Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Na začátku tohoto roku, při příležitosti 49. výročí vydání rozsudku, který by měl být podle uniklého stanoviska Nejvyššího soudu zvrácen, organizace vedené černými ženami se spojily v hnutí Black Reproductive Justice. Veřejnost jeho prostřednictvím vyzývají k finanční podpoře subjektů poskytujících zdravotní péči a bezpečný přístup k interrupcím v černošských komunitách, apelují na vznik federální strategie a zřízení úřadu Bílého domu pro sexuální a reprodukční zdraví, a dokonce chtějí hodnoty reprodukční spravedlnosti začlenit i do zahraniční politiky. Spolu s vyhlášením své agendy upozornily, že rozsudek Roe vs. Wade je třeba kodifikovat do federálního zákona, což ostatně opakovaně sliboval už Barack Obama. Rozhodování o přístupu k interrupcím by podle uskupení Black Reproductive Justice nemělo záviset na jediném rozsudku silně zpolitizovaného soudu. V Senátu ale momentální návrh, který by Roe vs. Wade kodifikoval, nemá dostatečnou podporu a pravděpodobně se nenajde ani dost hlasů pro změnu pravidel hlasování a zbavení se filibusteru (dlouhých obstrukčních projevů, jež brání hlasování).
Praxe nucených sterilizací se do povědomí veřejnosti i samotného hnutí dostala až v létě 1973, a to medializací případu sester Minnie Lee a Mary Alice Relf, jejichž sterilizace si objednal federálně placený Komunitní akční výbor v Montgomery.
Přestože se jedná teprve o návrh, a nikoliv finální rozhodnutí, v médiích se diskutuje o 26 státech, které by přístup k interrupcím zakázaly, nebo výrazně omezily, pokud by Nejvyšší soud rozsudek zvrátil. Kromě toho například zákonodárci v Missouri už na začátku tohoto roku navrhovali legislativu kriminalizující i vycestování za interrupcí do jiného státu. Legislativci Louisiany zase chtějí interrupci klasifikovat jako vraždu. Texas už minulý rok vydal zákon omezující užívání léků mifepriston a misoprostol, známých jako „potratové pilulky“ po sedmém týdnu těhotenství. Podobný zákon podepsal minulý čtvrtek i guvernér státu Tennessee Bill Lee. Legislativa regulující vydávání potratových pilulek obsahuje také tvrdé sankce pro lékaře, kteří ustanovení poruší.
Stinná minulost nejen amerického pro-choice hnutí
Kontrola státu nad těly s dělohami se však historicky netýká jen přístupu k interrupcím. Ve Spojených státech (a nejen v nich) je coby nástroj populační politiky spojena také s eugenickou legislativou umožňující nucené sterilizace lidí (většinově žen) neodpovídajících „bílé normě“ nebo takzvanými „anti-miscegenation“ zákony kriminalizujícími míšení mezi různými rasami. Institut manželství, nucené těhotenství bílých a nedobrovolné vasektomie, hysterektomie či podvazování vaječníků převážně černých lidí byly v některých státech propojeny i legislativně. Například Rasový integrační zákon státu Virginie z roku 1924, který svazek mezi lidmi různých etnik trestal uvězněním až na 5 let, byl přijat ve stejný den jako Eugenický sterilizační zákon, o tři roky později posvěcený rozsudkem Nejvyššího soudu Buck vs. Bell.
Rasismus a eugenika jsou ale spjaty i s počátky hnutí za reprodukční práva v první polovině 20. století. Margaret Sanger, jeho nejznámější představitelka a předchůdkyně organizace Planned Parenthood Federation of America (nevládní organizace, která později stála před Nejvyšším soudem v případu Planned Parenthood vs. Casey navazujícím na Roe vs. Wade a jež v současnosti umožňuje většinu prováděných interrupcí v USA), v roce 1932 v rozhlasovém rozhovoru pronesla, že „blázni, mentálně postižení, epileptici, negramotní, chudáci, nezaměstnatelní, zločinci, prostitutky a uživatelé drog by měli být chirurgicky sterilizováni.“ Americká eugenická společnost (založená bratrancem Charlese Darwina Francisem Galtonem) se toho roku mohla pyšnit zákonným praktikováním nucených sterilizací ve 26 amerických státech, prováděných převážně na Afroameričankách, Portoričankách, původních Američankách a Chicano ženách mexického původu.
Podle Angely Davis nebylo hnutí za reprodukční práva v sedmdesátých letech schopno svou minulost spjatou s eugenickou státní politikou reflektovat, natož se od ní distancovat. Praxe nucených sterilizací se do povědomí veřejnosti i samotného hnutí dostala až v létě 1973, a to medializací případu sester Minnie Lee a Mary Alice Relf, jejichž sterilizace si objednal federálně placený Komunitní akční výbor v Montgomery. Dva sociální pracovníci tehdy přiměli jejich negramotnou matku, která se domnívala, že její dcery dostanou další pravidelnou dávku antikoncepce, k souhlasu vyjádřeném písmenem „X“ na cár papíru. V nemocnici jim potom, bez jejich vědomí, podvázali vaječníky. Soudní spor vyústil v zákaz užívání federálních fondů pro nucené sterilizace, jejich provádění ale v roce 1973 zdaleka neskončilo. Například dokument Belly of the Beast odhaluje vykonávání sterilizací na vězenkyních v Kalifornii mezi lety 2006 a 2010. V roce 2020 zdravotní sestra Dawn Wooten pracující v detenčním zařízení v Georgii zase odhalila provádění hysterektomií převážně na migrantkách hispánského a latinskoamerického původu.
Není to jen o jednom rozsudku
Angela Davis v knize Women, Race & Class vyčítá hnutí za reprodukční práva sedmdesátých a osmdesátých let jeho elitářství a ignoraci ekonomických podmínek žen z nižších tříd, pro které interrupce mnohdy nebyly dostupné ani po vynesení rozsudku Roe vs. Wade. Takzvaný Hydeův dodatek z roku 1977 totiž znemožnil použití federálních fondů na financování umělého přerušení těhotenství (s výjimkou záchrany života matky), ale nadále umožňoval proplácení sterilizací. Interrupce se tak staly dostupnými jen těm lidem, kteří si je mohli dovolit zaplatit. Příslušnice nižších společenských tříd mnohdy musely zvolit sterilizaci a znemožnit tak svou reprodukci natrvalo, nebo vyhledat odborně nekvalifikovaného člověka, který jim interrupci provedl nelegálně, v nehygienických a životu nebezpečných podmínkách.
Nerovnosti v přístupu k umělému přerušení těhotenství trvají dodnes. Jakékoliv další omezení bude mít proto dopad především na ty, jejichž možnosti výběru antikoncepce a interrupce jsou již teď značně omezené. Lidé z vyšších společenských tříd mají sociální kapitál včetně kontaktů na lékaře, kteří jim interrupce provedou i nelegálně, případně dostatek financí k vycestování do jiného státu. Pravděpodobnost úmrtí během těhotenství a porodu je navíc u černých žen až trojnásobně vyšší, především kvůli nedostatku péče a monitorování jejich zdravotního stavu. Zvrácení rozsudku by ohrozilo také trans* osoby, a to nejen pokud jde o jejich reprodukční práva. V některých odděleních zdravotnických zařízení poskytujících interrupci, která by se kvůli novému rozhodnutí Nejvyššího soudu mohla uzavřít, totiž dostávají hormonální terapii. Možné restrikce mohou ohrozit také lidi s ektopickým (tj. mimoděložním) těhotenstvím, vnitřním krvácením a ty, kteří potratí přirozeně.
Reprodukční práva nestačí
Podle socioložky a právničky Dorothy Roberts rétorika používaná mainstreamovým pro-choice hnutím nebyla schopna oslovit masy. V knize Killing the Black Body z roku 1997 (která je vzhledem k uniklému návrhu více než aktuální) vyzývá aktivistky a aktivisty k reflexi eugenické historie hnutí i připomenutí, že antikoncepce dlouho sloužila jako nástroj populační politiky státu, kterou ovládal diktát množství rodících se pracovníků, konzumentů a daňových poplatníků. „V počátcích byla antikoncepce spíše prostředkem kontroly populace než prostředkem pro zvyšování reprodukční autonomie žen,“ připomíná Roberts. Zároveň na nás apeluje, abychom veškerou pozornost nesměřovali pouze na přístup k interrupcím. „Reprodukční svoboda není jen o individuální volbě, je o sociální spravedlnosti a důstojnosti pro znevýhodněné skupiny obyvatel. Reprodukční spravedlnost proto musí zahrnovat více než rozhodnutí ženy, musí zohledňovat rasové a ekonomické nerovnosti a disproporce v přístupu k moci.“
Dorothy Roberts tím nijak neumenšuje důležitost autonomního rozhodování nad vlastním tělem. To je ostatně základní premisou, o níž by se v 21. století už nemělo polemizovat. Reprodukční spravedlnost, termín ukotvený v roce 1994 skupinou aktivistických organizací černých žen, v sobě ale obsahuje také apel na potřebu důstojných a bezpečných podmínek, do kterých má být dítě přivedeno. Reprodukční spravedlnost se tak týká nejen těl s dělohou, ale širší komunity, která bude dítě vychovávat. Usiluje o zahrnutí lidí ze všech společenských tříd, ras a etnik, ale také lidí s postižením, trans mužů a nebinárních lidí, kteří jsou v mainstreamových debatách o reprodukčních právech systematicky zneviditelňováni.
Jazyk „autonomního rozhodování“ hnutí za reprodukční spravedlnost opouští také proto, že naproti individuální volbě vždy stojí předpoklad individuální odpovědnosti, a to pouze odpovědnosti člověka s dělohou. Tím také opomíjí, že materiální podmínky přístupu k interrupcím zdaleka nejsou pro všechny stejné. Hnutí proto vyžaduje důstojné mzdy, univerzální zdravotní péči nebo podporu institucionalizované péče o děti.
A jak to souvisí s námi?
Výměna slovního spojení „reprodukční práva“ za „reprodukční spravedlnost“ ve světovém hnutí představuje také snahu o emancipaci od státní moci, jež o osudu našich těl zkrátka nemá co rozhodovat. Opouští tak mnohdy abstraktní terminologii právního státu, a především státní hranice. I proto by nás mělo zajímat, co se děje za Atlantským oceánem.
K reprodukční spravedlnosti má navíc Česko daleko. Cena interrupce je dnes stanovena na 5 000 korun (v praxi to může být i více například kvůli nutnosti aplikace injekce Anti-D-gamaglobulinu vyšší částka), přičemž farmakologické ukončení těhotenství je ještě dražší. Interrupci na vlastní žádost z veřejného zdravotního pojištění hradit nelze, a to ani v případě znásilnění. K traumatu ze sexualizovaného násilí se tak může přidat i stres z faktu, že přeživší musí jednorázově sehnat nemalou finanční částku. Obstarat si rychle peníze může být problém také pro ženy žijící s partnerem-násilníkem, který střeží domácí kasu.
Silnými nedostatky ale zdaleka netrpí jen systém umělého přerušení těhotenství. Předpokladem reprodukční spravedlnosti jsou totiž také všeobecně dostupné zdravotní služby, dostatečná dopravní obslužnost regionů, sexuální výchova na školách nebo přístup k antikoncepci napříč republikou. Kromě toho Česko zůstává jednou z posledních zemí v Evropě, která pro úřední změnu pohlaví trans* osob nadále vyžaduje jejich sterilizaci (v našich podmínkách se spíše jedná o kastraci). A až v minulém roce zákonodárný sbor schválil zákon, podle něhož mají být odškodněny převážně romské ženy, které byly protiprávně sterilizovány v letech 1966 až 2012, a které musely dlouho bojovat za to, aby se jim stát vůbec omluvil. Samostatnou kapitolou je potom české porodnictví, které poskytuje jen minimální prostor rodičkám – například ve volbě místa porodu a s ním spojeného porodnického násilí nebo vyloučení porodních asistentek z poskytování porodní péče.
Česko, ráj ateistů?
V Česku nicméně stále vládne přesvědčení, že „u nás, v jedné z nejateističtějších zemí na světě, se na potraty šahat nebude.“ Ujišťování se, že omezování interrupcí se nás netýká, je ale krátkozraké nejen kvůli konexím Hnutí pro život a Aliance pro rodinu na česká ministerstva a poslance. Nebezpečnější je totiž pravděpodobně rostoucí síla antigenderových hnutí v regionech a jejich napojení na zahraniční fundamentalistické organizace. Omezování navíc nepřichází ze dne na den, ale pomalými krůčky. Parlament například už několik měsíců není schopen objasnit přístup k umělému přerušení těhotenství pro polské občanky, protože někteří zákonodárci a zákonodárkyně mají důvodné obavy, že by naopak prošel spolu s návrhem některého konzervativního poslance či poslankyně zpřísňující interrupce i pro Čechy a Češky. Zůstávají tak raději nečinní.
Elżbieta Korolczuk a Agnieszka Graff (s autorkami udělal v únoru rozhovor David Scharf pro server Voxpot) v knize Anti-Gender Politics in the Populist Moment spojují nástup antigenderových hnutí v Evropě se sociálními dopady neoliberalismu. Popisují jejich propojení s populistickou krajní pravicí, které nazývají jako „oportunistická synergie“. Do svých politik antigenderisté cíleně zapojují emoce, staví se do pozice obránců sociálně znevýhodněných rodin (samozřejmě jen rodin správného etnika), navenek se sekularizují, ale společnost ve skutečnosti fundamentalizují. Graff a Korolczuk hovoří také o změně jazyka jako jedné z jejich hlavních strategií. Co se interrupcí týče, antigenderisté o nich už nehovoří, jako o „hříchu, který je proti boží vůli,“ ale jako o faktoru ohrožujícího životy žen, přičemž oni se snaží ženy ochránit. Tímto stylem byla rámována i kampaň „Nesoudíme, pomáháme“ Hnutí Pro život, která se až do zveřejnění facebookového statusu o „pepřácích a houkadlech“ v souvislosti se znásilněnými Ukrajinkami těšila poměrně vysoké podpoře lékařů, známých osobností i mnoha politiků, a to na celostátní i místní úrovni.
Česká antigenderová hnutí tedy mají politické konexe, silnou organizaci, promyšlenou strategii i dostatek financí. Hnutí feministická jsou naproti tomu koncentrována do velkých měst, veškerou činnost (která je vzhledem k tomu, kdo stojí proti nim, poměrně emočně náročná) vykonávají zadarmo ve svém volném čase a dostatečně spolu nespolupracují. Dění ve Visegrádu a ve Spojených státech by nás ale nemělo nechat klidnými. Za reprodukční spravedlnost je třeba protestovat a organizovat se dřív, než se o přístupu k interrupcím začne polemizovat také u nás. Na stát se totiž spoléhat nemůžeme.
Autorka je spolupracovnice redakce.