Foto Manfred Werner, CC by-sa 4.0
Konec února 2020. V Paříži probíhá předávání národních filmových cen César. Nejlepším režisérem je vyhlášen Roman Polański, autor historického dramatu Žaluji! Na protest proti vítězství filmaře odsouzeného ve Spojených státech za znásilnění nezletilé Samanthy Geimer, se ze svých míst zvedá a sál opouští několik lidí. Je mezi nimi i žena, která na začátku své puberty sama zažila sexuální útok ze strany režiséra. Šlo o Adèle Haenel, nominovanou za herecký výkon v dobové lesbické romanci Portrét dívky v plamenech.
Jestli budou jejich příkladu následovat další ženy, možná se dočkáme variace na situaci ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kdy ve Francii, Velké Británii, USA nebo Mexiku vznikaly jako alternativa k mainstreamové kinematografii nezávislé feministické filmové kolektivy.
Herečce patřící ve Francii mezi nejvýraznější tváře hnutí #MeToo nyní došla trpělivost a v rozhovoru pro německý časopis FAQ potvrdila to, co na začátku května naznačila v italském deníku Il Manifesto. Své působení v kinematografii hodlá z politických důvodů výrazně omezit. Momentálně žádný film nenatáčí ani se natáčet nechystá. Ani v budoucnu podle svých slov už nebude pracovat se zavedenými režiséry jako Bruno Dumont. Právě v jeho sci-fi L’Empire si původně měla zahrát jednu z hlavních rolí. Poté, co zjistila, že jde o film plný vtipů o sexuálním násilí a cancel culture a že režisér není otevřen dialogu, z projektu odstoupila.
Ani s dalšími figurami určujícími směr a podobu dnešního francouzského filmového průmyslu podle ní nelze vést smysluplnou diskusi. Ke změnám, které po aféře s Polańským slibovalo například vedení francouzského Národního centra kinematografie, nedošlo. Ředitelem dané organizace i navzdory obvinění ze sexuálního napadení zůstává Dominique Boutonnat. Různá gesta podle Haenel sice vytvářejí zdání pokroku, možná vzniká víc filmů s komplexními ženskými hrdinkami či postavami zastupujícími různé sexuální a etnické menšiny a ředitel festivalu v Cannes mluví o nutnosti boje proti sexismu, ale ve skutečnosti je dál udržován status quo a na systémové úrovni se nic nemění.
Odvaha zvednout svůj hlas
Filmový průmysl Haenel bez jakéhokoli zjemňování, které se od herců a hereček dbajících kvůli sponzorům o svou mediální image očekává, označuje za reakcionářský, rasistický a patriarchální. Slouží podle ní k vytváření příběhů reprodukujících asymetrické mocenské vztahy, které zároveň odrážejí nerovnou distribuci kapitálu.
Neobstojí argument, že se Haenel z filmového byznysu stahuje proto, že se jí nedaří. Její kariéra byla naopak na vzestupu. Ve třiatřiceti letech patří i díky odvaze říkat nahlas své názory na sexismus, policejní násilí, vzestup krajní pravice nebo kapitalismus mezi výrazné osobnosti francouzské veřejné scény a přední herecké hvězdy. Kromě Portrétu dívky v plamenech svůj výjimečný talent předvedla v sociálním dramatu bratrů Dardennových Neznámá dívka, ve filmu 120 BPM o aktivistickém hnutí ACT UP, v absurdní komedii Quentina Dupieuxa Jelenice a dalších filmech prezentovaných a vyznamenaných na áčkových festivalech.
Haenel si uvědomuje, že se jí její kritická slova a zpřetrhání kontaktů s mocnými muži nevyplatí, ale jak se řečnicky ptá v rozhovoru – skutečně by naším životním snem v době, kdy roste chudoba a přihlížíme zkáze planety, mělo být uzavírání výhodných smluv a vydělávání milionů dolarů? Opuštěním hlavního, tržní logice podřízeného kinematografického proudu vyjadřuje také nesouhlas s neoliberalismem, v němž je hodnota člověka odvozována od jeho výkonnosti nebo viditelnosti. Je tedy pravděpodobné, že Haenel prodělá. Stejně tak je možné, že její akt vzdoru bude po pár týdnech zapomenut a k žádné změně nepřispěje. Samotné rozhodnutí opustit problematický výrobní systém a fakt, že jej učinila zcela svobodně a nezávisle, má ovšem neopomenutelný symbolický význam.
Divadlo zůstává
Fanoušci a fanynky ale nemusejí smutnit. Dosavadní vyjádření nenasvědčují, že Haenel končí s herectvím jako takovým. V rozhovoru pro FAQ o sobě mluví jako o divadelní herečce. Divadlo je podle ní méně toxické i díky tomu, že se v něm netočí takové peníze. Snaha uhájit určitou pozici a neztratit kontrolu je tam tudíž míň agresivní a prostor pro vyjednávání větší. Herečka zároveň připustila spolupráci na nových filmech s podobně smýšlejícími umělkyněmi jako Gisèle Vienne nebo Céline Sciamma, režisérka Portrétu dívky v plamenech.
Jestli budou jejich příkladu následovat další ženy, možná se dočkáme variace na situaci ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kdy ve Francii, Velké Británii, USA nebo Mexiku vznikaly jako alternativa k mainstreamové kinematografii nezávislé feministické filmové kolektivy. Jakkoli je ale potěšující sledovat vznikání nových hnutí, nejen feministických, ale také environmentálních nebo sociálních, a oslabování individualistického étosu, přetrvávání starých struktur a řešení týchž problémů, které byly aktuální před padesáti lety, zároveň vyvolává frustraci. Dokud ale bude vedle rezignovaného přijetí daného stavu vyvolávat také bojovnost, jakou již několikrát prokázala i Adèle Haenel, stále existuje naděje.
Autor je filmový kritik a spolupracovník redakce.