Foto Piqsels, CC0 1.0
Papež František již poněkolikáté v krátké době rozvířil debatu o válce na Ukrajině. Mnohem déle než řada představitelů jiných církví váhal s explicitním odsouzením ruské agrese a dlouho také nechtěl odvolat setkání s moskevským patriarchou. V úterním interview pro deník Corriere della Sera dokonce prohlásil, že k válce přispělo „štěkání NATO u ruských dveří“. Při hodnocení jeho výroku by bylo chybou nechat se odradit propagandistickým klišé, které František použil. Skrývá se za ním totiž dlouhodobě konzistentní postoj, který odráží hlubší problém Františkova přístupu nejen k rusko-ukrajinské válce.
Sporná symetrie
Františkova interpretace války, ale i řady dalších aspektů evropské politiky, je totiž takřka bez výjimky filtrována skrze papežovu latinskoamerickou zkušenost a jeho kritický postoj vůči USA. Papež František například vůbec nerozumí evropskému integračnímu procesu a Unii v jednom ze svých klíčových projevů popsal děsivě patriarchální metaforou za „starou ženu, již neplodnou a bez energie“. Když měl František popsat, proč v Evropě dochází k oslabování demokracie, označil za příčinu tohoto oslabování opět evropskou integraci. Stejně jako Spojeným státům na globální scéně totiž podle něj hrozí i EU pokušení stát se „supervelmocí, která diktuje ostatním zemím ekonomické, kulturní a společenské chování“. Ze stejného důvodu Františkovi dlouho trvalo, než začal kritizovat evropský populismus. Přiznal, že mu nerozumí, protože populismus znamená v Latinské Americe něco jiného.
Papeži Františkovi se nedaří odpoutat od optiky, že rusko-ukrajinská válka je důsledkem „štěkotu amerických psů“.
Postoj papeže Františka k válce na Ukrajině proto nakonec není překvapivý. To, že František jenom postupně dospíval k odsouzení Ruska jako brutálního agresora a že ani dnes Rusko či prezidenta Putina nechce přímo zmiňovat, je v tomto kontextu vlastně pochopitelné. Mnohem závažnějším důsledkem je ale Františkův postoj vůči Ukrajině. Je až trýznivé, že papež, který jindy tak rád nechává promlouvat oběti a marginalizované, podobná gesta ve vztahu k Ukrajině činit nedokáže. Zachovává symetrii mezi Ukrajinou a Ruskem a někdy dokonce dává Rusku přednost. Jako například když zdůraznil, že Kyjev nenavštíví, protože musí přirozeně nejprve jet do Moskvy.
Tento přístup se projevil i v rozhodnutí Vatikánu, že během velikonoční křížové cesty ponese kříž na jednom zastavení společně Ruska a Ukrajinka. Záměr kritizovala doslova celá ukrajinská společnost, včetně představitelů ukrajinské řeckokatolické i římskokatolické církve či velvyslance Ukrajiny ve Vatikánu. Jenomže Ukrajina jako by v papežově pohledu nebyla tak úplně obětí, jejíž přání je třeba respektovat a která jediná může sama určit, kdy nastal čas na usmíření. Křížová cesta nakonec proběhla s mírnou obměnou tak, jak byla plánována, ale celá událost získala moralizující podtón: ukrajinská společnost není dostatečně duchovně zralá, když se nechce s Ruskem usmířit. Papež tuhle nešťastnou interpretaci v úterním interview potvrdil, když řekl, že Ukrajinci z události prostě jenom „udělali skandál“. Jako by skandálem naopak nebylo to, že takovou událost někdo organizuje oběti navzdory.
Protizápadní fobie
A tentýž postoj vysvětluje i papežův pohled na Severoatlantickou alianci, která je jenom prodlouženou rukou americké politiky. Ačkoliv je v mnohém papežova kritika militarizace Evropy i amerického intervencionismu oprávněná, to, že se ukrajinská veřejnost stavěla k členství v NATO vlažně a že podpora členství v alianci začala prudce růst až v důsledku ruské anexe Krymu, prostě v papežově narativu nemá místo. Co chce ukrajinská veřejnost, bohužel není relevantní.
Největší paradox spočívá v tom, že jak postoj papeže Františka, tak i prokremelské výroky jeho ideologických protivníků, jako je arcibiskup Viganò nebo kardinál Duka, mají nakonec stejný kořen. Kardinál Duka relativizuje brutální sexuální násilí, protože válka na Ukrajině je jenom plátno, na které promítá své protizápadní fobie. Papeži Františkovi se zase nedaří odpoutat od optiky, že rusko-ukrajinská válka je důsledkem „štěkotu amerických psů“. Pro jednoho spočívá hrozba v západním liberalismu, zatímco pro druhého v americkém militarismu. Oba jsou však v zajetí téhož interpretačního schématu, které nejenže při analýze rusko-ukrajinské války selhává, ale zároveň upírá hlas právě těm, kterým by církev měla nejvíce naslouchat.
Autor je odborník na náboženství a mezinárodní politiku. Působí v Ústavu mezinárodních vztahů.