. To bude znamenat příchod dalších zahraničních společností, které začnou skupovat veškerou půdu a pokračovat v industriálním modelu zemědělství.
Globální hnutí La Via Campesina spolu s dalšími organizacemi vypracovalo návrh na Deklaraci OSN o právech rolníků a jiných osob pracujících v zemědělství. Tuto deklaraci lze považovat za průlomovou, protože stanovuje zcela nová práva speciálně pro malé zemědělce a rolníky. Mohl byste krátce představit tuto deklaraci, její význam a využitelnost ve válečné situaci?
Na celém světě žije v současnosti přibližně 1,2 miliardy rolníků, kteří spolu se svými rodinami představují zhruba třetinu lidstva. V absolutních číslech je dnes rolníků více než kdykoli předtím v historii. Rolníci jsou obětí mnoha forem diskriminace a porušování lidských práv. Celých 80 procent lidí na světě, kteří trpí hladem a chudobou, žije a pracuje ve venkovských oblastech, 50 procent z nich jsou drobní a tradiční zemědělci, 20 procent jsou bezzemci a 10 procent se živí rybolovem, lovem a pastevectvím.
Zemědělci jsou hlavními oběťmi porušování práv na výživu, čistou vodu a hygienu nebo důstojné bydlení. Rolníci, kteří jsou vystěhováváni ze svých pozemků, patří také k hlavním obětem porušování občanských a politických práv.
Rolníci však mají klíčový význam pro potravinovou suverenitu a realizaci práva na výživu, a to zejména v rozvojových zemích, kde zajišťují až 80 procent potravin spotřebovávaných na místní úrovni. Rolníci nabízejí udržitelnou alternativu k dominantnímu zemědělsko-průmyslovému modelu a hrají klíčovou roli v boji proti změně klimatu a při zachování biologické rozmanitosti. Lidstvu jako celku by tedy lepší ochrana práv rolníků jen prospěla.
Deklarace o právech rolníků (UNDROP), oficiálně Deklarace OSN o právech rolníků a ostatních lidí pracujících na venkově, je tedy rezolucí Valného shromáždění OSN o lidských právech s „univerzálním porozuměním“, kterou OSN přijala v roce 2018. Jedná se o vůbec první mezinárodní zákon, který přiznává práva této části společnosti, a za jeho úspěchem stojí dlouhodobý boj rolnického hnutí La Via Campesina a spřízněných organizací.
V době nouze a zranitelnosti, která nyní nastala v souvislosti s válkou a invazí Ruska na Ukrajinu, může UNDROP působit jako hlavní mezinárodní zákon na ochranu obživy ukrajinských zemědělců. Právě díky své univerzálnosti může a měl by být využit jako měřítko a ochrana potravinové bezpečnosti a potravinové suverenity trpící země a na jeho základě by se pak mělo znovu vybudovat ukrajinské zemědělství. Má silný potenciál široké použitelnosti pro reformu a spravedlivý agrární přechod, zachování a posílení práva na osivo, půdu a výrobní prostředky tak, aby drobní zemědělci z Ukrajiny byli plně chráněni při svém přispívání k národní potravinové suverenitě.
V kontextu války na Ukrajině jsou cíle Zelené dohody pro Evropu a startegie Farm to Fork (Od zemědělce ke spotřebiteli) pod tlakem s argumentem, že si nyní nemůžeme dovolit přechod k novým standardům udržitelnosti zemědělství a potravinářství, naopak by měl být posílen současný průmyslový model. Evropská koordinace Via Campesina zveřejnila prohlášení na podporu posílení cílů strategie F2F, ve kterém vyzývá k ještě silnější podpoře ve prospěch drobných farmářů a směřování k vyšší autonomii skrze decentralizaci výroby a distribuci potravin. Mohl byste prosím stručně vysvětlit, proč je vhodné pokračovat ve strategii F2F a učinit ji ještě ambicióznější, konkrétně kvůli potravinovým krizím způsobeným válkou?
Potvrzuji to, co ECVC zdůrazňuje, že je to deset milionů evropských zemědělců, kteří zaručují potravinovou bezpečnost, potravinovou suverenitu a zdravé životní prostředí, nikoli průmyslové zemědělství. K těmto lze přidat miliony ukrajinských malých a středních farmářů! Za touto geopolitickou krizí stojí klimatická, biologická a pozemková krize, která rovněž ohrožuje potravinovou suverenitu a potravinovou bezpečnost celoevropského obyvatelstva. Řešení těchto krizí nelze jednoduše odložit. Ve světle války na Ukrajině ve vztahu k potravinové bezpečnosti nejsou problémem cíle strategie F2F, ale nedostatek nástrojů a holistické vize k provedení nezbytné transformace a změny paradigmatu zemědělství a potravinového dodavatelského řetězce. Opuštění strategie F2F by nepřispělo k řešení obrovských výzev, kterým evropské nebo dokonce globální zemědělství čelí. Naopak, válka na Ukrajině ukazuje, že naše závislost na syntetických hnojivech vyrobených z ruského plynu je velkou slabinou pro naši potravinovou suverenitu. Musíme se znovu zaměřit na naše potravinové systémy založené na odolnosti a péči o malé rodinné farmáře.
Nedostatkem dodávek potravin z Ukrajiny a vyššími cenami potravin jsou nejvíce postiženy regiony na Blízkém východě a v severní Africe. Možná se tak na obzoru rýsuje další arabské jaro. Co vedlo k tomu, že jsou tyto regiony tak závislé na dovozu potravin? A existují jiné modely udržitelné produkce potravin, které zajišťují domácí a místní potravinovou bezpečnost?
Zaprvé se domnívám, že jde o problém klimatických podmínek, kterým tyto země dlouhodobě čelí. Jejich hospodaření bylo vždy náročné, a pokud to spojíme se skutečností, že měly velmi nestabilní a kontroverzní politickou historii, ať už vlivem kolonialismu nebo autoritářských režimů, můžeme si domyslet, že rolnické zemědělství bylo neustále odsouváno do pozadí a malí zemědělci byli marginalizováni. Agroekologie a potravinová suverenita ale představují pro tyto země řešení stejně jako pro Evropu. Je jasné, že mezinárodní obchodní dohody, neoliberální trhy a globální a národní politiky, které zanedbávaly drobné farmáře, nyní ukazují svou zranitelnost. V těchto regionech máme mnoho kolegů z řad malých zemědělců, kteří pociťují stejnou nebo ještě větší marginalizaci než my, evropští zemědělci. Je nezbytně nutné je podporovat a umožnit jim živit své země.
Autor je analytik politiky potravinových systémů.
Szocs Boruss Miklos Attila je mladý rolník ze střední Transylvánie v Rumunsku, který pěstuje a zpracovává tradiční odrůdy ovocných stromů a zeleniny.
Eco Ruralis je rumunské sdružení rolníků, které je zakotveno v principech agroekologie a potravinové suverenity. Organizace v současné době sdružuje více než 17 tisíc členů a je velmi aktivní v několika otázkách, jako je právo na půdu, právo na osivo a přírodní zdroje, rozvoj agroekologie a prosazování spravedlivých veřejných politik pro rolníky.
Eco Ruralis je členem Via Campesina, evropské občanské organizace, která v současné době sdružuje 31 národních a regionálních organizací zemědělců, zemědělských pracovníků a venkovských organizací se sídlem v 21 evropských zemích. Vychází z práva na potravinovou suverenitu a jejím hlavním cílem je obrana práv zemědělců a pracovníků na polích a podpora rozmanitého a udržitelného rodinného a rolnického zemědělství.