Ilustrace Alarm / Day Shift Office
V minulém díle seriálu Boom kryptoměn a proces digitalizace peněz jsme si představili technické fungování a začátky historicky první kryptoměny bitcoin. Bitcoin vznikl jako nástroj protestu a odporu vůči příliš tekutému finančnímu systému pozdního kapitalismu, nicméně jeho design ani konzervativní ideologická základna nemusí v současnosti nutně sloužit jako technologie osvobození a emancipace. Zejména ve vztahu k zemím globálního Jihu můžeme pozorovat přetrvávající chápání tohoto prostoru jako pole pro realizaci západních dobyvačných fantazií o nezastavitelném pokroku a růstu globálního kapitálu.
Bitcoinoví a jiní kryptoměnoví investoři často propagují bitcoin s tím, že může pomoci tzv. unbanked, tedy lidem, kteří z nějakého důvodu nemají přístup k bankovním službám. Předpokládá se, že na světě takto žijí téměř dvě miliardy lidí.
V tomto díle se tak podíváme na některé základní charakteristiky toho, jak je bitcoin implementován v tzv. rozvojových zemích. Právě v těchto zemích se totiž odehrávají četné sociální experimenty, ze kterých ovšem vždy těží především úzká skupina západních investorů, ať už formou finančních zisků, nebo v podobě cenného know-how. Nejčastěji však obojím.
Mýtus „primitivní“ inspirace
Mikronéské souostroví Yap je známé svými kamennými penězi zvanými rai. Rai jsou různě veliké kamenné kruhy, jejichž průměr se pohybuje od pouhých centimetrů až po více než tři a půl metru. Tyto působivé objekty jsou specifické tím, že jejich vlastnictví určovala sdílená sociální paměť. Jinými slovy bylo jedno, u koho byly tyto kameny uloženy na dvorku; to, co určovalo jejich vlastnictví, byla obecná společenská shoda. Bylo tak například možné, že kameny, které se kvůli nehodě při převozu potopily do moře, dál plnily svou funkci, protože všichni členové yapské společnosti věděli, že tam někde na dně ty kameny jsou i komu patří. V určení vlastnictví tak nebylo důležité rozhodnutí žádné centrální autority nebo fyzické držení kamenů, ale obecný společenský konsensus.
Tento důraz na konsensus je důvodem, proč jsou kamenné peníze bitcoinovými nadšenci často přirovnávány k jakémusi analogovému blockchainu. Blockchain totiž také funguje jen díky konsensu jednotlivých uzlů, které jej ověřují. Bitcoiny mimo něj neexistují, jsou to pouhé účetní zápisy o vlastnictví. Každý uzel v síti pak má kopii paměti všech platných transakcí a díky tomu hlídá, zda jednotliví uživatelé skutečně disponují směňovanými penězi.
Příklad kamenných peněz zároveň slouží i jako jisté varování před navyšováním peněžní zásoby. Obecně rozšířenou představou totiž je, že kameny rai jako peníze zanikly, protože evropští kolonizátoři byli díky své technologické vyspělosti schopni tyto objekty zhotovovat a přepravovat mnohem snáze než původní obyvatelé ostrova. Kvůli tomu tak mělo dojít k zaplavení ekonomické sféry Yapu těmito kameny, což mělo nevyhnutelně vést k jejich devalvaci. Bitcoinoví nadšenci touto bajkou naturalizují bitcoin a peníze s omezenou zásobou jako objektivně přirozené, spravedlivé a správné.
Takové přirovnání kamenných peněz k bitcoinu stojí na mnoha chybných předpokladech, které pramení z etnocentrické perspektivy, že peníze jsou všude stejné, resp. že všude plní stejné funkce. Britský autor Jo Walton upozorňuje, že yapské peníze dlouhodobě slouží západní ekonomii k ospravedlňování určitých axiomů o povaze ekonomického života, aniž by se západní autoři obtěžovali podrobněji seznámit se skutečným fungováním tamní ekonomiky a společnosti. Podle Waltona se tak jedná o formu kulturní apropriace, kdy yapská kultura slouží západním autorům jako mytický prostor ideální přirozené komunity, do které si mohou dosazovat vlastní představy o fungování světa, a skrze různé zkratky, zjednodušení a zkreslení ospravedlňovat svoje teorie.
Globální Jih jako živá laboratoř
Nejen, že se takový etnocentrismus dopouští symbolického násilí na obyvatelích souostroví Yap a jejich historii, ale zároveň nám zabraňuje vést plnohodnotnou debatu o budoucnosti peněz a ekonomického uspořádání obecně. Pokud si vyprávíme zkreslené příběhy o tom, že peníze jsou všude stejné a řídí se stejnými pravidly, zásadně omezujeme naši ekonomickou imaginaci v tom, jak dělat věci jinak, lépe a šetrněji.
Příklad apropriace yapské kultury znovu ukazuje, že západní věda a vědění jdou stále ruku v ruce s koloniálním dědictvím. Věda a kolonialismus jsou dvě nitě stejného příběhu moderní globální hegemonie. Jak ukázala historička Helen Tilley, koloniální prostor dlouhodobě sloužil (a dodnes slouží) moderní vědě jako živoucí laboratoř a věda pak na oplátku poskytuje (neo)koloniálním tendencím ospravedlnění a epistemickou infrastrukturu pro jejich další existenci. A to se netýká pouze ekonomie, ale i jiných věd jako sociální antropologie, geografie nebo ekologie. Tyto propletené historie mají nadále zásadní vliv na životy lidí jak na globálním Severu, kterým poskytují určitý komfort produkce vědění bez nutnosti nést rizika s ním spojená, tak především na obyvatele globálního Jihu, kteří jsou naopak těmto experimentálním rizikům neustále vystavováni. A jiné to není ani s projekty prozkoumávajícími možná využití kryptoměn a decentralizovaných systémů.
Chudoba a inovace
Mezinárodní bitcoinová komunita totiž využívá koloniální způsoby myšlení nejen na epistemologické rovině skrze romantizaci a dezinterpretaci jiných peněžních forem, jako je tomu u kamenných peněz z Yapu. Bitcoinoví a jiní kryptoměnoví investoři často propagují bitcoin s tím, že může pomoci tzv. unbanked, tedy lidem, kteří z nějakého důvodu nemají přístup k bankovním službám. Předpokládá se, že na světě takto žijí téměř dvě miliardy lidí. Samozřejmě tento fenomén se týká především zemí globálního Jihu. Zatímco ve Spojených státech lidé bez bankovního účtu tvoří přibližně 6 procent obyvatel, v subsaharské Africe je to více než 60 procent.
To představuje výrazné komplikace i proto, že značnou část HDP v těchto zemích tvoří remitendy, tedy peníze zasílané lidmi pracujícími v zahraničí rodinným příslušníkům do svých domovských států. Odhaduje se, že ročně se takto do domovských států pošle okolo pěti set miliard dolarů. K posílání remitend pak musí zahraniční pracovníci využívat nebankovní služby typu Western Union, které si účtují vysoké poplatky. Kryptoměny jako bitcoin umožňují tyto náklady na mezinárodní transfer peněz snížit.
Dá se předpokládat, že i díky tomu se Afrika v loňském roce stala jednou z nejrychleji rostoucích kryptoměnových ekonomik. Nicméně co se týče objemu peněz zobchodovaných v kryptoměnách, zůstává Afrika z důvodu celkové chudoby nadále spíše trpaslíkem. To jen podtrhuje již zmiňovanou asymetrii v produkci nového vědění. Přestože Afričané mají mnohem méně prostředků, podílí se mnohem více na adopci a implementaci nové technologie, jsou nuceni s ní experimentovat a hledat její inovativní využití, zatímco obyvatelé globálního Severu se ke kryptoměnám ve větší míře vztahují zdrženlivě až konzervativně jako k pouhé investici (digitální zlato). Pokud tedy někdo skutečně povýší kryptoměny na peníze, budou to nejspíše obyvatelé Jihu, ovšem stane se tak v duchu rčení: „Kterak nouze naučila Dalibora housti.“
Ovšem epistemická asymetrie jako dědictví kolonialismu se neprojevuje pouze v nutnosti obyvatel globálního Jihu neustále hledat inovativní řešení k zvládnutí vlastní prekérní situace chudoby a z ní pramenící politické, sociální a v současnosti i environmentální nestability. Tato nestabilita je totiž činí také zranitelnějšími vůči experimentálním projektům, které se v jejich komunitách snaží implementovat podnikatelé a investoři z globálního Severu.
Šoková doktrína
Mnoho kryptoměnových investorů a podnikatelů se tak snaží využít země Jihu k realizaci vlastních podnikatelských záměrů. Strategie, kterou ekonomka Naomi Klein nazývá šokovou doktrínou, využívá slabých demokratických institucí, ochromených nejčastěji v důsledku nějaké přírodní katastrofy nebo ozbrojeného konfliktu. Pro tento nastupující trend se už vžil termín kryptokolonialismus. Kryptokoloniální projekty se nejčastěji profilují tak, že vždy nabízejí humanitární řešení v reakci na právě probíhající lokální krizi. I když se samotný humanitární projekt vždy nespustí, základy právní a technologické infrastruktury už jsou na místě a mohou tak sloužit dalším kryptoměnovým projektům v dané lokalitě, ovšem tentokrát orientovaným na zisk.
Kryptokolonialismus tak opisuje stejnou linku jako stále se rozvíjející „filantropický kolonialismus“. Tento fenomén znamená, že si globální finanční elity mohou s účastí veřejných peněz připravovat živnou půdu pro svoje podnikatelské záměry pod vlajkou filantropie a humanitární pomoci. Mohou tak za přispění veřejných prostředků a s daňovými úlevami budovat legální a technické infrastruktury, které jsou klíčové pro jejich další obchodní zájmy v regionu. Cílem filantropie tak není vyřešit chudobu, nebo jiné globální problémy, ale vytvořit si trh pro další expanzi kapitálu. Součástí dobročinných projektů totiž mnohdy bývá i deregulace místní legislativy, která pak samozvaným dobrodincům poskytuje konkurenční výhodu na lokálních i světových trzích. Mnoho humanitárních kryptoměnových projektů v tomto trendu pokračuje.
Prst na spínači pomoci
Jedním z cílů kryptokoloniálního zájmu se stal například drobný ostrovní stát Vanuatu v Tichomoří. Jeho 83 ostrovů a ostrůvků je často zmítáno různými nepřízněmi tichomořského počasí, v jejichž důsledku je nutné rychle a efektivně distribuovat humanitární pomoc i v podobě dodávek peněžní hotovosti. Projekt, který dohromady spravuje britská organizace Oxfam spolu s investory ze soukromého sektoru, má za úkol poskytnout infrastrukturu, díky níž bude tato humanitární pomoc vyplácená vždy pomocí kryptoměn. Tuto pomoc tak má být možné vždy rychle a efektivně „zapnout“ či „vypnout“ podle potřeby. Problémem je ovšem to, že projekt nebere v potaz stav technologického vybavení Vanuatu a zároveň zbavuje ostrovní stát autonomie, jak o pomoci rozhodovat. Prst na spínači pomoci má totiž mít právě Oxfam, který tak bude rozhodovat kdy, za jakých podmínek a komu bude pomoc distribuována.
Vanuatu začalo být navíc pro nově vznikající kryptoměnovou ekonomiku přitažlivé díky svému novému statusu daňové skrýše. Z veřejných nákladů tam vznikne právní a částečně i technická infrastruktura, která bude později sloužit především zahraničnímu kapitálu, který se zde bude moci ukrýt před zdaněním. Stejná situace byla i na americkém ostrově Portoriko, který je v současnosti sídlem mnoha amerických blockchainových firem (tedy alespoň na papíře).
Bude to krásné, ať chcete, nebo ne
Portoriko, které bylo tragicky zasaženo hurikánem María, se krátce poté, v roce 2018, snažil americký kryptonadšenec a bývalá dětská filmová hvězda, Brock Pierce, proměnit ve svou vlastní kryptoutopii. Pár měsíců po katastrofě se na Portoriko začali sjíždět různí Piercovi podporovatelé s vidinou, že si zde splní svůj sen o vytvoření permanentní atmosféry populárního pouštního festivalu Burning Man. Přestože je tento festival považován za jakési spirituální pokračování slavného Woodstocku, s velkým důrazem na otevřenost, inkluzi a vzájemný respekt a spolupráci, v rukou kryptokolonizátorů se tyto myšlenky a hodnoty rychle vypařily. Namísto pomoci a vytváření podpůrné komunity tu začaly rašit hlavně nápady vedoucí k všeobecné komodifikaci a přeměně všech sociálních vazeb na tržní vztahy.
O necitlivosti takovýchto aspirací tváří v tvář Portoričanům, kteří se zrovna obtížně vyrovnávali (a dodnes vyrovnávají) s následky ničivého hurikánu, samozřejmě není potřeba dlouze polemizovat. Korunu arogance tomu nasadil sám Pierce, když na jednom setkání s místními začal znepokojeným občanům, a především občankám, nevybíravě vysvětlovat, že nevědí, co je pro ně dobré. Kryptokoloniální logika celého projektu se odhalila ve své nahotě, když člen Piercovy skupiny během tohoto setkání odvětil nespokojené Portoričance: „My máme dobré úmysly, všechno to bude krásné a vy toho budete součástí, ať už se vám to líbí, nebo ne.“
Bitcoin v rukou autoritářů
Jiným kryptokoloniálním projektem Brocka Pierce je zavedení bitcoinu jako oficiálního platidla v jihoamerickém Salvadoru. Tamní prezident Naib Bukele, který je v zahraničí hojně kritizován pro své autoritářské sklony, v roce 2021 prohlásil, že bitcoin pomůže salvadorské ekonomice vyřešit problém zmiňovaných remitend. Ty totiž tvoří až čtvrtinu salvadorského hrubého domácího produktu. Bukeleho plánem bylo, že si zahraniční pracovníci od salvadorské vlády koupí bitcoiny, které pošlou svým blízkým, a vláda za to výměnou získá americké dolary. Z toho důvodu začala salvadorská vláda v součinnosti s americkými firmami vyvíjet i vlastní kryptopeněženku Chivo. K adopci této peněženky se Salvadorce snažila motivovat osvobozením od transakčních poplatků, které většinou činí několik centů, ale mohou v některých případech dosahovat hodnoty i několika dolarů. Tyto poplatky chtěla za své občany platit sama vláda. Peněženky navíc obsahovaly kryptoměnu v hodnotě třiceti amerických dolarů jako motivační složku pro Salvadorce.
Přestože se Bukele těší vysoké podpoře, zavedení bitcoinu se setkalo s celospolečenským odmítnutím, kdy údajně až 80 procent obyvatel Salvadoru bylo proti. Tento nepopulární krok jinak „populistického“ prezidenta tak zanechává mnoho otazníků i proto, že Naib Bukele byl v minulosti obviněn z toho, že jeho administrativa spolupracuje s organizovaným zločinem. Výměnou za utlumení násilí v ulicích a politickou podporu měla být největším salvadorským gangům nabídnuta určitá benevolence v potírání jejich nezákonných aktivit. Gangy se tak začaly přímo podílet na chodu země. Bukele navíc nechal sledovat své kritiky včetně novinářů ze serveru El Faro, kteří na toto spojení organizovaného zločinu a nejvyšší politiky upozorňovali. Vzhledem k propojení organizovaného zločinu a Bukeleho administrativy, zvyšuje zavedení bitcoinu obavy z praní špinavých peněz.
Bukeleho kontroverzní krok zavedení bitcoinu jako oficiálního platidla byl kritizován i částí samotné kryptoměnové komunity, a to především z toho důvodu, že by podle jejích členů stát neměl rozhodovat o tom, jaké měny jsou obchodníci povinni přijímat za své služby. Celý projekt byl navíc velmi uspěchaný, platby řádně nefungovaly, technologická infrastruktura nutná pro plošnou adopci bitcoinu byla nedostatečná a důsledkem nakonec byly občanské protesty místních obyvatel. Adopce státní peněženky Chivo navíc už v prvních měsících po jejím vypuštění prudce klesla. Většina uživatelů si pouze vybrala státem darovaných třicet dolarů a aplikaci dále nepoužívala. Půl roku po spuštění peněženku využívá pouze 20 procent lidí, kteří si aplikaci původně stáhli. V únoru letošního roku prý přes Chivo prošly údajně jen necelá dvě procenta zahraničních remitend.
Dalším krokem, jak podpořit skomírající salvadorské finance, mělo být lákání zahraničních kryptoinvestorů skrze tzv. sopečné dluhopisy. Sopečné dluhopisy měly sloužit jako podíly v tzv. bitcoinovém městě, projektu na jihu země, kde mělo vzniknout nové město pro bitcoinovou komunitu: s nulovými daněmi ze zisku a cele poháněné čistou energií z nedaleké sopky. Zároveň si Bukele sliboval, že pomocí zisků z těchto finančních instrumentů umoří část státního dluhu, za který Salvador mimo jiné nakoupil první várku kryptoměn distribuovanou mezi své občany. Nicméně tento projekt byl zatím uložen k ledu, protože se začaly šířit pochyby, zda je celý plán jak po energetické, tak po ekonomické stránce vůbec realizovatelný.
Blockchain v době etnických čistek?
Ne všechny kryptokoloniální projekty se musí nutně zaměřovat na distribuci a cirkulaci peněz. Příkladem může být současný projekt společnosti Cardano v Etiopii. Ta se v zemi zmítané etnickým konfliktem snaží zajistit systém identifikace školáků pomocí blockchainu. Až pět milionů etiopských studentů středních škol má mít své identifikační údaje zanesené v decentralizované databázi, kterou bude spravovat několik západních aktérů. Podobně jako v případě Vanuatu, ani tento projekt nepředpokládá, že by síť byla spravována samotnými Etiopany.
Specialistka na lidská práva a digitální platformy Elizabeth M. Renieris upozorňuje, že vytváření takovéto databáze může mít – vzhledem k probíhající občanské válce na severu země – naprosto katastrofické humanitární následky. Data z této databáze mohou být potenciálně využita k identifikaci a následné likvidaci obyvatel na základě jejich etnicity.
Opět zde na sebe naráží západní představy o „přirozeném“ společenském pokroku a žitá realita obyvatel nezápadních společností. Reniers tyto protichůdné pohyby ilustruje citací americké socioložky Ruhy Benjamin: „Většina lidí je nucena žít v cizích představách. A musíme se vypořádat s faktem, že noční můry, které mnoho lidí musí snášet, jsou odvrácenou stranou snů našich elit o efektivitě, zisku a sociální kontrole.“
Jih proti Severu?
Ve výčtu kryptokoloniálních projektů by se dalo ještě dlouze pokračovat, nicméně jejich obecné kontury již byly nastíněny v tomto textu. Téměř vždy se jedná o západní projekty, které se snaží pomocí implementace blockchainových řešení materializovat vlastní vize o správném fungování světa, bez ohledu na specifické potřeby koncových uživatelů, tedy obyvatel zemí globálního Jihu. I přes deklarované humanitární cíle, jde většinou o projekty predátorské inkluze, které si kladou za cíl především umožnit intenzivnější extrakci hodnoty z daných regionů.
Jak říká Olivier Jutel, kryptoměnoví inovátoři se se svými projekty především snaží dostat na titulní stránku populárního technologického časopisu Wired. Je jedno, že daná země projekt nepotřebuje nebo nemá dostatečné prostředky na jeho aplikaci. Jakmile se projekt rozeběhne, je možné o něm začít veřejně hovořit, poskytovat rozhovory a budovat potřebný mediální obraz. Když je toto PR dostatečně robustní, mohou podnikatelé žádat investice jak od západních států, tak od soukromých investorů s příslibem implementace daného produktu i v zemích globálního Severu. Logika rozvojových zemí jako inkubátorů a laboratoří se tu tak projevuje v plné síle.
Samozřejmě kryptokolonialismus nelze chápat odděleně od dění v zemích globálního Severu, jejich regulací kryptoměn a strategie vyvážení rizik mimo vlastní území. V příštím díle se tak podíváme, jak se ke kryptoměnám staví rozvinuté státy a jak jejich regulační politiky mohou zapadat do nerovnoměrného rozložení rizik spojených s celým blockchainovým ekosystémem.
Autor je ekonomický antropolog. Působí jako doktorand na FSV UK.
Text je součástí projektu Boom kryptoměn a proces digitalizace peněz, který vznikl za podpory české pobočky nadace Rosa Luxemburg Stiftung.
