Foto Voyo
Iveta se do diváka zakousne díky svojí výrazné vizualitě. Osmdesátky jsou už tak dlouho pryč, že jejich estetika dávno přestala dráždit. Módní i zábavní průmysl je důkladně resuscitoval a vytěžuje je pravidelně. V televizních seriálech z posledních let ožily několikrát, nejikoničtěji asi ve Stranger Things. Růžový neon v logu, bílá trička s barevnými pruhy známá z fotek Ivety Bartošové a Petra Sepéšiho i foukané účesy už dnes nejsou směšné, ale lákavé. V kombinaci s měkkým, zasněným světlem, které prostupuje záběry z Ivety, vzbuzují pocit něhy, nostalgie a pochopení pro mladou, hodnou, zamilovanou dívku z Frýdecko-Místecka, kterou známe jako jednu z nejslavnějších českých zpěvaček i obětí bulváru. Je to vlastně jasná volba udělat minisérii o Ivetě Bartošové, která ji ukáže na samém začátku kariéry. V době, kdy její holčičkovská naivita patří k věku, dokonale se hodí k retro estetice a zároveň předznamenává známou tragédii. Nakonec možná až trochu moc předvídatelná volba.
Aby byla pro mainstreamového diváka Iveta co nejsrozumitelnější, používá vyprávěcí klišé tak poslušně, že se ten, kdo by čekal něco překvapivějšího, může snadno nudit.
Minisérie, kterou napsal i režíroval Michal Samir, se nejspíš zvládne zapsat jako televizní dílo, které definitivně zajistí nováckému Voyu nepřehlédnutelné místo na trhu s online televizním obsahem. Zároveň potvrzuje, že se česká seriálová tvorba v mnohém posunula. Diváky, kteří televizní seriály vyhledávají díky tomu, že se jim daří otevírat nová témata nebo perspektivy, ale může spíš zklamat. Než aby o Ivetě Bartošové řekla něco nového nebo tematizovala společenské představy o ženských ikonách a jejich utváření, napasovala její příběh na klišé známá z hollywoodských filmů. Užijeme si ji, pokud chceme s mladou Ivetou ve zlém světě smutně snít. O moc víc toho ale nenabízí.
Mozart a Salieri (pozor, může obsahovat spoilery)
Přesně tomu je podřízená vizualita minisérie. Jsme spolu s Ivetou uvnitř jejího plnícího se snu, který se brzy začne kazit. Hned na začátku jí na procházce v lese tatínek vysvětluje, jak daleko uvidí, když se podívá přímo do slunce. Až do minulosti, která je vlastně přítomností. Všechno už bylo předurčeno. Záře světel a paprsků pak Ivetu provází v mnoha klíčových momentech. Nejprve vystřídá sestru v pozici sólistky, potom jede zpívat na festival Mladá píseň do Jihlavy. Poté, co si ji její princ (Petr Sepéši) osobně vybere, odchází za ním do prozářené Prahy, kde tancuje na chodníku s walkmanem jako tolik filmových hrdinů a hrdinek před ní. Aby byla pro mainstreamového diváka minisérie co nejsrozumitelnější, používá vyprávěcí klišé tak poslušně, že se ten, kdo by čekal něco překvapivějšího, může snadno nudit. Nebo i zasmát. Třeba tehdy, když Ladislav Štaidl vyškolí mladého ambiciózního Sepéšiho svým přednesem jeho písničky, jako by nekonečně talentovaný Mozart usadil do patřičných mezí Salieriho.
Tvůrce seriálu Michal Samir je vůči své hrdince maximálně empatický a minisérie odsud čerpá svoji sílu. Bohužel se mu ji nedaří popsat tak, abychom měli jasno, proč vůbec vznikla – kromě toho, že se na ni díky jménu Bartošové publikum v Česku zaručeně podívá. Je Iveta hodná submisivní holka, nebo se v některých klíčových momentech snaží svůj osud aktivně směrovat? Chce být hlavně milovaná, nebo jí na slávě záleží víc, než si myslíme? Je ve vleku mužů, kteří do jejího života přicházejí, nebo je chápe jako nutné prostředníky na cestě? Většinu času se zdá, že je opravdu spíš pasivní zamilovanou dívkou s hlavou plnou snů, kterou však k jejich splnění zpravidla někdo postrčí – sestra, učitelka, Sepéši, Štaidl… Tu a tam ji ale vidíme si o to, co chce, říct. Jenže Samirova Iveta není ambivalentní, spíš nesrozumitelná. A tak ji ve druhé epizodě začne zastiňovat naspídovaný Sepéši. V momentě, kdy se ji pokusí opustit, se submisivní princezna najednou vytasí s reakcí, kterou bychom možná čekali od emancipujících se hrdinek dnešních anglicky mluvených seriálů. Zdá se, že celou dobu dobře ví, kdo z dvojice interpretů Knoflíků lásky má nakročeno ke skutečné kariéře. Co se jí v tom případě honí hlavou je tedy záhadou, která ale požitek ze sledování umenšuje, než aby jej násobila.
Mucholapka na problémové muže
Anna Fialová však hraje Ivetu skvěle. Nesnaží se ji imitovat, ale zachytit něco z emblematické naivity, zasněnosti, a dobromyslnosti. I její herecký partner Vojtěch Vodochodský je skvělý a díky Sepéšiho raplovitosti, zřetelněji popsanému charakteru i prostoru, který mu minisérie dává, se nejspíš zapíše silněji. Jako by pro autora bylo jednodušší popsat ambiciózního mladíka s náběhem na ADHD než zasněnou naivku z malého města. Ondřej Brzobohatý hraje Ladislava Štaidla jako karikaturu mocného muže socialistického showbyznysu založeného na dodávání jednoduché, chytlavé zábavy, což sice dává smysl, ale i on tím přichází o možnost svoji postavu redefinovat. Věrohodní jsou i Ivetini rodiče (Alena Mihulová a Miroslav Hanuš), Eliška Křenková má trochu těžší práci kvůli tomu, že její Ivana Bartošová, sestra Ivety, je po celou dobu potěšená, nad věcí a přející.
Iveta signalizuje, že se české seriály (v tomto případě minisérie) dostaly na vyšší úroveň a Voyo tak zřejmě bude schopné v českém prostředí konkurovat Netflixu a dalším streamovacím službám. Řemeslně Iveta patří k tomu nejlepšímu ze současné televizní tvorby, je obrazově promyšlená a herecky suverénní. Scénář je soustředěný výhradně na postavy, což není nutně špatně. Stylizace do pohádky s tragickým koncem do určité míry omlouvá Ivetu z povinnosti se zajímat i o dobu a společensko-politický kontext. Málo se toho ale nakonec dozvídáme o samotné hlavní hrdince. Zřetelněji definovaná Iveta by se nakonec přiblížila právě tomuto kontextu a tématu, které zůstalo neadresované – proč se hvězdou stala právě Bartošová a do jaké míry ji „stvořil“ tehdejší socialistický zábavní průmysl. V posledních letech života ji bulvár ukazoval výhradně jako mucholapku na problémové muže a dá se říct, že ji minisérie svou vágností příliš nepomáhá a v konečném důsledku vlastně nepolidšťuje.
Filmové látky v televizi
Voyo ale možná větší ambice, než stylově zpěvačku připomenout, nemá. Novácká streamovací služba chce přinášet divácké hity pro střední proud jako Netflix a zaměřovat se přitom na česká témata. Záměr je to geniální, ale Iveta spíše než zajímavou veřejnou debatu může generovat příspěvky typu „podívejte se, jak se herci podobají svým skutečným, žijícím předlohám.“ Publikum má přitom Iveta jisté, Voyo tak může být nejspíš spokojené.
Svým obsahem streamovací služba Novy reaguje na to, o čem se v Česku dlouhodobě mluví. Například Jan Hřebejk, když si stýská, že látky pro „střední“ film vhodný pro rodinné sledování a s přesahem ke společenským tématům se dnes častěji objevují v televizi. Zatímco kina promují zpravidla blockbustery (v českém prostředí spíš lechtivé komedie) nebo umělečtější snímky. Zároveň se snaží hned v začátku přitáhnout ženské publikum a obsazuje jednu hlavní hrdinku za druhou. (Kromě Ivety dominují v Odznaku Vysočina a opět spolu s Annou Fialovou v roli Alice prožíváme minisérii Guru). Ocitáme se tak v další fázi české seriálové historie, kdy tvůrčí týmy vycházejí z promyšlených strategií reagujících na globální vývoj a zdejší tituly už nevyvolávají despekt, ale zájem. Aspirovat by pak Voyo mohlo na značku, která jednou za čas vyrukuje s titulem, který do společenské debaty vstoupí s většími ambicemi. Iveta to není, jako milník zdejšího vývoje ale sehrává svoji úlohu skvěle.
Autorka je redaktorka Alarmu.