Francouzská levice konečně našla společnou řeč, alespoň pro parlamentní volby

Nová ekologická a sociální lidová unie (Nouvelle union populaire écologique et sociale, zkráceně NUPES) je název koalice sjednocené levice ve Francii, která vznikla z iniciativy neúspěšného prezidentského kandidáta Jeana-Luca Mélenchona. Ten Francouze vyzval, aby jej v parlamentních volbách 12. a 19. června, které označil za třetí kolo těch prezidentských, zvolili premiérem s levicovou většinou, a sebrali tak Macronovi moc. Dohoda se zelenými, komunisty a zvláště socialisty se sice zdála nepravděpodobná, ale i tak koalice NUPES spatřila světlo světa. Termínem vzniku i názvem nové uskupení evokuje vzpomínky na historické vítězství Lidové fronty 3. května 1936 a přes přetrvávající rozpory a další porodní bolesti vrátila levici naději. Údajně nesmiřitelně rozdělené strany levice nakonec došly k tomu, že jejich rozpory nejsou nepřekonatelné.

Vznik koalice NUPES je překvapením, které dodalo frustrované levici energii a obnovilo víru v to, že je možné zvítězit.

Znovuzvolený prezident Macron má důvod být znepokojen. Jeho popularita klesla na 32 procent, tedy na úroveň před začátkem války na Ukrajině, zatímco NUPES v průzkumech pro parlamentní volby obsazuje s přibližně 30 procenty první místo. V roce 2017 byla Macronova strana s přehledem první s 32 procenty a až daleko za ní druzí pravicoví republikáni s 22 procenty. Vzhledem k většinovému volebnímu systému budou i letos klíčové duely v druhém kole. Už teď ale lze říct, že situace je pro Macrona výrazně komplikovanější než před pěti lety a zisk parlamentní většiny o něco méně jistý.

Změna směřování francouzské levice

Mélenchon svoji celostátní politickou kariéru započal v roce 1986 ve věku 35 let jako socialistický senátor – tehdy historicky nejmladší. Mezi lety 2000 a 2002 byl ministrem školství v Jospinově vládě. Právě Jospinovo volební fiasko a postup krajní pravice v roce 2002 chápal Mélenchon jako příznak toho, že Socialistická strana jde špatným směrem. Se socialisty se po neúspěšné snaze změnit směřování zevnitř definitivně rozešel po kongresu v Remeši v roce 2008, který v jeho očích potvrdil nepoučitelnost vedení a mylné směřování strany napravo.

Jako velmi prozíravá se ukázala Mélenchova orientace na problematiku ekologie, kterou postupně stále více integroval do svého programu. Plánem na postupný odklon od jaderné energie a ekologickou agendou vzal vítr z plachet francouzským Zeleným, kteří tak nebyli jediným ekologickým hlasem na levici. Ve volební kampani 2022 si nicméně toto téma přisvojil i Macron. Okolo prezidentských voleb v roce 2017 se Mélenchon snažil rozšířit řady svých podporovatelů upozaděním levicové rétoriky na úkor té populistické. Označení levice nějakou dobu vůbec nepoužíval, mluvil spíše o revoltě lidu proti elitám. Pro svou poslední kandidaturu se ale k levicové rétorice opět vrátil, což ostatně umožnilo koncentraci hlasů levicových voličů a následný vznik NUPES.

Oproti Zeleným, kterým se dařilo ve volbách na lokální a evropské úrovni, byla Mélenchonova Nepoddajná Francie vystavěna do velké míry jako nástroj pro podporu jeho prezidentské kandidatury. Třetí místo a úspěšné přebrání hlasů ostatním na levici v prvním kole 10. dubna znamenaly, že zbylé strany v otázce spolupráce s Mélenchonem prakticky neměly moc na výběr. Zelení byli – s výsledky pod pět procent a ve finančních obtížích – první, kdo dohodu o spolupráci podepsal. Následovali je komunisté a nakonec i Socialistická strana, ze které Mélenchon před třinácti lety vystoupil. Zkrátka zvítězil jednoduchý kalkul, že bez společného postupu je debakl socialistů a zbytku levice prakticky zaručený.

Rozdělení volebních okrsků reflektuje poměry sil z prezidentských voleb a je těžko stravitelné hlavně pro socialisty, kteří ještě před deseti lety obsadili většinu 295 z 577 křesel. Nyní mají kandidovat v 70 okrscích. Každá frakce má slíbený vlastní poslanecký klub a také, že rozhodování v NUPES bude probíhat v rámci „interního parlamentu“. Přerozdělení kandidátů nařízené z vedení stran vyvolává pochopitelnou nevoli u kandidátů, kteří tak přišli o svůj okrsek. Někteří si svou kandidaturu chtějí zachovat proti jednotné kandidátce NUPES. Výrazné ústupky museli menší partneři učinit i v oblasti programu, který má z velké míry vycházet z toho Mélenchonova. Socialisté tak například podepsali plán na odchod do důchodu v šedesáti letech, zrušení řady z Hollandeových reforem a „neposlušnost“ vůči některým evropským smlouvám. Zde stojí za to poznamenat, že pro ně nejde o úplně nové stanovisko, protože odpor k panujícím normám v předvolební kampani vyjadřoval jak François Hollande v roce 2012, když sliboval (ale neprosadil) revizi evropských smluv, tak Lionel Jospin v roce 1997 vyjádřením, že nebude respektovat maastrichtská kritéria.

Macron straší levicí

Macron se nyní snaží reagovat na potenciální novou hrozbu sjednocené levice změnou rétoriky. Po tom, co lákal levicové voliče a vyloženě kradl slogany levice za účelem porážky Marine Le Pen a krajní pravice, se dle něj novou největší hrozbou stává levice. Program NUPES se snaží prezentovat jako rozhazovačný, extremistický, nerealistický a nebezpečný. Musí se přitom ale potýkat s rozpory mezi frakcemi svých podporovatelů, kteří spolu začínají stále více soupeřit s cílem získat lepší pozici, jež by jim umožnila se etablovat jako jeho nástupci (Macron už v roce 2027 nebude moci znovu kandidovat). I přes prohlášení prezidenta republiky o jednotné straně do parlamentních voleb tentokrát zástupci vládní většiny půjdou rozdělenější než posledně. Do koalice Spolu (Ensemble) k jádru Macronových nejvěrnějších, straně Obrození (Renaissance, dříve Republika v pohybu), a středové straně MoDem přibyla strana Horizont Macronova bývalého premiéra Eduarda Phillipa.

Pro začátek druhého mandátu francouzský prezident hledal novou osobu na premiérský post. Do Matignonského paláce si údajně přál někoho blízkého problematice ekologie, osobu spíše nalevo a ideálně ženu. I když se donedávna říkalo, že nabídka stát se premiérem či premiérkou se ve Francii neodmítá, do tisku pronikly informace, že nejméně dvě oslovené ženy nabídku odmítly. Nakonec Macron 16. května nominoval do premiérského úřadu dosavadní ministryni práce Élisabeth Borne. Ta se tak po Édith Cresson, socialistické premiérce, která v úřadu byla mezi lety 1991 a 1992 jen deset měsíců, stala teprve druhou ženou v čele francouzské vlády.

Většina Francouzů si sice přeje, aby Macron neměl v parlamentu většinu a byl donucen ke kohabitaci, neshodují se ale na tom, kdo by měl zvítězit. Logika dvoukolového většinového volebního systému přitom může znamenat, že Macronovi kandidáti uspějí, protože budou přijatelnější než jejich alternativa – ve většině okrsků nejspíš buď zástupce NUPES, nebo krajně pravicového Národního shromáždění. Po porážce 24. dubna tak, zdá se, Marine Le Pen a krajní pravici ujel vlak podobně jako v roce 2017. Očekávaná nízká volební účast navíc bude pravděpodobně v neprospěch Národního shromáždění. Tradiční republikánská pravice je na tom podobně nebo ještě hůř. Z pohledu pravicových voličů tak může být kvůli riziku vítězství levicové NUPES rozumnější volit opět Macrona. Možným výsledkem voleb je ale i situace, že v Národním shromáždění nebude mít jasnou většinu nikdo.

Překonání „nesmiřitelných rozdílů“?

Před prezidentskými volbami, dokonce i před samotným podepsáním dohod o spolupráci, se zdálo sjednocení levice jako něco, po čem sice její voliči volají, ale co je kvůli vzájemným sporům nemožné. Vznik koalice NUPES je tak překvapením, které dodalo frustrované levici energii a obnovilo víru v to, že je možné zvítězit. Ve vítězství levice v parlamentních volbách 12. a 19. června věří sice jen 40 procent Francouzů, ale mezi sympatizanty levice je to 67 procent. Lze tedy říct, že v tomto případě je přání otcem myšlenky. A pro úspěch ve volbách s menší volební účastí než u těch prezidentských může být klíčová právě schopnost mobilizovat podporovatele.

Mélenchon by velmi chtěl být druhým Mitterandem. Prvního socialistického prezidenta, kterému se podařilo levici sjednotit a přivést k moci, považuje za svůj vzor. Oproti němu ale není v rámci levice představitelem středu a jejího sjednocení dosáhl narychlo a silou. Dohoda není výsledkem kompromisu rovných, ale zahnání ostatních do kouta, v situaci, kdy neměli moc na výběr. Ne úplně dobrovolný vznik NUPES může být do budoucna problém. Rozdíly v otázce názorů na evropskou integraci, jadernou energii nebo NATO mohou být podnětem pro nové roztržky a možný rozpad koalice. Levicová parlamentní většina navíc zůstává spíše nepravděpodobná, dá se očekávat spíše vítězství Macrona. Pro úspěch projektu NUPES však není nutné nastolení kohabitace. Posílení levice, její pozice jako největší opoziční síly a přetrvání koalice NUPES i po volbách by mohlo stačit. Oproti současným 70 levicovým poslancům (z čehož je jen 17 z Mélenchonovy strany) předvolební průzkumy přisuzují NUPES 105 až 165 poslanců (k většině 289 hlasů je to ovšem stále daleko). Parlamentní volby jsou však oproti těm prezidentským hůře odhadnutelné.

Autor je doktorand na katedře evropských studií FSV UK.