Foto Úřad vlády ČR
Hnutí ANO oblepilo Českou republiku billboardy, na nichž inzeruje nostalgii po sobě samém. „Za Babiše bylo líp,“ hlásají billboardy, o kterých sám Andrej Babiš sice říká, že jde o první kampaň ANO bez Babiše, nicméně jeho jméno se objeví hned za předložkou. Příznivci a členové ANO, jejichž obličeje se objevují na billboardech spolu s hesly hovořícími o ztrátě sociálních jistot, se upínají k oligarchovi jako laskavé záruce sociálního smíru. Sociální stát je zde personalizovaný. Místo univerzálního nároku, přerozdělování a státem garantované společenské solidarity máme oligarchu Babiše. Některé nástroje sociálního státu se v podání „politického hnutí“ ANO staly spolu s marketingem prostředky k dosažení a udržení moci s jediným garantem v čele tohoto slepence. Ani tento příběh, který o sobě začal Babiš šířit, však není tak docela pravdivý. Potíže, kterým teď budou Češi a Češky čelit, jsou jen zesílením problémů, kterým čelí už dlouho, a předchozí vlády s účastí ANO tomu nejen nezabránily, ale problémy často samy způsobily.
Zákon o sociálním bydlení
Hned po volbách loni na podzim se Andrej Babiš nabídnul voličům levicových stran ČSSD a KSČM, které se nedostaly do poslanecké sněmovny, jako náhradník chybějící levice a jako sociálně citlivější protiváha nastupující pravicové vlády. Zdražování, multiplikace krizí a „zodpovědný“ rozpočet mu velmi rychle poskytly příležitost zhostit se této role a zpětně se prezentovat jako premiér, za jehož vlády se myslelo na všechny a „bylo líp“. Marketingově se může jednat o promyšlený krok, který zpětně vytvoří pozitivní obraz Babišovy éry. Přitom jeho epocha skončila epochálním selháním při koronavirové krizi, kdy se začala výrazně projevovat nízká odolnost sociálního systému, která způsobovala obrovské riziko propadu do chudoby a ukázala neschopnost a neochotu státu tomuto předcházet.
Fronty u potravinových bank začaly už za Babiše a za Fialy se nezkracují.
V roce 2017, kdy skončila vláda, v níž Andrej Babiš ještě nebyl premiérem, ale ministrem financí, už bylo jasné, že zákon o sociálním bydlení je na dlouhé roky mrtvý. A bylo to právě hnutí ANO, které se ve vládě vedené sociálním demokratem Bohuslavem Sobotkou stavělo proti tomuto zákonu, který měl potenciál pomoci desítkám tisíc rodin v bytové nouzi a skutečně omezit takzvaný obchod s chudobou. Jenže Babišova ministryně Karla Šlechtová měla strach, že by podobný zákon mohl „pokřivit motivaci k zajištění bydlení“, a tak dodnes vyrůstají tisíce dětí na ubytovnách ve zcela nevyhovujících podmínkách. Podobný zákon by býval mohl také pomoci nepřímo snižovat ceny bydlení, a činit tak současný nárůst nájmů snesitelnější právě pro nejzranitelnější domácnosti.
Ve chvíli, kdy se Babiš stal premiérem, bylo prosazení zákona o sociálním bydlení, podle kterého by bylo bydlení především právem, a ne komoditou, už úplně mimo imaginaci manažerského vedení státu. Hospodářský růst, který trval od roku 2013 až do začátku ekonomické krize spojené s pandemií covidu, sice vláda částečně využila k navýšení mezd ve veřejném sektoru, které byly dlouhé roky zmrazené, a také ke zvýšení důchodů, ale systémově nechávala skoro polovinu lidí stále stejně zranitelnou jakýmkoliv vážnějším otřesem. To se projevilo během pandemie covidu a projevuje se to i dnes.
Superhrubá mzda
Hnutí ANO pak společně s pravicovou ODS a extremistickou SPD schválilo zrušení superhrubé mzdy, což způsobilo výpadek ze státního rozpočtu ve výši přes sto miliard korun, navíc uprostřed covidem způsobené ekonomické krize. Už před nástupem vlády vedené Petrem Fialou a jeho ODS tak byl vytvořen tlak na snižování nákladů veřejných rozpočtů a škrty ve výdajích. Bez hlasů poslanců ANO by se přitom nic podobného prosadit nepodařilo. Když dnes vláda nabízí rodinám v ohrožení jednorázově pět tisíc korun, jde o stejnou částku, jakou díky zrušení superhrubé mzdy člověk s příjmem sto tisíc korun získává navíc každý měsíc.
Nejzranitelnější skupinou jsou lidé, kteří nemají vlastní bydlení. Zvýšení nájmů může v kombinaci s růstem cen energií znamenat rychlý sociální propad a přežívání na ubytovnách. Přitom právě (neúspěšné) pirátské snahy o alespoň minimální regulaci spekulací s bydlením, byly terčem lživé Babišovy předvolební kampaně, ve které mluvil o zabavování chat a bytů a přidělování migrantů, o něž prý Piráti usilují. Tyto jeho útoky na Piráty, které nepřímo pomohly k vítězství koalici Spolu, byly především útoky na solidaritu. Babiš ostatně neváhal naznačovat spojení Pirátu a STAN s nebezpečím terorismu. Jeho snaha profilovat se jako Viktor Orbán, tedy jako bojovník proti „zelenému fanatismu“, progresivismu a Bruselu, jasně ukázala to, kam až je ochotný v boji o moc zajít.
Rozpad sociálního smíru
Je absurdní zesměšňovat lidi, kterým současná krize bere jakýkoli optimistický výhled do budoucnosti. Přitom právě to bezděky dělají vládní představitelé i vládě nakloněné osobnosti a novináři, když poněkud zmateně mluví o tom, že se musí uskromňovat všichni. Jenže jak bylo už mnohokrát připomenuto, pro někoho znamená uskromnění se, že pojede na pouhé tři zahraniční dovolené ročně, pro někoho to už je výběr mezi kroužky pro děti a jedinou dovolenou a v nemalé části případů jde zkrátka o šetření na jídle a základních potřebách. Fronty u potravinových bank začaly už za Babiše a za Fialy se nezkracují.
S perspektivou ztráty jistot pracuje i Babiš prosazující sám sebe jako garanta umírněného sociálního smíru – ten se ale začal rozpadat i díky němu. Pokud by se ČSSD a Michal Šmarda ještě někdy rozhodli dělat politiku, budou muset nabídnout radikálnější pohled a především zúčtovat s Babišem tvářícím se, že chce řešit problémy, které sám způsobil.
Autor je redaktor Alarmu.