Foto použito se svolením Romana Babici
Při vzpomínání na československý odboj během druhé světové války se česká historiografie po roce 1989 vrhla na detailní rozbor západního odboje, v jehož čele stojí Operace Anthropoid – atentát na Heydricha, jenž provedli Jozef Gabčík s Janem Kubišem. Do pozadí se naopak z různých důvodů dostal partyzánský odboj, jehož epicentrum se vyskytovalo na Valašsku, ale objevoval se i na Vysočině, Drahanské vrchovině nebo v Brdech. Jeho odkaz byl z velké části diskreditován komunistickým režimem, který z něho vytvořil homogenní skupinku odbojářů napojenou na Sovětský svaz. Jejich činy byly komunistickým režimem heroizovány o to víc, o kolik byl naopak potlačován význam západního odboje. Podoba partyzánského hnutí byla však daleko komplexnější.
Podle Slánského význam partyzánského hnutí nebyl jenom v tom, že partyzáni zabili tolik a tolik Němců, ale především v tom, že obnovili čest národa. Tu podle nich naopak zhanobila buržoazie, jež kapitulovala před Hitlerem v roce 1938, protože se obávala sociální revoluce.
Řada jeho příslušníků sice byla skutečně napojená na Sovětský svaz a komunisty, ale mnozí vnímali partyzánský odboj svébytně. Někteří se dokonce vzbouřili proti komunistické moci a snažili se po roce 1948 znovu vytvořit odbojovou skupinu, která čekala na moment, kdy komunistický režim padne. Bývalí partyzáni byli kritičtí k poválečné obnově Československa, zejména nedostatečné očistě národa a k tomu, že do rozhodujících funkcí se dostávali často lidé, kteří pro osvobození neudělali nic, nebo s protektorátní vládou dokonce kolaborovali, zatímco ti, co za války skutečně riskovali své životy, zůstali upozadění.
Americká historička Mira Markham ve své studii o odbojové partyzánské skupině Světlana, která se zformovala po Únoru 1948 ve francouzském exilu pod hlavičkou bývalých valašských partyzánů, představuje hnutí jako svébytnou organizaci. Ta věřila v myšlenku lidové demokracie, kterou mají vést osvědčení lidé, zejména odbojáři, kteří aktivně bojovali proti fašismu bez ohledu na svou politickou příslušnost. Jaký byl odkaz partyzánů bezprostředně po válce a jakým způsobem jej pomáhali budovat? Proč se část partyzánů po Únoru 1948 rozhodla vzdorovat komunistickému režimu? Do jaké míry problematizuje odbojová skupina Světlana tzv. třetí odboj? Na tyto a další otázky jsme se zeptali americké historičky Miry Markham.
Pohled na partyzány, konkrétně na Valašsku, se dost liší. Souvisí to s událostmi z jara 1945, kdy došlo ke krvavé pomstě nacistů na civilním obyvatelstvu kvůli jeho podpoře partyzánů ve vesnicích Prlov nebo Ploština. Právě na těchto místech nejsou partyzáni považováni vždy za hrdiny, ale často i za zdroj válečného traumatu. Není nakonec obraz partyzána hrdiny jen dílem poválečné propagandy?
Je to složité, protože mnozí pasekáři, kteří partyzánům pomáhali, prostě neměli na výběr. I partyzáni používali násilí proti civilnímu obyvatelstvu. Víme zcela jistě ze vzpomínek pamětníků i z několika dobových písemných důkazů, že i když se někteří pomocníci považovali za spolubojovníky partyzánů, jiní se spíš považovali za oběti války. Ale ten obraz hrdinného partyzána a statečného, obětavého pasekáře byl po válce extrémně posilován. Vychází z propagandy, kterou sami o sobě nakonec vytvářeli i partyzáni. Bylo to výhodné i pro místní politické činitele v obcích, kde partyzáni působili. Díky této glorifikaci mohli tlačit na stát, aby jim pomohl například s ekonomickým rozvojem. V dopisech představitelů takových vesnic se objevuje apel na to, že jejich obyvatelé pomáhali partyzánům a mají své zásluhy na osvobození, tudíž by jim to měl stát nějakým způsobem vrátit.
Podíleli se na budování partyzánské propagandy také komunisté?
Dá se říct, že partyzánské hnutí sice bylo napojeno na komunisty, ale nebylo loutkou strany. Některé partyzánské brigády, mezi nimi i 1. partyzánská brigáda Jana Žižky, byly československými a sovětskými komunisty vojensky i politicky vycvičeny, a mnozí partyzáni vstoupili po válce do KSČ. Členové komunistické strany se určitě podíleli na budování obrazu hrdinného partyzána, zvláště pak zdůrazňovali vazby partyzánského hnutí na Sovětský svaz. Ale na tom se podíleli i členové jiných stran.
Z vaší studie mi došlo, že po válce se vlastně komunisté začali partyzánského odkazu i obávat, jelikož potenciálně vytvářel určité mocenské centrum, které není úplně pod jejich kontrolou. Můžeme v rámci partyzánského hnutí mluvit o nějaké svébytné ideologii?
V září 1945 vznikla organizace Sdružení českých partyzánů, která měla za cíl udržovat odkaz partyzánského hnutí a hájit zájmy a nároky partyzánů. Předsedou organizace byl Rudolf Slánský a místopředsedou byl Bohumil Laušman –vysoce postavení činitelé dvou vládních stran, KSČ a ČSSD, kteří se účastnili povstání na Slovensku. Zároveň tam byli lidi z bezpečnostních složek a pozdější členové StB. To dobře ukazuje, že partyzáni patřili k establishmentu obnoveného státu. Mysleli si, že mají právo na různé výhody, protože Československo pomáhali osvobodit. Podle mě to úzce souvisí s novým režimem a ideologií třetí republiky – tzv. lidovou demokracií. Podle této představy šlo o nový typ demokracie, který vychází přímo z lidu a není zprostředkován politickou stranou nebo státním aparátem. Partyzáni se často podíleli na založení nových národních výborů, které převzaly agendu místní samosprávy. To nařídil Košický vládní program, podle kterého byl státní aparát vzdálený od lidu. Nové národní výbory měly být základem nového státního zřízení, být pod kontrolou lidu a řízeny těmi nejschopnějšími bez ohledu na jejich politickou příslušnost – pokud se osvědčili a mají zásluhy v boji proti fašismu.
Takže šlo zejména o vyloučení určitých skupin lidí, kteří nemají právo se podílet na budování nového Československa?
Partyzáni se vnímali jako ti, kteří mají chránit nové státní zřízení lidové demokracie. Podle Slánského význam partyzánského hnutí nebyl jenom v tom, že partyzáni zabili tolik a tolik Němců, ale především v tom, že obnovili čest národa. Tu podle nich naopak zhanobila buržoazie, jež kapitulovala před Hitlerem v roce 1938, protože se obávala sociální revoluce. Po válce proto přetrvávala obava, že se ve státním aparátu skrývají „reakční živly“, vetřelci, kteří by mohli rodící se lidovou demokracii ohrozit. Partyzán se podle nich měl vyznat v paragrafech a zákonech stejně dobře, jako se vyznal během války v lese mezi stromy.
V časopise Sdružení českých partyzánů, který vycházel po válce, se hodně psalo o udavačích a kolaborantech, kteří jsou pořád u moci. Jednalo se zejména o lidi ve státním aparátu, ve školách a podobně. Zároveň tam byl důraz na to, že partyzáni, odbojáři a obecně ti, kteří se zasloužili o obnovu Československa, měli právo působit ve veřejných funkcích a nemělo by to souviset s žádnou politickou stranou. Vedoucí úloha ve společnosti podle nich patřila jim – a nikoliv komunistické straně. Pozdější partyzánský odboj proti komunistům vznikl právě kvůli tomuto.
Kdy se projevuje odpor partyzánů vůči způsobu, jakým se vedla obnova Československa, a s čím měli partyzáni konkrétně problém?
V době třetí republiky měli v podstatě totožné výhrady k poválečnému vývoji v Československu jako komunisté. Podle nich nebyla očista národa důkladná a probíhala pomalu. Nemůžeme ale o partyzánech říct, že by spadali pod komunistickou stranu. Oni akorát měli tehdy podobné zájmy. Zároveň si stěžovali, že jejich práva nejsou naplňována. Odbojáři a partyzáni měli mít v novém státu značné výhody, ale podle nich zůstávaly často pouze na papíře. Nový lidově demokratický stát nemohl být skutečně spravedlivý, pokud partyzáni a odbojáři nejsou mezi prvními, kteří jsou odměňováni například místy ve veřejných funkcích. Tohle podle mě mělo ještě větší význam na Valašsku, kde se zrodila představa, že celý region se zasloužil o osvobození Československa, a tudíž má mít ke své obnově a rozvoji právo na zvýhodněnou pomoc od státu.
Tím, že se situace na Valašsku po válce hospodářsky příliš nezlepšovala, rostla frustrace zlínských a valašských partyzánů s poválečným vývojem v zemi a pocit, že jejich region je novým zřízením přehlížený. Zlínští a valašští partyzáni nebyli spokojení ani s vedením Sdružení českých partyzánů v Praze. Vysoce postaveni činitelé partyzánského hnutí prý budovali velké kariéry a nepomáhali chudým odbojářům na periferii, i když Valašsko v jejich očích trpělo během války nejvíc. V roce 1947 se napětí postupně zvyšovalo a partyzáni ve Zlíně údajně mluvili i o tom, že se blíží revoluce Řada partyzánů podporovala únorový převrat v roce 1948. Podle nich to byla cesta, jak dokončit očistu Československa.
Z vaší studie ale vyplývá, že napětí mezi partyzány a komunisty se po Únoru 1948 stupňuje. Šlo tedy spíš o snahu komunistů potlačit vliv partyzánů a zamezit možnosti vytvoření dalšího centra moci v Československu?
Určitě, taktika komunistické strany byla, že půjdou cestou akčních výborů, kde budou všichni spolehliví lidé pracovat v rámci Národní fronty a budou tímto pod kontrolou. Jejich představa byla, že budou využívat partyzánské hnutí jako nástroj stranické moci. Pro část partyzánů tohle bylo už přes čáru. Podle nich na to neměli komunisté právo a nechtěli být závislí na nějaké politické straně.
Přejděme přímo k odbojové skupině Světlana. Po Únoru 1948 se dostal Vávra-Stařík, pozdější zakladatel Světlany, pod obrovský tlak. Proč se komunisté zaměřili zrovna na něho?
Vávra-Stařík byl velká osobnost. Patřil k partyzánské brigádě Jana Žižky, i když rozsah jeho odbojové činnosti není úplně známý. Po válce se stal prvním předsedou Městského národního výboru ve Zlíně a po odstoupení z funkce vybudoval partyzánské folklorní družstvo Partkol, které vzniklo za účelem zaměstnávání bývalých partyzánů, což mělo zároveň ukázat lidem, že pro partyzány je práce na předním místě. Partkol byl zároveň střediskem bývalých partyzánů, kteří zde pořádali různé akce včetně divadelních her, koncertů a sportovních soutěží. Stařík měl ve Zlíně sice velkou moc, ale zároveň měl taky hodně nepřátel. Vedl spor s Augustinem Schrammem, důležitou postavou v KSČ i ve Sdružení českých partyzánů v Praze, navíc působil v prověřovací komisi partyzánů na ministerstvu vnitra. V roce 1947 se ale začala řešit Staříkova protektorátní minulost a jeho činnost ve fašizující folklorní skupině Národopisná Morava, která po německé okupaci agitovala za připojení východní Moravy k novému Slovenskému státu. Stařík a jeho přívrženci tvrdili, že působil v Národopisné Moravě jako člen odboje a snažil se dostat fašistické živly ve skupině pod kontrolu. Stařík se zároveň domníval, že za těmito pomluvami stál právě Schramm, který zneužíval svou pozici ke shromažďování kompromitujících materiálů na ostatní partyzány a snažil se tím nad nimi získat kontrolu.
Po Únoru 1948 usiloval o založení akčního výboru a zřejmě proto došlo k tomu, že krajský akční výbor nepovolil ten Staříkův. Jiní partyzáni zase založili Sdružení českých partyzánů a Staříka odsud vyhodili. Pár dní na to řekl jeden partyzán Staříkovi, že je na něho vydán zatykač, takže on uprchl se skupinou asi čtyř dalších bývalých partyzánů pryč ze země.
Kam utekli?
Stařík nejdřív utekl do Německa, kde byl v uprchlickém táboře, a potom emigroval do Francie, kde v té době jiná skupina protikomunistických emigrantů založila organizaci Rada svobodného Československa. Víceméně to byla skupina výše postavených politiků, kteří utekli ze země před komunisty. Stařík byl extrémně ctižádostivý a chtěl mít i v emigraci určitý politický vliv. Byl to ale levičák, navíc víceméně prokomunistický, takže s antikomunistickými emigranty často vedl spory. Podle mě Stařík založil odbojovou skupinu Světlana z toho důvodu, aby v emigraci získal určitý vliv a hájil zde své vlastní zájmy. On si neustále stěžoval, že politici v emigraci jsou ztroskotanci, které obyvatelé Československa nepodporují, že kují pikle s fašisty a jejich plánem je obnova prvorepublikových pořádků, s čímž on zásadně nesouhlasil. Stařík tedy kontaktoval Antonína Slabíka, bývalého partyzána, který zůstal v Československu, kde začal budovat odbojovou síť. Později během výslechu Stařík zmínil, že se Světlana v rukou Slabíka vymkla jeho kontrole.
Existuje ale i hypotéza, že Stařík i Slabík byli ve skutečnosti agenty StB a celá organizace Světlana byla estébácká provokace. Největší stín podezření leží na Slabíkovi, který nakonec v roce 1949 utekl z Československa a pár let žil ve Vídni, kde údajně měl nějaké kontakty jak s StB, tak se západními zpravodajskými službami. Z výzkumu historika Zdeňka Homoly, který se taky zabýval případem Světlany, vyplývá, že kontakty Slabíka se Státní bezpečností byly chabé. StB ho zřejmě považovala za nespolehlivého a za potenciálního dvojitého agenta.
Proč to podle vás provokace StB nebyla?
V jádru Světlany byli partyzáni, kteří měli skutečné politické motivace. Pro mě byl v tomto v lecčems určující příběh jiného partyzána, kterého Stařík kontaktoval – Rudolfa Lenharda. Ten byl předsedou partyzánské pobočky na Ploštině. Byl to idealistický komunista, který byl nespokojený s vývojem po Únoru 1948. Byl hluboce uražený tím, že se na konci roku 1948 konaly kontroly drobných rolníků na Valašsku, protože pasekáři údajně neplnili své zemědělské dodávky. Pro něho to byla nehoráznost, že lidi, kteří nemají žádné zásluhy na osvobození Československa, kontrolují práci těch, kteří jsou chudí a za války skutečně riskovali své životy. Mezi partyzány obecně koloval stále častěji názor, že komunisté jsou proti nim, že se k nim chovají macešsky, a že je záměrně vytlačují z veřejného života, zatímco sami se dostali k moci jenom proto, že mají stranickou legitimaci.
Jak se na Valašsku začala budovat tady ta odbojová skupina?
Na konci roku 1948 proběhla během schůze ploštinské odbočky Sdružení českých partyzánů bouřlivá debata na téma Stařík. Bylo to v době, kdy byl Stařík odsouzen k trestu smrti v nepřítomnosti v rámci vyšetřování dodnes nevysvětlené vraždy jednoho z hlavních představitelů československých partyzánů – právě vlivného Augustina Schramma. Podle oficiálních zpráv osnoval Stařík se svou skupinou zlínských partyzánů a dalších českých emigrantů spiknutí v německém uprchlickém táboře. Poslali do Československa vraha s příkazem zabít Schramma, což mělo být signálem zahraničním agentům, že začíná protikomunistické povstání. Hodně se o tom mluvilo. Někteří moravští partyzáni byli tehdy kvůli vraždě Schramma zatčeni. Na ploštinské schůzi ale převládal názor, že je to celé vymyšlená akce komunistů, aby se pokusili zdiskreditovat partyzánské hnutí. Tehdy Lenharda doma ve Vsetíně kontaktoval Slabík a sdělil mu, že existuje odbojová skupina Světlana a jestli se k nim nechce přidat.
Existovala podle vás v té době reálná obava komunistů z podnícení povstání proti jejich režimu?
Hovoříme o roku 1949, což bylo období chaosu. Ten režim rozhodně nebyl nějakým způsobem konsolidovaný. Komunističtí funkcionáři neustále mluvili o nutnosti být ostražitý a bdělý vůči sabotérům a nekalým živlům, kteří se mohli do strany vetřít. Mezinárodní situace byla taky velmi napjatá a neklidná. Hodně se mluvilo o tom, že dojde k nové válce, nebo k převratu. Zajímavé je, že členové skupiny Světlana nikdy nemluvili o tom, že by je měl přijít někdo ze Západu osvobodit. V letácích, které vyráběli Lenhard se Slabíkem, se objevovalo, že současná vláda samozvanců byla dosazena cizími zájmy, nebo že socialismus vybudují sami bez cizích násilných metod. Ale nebyl tu přítomný jasný protisovětský ani prozápadní postoj.
Takže jejich skupina se měla víceméně připravovat na dobu, kdy začne válka, aby byli potom schopni okamžitě zareagovat a zahájit reálnou odbojovou činnost?
Oni vycházeli hlavně z představy, že takový nespravedlivý režim, jaký tady po Únoru 1948 samozvaní komunisté rozpoutali, nemůže dlouho vydržet. Vkládali velké naděje do československého lidu, který se podle jejich slov už jednou sám víceméně osvobodil.
StB mezitím tedy sleduje jejich činnost a čeká na vhodnou příležitost, kdy by mohla zasáhnout a vytvořit ze Světlany nějakou širší konspiraci, která by pomohla vypořádat se s vlastními vnitřními nepřáteli?
Ano, jedna část skupiny – bývalí partyzáni z Valašska, kteří se po válce přestěhovali do pohraničí – se v jeden moment zmobilizovala v očekávání začátku revoluce a přesunula se na Valašsko. Tam se schovávali u pasekářů, které znali z doby války, sháněli zbraně, a hledali partyzánskou armádu, kterou si mysleli, že tam najdou. StB netušila, kde jsou, až do doby, kdy došlo k incidentu v Pozděchově v dubnu 1949, kde skupinka odbojářů konfrontovala se zbraní v ruce tamějšího stranického předsedu a vyhrožovala mu smrtí, přičemž záhy zase zmizela v lesích. StB se dlouho nedařilo skupinu vypátrat, nakonec tomu ale nevědomě napomohla Staříkova milenka. Jeden z estébáků ji přesvědčil, že je také odbojář a pomůže jim dostat se do Francie, kde můžou absolvovat výcvik, a pak se zase vrátit zpět. Odbojáři sehnali lidi, kteří by s nimi utekli – včetně některých velmi mladých mužů, kteří s odbojem dosud neměli nic společného, a které můžeme považovat za jasné oběti provokace. Domluvili se s údajným agentem, že pro ně přijedou auta, která je odvezou do Francie, ale místo toho byli odvezeni do vězení.
To byl jenom jeden případ z mnoha. Státní bezpečnost využila tuto síť k pronásledování údajných vnitřních nepřátel, ale i k vytvoření spiknutí, které by zapadalo do oficiální propagandy. Více než dvě stě lidí bylo odsouzeno v rámci akce Světlana, ve Vsetíně, Zlíně, Uherském Hradišti a v Brně se udála řada veřejných monstrprocesů a devět lidí včetně Lenharda a Vávry-Staříka bylo popraveno.
Konec Světlany je pak spojený s osudem Vávry-Staříka, kterého StB unesla ve Vídni a odvezla do Československa, kde byl vězněný a popravený. Později se zúčastnil jako svědek politického procesu s Miladou Horákovou. Jakou zde hrál roli?
Stařík byl unesen StB z Vídně, odkud zřejmě chtěl utéct do Jugoslávie. V procesu s Horákovou figuroval proto, aby mluvil o emigrantech na Západě a zasadil Horákové případ do mezinárodního kontextu. Potřebovali někoho, kdo by tam řekl, jací jsou emigranti fašisté a zrádci. To byla role, kterou Vávra-Stařík mohl sehrát s chutí. Jeho výkon v procesu s Horákovou si lze pustit i v dokumentu Proces H. Vieska nebyl z jeho výkonu moc nadšený, protože Stařík nebudil dojem nebezpečného spiklence, ale spíš žoviálního, lidového rozhlasového moderátora. V procesu s Rudolfem Slánským už jako svědek nefiguroval, ale mluvilo se tam o něm, protože se znali z partyzánské organizace, kde byl Slánský po válce předsedou.
Z vaší studie vyplývá, že partyzánské hnutí rozhodně nebyla homogenní skupina lidí, která je víceméně navázaná na komunistickou stranu. Do jaké míry a proč podle vás pořád převládá tady ten homogenní obraz?
Řekla bych, že homogenní obraz partyzánského hnutí vytvořila propaganda KSČ. Po Únoru 1948 se stal Svaz českých partyzánů nástrojem režimu stejně jako ostatní členské organizace Národní fronty. Partyzáni úplně ztratili nezávislost. Diktatura KSČ jim ponechala pouze jejich čestné postavení. Oficiální mýtotvůrci přeměnili existující partyzánské mýty a narativy na něco, co by mohlo sloužit komunistickému režimu a sovětské nadvládě. Museli proto vymazat všechno, co bylo politicky nepohodlné – například odbojovou činnost továrníka Josefa Sousedíka ze Vsetína, nebo význam zpravodajské sítě, kterou vybudovala skupina parašutistů z výsadku Clay, nebo i paměť některých místních lidí na nátlak a násilí ze strany partyzánů. To mělo být zapomenuto ve prospěch obrazu jednotného lidového odboje v čele s KSČ a s nezbytnou podporou Sovětského svazu. Je pochopitelné, že mnozí lidé se dívali na ten obraz hrdinného partyzána po roce 1989 skepticky, nebo kladli větší důraz na problematické aspekty partyzánského hnutí a odmítali ho glorifikovat. Ale přesto si myslím, že partyzánské hnutí na Valašsku je neoddělitelnou součástí odboje v českých zemích a na Slovensku, a je důležité ho vidět v širších souvislostech.
Jak zapadá Světlana do odborných debat o tzv. třetím odboji?
Světlana nezapadá do žádného obvyklého rámce uvažování o odboji vůči komunistům. Někteří lidé včetně historiků tvrdí, že protikomunistický odboj byl pokračováním českého národního odboje za svobodu, demokracii a nezávislost. Podle odpůrců této teorie je třetí odboj paměťový konstrukt, který obnovuje oficiální režimní narativy a obrací je naruby. Političtí vězni padesátých let z velké části nebyli odbojáři, ale oběti provokace a represe Státní bezpečnosti a komunistické justice. To jsou ale rámce, které berou odboj jako celonárodní fenomén, což je zase pochopitelné, protože odboj proti okupaci nebo diktatuře má velký význam pro národní historii a národní identitu.
Na druhou stranu je důležité zkoumat, jak odbojáři jednali v lokálním kontextu. Myslím si, že případ Světlana ukazuje, proč je ten konkrétní kontext odboje tak důležitý. Partyzáni jako Rudolf Lenhard zřejmě skutečně vnímali odboj, který vedli proti stranické diktatuře, jako pokračování odboje proti okupantům. Politické motivace měli, ale nemůžeme říct, že dělali odboj ve jménu masarykovské demokracie. Lenhard a spousta dalších důležitých členů Světlany byli komunisté a bojovali spíš proti diktatuře jedné politické strany než proti komunistické ideologii.
Zároveň je taky pravda, že StB o aktivitách Světlany celou dobu věděla a dokázala ji využít jako nástroj k vypořádání se s vnitřními nepřáteli režimu. I někteří agenti StB byli bývalí partyzáni. To znamená nejenom to, že se občas znali se členy Světlany, ale že sdíleli stejné představy o tom, jak se dělá odboj a jaké taktiky se mají používat. Ve Světlaně se nakonec ocitli i lidé, kteří byli jen ve špatný čas na špatném místě. To už byla ale součást práce StB, jež potřebovala vyvolat pocit ohrožení velkou a nebezpečnou odbojovou sítí uvnitř Československa. Na otázku, jestli Světlana byla odboj, nebo provokace, nezískáme jasnou odpověď, protože měla prvky obojího. Ale není to jenom záhadný a temný případ z pohnuté doby. Světlana mě zajímala, protože ukazuje rozporuplnost politické situace v poválečném Československu.
Autor je redaktor Alarmu.