Foto Alarm / Vladimír Turner
Angažované umělce, kterým se nepodařilo včas utéct před okupací, čekal osud lidí žijících v neustálém strachu ze zatčení gestapem a deportací do koncentračního tábora. Se začátkem války 1. září 1939 přikročilo gestapo k realizaci pečlivě připravované preventivní zatýkací akce Albrecht I., při které zatklo 1250 představitelů české společnosti. Byli mezi nimi například malíři Emil Filla a Josef Čapek, který v koncentračním táboře na konci války zahynul. Nebyla to však zdaleka poslední „preventivní akce“ gestapa.
V boj
V této době se uznávaný grafik Vojtěch Preissig vrhl do odbojové činnosti. V protinacistickém odboji navázal na svou propagační kampaň v rámci prvního odboje za první světové války. Spolu s dcerou novinářkou Irenou Bernáškovou a malířem a legionářem Jaroslavem Riedlem založil v dubnu 1939 ilegální časopis V boj a vytvářel i další propagační tisky s protinacistickou tematikou. V boj vycházel v desetitisícovém nákladu a distribuoval se i do zahraničí. K výročí založení republiky vytvořil Preissig slavný odbojový leták, na kterém lev rve vlajku s hákovým křížem. Grafika posloužila také na známku ilegální revoluční pošty.
Se začátkem války 1. září 1939 přikročilo gestapo k realizaci pečlivě připravované preventivní zatýkací akce Albrecht I., při které zatklo 1250 představitelů české společnosti.
Preissigův osud byl tragický. V září 1940 byl spolu s dcerami Yvonou a Irenou za ilegální vydavatelskou činnost zatčen. Irena Bernášková byla v Berlíně v březnu 1942 jako první Češka odsouzena k trestu smrti. Její otec 11. června 1944 v koncentračním táboře v Dachau podlehl celkovému vyčerpání organismu. I když ale bylo jádro redakce časopisu V boj rozbito, ve vydávání pokračovala další ilegální redakce. Na samotném konci války, v únoru roku 1945, byl nakonec zatčen i malíř Jaroslav Riedl a transportován do koncentračního tábora. Zahynul několik dnů před osvobozením při pochodu smrti.
Sebevraždy, rakovina, věznění
Průkopník a inovátor na poli propagační grafiky Zdeněk Rykr, dodnes známý svými návrhy obalů pro čokoládovnu Orion, ve své volné a užité tvorbě za první republiky zesměšňoval a kriticky komentoval fašismus. Jako příslušník československé avantgardy a antifašista se proto oprávněně obával uvěznění a mučení. Během vlny zatýkání mezi intelektuální elitou v lednu 1940 tak dobrovolně ukončil svůj život skokem pod rychlík na železniční trati pod Barrandovskými skálami. Na Rykrovo úmrtí reagoval jeho blízký přítel surrealista František Janoušek obrazem In memoriam Zdeňka Rykra. I ostatní Janouškovu tvorbu ovládla válka, jak nasvědčuje jejich morbidní až boschovsky děsivá estetika plná monster, rakví a zmrzačených torz i názvy jako Útěk, Po pádu Paříže, Do noci dějin, Invalidovo odpoledne nebo Zlá harfenice. Na začátku roku 1943 malíř zemřel na rakovinu žaludku – jako by pro tohoto citlivého a snivého umělce bylo nemožné strašlivou dobu strávit.
Tíživá doba okupace se promítala také do melancholických obrazů Františka Muziky, jemuž byla protektorátními úřady hned od roku 1939 zakázána výstavní činnost, stejně jako mnoha dalším předválečným surrealistům. Muzika se nejprve živil navrhováním obálek knih, ale skončil jako nuceně nasazený ve zbrojním průmyslu, konkrétně v podniku Mechanotechna v Praze. Prožívané pocity ohrožení, bezmoci a zmaru jsou z jeho tvorby zřetelné.
Také nám už dobře známý malíř Otakar Mrkvička se stal aktivním členem odboje. Vstoupil do ilegální skupiny Persifal, která měla na starost předávání zpravodajských informací exilové vládě. Jen díky náhodě nebyl za heydrichiády v roce 1942 po částečném rozkrytí skupiny zatčen. Na dusivou atmosféru okupace reagoval i ve své volné malířské tvorbě. Mrkvička nakonec věznění neunikl, ale přežil a i po válce pokračoval vytváření obrazů zkázy a války.
Neuvěřitelnou odvahu projevil také malíř Toyen. (Z respektu k tomu, že Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová, o sobě mluvil v mužském rodě, zde budeme mužský rod pro jeho osobu používat i my.) Toyen ve svém bytě v pražské Krásově ulici ukrýval surrealistu Jindřicha Heislera, který byl židovského původu a po vyhlášení platnosti norimberských zákonů se vyhýbal deportaci. O úkrytu věděl také výtvarný umělec a kritik Karel Teige. Falešné doklady zajistil malíř František Tichý. Když v roce 1942 zemřel Jindřich Štyrský, Toyen prožíval hlubokou duševní krizi. V té době intenzivně pracoval na své sérii grafik Schovej se, válko, která je jedním z nejsilnějších obrazových vyjádření všeobecné atmosféry smutku a zmaru válečných čtyřicátých let.
Bezohledně odoperovat každou sněť
Neustále ohrožen deportací do koncentračního tábora byl také slovenský malíř Eugen Nevan, který měl v papírech označení „míšenec“. Nevan vystudoval na pražské Akademii výtvarných umění a za války zůstal v Praze, kde se musel obávat zatčení a transportu do Terezína. Kolem roku 1942 došlo v jeho tvorbě ke změně. Jeho paleta ztmavla a začal malovat ponuré, přímo děsivé výjevy scén smrti. Hrdiny jeho četných obrazů se stali uniformovaní vojáci Wehrmachtu a z fronty se vracející váleční invalidé. Strach a hrůza byla všudypřítomná. Jak se poznamenává malíř a ilustrátor Václav Černý, „pocity děsu byly řízeny a šířeny úředně“.
Na začátku roku 1944 kolaborantský ministr lidové osvěty Emanuel Moravec inicioval českou obdobu nacistické akce Entartete Kunst – tedy ostrakizační kampaň zaměřenou proti avantgardě – ve snaze donutit umělce ke spolupráci, nebo je zničit. K připravované kampani Moravec doslova řekl: „Kdo není s námi, je proti nám. Právě dnes, kdy jde o vše, musí být revoluce neúprosná a musí bezohledně odoperovat každou sněť (…) Proto dnešní české umělecké bláto, které si říká umělecké, musí být propalováno, až se z něho stane tvrdá cihla, jež vydrží věky. O tu temperaturu se postaráme.“
Ještě během léta 1944 byly na jeho ministerstvu sestaveny seznamu českých „zvrhlých“ malířů – umělců určených k pronásledování. Mezi ně patřili samozřejmě i hrdinové našeho pořadu – například Karel Teige, František Hudeček, František Muzika, Arnošt Paderlík, Zdeněk Sklenář, Václav Špála, Adolf Zábranský, Jan Zrzavý, Toyen, František Jiroudek, Cyprian Majerník, Otakar Mrkvička, Eugen Nevan, František Gross, František Tichý nebo Zdeněk Kremlička. Není divu, že na nenáviděného ministra a zrádce vznikaly karikatury, třeba od tehdy mladičkého malíře Stanislava Libenského, který v budoucnosti proslaví české sklo po celém světě. Nastupující válečné generaci, pro kterou byla okupace formujícím zážitkem, se však budeme věnovat v následujícím díle.