Foto Falcon
Úmrtí Josefa Abrháma poodhalilo jednu poměrně nevídanou věc – na jeho kvalitách a přínosu české kultuře se dokázala beze zbytku shodnout celá společnost. U mnoha umělců se při závěrečném bilancování poodhalují škraloupy, jiní zase nebyli dostatečně mainstreamoví, další se některým lidem protivili tím či oním názorem. U Josefa Abrháma nic takového nenastalo. Čím si to dlouholetý člen ansámblu Činoherního klubu vysloužil?
Vzpomínání na Josefa Abrháma se nese ve vcelku pochopitelných rovinách – elegán, svůdník, primář Blažej, podvodníček Vrána. Zaznívají slova jako „aristokrat“, „charisma“, „kultivovanost“. To vše samozřejmě Abrháma vystihuje, důležitá jsou však i temnější zákoutí lidské povahy, které se nebál objevovat.
Havlovu intelektuálnost zde výstižně snoubil s klausovským intelektualismem, za což si vysloužil svou třetí a poslední nominaci na Českého lva.
Při pohledu na mnohé nejslavnější Abrhámovy role nás může překvapit, jak často hrál antihrdiny. Nikoliv sympatické rošťáky a rebelanty, jakými proslul třeba Jean-Paul Belmondo, ale mnohdy vyloženě záporné figury. Neztvárňoval postavy, kterými bychom chtěli nebo měli být, mnohem častěji byl tím, kým jsme, byť si to mnohdy nechceme přiznat. Pohled do zrcadla však nebyl v Abrhámově podání opovržlivý jako spíše varovný.
Útěk od rodiny, útěk od reality
Zatímco na začátku kariéry v šedesátých letech byl ještě pro svůj vzhled i podmanivý hlas obsazován právě do rolí svůdníků či rovnou vykutálených hochštaplerů (Pension pro svobodné pány, Partie krásného dragouna, Happy end), které často pojímal spíše jako sebezesměšňující karikaturu, pro Abrhámovo pozdější herecké období, počínaje sedmdesátými lety, jsou mnohem typičtější více či méně introvertní a ve své podstatě nešťastní antihrdinové.
Typickým příkladem je asi jeho nejslavnější role Dalibora Vrány z Vrchní, prchni! Notorický děvkař, neplatič alimentů, životní ztroskotanec ve Velorexu, který okrádá jedním vrzem restaurace i nic netušící hosty a zanedbává rodinu, není někým, komu bychom v reálném životě mohli fandit. Abrhámovi se však podařilo tuto na papíře značně nesympatickou figuru polidštit do té míry, že se z hořkého dramatu stala stabilní součást české komediální tvorby.
Jeho nejslavnější televizní postava, k níž se taky v rámci různých pokračování nejčastěji vracel, primář Blažej z Nemocnice na kraji města, je jen o něco málo schopnějším Vránou, který to umí se skalpelem, v zásadě se však jedná o podobně ambivalentní roli – jeho milostný vztah se sestřičkou Inou se nedá hodnotit jinak než jako toxický (vzpomeňme si na jeho reakci, když zjistí, že je s ním těhotná), co se týče práce, rovněž by nebyl příliš oblíbeným kolegou.
Tichý melancholik
Další Abrhámova slavná úloha, psycholog a účastník největší akce v dějinách stěhování, Knotek z Kulového Blesku, na tom není o moc lépe. Po většinu času pasivně a ve skrytu duše trpí a veškeré snažení okolních postav sarkasticky komentuje vnitřním monologem. Není tak úplně zřejmé, zda si přeje pouze utéct z malého bytu, kde se „rodina dusí“, nebo od rodiny jako takové. Nejvíce emocí projevuje pouze v opilosti, když během jednoho večera navštíví zbylé aktéry směny, načež se poté musí jít velmi trapně a poníženě všem omlouvat.
Odklonem od introvertů a mlčenlivých pozorovatelů okolního dění, byla jeho etuda extrovertního ruského knížete Megalrogova v Menzelově Konci starých časů. Rozšafný šlechtic, u něhož není jasné, zda je opravdu jurodivým Rusem nebo galantním podvodníkem, se v rámci Abrhámových úloh vymyká právě mírou exaltovanosti, která však opět nesklouzne k nucenému přehrávání.
Ani poslední Abrhámova velká filmová role – Havlovo alter ego, kancléř Rieger v Odcházení – není zrovna přehlídkou kladných vlastností. Popudlivý, vztahovačný, frustrovaný ze stáří a ústupu ze slávy. Havlovu intelektuálnost zde výstižně snoubil s klausovským intelektualismem, za což si vysloužil svou třetí a poslední nominaci na Českého lva. Jediné herecké ocenění si ale odnesl za melancholického esenbáka v Šakalích létech.
Křehcí, ale mravně silní
Pokud něco vykresluje Abrhámovu hereckou variabilitu, pak to byla jeho schopnost vedle právě vyjmenovaných antihrdinů zahrát s důstojností sobě vlastní i pravé hrdiny, kteří měli nezřídka předobraz v reálných lidech. Ve svém ztvárnění Karla Čapka v Člověku proti zkáze dokázal s přehledem vystihnout Čapkovu křehkou povahu, navzdory které se stal spolu s Masarykem živoucím nositelem humanistických ideálů první republiky. Abrhám mohl sklouznout k lacinému stavění sošného pomníku, namísto toho předkládá nemocného člověka plného obav a pochyb.
Neméně zajímavá je i jeho role židovského doktora ve Všech našich blízkých, který řeší dilema, zda vyslat svého jediného syna do neznáma Wintonovým expresem, nebo rodinu nerozdělovat a přečkat blížící se hrůzy nacismu pohromadě. Navzdory patosem přetékajícímu scénáři a nepříliš dobře zvládnuté režii zde dokázal Abrhám vyšvihnout jednu ze svých nejlepších kreací.
Zkoumáme-li Abrhámovu předrevoluční i porevoluční filmografii, tak se ukáže další mnohdy opomíjená hodnota – velký cit pro výběr rolí. Zatímco u jeho generačních souputníků, ale i u starší generace herců, nalezneme směsici děl různorodých kvalit (s přibývajícím věkem klesajících), u Abrháma vidíme jak v televizní, tak filmové tvorbě nanejvýš průměrné kusy. S výjimkou jedné epizody 30 případů majora Zemana, v níž si střihnul největšího záporáka své kariéry, šarmantního převaděče, se mu navíc dařilo vyhýbat čemukoliv, co bychom dnes mohli označit za vyloženě normalizační propagandu.
Stranil se i estrádám a dalším pořadům ČST, zahlédnout ho lze jenom v jednom Silvestru. O jeho mravním kreditu hovoří i skutečnost, že se mu podařilo vykličkovat z podpisu Anticharty, což je s přihlédnutím k jeho soudobému hvězdnému statutu a možným následkům o to výmluvnější, uvážíme-li, kolik méně i více slavných kolegů „prezenčku“ podepsalo.
Umět si vybírat
I v polistopadovém období je zřejmé, že si Abrhám dokázal vybírat a byl si vědom určitého puncu kvality, který jeho jméno zaručovalo. S výjimkou příšerné crazy komedie Pánská jízda, v níž si střihl vedlejší roli nerudného souseda, se nikdy neupsal nekonečným seriálům, ba co víc, nikdy nezavítal ani na obrazovky komerčních televizí – a že by o něho stály. On však podle všeho nestál o ně, stejně jako o pozornost médií. Rozhovory poskytoval jen velmi zřídka a spolu se svou zesnulou manželkou Libuší Šafránkovou byli dokonce jedni z prvních, kdo zažaloval český bulvár za pomluvu – a vyhráli.
S odchodem Josefa Abrháma se uzavřela nejen více jak půlstoletí dlouhá kariéra a zlatá éra Činoherního klubu, ale i životní pouť člověka, který se navzdory proměnlivým časům snažil nezaprodat (ať už komunistickému režimu nebo komerčním pokleslostem) a neslevit ze svých mimořádných lidských i hereckých kvalit. Nutno dodat, že takových lidí jsme měli v Česku vždy málo.
Autor je publicista.