Foto Netflix
Devět nových kousků pod titulem Láska, smrt a roboti potvrdilo silné stránky předchozích povídek, ale i slabiny celého projektu, za kterým produkčně stojí tvůrce prvního Deadpoola Tim Miller, ale i slavný David Fincher. A fakt, že tentokrát je tvůrce Klubu rváčů a Mindhuntera pod jednou z povídek poprvé podepsaný i jako režisér, na tom bohužel mnoho nezměnil.
I když Love, Death & Robots vycházejí na Netflixu ve formátu série, která je rozdělená na jednotlivé sezóny a epizody, vlastně je to spíš portfolio animovaných kraťasů než cíleně dramaturgovaná seriálová antologie. Za každým příběhem stojí jiné animační studio i jiný tým autorů a spojuje je vlastně jen příslušnost k fantastice, důraz na bombastické provedení a to, že většina povídek vychází z textů uznávaných spisovatelů. V minulých dvou sezónách jsme mohli vidět krátké filmy vycházející z Harlana Ellisona, J. G. Ballarda, Michaela Swanwicka nebo Paola Bacigalupiho a v současné sérii tvůrci sáhli pro inspiraci mimo jiné ke slavné povídce Bruce Sterlinga Roj, která patří ke klasice osmdesátkového cyberpunku.
Paradoxně se ukazuje, že nejlépe zvládnuté povídky jsou ty, které mají nejmenší ambice.
Kupodivu jen málokdy patří filmy s nejsilnějšími předlohami k těm nejlepším z celé série. Často se stane, že vypravěčské nápady i vyznění původních povídek zaniknou kvůli ledabylému převyprávění nebo jsou pohřbené pod palbou opulentních vizuálních scén. Pro adaptaci Sterlingova Roje platí obojí. Vyprávění o střetnutí člověka s radikálně odlišnou civilizací, ve kterém jde o otázku, zda inteligence je tou pravou strategií pro přežití v kosmu, je ve filmu odbyté sérií dlouhých, primitivních dialogů, které postavy odříkají, zatímco prolétávají úchvatným prostředím mimozemské komunity. Je vidět, že tvůrcům nešlo ani tak o to převyprávět děj předlohy, ale předvést divákům fascinující svět Roje – obřího kosmického společenství fungujícího na principu mraveniště a zahrnujícího množství biologických druhů z různých koutů vesmíru. Tvůrci v první řadě dělají prohlídku po prostředí, takže povídka působí jako cutscene k nějaké počítačové hře, kterou si ale bohužel nemůžeme zahrát.
Dynamika „cutscenes“
Slovo cutscene, které označuje krátká videa používaná na úvod nebo jako předělové scény v počítačových hrách, je pro Love, Death & Robots vůbec klíčové. Velká část animačních studií, která na této sérii spolupracují, se totiž věnuje právě výrobě takových scén. Jejich styl a dynamika má svoje zavedené stylistické postupy, které se odlišují od běžných animovaných filmů. Hráči obvykle nechtějí sledovat dlouhé pasáže, jež nejsou interaktivní, takže cutscenes se téhle potřebě přizpůsobují – děj je pokud možno komprimovaný a styl naopak co nejdynamičtější, aby udržel diváka uvnitř herního zážitku. Jejich smyslem je většinou představit nějaké nové prostředí nebo postavu – přechod do nové herní úrovně, přijetí nového úkolu nebo zjevení finálního záporáka. Maximální pozornost je věnována propracované vizuální stránce (to samozřejmě platí jen obecně a rozhodně ne pro všechny cutscenes ve všech hrách). Na mnoha filmech z Love, Death & Robots je vliv cutscenes znát.
Kupodivu to platí i pro povídku Bad Travelling, pod kterou je jako režisér podepsaný zmiňovaný Fincher. Hororový příběh o krabím monstru, které terorizuje posádku lodi na širém moři, je sice solidně vystavěný a dostatečně nechutný, aby patřil k tomu lepšímu, co se v celé sérii urodilo, ale jeho digitálně generovaní protagonisté nepůsobí příliš životně a hyperefektní styl atmosféře spíš ubírá. Na filmu navíc není nic příliš fincherovského, naopak, podobný kraťas by mohl klidně natočit kterýkoli kompetentnější režisér digitálních animovaných filmů, pokud by měl oporu v dostatečně profesionálním studiu a dostatečně štědrém rozpočtu.
Bad Travelling i Roj jsou přitom vizuálně strhující záležitosti s vypiplaným designem. Totéž platí i pro kosmický horor In Vaulted Halls Entombed, který ale vypráví generickou historku o lovecraftovské obludě ukryté v nitru hory, nebo pro Jibaro, jež by chtěla vyznívat jako metafora pro kolonialistické vykořisťování původních kultur, ale je na to příliš polopatická a zakoukaná do ústředního monstra i krvavé akce. Pořád ještě ale není tak banální jako rádoby satirická povídka Three Robots: Exit Strategies, jejíž přímočaré a adresné glosování klimatické změny je snad ještě „blbuvzdornější“ než loňský podbízivý hitík Neflixu K zemi hleď!
Nejmenší ambice vyhrávají
Jako osvěžení tu nakonec působí jakákoli alternativa k hyperrealistické počítačové grafice. Ve třetí řadě s ní přišla hlavně zavedenější studia, která sem přinesla svůj typický animační styl. Moderní cell shaded anime vizuál přináší solidní adaptace halucinační kosmické sci-fi Michaela Swanwicka The Very Pulse of the Machine od japonského studia Polygon (autoři anime Blame, Knights of Sidonia nebo trilogie s Godzillou). Kreslenou animaci připomínající osmdesátá léta zase slušivě aktualizovala přímočaře splatsticková povídka Kill Team Kill od studia Titmouse, které má za sebou zakázky pro kanál Adult Swim libující si v černém absurdním humoru – ovšem s tím, že Kill Team Kill je mnohem krotší a konvenčnější než cokoli, co Titmouse pro Adult Swim vytvořili. Nejkreativněji ale se samotnou animací pracuje neznámé studio BUCK s krátkým filmem Night of the Mini Dead, který zachycuje zombie apokalypsu jako přehlídku masových scén s miniaturními loutkami.
Paradoxně se ukazuje, že nejlépe zvládnuté povídky jsou ty, které mají nejmenší ambice. Ve druhé sérii to byla perfektně vypointovaná vánoční hororová anekdota All Through the House a ve třetí zase jadrná groteska o deratizaci zmutovaných krys pomocí high tech zbraňového arzenálu Mason’s Rats. Tenhle kraťas totiž jako jeden z mála opravdu funguje jako dobře vystavěná, dramatická, soudržná a vypointovaná filmová povídka. Ostatně podle povídky mistra moderní space opery Neala Ashera její scénář napsal spisovatel Joe Abercrombie, jenž sám píše epickou fantasy plnou temné ironie. Fakt, že ho najali na napsání jednoduché, ale vtipné animované jednohubky, působí trochu jako objednávat si po zuby ozbrojeného bojového robota na pobití pár krys ve stodole (což je mimochodem zápletka této povídky), ale vyplatil se.
Devět povídek tvořících třetí sezónu znovu potvrzuje, že Love, Death & Robots sází především na pečlivou, štědře zaplacenou práci animátorů zvyklých vyrábět monumentální a efektní výjevy pro počítačové hry. Přes popularitu živenou hlavně velkými jmény v čele s Fincherem na pozici producentů tahle série ani omylem nepředstavuje vrchol současné animace pro dospělé. Naopak, proti mnohým titulům ze současného boomu adult animation je vlastně hodně tradiční a oslovuje spíš staromilské fanoušky těžkotonážní akce a přepálených gore scén. Nemluvě o tom, že i propojení stylu videoher s filmovou animací zvládají některé tituly mnohem lépe – rozhodně to platí pro velmi dobrou sérii Arcane z herního světa League of Legends z loňského roku.
Autor je filmový publicista.