Foto Kremlin, Wikimedia Commons, CC BY 3.0
Poslední dobou mediální prostor rozvířily zprávy o tom, že jsou členové spolku Aliance pro rodinu obsazováni do vlivných politických pozic, z nichž mohou a pravděpodobně i budou ovlivňovat politiku zevnitř. Ne všem se tato skutečnost jeví jako problém. V rozhovoru s Czeslawem Walkem (Jsme fér) tak například moderátorka DVTV Daniela Písařovicová neodbytně vyjadřovala údiv nad tím, že by někomu mohlo vadit, že na ministerstvu se pohybují lidé, kteří „chrání zájmy českých rodin“. Problém by mohl být především v tom, že Aliance pro rodinu, jejímž současným cílem je zamezení rozšiřování práv pro LGBTQ+ lidi a která se v minulosti zasadila o nezařazení sexuální výchovy do osnov základních škol, má vazby na náboženské fundamentalistické organizace, jejichž cílem je omezování lidských práv a svobod. K dosahování těchto cílů pak podobné organizace používají nepravdy, morální paniku, pochybné vědecké studie a konspirační teorie.
V úvodu webových stránek Aliance pro rodinu se čtenář dozví, že se jedná o jedinou organizaci v ČR, která lobuje za zájmy českých rodin. S tím by asi nesouhlasili členové spolku Tradiční rodina, kteří se aktivně účastní akcí jako Den pro manželství a rodinu, organizovaných právě Aliancí pro rodinu, a kteří na svých webových stránkách tvrdí, že jejich spolek vznikl v reakci na „globální agresivní kampaň vedenou politickými, aktivistickými a mediálními zájmovými skupinami a směřující ke změně postojů a mentality a destrukci tradiční rodiny a jejích účelů a hodnot“. Podobně to mají i členové Středoevropské inspirace, kterou založila poslankyně Nina Nováková. Ti „sdílejí přesvědčení, že rodina je nejdůležitější přirozenou strukturou společenského systému“, a je tedy třeba ji chránit.
Ochránci „tradiční rodiny“, kteří šermují pojmy jako „genderová ideologie“, „liberální diktatura Západu“, „homosexualisté“ či „genderisté“, používáním antigenderového diskursu nepomáhají rodinám, ale především sami sobě a ovšem také autoritářským režimům.
Ačkoliv se jmenované organizace neshodnou na tom, která z nich chrání rodinu nejlépe, shodnou se rozhodně na tom, kdo ji ohrožuje – „genderová ideologie“. Tento koncept zavedly konzervativní náboženské a politické organizace v polovině devadesátých let 20. století za účelem delegitimizace progresivní politiky v oblasti ženských, reprodukčních a LGBTQ+ práv. Pro mnohé se termín „genderová ideologie“ stal legitimním pojmem, který používají k popisu různých jevů: gender studies, Istanbulské úmluvy, norské organizace Barnervernet nebo názoru, že by si LGBTQ+ lidi zasloužili stejná práva jako heterosexuálové. „Genderová ideologie“ zkrátka označuje skoro všechno, s čím ochránci patriarchátu nesouhlasí. Jejich snahám delegitimizovat „gender“ pomáhá, že pojem má kořeny v akademických kruzích, a jeho význam je tak běžnému člověku ne vždy zcela zřejmý. Navíc se význam tohoto pojmu v průběhu doby vyvíjel a měnil. Pojďme se tedy na tyto proměny podívat a popsat, jak se z „genderu“ stal catch-all termín „genderová ideologie“.
Spletitá historie genderu
Pojem „gender“ pochází z lingvistiky, kde se používá jako kategorie rozlišující jména podle gramatického rodu na střední, mužská a ženská. Později jej začali používat feminističtí aktivisté a aktivistky a akademici či akademičky k analýze společensky konstruované rozdílnosti pohlaví, která jakožto nástroj patriarchátu utváří sociální nerovnost žen a LGBTQ+ lidí. Pod vlivem queer teorie se poslední dobou rovněž mluví o genderové identitě, se kterou se lidé ztotožňují. Toto dvojí chápání genderu je zdrojem vnitřních sporů a diskusí ve feministických kruzích, v nichž některé feministky a feministé viní Judith Butler a queer teoretiky z pokroucení původního významu pojmu. Podíváme-li se však na jeho historii, ve skutečnosti to nebyly feministky, kdo jako první začal rozlišovat biologické pohlaví a gender, a oba způsoby chápání pojmu „gender“ koexistovaly už přibližně od padesátých let. V anglicky psané akademické literatuře se toto rozlišení poprvé objevilo v roce 1945, a to v článku o vývoji dětí publikovaném v odborném časopisu American Journal of Psychology. K mainstreamizaci genderu v sociálních a humanitních vědách došlo zhruba v šedesátých letech. Tou dobou byl gender pořád spíše jen akademickým pojmem, který se mimo univerzitní budovy a akademické články moc nevyskytoval, a to ani v textech feministických autorek a autorů, kteří ho nepoužívali, přestože sami často odmítali biologický determinismus a poukazovali na sociální a kulturní kořeny nerovného postavení žen a mužů ve společnosti.
Příběh konceptu genderové identity, který je často chybně přisuzován Judith Butler a vědcům a vědkyním věnujícím se queer teorii, je podobně spletitý. Chápání genderu jako identity jedince se začalo objevovat už v padesátých letech minulého století v textech zabývajících se klinickou léčbou trans a intersex lidí. Odborníci z tohoto lékařského odvětví vydali řadu textů, v nichž se pokoušeli definovat gender ve vztahu k jedincově identitě. Patří mezi ně např. kniha Roberta Stollera Sex and Gender: On the Development of Masculinity and Femininity (Pohlaví a gender. Vývoj mužskosti a ženskosti, 1968).
V té době se obecně kladl menší důraz na etickou stránku lékařských a psychologických experimentů, což se projevilo i na povaze experimentů zabývajících se genderovou identitou. Excesy z té doby se později přičinily o špatnou pověst genderových studií. Jedním z odborníků, kteří se na této reputaci podepsali, byl John Money, psycholog a zakladatel kliniky věnující se problematice genderové identity při Univerzitě Johna Hopkinse v Baltimoru. Money byl přesvědčen o tom, že genderová identita není vrozená, ale naučená, a aby tuto hypotézu prokázal, provedl experiment známý pod jménem „John/Joan“.
V roce 1967 Moneyho oslovila matka sedmiměsíčního chlapce Johna, který pocházel z jednovaječných dvojčat a jemuž při lékařském ošetření předkožky v nemocnici popálili penis. Money matce doporučil Johna odmalička vychovávat jako dívku a v pubertě začít s hormonální léčbou, která zajistí tranzici na ženu. Money chtěl zároveň využít toho, že John měl dvojče bratra, a dokázat, že genderová identita pouze kulturní, nikoliv biologický základ. To, že jeden ze sourozenců se cítí být chlapcem a druhý dívkou, by bylo definitivním důkazem, že genderová identita je stoprocentně naučená. John se nicméně ve své dívčí identitě necítil dobře, ve škole, kde byl pro svůj maskulinní vzhled šikanován a vyloučen z třídního kolektivu, se mu nedařilo, trpěl depresemi a stranil se společnosti. V období dospívání, kdy John trval na tom, že nechce nosit dívčí oblečení a věnovat se dívčím aktivitám, se jeho rodiče rozhodli experiment ukončit a seznámit Johna s pravdou. John začal vystupovat jako muž, ale psychické následky experimentu si nesl celý život a v dospělosti spáchal sebevraždu.
Experiment John/Joan se nechvalně vepsal do historie psychologie a poškodil Moneyho reputaci i validitu jeho teorií. Dodnes však odpůrci „genderové ideologie“ záměrně ignorují vnitřní rozdíly mezi jednotlivými aktivistickými, filosofickými, sociologickými a medicínskými směry a tento kontroverzní experiment používají jako zbraň proti komukoliv, kdo se zasazuje o práva související s tematikou genderu či sexualitou, ať už se jedná o právo žen na umělé přerušení nechtěného těhotenství, snahu potlačit násilí na ženách či právo na sňatek a adopci dětí gay a lesbickými páry.
Z okrajového pojmu mainstreamem
Zatímco ve vědecké feministické literatuře se pojem „gender“ ujal v osmdesátých letech, k jeho mainstreamizaci ve veřejném prostoru došlo přibližně v polovině devadesátých let. Tehdy se tento termín začal objevovat v oficiálních zprávách a dokumentech prezentovaných na mezinárodních sjezdech OSN. Za milník v tomto vývoji lze považovat především čtvrtou konferenci o ženách, která se uskutečnila v září 1995 v Pekingu.
Užívání termínu „gender“ se ovšem ani ve svých počátcích neobešlo bez kritiky. Historici a historičky se zaměřením na ženskou historii zavedení „genderu“ zpočátku chápali jako krok zpět, který by znamenal přestat se zabývat společensky znevýhodněným postavením žen a věnovat se rovnoměrně ženám a mužům. Později se však gender pod vlivem poststrukturalismu ujal, protože na rozdíl od popisu zkušeností žen v různých historických a geografických kontextech genderová analýza dokázala lépe zachytit způsob, jakým bylo jejich nerovné postavení ve společnosti (re)produkováno.
Jiní zase kritizovali neurčitost, s níž se tento podle nich „módní“ termín používal v politice a veřejném prostoru. Pro mnohé se stal gender jen jakýmsi synonymem pro ženy a postrádal hlubší vhled do problematiky nerovnosti a ideologie. Zatímco feministky řešily neurčitost termínu a dopad jeho užívání na feministickou analýzu, zástupci konzervativní pravice a náboženských organizací gender kritizovali z úplně jiné perspektivy: začali ho záměrně zkreslovat a karikovat jako nebezpečnou, radikální ideu, v důsledku které si každý jedinec může zvolit a měnit svou genderovou a sexuální identitu podle vlastních preferencí a aktuálního rozpoložení. Tato ideologie je podle nich důsledkem sebestředného individualismu a snahou liberálních elit zrušit instituci tradiční rodiny. V rámci tohoto diskursu se zrodilo mnoho konspiračních teorií, podle kterých liberální elity usilují o sexualizaci dětí, legalizaci pedofilie nebo o zrušení a zakázání biologického pohlaví.
Tento diskurs v mnoha zemích sílí a pro jistou část populace se stává přijatelným popisem reality, se kterým se ztotožňují. V jiných zemích, např. v Rusku, Polsku a Maďarsku, se dokonce stává oficiální rétorikou a politikou představitelů státu. V důsledku toho Maďarsko zrušilo genderová studia či právo trans lidí na legální změnu pohlaví a Polsko zavedlo úplný zákaz potratu a odstoupilo od Istanbulské úmluvy. Když vyšlo najevo, že Orbánův kabinet používal odposlouchávací software Pegasus ke sledování investigativních novinářů a aktivistů, maďarský premiér ohlásil referendum o ochraně dětí proti LGBTQ+ propagandě ve školách. Vyjadřování antigenderových postojů je tak nejen nástrojem k mobilizaci lidí, ale i strategií, jak odlákat pozornost jiným směrem.
Za tradiční rodinu
Jakkoli se to tak může jevit, antigenderový diskurs není novinkou poslední dekády. Jedná se o výsledek dlouhodobých soustředěných snah a nadnárodní spolupráce konzervativních politických a náboženských organizací. Ty ve spolupráci s politickými stranami a náboženskými institucemi, včetně Vatikánu, vytvořily rétorické strategie, které svou diskriminační politiku zastírají termíny, jako jsou „práva biologických rodičů“, „práva nenarozených dětí“, „práva žen být matkami a ženami v domácnosti“ či „práva heterosexuální většiny“ a usilovně se snaží tuto většinu přesvědčit o tom, že o svá práva přichází. Přestože organizace, které se do těchto snah zapojily, mají relativně odlišné ideologické pozadí, byly ochotné vnitřní rozpory překlenout za účelem prosazování politiky „tradiční rodiny“. Tato strategie má kořeny v rétorice americké nové pravice, která se začala formovat v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století s vizí provázání náboženství a politiky ve Spojených státech. Tato strategie se materializovala ve spolupráci Republikánské strany s americkou křesťanskou pravicí. Během prezidentského období Ronalda Reagana měla americká křesťanská pravice velký vliv na směřování strany, která se stala nástrojem prosazování jejích zájmů. Někteří odborníci Reaganovu politiku označovali jako „boží strategii“ – během jeho prezidenství se náboženská rétorika v porovnání s předchozími prezidenty několikanásobně navýšila. Později spojení mezi americkými evangelikály a republikány ještě zesílilo za vlády Donalda Trumpa.
Hnutí sestávající z různých fundamentalistických, protiženských, protipotratových a antikomunistických organizací ale nezůstalo jen u národní politiky a vytvořilo si vazby s podobnými organizacemi z různých koutů světa. S těmi si na pravidelných mezinárodních sjezdech vyměňovalo ideje a promýšlelo společné strategie. Po rozpadu Sovětského svazu tyto organizace začaly rozšiřovat své politické zkušenosti a know-how do zemí bývalého Sovětského svazu a východní Evropy. Spolupráce s Ruskem vyústila v založení Světového kongresu rodin, který od poloviny devadesátých let organizuje pravidelné sjezdy (historicky první se konal v Praze v roce 1997 ve spolupráci s Občanským institutem). Těchto sjezdů se účastní prominentní osobnosti konzervativního hnutí a krajně pravicových populistických stran jako např. Viktor Orbán nebo Matteo Salvini.
Během třetího prezidentského období Vladimira Putina se pak antigenderový diskurs a obrana tradičních hodnot staly strategií proti domácím protestům, ale i mezinárodně-politickou zbraní. Po roce 2012 Rusko reartikulovalo historický narativ o své morální a duchovní nadřazenosti a začalo se prezentovat jako nositel tradičních hodnot, který může spasit poblouzněný, nemorální a degenerovaný západní svět. V souvislosti s tímto vývojem vznikají kolem roku 2013 po celé Evropě konspirační webové stránky šířící na první pohled ne zcela zřejmou proruskou propagandu. Autoři článků zde často varují před západní „genderovou ideologií“, jejímž cílem je vytvoření bezpohlavní společnosti a destrukce západní civilizace. Ve svých článcích tvrdí, že slova jako „matka“ a „otec“ budou nahrazena slovy „rodič 1“ a „rodič 2“ a bude zakázáno dětem říkat „chlapec“ či „dívka“. Mnozí autoři dále šíří konspirační teorie o tzv. systému juvenilní justice, kterou prezentují jako nadnárodní obchod s dětmi, v jehož rámci dochází k násilnému odebírání dětí biologickým rodičům a jejich převýchově pedofily. Za nástroje, které udržují tento nelidský obchod s dětmi v chodu, označují legislativní dokumenty nadnárodních institucí jako OSN, Evropská unie nebo Rada Evropy. Tyto konspirační teorie hrají zásadní roli v přesvědčení členů hnutí QAnon, podpůrců bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, kteří tvrdí, že Hilary Clinton a Demokratická strana se podílely na obchodu s dětmi. Příznivci hnutí proto na protest své děti oblékají do triček s nápisy „Nejsem na prodej“.
Závěrem tak lze poznamenat, že čeští ochránci „tradiční rodiny“, kteří šermují pojmy jako „genderová ideologie“, „liberální diktatura Západu“, „homosexualisté“ či „genderisté“, používáním antigenderového diskursu nepomáhají rodinám, ale především sami sobě – k tomu, aby se dostali na posty, z nichž mohou ovlivňovat české politické dění – a ovšem také autoritářským režimům a válečným zločincům, jejichž propagandu šíří. Ostatně Neil Datta ve svém reportu The Tip of the Iceberg ukazuje, že na účty evropských organizací, které se v mobilizaci proti genderu angažují, přitékají ze Spojených států, kde má toto hnutí intelektuální kořeny, i z Ruska miliony korun.
Autorka pracuje v Ústavu politologie FF UK.