Od popíračství k ekofašismu. Stručné dějiny klimatického reakcionářství

Popírači a klimaskeptici nejsou jediní, kdo si globální oteplování vykládá po svém. Lidská schopnost sebeklamu je pestřejší, než se na první pohled může zdát.

Od dob prvních varování vědců a ustavování obecného konsensu o klimatické změně v osmdesátých letech minulého století uběhlo už bezmála padesát let. Během nich se rozvinuly nejen konstruktivní linie myšlení a politické praxe, kladoucí si za cíl změně klimatu aktivně čelit, ale rychle začaly bujet i tendence opačné, usilující o zastavení nebo alespoň utlumení klimatické politiky, která nesouzní s určitými zájmy nebo ideologií. Nabízí se pro ně termín „klimatické reakcionářství“, a to v jeho původním smyslu společenské, politické a kulturní tendence usilující o návrat k předchozímu statu quo, „neznečištěnému“ klimatickým „progresivismem“.

Ve střetu pokroku a zpátečnictví se už od počátku dostává do konfliktu obtížné hledání vědecké pravdy s jednoduchou konstrukcí mediálních lží, složité zesilování politické vůle k provedení nezbytné transformace fosilní ekonomiky s až příliš snadným lobbingem fosilních korporací kuchajících environmentální legislativu. Klimatické reakcionářství je skutečným zpátečnictvím naší doby, v níž jde o všechno. Představuje inertní část našich společností, která odmítá (existenční hrozbě klimatického rozvratu navzdory), že by se cokoliv mělo významně měnit. Jak praví staré konzervativní diktum: kde není nutné měnit, je nutné neměnit. Prakticky to dnes znamená obětovat budoucnost ve prospěch fosilního kapitalismu. Během dlouhých dějin tohoto zpátečnictví se postupně rozvinulo jeho několik základních typů, na něž se postupně podíváme.

Ignorantství

Na počátku nebylo nic. O pomalu, ale jistě expandující korpus vědeckých dat o vlivu emisí skleníkových plynů na stav globálního klimatu byl zpočátku u veřejnosti i politických elit naprosto nulový zájem. Tento prvotní stav ovšem nakonec z velké části vyprchal a na změnu klimatu mají dnes nějaký názor v podstatě všichni. Existenci globálního oteplování sice lze i dnes popírat nebo zlehčovat, ale už ji není možné ignorovat jako téma. Oteplování planety se stalo natolik součástí veřejného prostoru, kulturních debat a politické agendy, že ignorace a nevědomost už nepatří mezi problémy, které by byly na pořadu dne. Místo nich se ale objevily výzvy nové, které původní apatii nahrazují lhaním nebo naopak frenetickou aktivitou směřující do temných vod lidských atavismů.

Zatímco ignorance už nepřipadá v úvahu a klimaskeptický tábor popíračů se povážlivě ztenčuje, mírnému pokroku v mezích zdravého rozumu se může alespoň dočasně dařit získávat sympatie veřejnosti.

Ignorance je tedy velmi vzácná – nevědomost se totiž stala doslova luxusem nemnohých, protože změna klimatu se mezitím dostala do skutečně univerzální fáze, kdy její dopady pociťují prakticky všichni a všude. Dnes už neexistuje místo, kde by se měnící klima neohlásilo ve své syrové naléhavosti a nepodrývalo lokální ekosystémy stejně jako duševní pohodu lidí. Intenzita dopadů je sice rozdílná a geograficky, etnicky a třídně specifická, samotná podstata změny klimatu je ale univerzální. Společně s tím, jak se klimatický rozvrat šíří po celém povrchu planety, se zároveň smršťuje blažená nevědomost o skutečném stavu věcí.

Nevědomost ovšem, jak známo, neomlouvá a v případě měnících se klimatických podmínek to platí bezezbytku. Jakkoliv se jedná o přírodní jev zapříčiněný lidskou aktivitou, na člověka a jeho potřeby žádný ohled nebere. Samotná nevědomost ovšem nepředstavuje významnou překážku – alespoň hypoteticky se jí dá čelit věděním a šířením povědomí. Ovšem v době, kdy se fakta začala šířit, se na scéně objevil nový trend, který situaci ještě více zkomplikoval.

Popíračství

Když už totiž nelze globální oteplování ignorovat jako téma, lze se alespoň pokoušet popírat jeho reálnou existenci, jeho zapříčinění lidskou aktivitou nebo jeho skutečnou závažnost. A podíváme-li se na vnitřní logiku dějin klimatického popíračství, docházelo k němu právě v tomto sledu: nejdříve odmítání, že by k nějakým změnám klimatu mělo vůbec docházet, pak zpochybňování, že by za změny klimatu mohla lidská aktivita (klima se měnilo vždycky), a nakonec, když se obojí ukazuje jako neudržitelné, usilují někdejší skalní popírači alespoň o zlehčení závažnosti celé věci: dobrá, klima se mění, člověk k tomu snad i přispívá, ale nesmíme se nechat svést na scestí alarmisty, kteří by chtěli kompletně měnit náš životní styl a nevratně poškodit ekonomiku.

Popíračství je dnes sice rozšířenějším jevem než ignorance, i o něm už ale platí, že má své nejlepší časy za sebou. Jeho vliv přirozeně slábne společně s tím, jak klimatická krize nabírá na síle, a její reálnost tak nelze popírat donekonečna. Globální oteplování je totiž hypotéza, k jejímuž ověřování dochází nejen na univerzitách, ve výzkumných institucích, meteorologických stanicích nebo na stránkách impaktovaných periodik, ale především ji zakoušíme v rámci vlastních životů. Už dávno nejde jen o vědeckou abstrakci, o níž by veřejnost měla povědomí jen na základě racionální důvěry v autoritu vědy. „Příroda se v posledních letech zbláznila“ – to je dnes v podstatě lidová moudrost, kterou můžeme slyšet od člověka na vesnici, jemuž vyschla studna, od zemědělce, kterému sucho zničilo úrodu, stejně jako od městského liberála, jehož domek v malebné přírodě, kam si pravidelně jezdil odpočinout od stresu velkoměsta, se ocitl v plamenech některého z lesních požárů.

Známý imperativ Grety Thunberg „Naslouchejte vědcům!“ je tak vlastně polovičatý: už nemusíme „jen“ naslouchat tomu, co říká klimatická věda, vlastně stačí brát vážně naši vlastní zkušenost s dlouholetým suchem, stupňující se četností a intenzitou extrémních meteorologických jevů, markantním úbytkem sněhu během zimních měsíců zemědělských ztrátách a podobně. Navzdory úzké spolupráci s fosilním kapitálem tak nemají popírači na růžích ustláno a ocitají se v čím dál větší sociální izolaci, a to i navzdory nedávnému revivalu popíračství, kterému pomohly postavy, jako je bývalý prezident USA Donald Trump nebo brazilský prezident Jair Bolsonaro.

Popírači se rádi označují za „klimaskeptiky“, čímž chtějí sugerovat sobě i druhým, že představují hnutí kritické racionality, svádějící boj s novým „zeleným náboženstvím“. Neváhají přitom popírat, ohýbat nebo účelově selektovat poznatky klimatické vědy nebo zpochybňovat mezinárodní vědecký konsensus. Ačkoliv normálně by je nenapadlo zpochybňovat poznatky fyziky atmosféry, meteorologie, oceánografie nebo fyzikální geologie, spojí-li se zmíněné disciplíny dohromady, aby ohrozily jejich ideologické předsudky, neváhají přispěchat s vlastní teorií o tom, jak se to se světem skutečně má a jakého že vědeckého spiknutí se lidstvo stalo obětí.

Bez ohledu na to, jakou konkrétní formu popíračství zrovna mělo, vyplývá z jeho dějin jednoduchý závěr: jeho představitelé se mýlili, mýlí a budou se mýlit i nadále. Tvrdí-li tedy dnes někdejší „klimaskeptici“, z nichž se v průběhu let stali „soft popírači“, že situace není až tak vážná, můžeme si být jisti tím, že vážná skutečně je. Naštěstí platí alespoň to, že zatímco jsou ignoranti už vyhynulým druhem, popírači patří mezi ty ohrožené.

Greenwashing

Pokud už nelze změnu klimatu ignorovat ani popírat, rozhodně to ještě neznamená, že by fosilní reakcionářství mělo kapitulovat a stát se radši součástí řešení než problému. Kde nelze ignorovat ani popírat, lze totiž ještě předstírat. A mohou tak činit jak fosilní korporace a firmy s neudržitelným modelem podnikání, tak politické elity, které po selhání předešlých strategií začínají natírat své aktivity na zeleno a tvářit se, jak jim leží životní prostředí a srdci a že se jeho ničení snaží aktivně předcházet. Greenwashing je strategie, k níž se uchyluje korporátně-politická mašinérie tehdy, když se vědomí klimatického rozvratu stane natolik významnou společenskou silou, že dokáže získávat klíčové hlasy ve volbách nebo významně rozhodnout o míře zisků korporací. Ty se proto začnou zaštiťovat svojí ekologičností.

Greenwashing už není ignorantství ani popíračství, předpokládá naopak částečnou kapitulaci před situací, kdy už se vědomí klimatického a ekologického rozvratu stalo ve společnosti dominantní nebo alespoň citelné. Logika takové strategie je jednoduchá: pokud nemůžeme vlnu zeleného uvědomění zastavit, naučme se na ní alespoň surfovat. Greenwashing bere vědomí klimatické krize jako společenský fakt, s nímž se ovšem snaží cynicky manipulovat ve prospěch svých politických nebo ekonomických zájmů. Nejde pochopitelně „jen“ o ekologické dopady produktů a politik. Stanovují-li si korporace i vlády cíle dosažení klimatické neutrality, ale ve skutečnosti končí jen u prázdných deklarací a PR frází, jedná se o matení veřejnosti daleko nebezpečnější. Greenwashingem může být i vytvoření ministerstva pro klima a životní prostředí v Polsku, což ale tamní vládě vůbec nebrání v rozšíření hnědouhelného lomu Turów.

Deklarací snah o dosažení klimatické neutrality jsme v posledních letech slyšeli hodně, je ale bohužel pravděpodobné, že velká část z nich nebyla vůbec myšlena vážně, a šlo tak od počátku jen o snahu manipulovat veřejným míněním. Zatímco ignorantství a popíračství jsou už z velké části za zenitem, greenwashingu se ještě stále daří a dnes představuje mnohem vážnější a aktuálnější překážku skutečného řešení klimatické krize než tolikrát propíraný klimaskepticismus, který je u konce s dechem společně s tím, jak se klimatický rozvrat stává čím dál zjevnějším. Existence greenwashingu je ale také v určitém smyslu dobrou zprávou, protože signalizuje, že obavy z klimatické hrozby jsou ve společnosti natolik rozšířené, že je korporátní a politická moc nemohou ignorovat a musí se alespoň snažit lhát.

Mírný pokrok v mezích zdravého rozumu

Pokud už nestačí řešení pouze předstírat, je nutné se na něm nakonec v nějakém smyslu podílet. Nelze-li se klimatické politice vyhnout, je nutné vstoupit na její hřiště a pokusit se na něm hrát svébytnou roli, kterou můžeme nazvat „mírný pokrok v mezích zdravého rozumu“. Když Jaroslav Hašek zakládal v roce 1911 satirickou Stranu mírného pokroku v mezích zákona, chápal ji jako mystifikaci a recesi. Na rozdíl od něj však stoupenci mírného klimatického pokroku v mezích zdravého rozumu berou svoji roli zcela vážně a patrně a věří tomu, co tvrdí. Diktum mírného pokroku by mohlo znít „Když už to nemůžeš zastavit, tak tomu alespoň házej klacky pod nohy“, což je pravý smysl typu klimatické politiky, který si oblíbily mnohé konzervativní strany včetně části české ODS.

Nepřítelem příznivců mírného pokroku už není klimatická změna jako taková, ale „alarmismus“, který se neslučuje s hlemýždím tempem změn, jež jsou konzervativní síly ochotné akceptovat. Liberálně-konzervativní „ekologie bez ideologie“ se snaží profilovat jako racionální a pragmatická strana klimatického sporu, v němž vystupuje proti „zeleným excesům“ a „extremistům“ a tvrdí, že oproti nim přichází s realistickou ekologickou politikou. Z mnoha někdejších popíračů se tak dnes stávají „ideologové volající chyťte ideologa“. Tváří se, že věda a zdravý rozum jsou na jejich straně, ačkoliv jsou jen o málo poučenější verzí svých minulých omylů. Jejich reakcionářství už nutně nespočívá ve volání po návratu k minulým pořádkům a „normálnímu fosilnímu světu“, ale po návratu k nikdy neexistující „realistické klimatické politice“, to jest takové, která je dostatečně opatrná na to, aby se minula účinkem. Reálným smyslem „zdravého rozumu“ je tak lpění na nezdravých předsudcích o prospěšnosti kapitalismu pro lidskou svobodu a život vůbec. Hlasy o neslučitelnosti udržitelnosti s nekonečným ekonomickým růstem zelení konzervativci chápou jako ohrožení tradičních hodnot, tedy rodiny, práce a majetku, které tvoří základ svobodné společnosti, jež má nezadatelné právo se o své vůli zřítit do propasti.

Zatímco ignorance už nepřipadá v úvahu a klimaskeptický tábor popíračů se povážlivě ztenčuje, mírnému pokroku v mezích zdravého rozumu se naopak může alespoň dočasně dařit získávat sympatie veřejnosti, která nebude chtít realizovat zásadnější společenskou transformaci. Zde je ale nutné podotknout, že tito „zeleni konzervativci“ považují za extrémní i Green Deal Evropské komise, který je výsledkem historického kompromisu a nepředstavuje v posledku nic jiného než snahu o vytvoření udržitelného ekokapitalismu. I to je ale pro mírné pokrokáře příliš dalekosáhlé sociální inženýrství, které je potřeba brzdit všemi dostupnými prostředky.

Zelený kapitalismus

Snaha o budování „zeleného kapitalismu“ nicméně bere klimatickou krizi vážně. Poté, co se podařilo během dlouhých dekád překonat ignorantství, popíračství, greenwashing i klimatický konzervatismus, přichází upřímně míněná snaha o transformaci fosilního kapitalismu na jeho ekologicky ohleduplnou a uhlíkově neutrální variantu. Část politických i korporátních elit už si začala uvědomovat nejen to, že ke změně klimatu dochází, ale také, že velká část společnosti volá po řešení. Taková situace vede k formulaci prvních vážně míněných reformních pokusů o vytvoření ekokapitalismu prostřednictvím regulací, subvencí, investic do nových technologií a postupné transformace všech ekonomických sektorů, které zapříčiňují globální oteplování – od energetiky až po zemědělství.

Jedná se v podstatě snahu prosadit relativně umírněné zelené reformy, a to s využitím stávajících politických a ekonomických nástrojů, tedy zastupitelské demokracie (prolobbované fosilními zájmy) a tržní ekonomiky (závislé na neustálé expanzi a hospodářském růstu). Aktuální podobou takové strategie je už zmíněný Green Deal, jejž představila Evropská komise s cílem transformovat Evropu na první skutečně uhlíkově neutrální kontinent. Upřímná snaha reformovat neudržitelný systém je patrně nutnou historickou fází, která přichází společně se selháním a nedostatečností dosavadních klimatických politik.

V současnosti se jedná o hlavní scénář, který je v otázce zvládnutí klimatické krize takříkajíc na stole. Zatímco reformismus 20. století usiloval o vybudování sociálního státu a udržení relativní ekonomické rovnosti prostřednictvím redistribuce společenského bohatství, dnešnímu reformismu dominuje snaha o vytvoření „ekosociálního státu“, tedy dlouhodobě udržitelné, klimaticky neutrální a s biosférou kompatibilní společnosti. Je ale docela dobře možné, že ničeho takového se v rámci pravidel hry globálního kapitalismu nepodaří dosáhnout. A to nejen vlivem prolobbovanosti politických institucí fosilními zájmy, ale i z hlubších důvodů, jako je dlouhodobá neslučitelnost růstových ekonomik s existencí živých ekosystémů. Především jde ale o závod s časem – podaří se touto strategií dosáhnout klimatické neutrality včas, aby se zamezilo míře klimatického rozvratu, který už nebude slučitelný s existencí organizované lidské společnosti?

Geoinženýrství

Pokud snaha o vytvoření ekokapitalismu selže (což není vůbec nepravděpodobný scénář), existuje riziko, že se společnosti začnou upínat k technokratickým nadějím v podobě rozsáhlých geoinženýrských projektů. Pokud se nám nepodaří ovlivnit měnící se klima nepřímo transformací našich společností, může dojít k zoufalé snaze ovlivnit je přímo pomocí masivního nasazení experimentálních technologií. Většina z nich sice dosud neexistuje nebo jsou ještě ve fázi prototypu, nicméně s nějakou formou geoinženýrských experimentů počítají i predikce Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC), když předkládají, co je potřeba udělat pro záchranu stabilního klimatu a zastavení globálního oteplování pod hranicí 1,5 °C.

Výzkumy v oblasti geoinženýrství se dnes ubírají v zásadě dvěma směry: řízením slunečního záření (Solar Radiation Management) a odstraňováním skleníkových plynů z atmosféry (Greenhouse Gas Removal). Obě linie mají své středové i krajní polohy: ve své umírněné podobě se solární geoinženýrství soustředí například na zvyšování albedo efektu (odrazivosti slunečních paprsků) pomocí modifikace člověkem využívaných ploch; v extrémní podobě se pak může jednat o pokusy odrážet sluneční paprsky pomocí obrovských kosmických zrcadel nebo vypouštěním masivního množství aerosolů do atmosféry. Podobně se dají skleníkové plyny odstraňovat z atmosféry například obnovením divoké přírody (rewilding) či novým zalesněním zemědělsky a jinak využívaných ploch, nebo se naopak lze spoléhat na radikální řešení v podobě rozsáhlého nasazení technologií odsávání uhlíku z atmosféry a jeho ukládání pod zem, což ovšem vyžaduje velké zdroje surovin i energie.

Geoinženýrství samo o sobě není a priori špatné, pokud je součástí komplexní civilizační transformace na udržitelný, ekologický a klimaticky neutrální model. Neúspěšná snaha o budování ekokapitalismu ovšem může vést k radikálním geoinženýrským experimentům s těžko kontrolovatelnými následky. A to jak ze strany světových vlád, tak miliardářských dobrodruhů, před jejichž neregulovanými aktivitami varuje i bývalý generální ředitel Světové obchodní organizace (WTO) Pascal Lamy. Legislativa, regulace i společný postup na regionální a světové úrovni v této otázce totiž stále chybí. Společně s tím, jak se nedaří plnit klimatické cíle, bude ale otázka geoinženýrských experimentů nabývat na aktuálnosti a urgenci, což od světových hráčů vyžaduje, aby tomuto tématu věnovali pozornost už dnes.

Mezinárodní spolupráce v této oblasti na politické úrovni doposud neexistuje. A je otázkou, nakolik se takové mezinárodní kooperaci může v rámci globálního kapitalismu vůbec dařit. Vzhledem k celoplanetární povaze klimatické krize je totiž nadnárodní koordinace pro úspěch geoinženýrských strategií klíčová. Hrozí tak, že jednotlivé státy i korporace budou provádět zoufalé experimenty na vlastní pěst ve snaze ovlivnit alespoň lokální klima – jak už se to částečně děje v současné Číně experimentující s umělou tvorbou mraků a dešťových srážek. Katastrofální dopady snah „poručit větru a dešti“ jsou zatím jen předmětem dystopických románů (za všechny lze jmenovat poslední knihu amerického autora Neala Stephensona Termination Shock), to se ale může brzy změnit společně s tím, jak neefektivními se ukážou být dosavadní umírněná řešení. I o těchto pokusech ovšem platí, že se snaží najít odpověď na neřešitelnou otázku: jak všechno změnit tak, aby se nemuselo měnit vůbec nic?

Ekofašistický teror

Zatímco zelený kapitalismus je jedním z hlavních trendů dneška, ekofašismus představuje patrně největší hrozbu pro budoucnost, v níž se nepodaří smysluplně zvládnout klimatickou krizi. Už dnes o sobě ale dává hlasitě vědět prostřednictvím teroru, který páchá na etnických minoritách. Může se zdát, že takové ekofašisticky motivované násilí je specifickou doménou USA, kde pro něj existují vhodné podmínky. Apropriace ekologických idejí ze strany krajní pravice ale rozhodně není výlučně americkou záležitostí. Případy ekofašistického teroru se totiž šíří po celém světě, a dává proto smysl zacházet s pojmem „ekoterorismu“ jinak, než jak je to běžné u výše zmíněných reakcionářských tendencí.

Označení „ekoterorista“ plní ve veřejném prostoru zpravidla performativní funkci. Aktivisté nejrůznějších hnutí už z vlastních zkušeností dobře vědí, že takovou nálepku si lze vysloužit velice snadno: stačí se přivázat ke stromům, přilepit k silnici, obsadit uhelný důl nebo třeba okupovat univerzitu a udělat z ní dočasnou autonomní zónu, aby se začalo prstem ukazovat na „ekoteroristy“.

Označení někoho za „ekoteroristu“ má jen málokdy deskriptivní povahu a nevychází ani z nějaké hloubkové analýzy politických trendů dneška. Spíše se jím performativně vymezuje politický nepřítel, který se provinil narušením každodenního života. Vyjevuje se tu schmittovské politično, živelně probublávající sociálními sítěmi, mediálními domy nebo pouličními konflikty; politično určené osou přítel–nepřítel, identitou my versus oni. Kvůli takovým arbitrárním označením, většinou silně přitaženým za vlasy, bychom ale neměli zapomínat na to, že existuje i ekoterorismus skutečný. Páchají jej zpravidla ekofašistické a k ekofašismu inklinující bojůvky, ať už jako organizované kolektivy nebo jako jednotlivci. Ekofašistický teror můžeme chápat jako specifický typ teroru, jehož ideologicky motivované násilí má alespoň zdánlivě ekologické kořeny nebo se k nějakému typu ekologického myšlení hlásí.

Klimatická krize je obzvláště ničivá a stresující a jako taková vytváří velmi silné pocity frustrace a hledání viníků nastalého stavu. A do budoucna tomu nebude jinak, míra resentimentu se naopak bude zvyšovat, a to zvláště v oblastech, které nejsou zvyklé na nepřízeň počasí, extrémní meteorologické jevy nebo třeba masivní příliv klimatických uprchlíků. Právě ti se budou stávat nejsnazšími terči ekologickým rozvratem způsobené frustrace. Zatímco v kontextu USA se bude jednat především o Afroameričany a imigranty z Jižní Ameriky, v Evropě půjde hlavně o klimatické uprchlíky ze severní Afriky a Blízkého východu, prchající nejenom před tamější ekonomickou a klimatickou situací, ale také před hladomorem jako jedním z přímých důsledků klimatického rozvratu.

Absolutní frustrace bude vytvářet absolutní nepřátelství, tedy takové, jaké můžeme bez uzardění označit za ekofašistický teror, a to nikoli jen jako ideologickou nálepku, ale reálné, ekologicky motivované a ideologicky zarámované násilí na všech, kdo „nebudou zapadat“, to vše motivované přesvědčením, že „je nás na planetě moc“. Ve fosilním kapitálu mohou ekofašisté nacházet mocného spojence a sponzora podobně, jak tomu bylo ve třicátých letech 20. století s podporou fašistických militantů ze strany tehdejšího velkokapitálu. Pokud nemají třicátá léta 21. století vypadat podobně, bude nezbytné zamezit hrozbě ekofašismu už v jejím zrodu, což mimo jiné znamená zamezit spojenectví mezi dnešní krajní pravicí a fosilními financemi, například odstřižením evropských pravicově-populistických formací od peněz z ruské petrodiktatury.

Absurdita ekofašismu ale jen poukazuje na obecnou sociální funkci krajně pravicové praxe, kterou je přesměrování frustrace a resentimentu od skutečných problémů (v dnešním případě z ekologického a klimatického rozvratu) na ty, kdo za nic nemohou, a to zpravidla na základě etnického a kulturního klíče. O tom, jak budou vypadat naše třicátá léta, se rozhoduje už dnes. Měli bychom si být vědomi toho, že nejhlubší krize probouzí také nejhlubší reakcionářství, na něž bychom se tentokrát měli připravit podstatně lépe, než tomu bylo naposledy.

Autor je redaktor Alarmu.

Text vznikl ve spolupráci s nadací Heinrich Böll Stiftung.

Čtěte dále