Foto Rawpixel, CC0 1.0
Poslední březnový den došlo k tragédii. Devatenáctiletý student mačetou zabil učitele. Poté utekl. Média podrobně dokumentovala, jak policisté v rojnici, podporováni vrtulníkem, pročesávají pobřeží Vltavy, kudy se pachatel ubíral k domovu. Na místo činu dorazil ministr Gazdík a uvedl, že nešlo o afekt, ale o plánovanou vraždu, jíž se učeň „nechvalně zapsal do dějin českého školství“. Do hodiny jej „díky skvělé práci policistů“ zadrželi. Hrozí mu dvacet let vězení. Okamžitě se rozpoutala debata o nutnosti zaručit bezpečnost učitelů, o instalaci bezpečnostních rámů do škol, o změně statusu učitele na úřední či chráněnou osobu, aby si „rodiče i jejich děti rozmysleli, jestli se budou vůči kantorům chovat agresivně,“ jak dodal prezident Pedagogické komory Radek Sárközi. („Pedagogická komora“ evokuje spolky, jakými jsou Česká advokátní komora nebo Česká lékařská komora, které ze zákona povinně sdružují všechny advokáty či lékaře a dbají na to, aby vykonávali své povolání odborně a v souladu s etikou. Učitelé ovšem stavovskou organizaci nemají. Pedagogická komora je jen simulací těchto stavovských spolků a ve veřejné diskuzi zastává na rozdíl od jiných učitelských platforem konzervativní postoje.)
Náš vzdělávací systém je extrémně náchylný k produkci úzkostných stavů, sociálně patologických jevů, sociální segregaci či potlačování kreativity.
Přestože vyšetřování je v počátcích, lze vnímat opakující se informace o jednotlivých aktérech. Na otázku „Mělo ministerstvo od inspekce informace o problémech na této škole?“ ministr odpovídá: „Škola funguje dobře, nevykazuje abnormální problémy oproti jiným školám tohoto typu.“
Inspekční zpráva z roku 2020 ovšem píše: „Systém výchovného poradenství propojený s prevencí sociálně patologických jevů není plně funkční (…) Žákům s výchovnými problémy ukládá škola kázeňská opatření, pro která nemá nastavena jednoznačná pravidla. Dosavadní opatření nevedla k eliminaci rizikového stavu (…) nekoordinovaný přístup a absence strategie předcházení školní neúspěšnosti (….) Nedostatečná zpětná vazba uplatňováním formativního hodnocení, absence pozitivní motivace, přetrvávající vysoká neúspěšnost žáků (…) Opatření v oblasti kvality výuky nebyla účinná….“ Kolegyně ze školy sdělila, že „učitel byl přísný, učil důležité předměty – ale byl spravedlivý. Kdo se učil, tak s ním neměl problém.“ Učeň Jaroslav Ř., kterého policii předal jeho děda, byl „hrozně hodný. Minulý rok dostal vyznamenání, pochvalu za docházku. Nikdy nebyl agresivní, spíš stažený, spíš brečel,“ popisuje učitelka a dodává: „Vůbec nechápu, co se muselo stát, že mu takto přeskočilo. Měl neúspěch, to je pravda. Byl z toho hrozně zklamaný, protože se hodně učil. Bylo to důležité zkoušení.“ Učitelka se spíš obávala, aby student neublížil sám sobě.
To, co se stalo, je krutá tragédie, a to pro všechny strany. Útočník si nepochybně bude celý život postupně uvědomovat dosah svého šíleného činu. Jde o první vraždu učitele žákem v Česku a trest bude i vzkazem veřejnosti. Ministr školství Gazdík vnímá, že „obecně roste agresivita dětí a vliv mají sociální sítě, počítačové hry a koronavirová izolace“. Rozhodně by bylo užitečné nalézt zdroj dětské agresivity a eliminovat cesty, kterými ji ratolesti do škol importují. Tedy pokud je celá tato konstrukce a polarizace ohrožených a agresivních správná.
Cesta do hlubin študákovy beznaděje
Kdy by však bylo nejlepší s bezpečnostními rámy ve školách začít? Možná na druhém stupni? Není to pozdě? Krajně destruktivní myšlenky lze nacházet už na stupni prvním. Pojďme se projít po schodech našeho vzdělávacího systému od těch nejnižších stupňů (jména osob byla změněna, místa souhlasí).
Praha 8: Tatínek odvádí dceru do MŠ: „Aničko, nechceš se ještě vyčůrat?“ Anička: „Nemůžu. Vždy přijdeme do školky a paní učitelka řekne: A teď se všichni vyčůrají. Sedím na záchodě dlouho, ale nejde mi to. Půjdu až ve školce, jo?“ Toto umění dohledu dovedené k dokonalosti mě zaskočilo.
Okres Tábor. Vzpomínky sestry dysgrafika: Učitelka z 5. A vstoupí do naší třídy 3. B. Za paži drží mého bratra Martina. „Milé děti, sešit, který s odporem držím v ruce, je tohoto chlapce.“ Prochází třídou, aby děti mohly nahlížet. „Chodí do páté třídy. Strašné písmo i úprava, vidíte? Děti, snažte se, jinak dopadnete jako on. Hezké známky opravdu nemá. A nyní mu společně nastrouhejme mrkvičku.“ Učitelka namířila ukazováček na mého bratra a druhým ukazováčkem po něm přejížděla: „Kiš, kiš, kiš.“ Během tří vteřin strouhala mrkvičku celá třída. Kromě mě. Učitelka přistoupila a zopakovala: „Strouháme mrkvičku!“ Měla jsem strach a začala strouhat, ale očima bráchovi říkala, že nestrouhám…. Strouhání byl běžný rituál naší školy. Když jsme se ale přehoupli do druhého stupně, došlo k zajímavému obratu. Ti ponižovaní se bavili tím, jak nám, pomalu dospívajícím lidem, to strouhání nejde přes prsty, jak se stydíme, že strouháme… Nově příchozí učitel rozpoznal u bratra dysgrafii. Po celou dobu školní docházky měl brácha žaludeční potíže. Jako mávnutím proutku to přešlo na učňáku, kde byl úspěšný a oblíbený.
Okres Příbram: Emička ve druhé třídě začala zapomínat. Gumu, podpis, matematiku… Poznámka první, druhá, třetí… Převrátíme byt, matematika nikde. Další den poznámka, nemá žetonky, máme na dítě dbát. Odpovím: Žetonky nemůžeme mít, protože jsou v matematice. V pondělí se po nemoci vrátí holčička a najde v lavici cizí matematiku. Hurá! S další poznámkou se Emička začala počůrávat. Konzultace. Paní učitelka vymyslela „kolíčky“. Za každé zapomenutí se děti posouvají o kolíček výš. Pokud dosáhnou daného limitu, poznámka, pak napomenutí třídního učitele, důtka atd. Ema zapomíná dál, tresty gradují. Prázdniny! Vysvobození. Koncem srpna znovu počůraná. Září: poznámky, stres, počůrávání je zpět. Konzultace: snažíme se, ale je roztržitá, potřebuje čas. Učitelka nechápe: „Jak by to ve škole vypadalo, kdyby takhle všichni zapomínali?“ Vánoční besídka. Děti počítají dárečky a pak se hlásí, kolik jich dostaly. Kdo jich má nejvíc, získává pochvalu, je nejvíc kamarádský. Nevěřím: „Emičko, ty si vymýšlíš.“ Starší dcera vykoukne z pokoje: „Pravda. Takhle to děláme od první třídy.“ Po Vánocích najdu Emin pracovní list s nápisem: „Proč je škola? Asi se zabyju.“ Osmileté dítě. Přestupujeme do ZŠ na malé vsi, složitý dojezd, ale vše se srovnalo. Jsme určitě v pětině 21. století?
Procházku po schodech českého školství zakončeme na pražské právnické fakultě, kde v roce 2019 vynikající student práv po složení dvou státnic s hodnocením výborně byl ze třetí vyhozen profesorem, „o němž se všeobecně ví, že je velmi přísný, u zkoušek vyhazuje a studenti na něj většinou narazí až v posledních ročnících studia“. Spáchá sebevraždu.
Bezpečnostní rámy do škol? Jako demonstrace moci skvělé
Instalovat tedy bezpečnostní rámy, abychom eliminovali agresivitu mířící do škol? Jde o působivé zhmotnění narativu o tom, že násilí je venku a respektující vzájemnost uvnitř. Rámy především sociální detekce si potřebujeme prvně nainstalovat do svých hlav a zvláště do každodenní praxe škol. Tam jsou totiž v rámci všednosti a „normálnosti“ realizovány devastující scénáře, které by nenapadly ani výstřední dekadentní dramatiky. Ukazuje se ale jen špička ledovce, protože děti nemají šanci prohlédnout mocenský diskurz, rozpoznat jeho výkonné mechanismy, natož se mu bránit. Jistěže existují jedinci přinášející do tříd agresi z rodinného zázemí, přebírající despekt k učitelům od rodičů, to ale nijak neumenšuje fakt, že náš vzdělávací systém je extrémně náchylný k produkci úzkostných stavů, sociálně patologických jevů, sociální segregaci či potlačování kreativity. Primární tak není otázka, kudy se dostává agresivita dětí do škol, ale jak vytlačit násilí usazené ve školách jakožto „skryté kurikulum“ (Bohumil Kartous) a zda to vůbec společnost, jako je ta naše, dokáže.
Paradigma disciplinace je vrostlé do typizovaných exteriérů, interiérů a signálů: atmosféra chodeb, jídelen, uspořádání lavic, počty dětí ve třídách, třídění dle věku, předmětů, pohlaví. Zvonění jako spínač odosobnění, odebrání hry, pohybu, slova. Prosezené, prohrbené a promlčené dětství pod obrazy našich vladařů. Systémový tlak na „jednotu téhož“. Trefně říká Michel Foucault v Dějinách šílenství: ideálem je, aby logos neměl protiklad. Proto je třeba vymýtit vše, co by utilitární racionalitě odporovalo – originálnost, jinakost, nepředvídatelnost, mnohoznačnost, smích (proto postupně zmizí umělecké předměty). Tzv. tradiční škola stěží zapře genofond káznice, léčebny, soudu. Vysvědčení v Česku svědčí hlavně o tom, z jaké rodiny dítě vychází. Násilí vůči dětem máme celospolečensky pod kůží, a nejen to zjevné, ale především to podprahové, latentní, implicitní, skryté v běžné školské mluvě. Žák je „ukázněný“ (proč ne třeba motivovaný?), učitel je „autorita“ (proč ne třeba vzor?), píší se „přepadové“ písemky, dostávají se důtky, tresty, prověrky, známky… Bachařský a kriminální slovník máme „přirozeně“ spojený s výchovou a vzděláváním dětí. Přitom právě řeč není ničím jiným než sedimentací našeho každodenního myšlení, jednání, kultury. Nelze sice popřít, že naše školství udělalo za pár posledních let obrovský pokrok, že už pro příklad nemusíme jezdit do Finska a téměř v každém okrese najdeme nějakou respektující školu (nejen soukromou), přesto u nás pořád výrazně převažuje rigidní tradice se zdrcujícím klimatem a efektivitou.
Chodbou se rozezvučí zvonění. Přestávka, kantor vychází ze třídy, otočí se zpět a zvolá: „Mám na chodbě dozor…“ A děti sborem větu dokončí: „Dej si na mě pozor!“ Je jim šest? Sedm? Jen doufejme, že mozek těch prvňáčků v nadcházejících patnácti až dvaceti letech nezkratuje a že žádná učitelka nepronese o nikom z nich tu soucitnou větu: „Vůbec nechápu, co se muselo stát, že mu takto přeskočilo.“
Autor je vysokoškolský pedagog.