Grafika Alarm / Barush Maush
Patřila mezi tisícovku nejlepších studentů a studentek z Vietnamu a podle svých slov se do Československa dostala „jako slepý k houslím“. Rodiče za ni nejprve rozhodli, že bude studovat medicínu a stane se z ní lékařka. Jednoho dne ji ale přišel dopis oznamující, že byla vybrána mezi studenty, kteří mají nastoupit na přípravný kurz pro studium v zahraničí. Rodiče se shodli, že se dcera bojí krve a studium na zahraniční univerzitě pro ni bude vítanou možností uniknout z chudé a válkou zmítané vlasti. Příběh vietnamistky Binh Slavické je dalším střípkem z mozaiky zapomenuté historie zahraničních studentů a studentek, kteří mezi lety 1950 až 1989 přicházeli studovat do Československa z nově vzniklých postkoloniálních států.
V druhém dílu podcastu Můžu ti říkat Mirečku? Johanna Nejedlová a Dalibor Zíta společně s bývalými studenty a studentkami z Vietnamu, Sýrie, Konga a Alžíru přibližují, jak se nově příchozí cizinci vypořádávali s českou kuchyní, jak náročné pro ně bylo studium v cizím jazyce a jak je vnímalo jejich okolí.
Mosek Mubenzem přijel do Prahy trochu později než ostatní studenti, okolo osmé hodiny večer, a tak se rozhodl, že si nejprve odpočine a teprve pak se půjde ven najíst. Když ale kolem desáté hodiny večerní vyrazil z koleje, zjistil, že na ulici nikdo není a všude je zavřeno. „To už se začaly moje pocity strachu a nespokojenosti trochu zvyšovat. Kam jsem se to dostal? Jak je možný, že tady nikdo nikde není?“ popisuje své pocity Mosek Mubenzem původem z Konga, který musel ze své vlasti uprchnout kvůli tomu, že odhalil problém s korupcí, a který rok před příchodem do Československa pobýval v Itálii.
Sladké knedlíky, rýžový nákyp, nedobrá káva a nedostatek cigaret dovedl studenty z arabských zemí na ročním jazykovém přípravném kurzu v Sudetech až ke vzpouře. Oproti studentům a studentkám z Vietnamu, kde bylo jídlo na příděl, totiž většinou pocházeli z městského, bohatšího prostředí a zboží, které bylo pro Čechoslováky luxusem, pro ně bylo zcela běžné. „V arabských zemích neexistuje sladké jídlo, které by fungovalo jako oběd nebo večeře. To je vyloučeno,“ říká Lazhar Maamri z Alžírska. Studentům a studentkám chybělo hlavně ovoce a nebyli zvyklí na jídla plná mouky, jako jsou české knedlíky a omáčky. Existoval i plán na vybudování zvláštní jídelny, ten se však nikdy nerealizoval. Podle historičky Marty Edith Holečkové je v archivních záznamech o některých stížnostech patrné, že jsou psány s lehkým posměchem.
Odlišnosti se ovšem netýkaly jen stravování, ale i úpravy zevnějšku nebo třeba výuky matematiky. Strasti spojené s příchodem do vzdálené země s odlišnými zvyklostmi, ale i radosti a vděčnost za možnost studovat v Československu popisují respondenti v druhém dílu podcastu Můžu ti říkat Mirečku? připraveného pro Deník Alarm.
Podcast můžete poslouchat zdarma na různých podcastových platformách nebo stránkách Alarm.cz. Realizaci tohoto audiodokumentu podpořila organizace Člověk v tísni a Evropská komise.