Foto Alarm / Vladimír Turner
Na konci září roku 1938 rozhodla o osudu Československa konference čtyř mocností v Mnichově, jejímž výsledkem bylo připojení českého pohraniční k hitlerovskému Německu a oblasti Těšínska k Piłsudského Polsku. Slovensko při tzv. vídeňské arbitráži postoupilo značnou část svého jižního a východního území horthyovskému Maďarsku. Československo tak ztratilo 30 procent svého území, což znamenalo ztrátu obranyschopnosti a de facto i suverenity. Samotná vláda druhé republiky začala mílovými kroky směřovat k vlastní formě fašismu. Období mezi mnichovským diktátem a okupací zbytků Čech a Moravy a vyhlášením samostatného Slovenského státu zoufalí umělci vyplnili usilovnou antifašistickou aktivitou. Stále častěji se však setkávali s odporem a tvrdou cenzurou polofašistické vlády druhé republiky.
Malá, ale naše
Rozklad relativně demokratických poměrů první republiky nabral po Mnichovu strašnou rychlost. V době probíhající okupace pohraničí 5. října po nátlaku třetí říše abdikoval prezident Beneš a 22. října emigroval do Anglie. Radikální pravice a nacionalisté vycítili svoji chvíli a začali pronásledovat představitele levice, známé osobnosti židovského původu a kulturní exponenty humanistického poselství první republiky. Představitelé vlády, ale i ulice se tak chtěli zalíbit nastupujícímu nacismu.
Mnichovská tragédie se v Československé kultuře projevila na všech úrovních od monumentálních děl až po drobné užité umění a projevuje se dodnes.
Hned zpočátku začal systematický hon na spisovatele Karla Čapka, který poslední roky věnoval horečnaté tvorbě a veřejnému a mezinárodnímu angažmá proti fašismu. Štvavé kampani nakonec podlehl. Zcela vyčerpán zemřel 25. prosince na zápal plic.
Od třicátých let se v protifašistickém odboji intenzivně angažoval také malíř Josef Čapek. Jeho satirické ilustrace cyklu Ve stínu fašismu, vydávané pravidelně v Lidových novinách, dodnes slouží jako předválečný historiograf, který věrně zachycuje vývoj Evropy od nacifikace Německa do okupace Československa. V roce 1937 mu vyšly obrazové komentáře doby knižně pod názvem Diktátorské boty. O rok později v reakci na frankistické zločiny ve Španělsku vytvořil cyklus satirických kreseb Modern times. V komentování nástupu fašismu pokračoval v průběhu mnichovských událostí, kdy předpověděl, že obětováním Československa západní mocnosti mír nezachrání, ale naopak posílí svého protivníka. O Čapkových karikaturách se přesně vyjádřil jeho kolega Otakar Mrkvička: „Jsou útočné. Jejich ironie je vražedná. Přece však nejsou zlé, není v nich brutalita. Soucit s obyčejným člověkem, malým člověkem v příliš ‚velké době‘ převažuje nad nenávistí, v níž se skrývá beznaděj a pesimismus.“
Po Mnichovu, až do svého zatčení, Josef Čapek obsedantně pracoval na malířském cyklu Oheň a touha, kterým protestoval proti fašismu, zradě spojenců a nevyhnutelnosti války. Cyklus obsahuje téměř sedmdesát olejomaleb a přes tři sta kreseb. Ze zamýšleného třetího cyklu, který měl oslavovat vítězství nad nacismem, se dochoval jen náčrt tužkou: motiv kohouta vítajícího nový den. Čapek odmítl emigrovat, protože – stejně jako jeho bratr – cítil za osud republiky zodpovědnost. To se mu stalo osudným. V září 1939 byl zatčen a prošel peklem koncentračních táborů, kde nakonec koncem války zemřel.
Český podzim
Pro sborník básní Český podzim z roku 1938, v němž naši nejuznávanější básnicí reagovali na Mnichov, vytvořil František Muzika surrealistickou grafiku vyjadřující pocit zmaru před blížící se válkou. Kolektivní pocit zoufalství vedoucí k depresi a apatii v tehdejší společnosti se nedá v naší novodobé historii k ničemu přirovnat. (Jen vzdáleně připomíná pocit vyčerpání během covidové pandemie. I proto bychom se měli mít na pozoru, jakým směrem se bude společnost po zdravotní a hospodářské krizi vyvíjet.)
Ve své antifašistické tvorbě pokračoval Emil Filla, který ještě v březnu 1939 měl velkou samostatnou výstavu v Mánesu. V jejím rámci vydal tři grafické soubory nazvané souhrnně Boje a zápasy a znázorňující mytický zápas světa fašismu a humanismu, kde antičtí hrdinové reprezentující humanismus bojují proti silám zla. Od roku 1938 a po Mnichovu maloval výhradně obrazy zápasů zvířat mezi sebou. Ty měly díky mytologickým odkazům v té době jasně čitelné antifašistické a protiokupační poselství. Od 25. října byl na Fillu, ale i na Hoffmeistera vyvíjen nátlak, aby opustili spolek Mánes. Oba totiž byli sympatizanty socialistických ideálů a proti takovým byla novou vládou vedena ostrakizační kampaň, která předcházela systematickému pronásledování.
Ve stejné době byla zastavena činnost Komunistické strany, která byla 27. prosince rozpuštěna a její členové přešli se svými aktivitami do ilegality. Krátce před tím reformované Národní shromáždění zavedlo po vzoru třetí říše tzv. zmocňovací zákon. Ten umožňoval vládě vydávat nařízení s pravomocí zákonů a nově vláda mohla dokonce měnit ústavu. Kabinet premiéra Berana přitom už nijak nezastíral, že si svá rozhodnutí nechává schvalovat říší. Nechyběla ani antisemitská opatření. Policie dokonce spolupracovala s gestapem, a to ještě před březnovou okupací. Neexistovalo tedy něco jako stoprocentní demokracie a pak stoprocentní diktatura, ale pozvolný přechod mezi nimi. Filla ještě po březnu 1939 namaloval obraz znázorňující brutalitu války a v září byl spolu s Josefem Čapkem a dalšími představiteli kulturní a humanistického odkazu první republiky deportován do koncentračního tábora.
Věčný komplex
Znázornění mnichovských událostí jako šelmy útočící na lovnou zvěř použili ve své plastice také sochař Jan Lauda a malíř Jan Bauch. Autoři vytvářeli monumentální keramickou mříž s názvem Přepadení Československa od podzimu roku 1938 pro připravovanou expozici už česko-slovenského pavilonu na plánované Světové výstavě v New Yorku na následující rok. Výstava byla zahájena 30. dubna roku 1939, až po obsazení Československa. Česko-slovenský stánek, symbolicky umístěný mezi sovětský a americký pavilon, tak na výstavě reprezentoval v té době už neexistující stát a zůstal nedostavěný.
Na výstavě byla bohatě zastoupena také česká sklářská produkce, jejíž prezentaci připravil ředitel sklářské školy v Železném Brodě Alois Metelák. Jednou z prezentovaných objektů byla také váza profesora malby z železnobrodské střední sklářské školy Zdeňka Juny se symbolickým motivem sochy Svobody. Juna hned po Mnichovu vytvořil vázu s malbou ženského torza s osekanými končetinami znázorňující okleštěnou republiku.
Mnichovská tragédie se v Československé kultuře projevila na všech úrovních od monumentálních děl až po drobné užité umění a projevuje se dodnes. Odpovídalo to významu rány, které zasáhla hluboko do českého podvědomí. Toto nezdravě uchopené a nikdy nevyléčené trauma dodnes slouží naší společnosti ke svalování vlastních chyb na vše cizí a vnější. Stalo se tím, čemu říkáme „mnichovský komplex“. Dokazuje to performance studenta výtvarných umění Ondřeje Bělicy, který nechal uříznout část řapíku, tedy nevyužitého betonové obranného opevnění, za což se stal rázem terčem až hysterické kritiky. Umělecká akce otevírající chirurgickým řezem palčivou přítomnost komplikovaných českých dějin ovšem reprezentuje naději, že jeho generace už mnichovským komplexem trpět nebude.