Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Podle posledních informací PAQ Research se náklady na bydlení zvedají plošně, napříč celou populací. Výdaje na bydlení tak nyní tvoří průměrně 28 procent z příjmů domácností. Jsou tu ale i domácnosti, které na bydlení vydávají více než 40 procent, což už představuje extrémní zatížení. To ostatně dlouhodobě opakuje Evropská unie, která varuje, že takto vysoká hranice prakticky znamená přímé ohrožení ztrátou bydlení.
Dávky a nic než dávky
Bydlení se zdražuje na všech myslitelných frontách: rapidně rostou ceny nájmů, zvyšují se úrokové sazby hypoték a i ti, kteří žijí ve svém, čelí vyšším nákladům v podobě drahých energií. Mezi nejzranitelnější skupiny už tradičně patří osamělí senioři a především seniorky. Staří lidé navíc tvoří už celou pětinu těch, kteří jsou nuceni žít dlouhodobě na ubytovnách. Každá čtvrtá seniorská domácnost na bydlení vynakládá více než zmíněných 40 procent svých příjmů. Jedná se až o 150 tisíc domácností.
Nástroje známé ze zahraničí, jako je například zamezení spekulace s bydlením, řešení v podobě daní z neobývaných nemovitostí nebo zavedení progresivní daně z bytu však současná vláda odmítá.
Další vysoce ohroženou skupinou jsou pak chudší rodiny nebo typicky matky samoživitelky, jejichž stále stejně špatné, ne-li horší postavení v české společnosti usvědčuje jakoukoliv politickou reprezentaci z absolutní neschopnosti pomáhat těm slabším. Ale do problémů se samozřejmě dostává i střední třída – a to již několik let v řadě. Údaje o tom, že bydlení v České republice je jedním z nejméně dostupných v Evropě, se opakují každý rok a spolu s tím i mantry o tom, jak se málo staví. To přitom dávno není pravda, jen v Praze vznikne během dalších let několik obřích čtvrtí. Dostupné bydlení v nich ale nehledejme, obecní nebo sociální byty zde prakticky nejsou zastoupeny, zato vzniknou desítky tisíc drahých a luxusních bytů, na které lidé v Česku jednoduše nemají. Myslet si, že se tím zlepší dostupnost nájemního bydlení, je naivní.
Při současném růstu cen bytů navíc stačí, aby majitelé nechávali byty prázdné – i to se výrazně vyplatí. V posledních letech totiž rostly ceny bytů v průměru o deset až patnáct procent, v některých částech Česka to bylo i řádově víc, typicky na Ústecku. To jen ukazuje, jak se krize a financializace bydlení přelévá do dalších regionů. Menší investoři totiž nejsou schopni koupit si byty v předražených městech, a tak skupují nemovitosti na periferiích, čímž se krize dále řetězí a cyklí. Nástroje známé ze zahraničí, jako je například zamezení spekulace s bydlením, řešení v podobě daní z neobývaných nemovitostí nebo zavedení progresivní daně z vyššího počtu bytů však současná vláda odmítá. A není ani schopná vymyslet takový plán, který by zajistil skutečně adekvátní výstavbu obecních bytů, aby se poměr komerčního bydlení alespoň trochu umenšil. Zbyly tak jen dříve nenáviděné a administrativně složité dávky.
Pilíř normálního života
Podle informací z Ministerstva práce a sociálních věcí se počet žadatelů o příspěvky na bydlení za poslední měsíce zdvojnásobil. Odborníci jako Daniel Prokop nebo Filip Pertold přitom upozorňují, že administrace těchto dávek zůstává stále velmi náročná. Je paradoxní, že se i v krizi potvrzuje, jak moc se státní politika bydlení scvrkla pouze na vyplácení dávek, nikoliv na systémovou pomoc. Tu přitom už delší dobu zavádějí i v zemích, kde jsou problémy s dostupností bydlení řádově mnohem menší, než je tomu u nás. Jak píše Táňa Zabloudilová, v Nizozemí oznámila středopravicová vláda investici ve výši 253 milionů eur, která půjde na výstavbu 44 277 bytů, přičemž 64 procent z nich budou tvořit byty sociální a cenově dostupné. Ve Švédsku si uchovávají regulované nájemné a třeba Německo se rozhodlo zřídit samotné Ministerstvo bydlení, protože téma dostupnosti bydlení se stalo hlavním pilířem předvolební kampaně. Nic podobného však v Česku nečekejme.
Rady politiků, jak vše vyřeší pouze a jenom příspěvky, jsou tristní. Zvlášť po letech, kdy to byly právě sociální dávky a jejich příjemci, kdo se stali terčem a také obětí politických kampaní. Po dekády jsme slýchali, že jsou to právě lidé na dávkách, kdo parazituje na zdravé společnosti. To logicky vedlo k tomu, že se lidé začali stydět a o dávky nežádali. Podle poslední Zprávy o vyloučení z bydlení žádá o příspěvky a doplatky na bydlení jen malá část z oprávněných žadatelů a data PAQ Research to potvrzují – nárok na příspěvky má skutečně mnohem více lidí, než kolik si o ně požádá.
Teď se situace kolem stigmatizace dávek sice pomalu mění, ale tvářit se, že zrovna sociální dávky vyřeší tak masivní problém, jakým krize bydlení je, znamená zavírání očí před krutou sociální realitou i politikou. Příspěvky na bydlení totiž ve své podstatě jen subvencují nízké mzdy a rostoucí ceny bydlení. Stát tak místo systémové a soustředěné pomoci jen dotuje soukromníkům jejich zisky. Přidejme k tomu přetížení úřadů práce, zmrazení platů a neustálé útočení na státní úředníky, kteří mají administrování v gesci, a vzniká nám opravdu nelichotivý obrázek o přístupu vlády k jednomu z pilířů důstojného či spíše úplně normálního života.
Bydlení není individuální problém
Navzdory radám organizací jako je OECD nás vláda udržuje ve svém ideologickém narativu o tom, že bydlení je individuální problém a stát do něj nemá a snad ani nemůže jakkoliv vstupovat. Chování odpovědných politiků a političek připomíná rituální vzývání volné ruky trhu, které nemá s moderní demokratickou společností moc společného. Mimo jiné i proto, že článek 25 Všeobecné deklarace lidských práv hovoří jasně o tom, že „každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítaje v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření.“
Ve světle této perspektivy působí snahy lepit složitými dávkami tak obří problém, jako je ten s nedostupným bydlením, jen směšně. Je důležité si uvědomit, že pro některé domácnosti znamená výdaj i pár stovek navíc z rodinného rozpočtu velkou sociální a životní nejistotu a možné ohrožení pádem na dno. Stejně jako u celé řady dalších oblastí se ale potvrzuje, že ekonomicky saturovaná politická reprezentace není schopna takto zásadní socioekonomické problémy zvyšujícího se procenta českých obyvatel ani pochopit, natož řešit. Slepá víra ve volný trh a pojímání bydlení jako pouhé investice zabraňuje nastavování antispekulativních rámců a nechává lidi bezradné a odkázané na pomoc úřadů práce. Příspěvky na bydlení sice mohou jednotlivé problémy na nějakou dobu zpomalit, celou krizi bydlení ale nevyřeší.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Text byl redakčně upraven a vyjádření, týkající se „stovky tisíc bytů“ bylo po upozornění nahrazeno „desítkami tisíc bytů“.