Foto Alabaster dePlume official
Miloš Hroch, Karel Veselý a Jiří Špičák připravují pro Alarm hudební newsletter Soundsystém. Tohle je ochutnávka dubnového vydání. Pro plnou nálož hudebních novinek se přihlaste k odběru. Každý poslední čtvrtek v měsíci vám pak bude chodit dávka hudebních tipů a minirecenzí přímo do e-mailu.
Seberte hudbu hudebníkům
Byl jsem na koncertě ambientní skladatelky Claire Rousay v Atriu na Žižkově. Nebudu psát o tom, že to bylo po dlouhé době a že mi to chybělo – zase tolik mi to totiž nechybělo, s přáteli jsem se setkával i bez koncertů, a přestože vůbec nechci zpochybňovat, jak důležité jsou koncerty pro hudebníky, pro mě zase tak nezbytné nejsou. Řekl jsem to Claire. Že jsem měl během pandemie rád její online koncerty streamované z pokoje, že některé dodnes poslouchám zpětně a že spousta mých oblíbených hudebníků prostě nekoncertuje vůbec. Docela to chápala, říkala, že streamované koncerty jsou velkou šancí pro introvertní hudebníky nebo pro hudebníky, kteří si zkrátka opravdové turné nemůžou finančně dovolit. Měl jsem radost, že Claire streamované koncerty neodsuzuje.
Hudba Claire Rousay je postavená na field recordings, záznamech každodennosti, útržcích hovorů a běžných zvucích. Když jsme si spolu před koncertem dávali pivo, začala hned mluvit o svém ranním běhu na Vítkov, během kterého nahrávala svět okolo sebe. Řekla mi, že je to pro ni zajímavější než jakákoliv hudba a že si neumí představit, že by v novém městě, které navštívila poprvé, chodila po ulicích se sluchátky, poslouchala Skrillexe a pak nevěděla, jak to město doopravdy zní. Možná prý tenhle záznam z Vítkova vydá na Bandcampu jako exkluzivitu pro předplatitele. Pro jistotu jí dejte subscribe.
Během koncertu v žižkovské kapli pak pouštěla záznamy svých každodenních hovorů, jejichž emocionální dopad umocňovala přechodem do plných a emočně hodně silných dronů. Všechno pouštěla z laptopu. Michal Pařízek z časopisu Full Moon mi po koncertě řekl, že to bylo legrační. Že nechápe, proč někdo pouští zvuk kláves z počítače, když má opravdové klávesy položené vedle sebe.
Pro mě to byl ale další důvod mít hudbu Claire Rousay opravdu rád. Jako by vznikala úplně samovolně, gesto tvorby má v jejím případě podobu přesunu pozornosti: osou skladby se může stát přesouvání židlí nebo záznam telefonního hovoru, cokoliv, co u ní vyvolá nějaké emoce. A emoce může vyvolat všechno, čemu člověk věnuje dostatek pozornosti.
Neumím si představit, že by pro mě bylo důležité, jestli člověk ovládá nebo neovládá jakýkoliv nástroj. Člověka nejlépe nepoznáte podle toho, co umí, ale spíš podle toho, co je pro něj důležité. A z hudby Claire Rousay hned víte, co je důležité pro ni: empatie, pozornost a pobývání v přítomném okamžiku, vzájemná péče. Na téhle hudbě není nic cynického, nic výlučného, ani nic, co by posluchače nutilo k hudebnici vzhlížet. Je to spíš dokonalý příklad hudební inkluzivity. Stačí opravdu jenom poslouchat a můžete začít sami tvořit.
Psaní newsletteru a natáčení podcastu Soundsystém je pro mě způsob, jak se na tomhle podílet. Ukázat lidem, že současná hudba má tolik podob, že do některé z nich se může pustit opravdu každý, každý se může stát posluchačem a každý se může stát i hudebníkem. Alabaster DePlume, kterého probíráme v aktuální desce měsíce, je jeden z nejzajímavějších současných jazzmanů, ale vlastně moc nehraje jazz, nikdy jazz neposlouchal, na saxofon se naučil hrát sám a hraje na něj úplně jinak, než se ve správném jazzovém světě očekává. Zní to úplně jinak než Claire Rousay, samozřejmě. Ale je to stejná energie: hudba živená péčí a empatií, která z posluchače vytahuje to nejlepší. (j)
Deska měsíce
Alabaster dePlume – GOLD (International Anthem)
Album GOLD od původem manchesterského saxofonisty a básníka Alabastera dePlumea je jako balzám na neklidnou dobu. Jedenačtyřicetiletý Gus Fairbarn, jak zní dePlumeovo občanské jméno, se živil jako sociální pracovník a s péčí o druhé má bohaté zkušenosti. Využívá je na albu GOLD, které se hudebně pohybuje na pomezí soudobého jazzu, experimentální hudby a kytarového minimalismu.
Alabaster dePlume ale na saxofon nehraje dravě a divoce, jeho styl je konejšivý, uklidňující a posluchač slyší každý jeho nádech. K nahrávání GOLD přizval celou řadu spřízněných hudebníků okolo kulturního centra Total Refreshment, jednoho z mála míst pro nezávislou kulturu uprostřed gentrifikovaného Londýna. S tématem péče se váže také fakt, že název desky je zkratkou pro „Go Forward in the Courage of Your Love“, což je úryvek z dePlumeovy básně na podporu labouristů a Jeremyho Corbyna prosazujícího silný sociální stát. Pokud chcete vědět, jestli se Jirka s Milošem dostali do jazzového transu, jak se jim GOLD líbilo a zda jde o album pro jazzové elitáře, pusťte si Soundsystém v audiu.
Hlídka
The Lord – Forest Nocturne (Southern Lord)
Není mnoho lidí, kteří si můžou právoplatně říkat The Lord. Greg Anderson je jedním z nich: jedná se o veterána seattleského metalového undergroundu, člena kapel Engine Kid nebo Goatsnake, zakladatele vydavatelství Southern Lord a především polovinu projektu Sunn O))), který pomohl přemostit propast mezi metalem a avantgardou. Anderson – pod rouškou projektu The Lord – vydává po třiceti letech na scéně sólový debut Forest Nocturne a přirozeně je to událost. Deska působí jako soundtrack k temnému fantasy horroru z osmdesátých let, ale syntezátorové melodie tu neuslyšíte. Anderson raději vezme přisprostlý metalový riff, motiv obsesivně opakuje a pod tím vytváří plochy z kytarových dronů.
Umožňuje mu to čtyřstopý rekordér, který si pořídil během pandemie a nahrával na něm sám v garáži dema – byla to pro něj úplně nová zkušenost, jinak byl zvyklý hrát se spoluhráči ve zkušebně nebo na koncertech před lidmi. Nikdy ale hudbu nedělal sám. Nejsilnější je track Church of Hermann, který uvádí zlověstná melodie na kostelní varhany a posléze se přidá těžkotonážní drone. Skladba je poctou skladateli Bernardu Hermannovi, autoru divné filmové hudby k Občanu Kaneovi nebo Hitchcockově Vertigu. Z alba Forest Nocturne je cítit fanouškovské nadšení i upřímná radost Grega Andersona z nových možností, jak dělat hudbu. Víc jsem se rozepsal v recenzi pro The Quietus. (m)
Tomáš Niesner – Bečvou (Warm Winters Ltd.)
V roce 2020 unikly do řeky Bečvy toxické látky, pravděpodobně z jedné z továren podél jejího toku. Environmentální katastrofa bude mít dalekosáhlé důsledky, způsobila vyhynutí vodní populace na čtyřiceti kilometrech a obnova života v tomto úseku bude trvat deset až patnáct let. Kytarista, skladatel a přerovský rodák Tomáš Niesner má s řekou spojené dětské vzpomínky: nostalgie společně s touhou události i řece lépe porozumět ho přiměla ke stokilometrovému pochodu. V batohu měl sbalenou knížku O chůzi v ledu od Wernera Herzoga a rekordér, pomocí kterého si vytvářel zvukový deník z cest. Stal se základem pro nahrávku Bečvou, která je postavená na terénních nahrávkách šplouchání vody a zvuků plachých volavek a jiných ptáků. Niesnerovi se na druhé sólové desce podařilo propojit obě své hudební polohy: kytarový minimalismus a modulární syntezátory. Ekstatické syntezátory se střídají s temným ambientem, drone s vybrnkáváním na akustickou kytaru nebo citeru. Ať už desku posloucháte jako zvukový deník z cest nebo album plné environmentálního žalu, nezavede vás do slepých cest. (m)
The Unfolding – Hannah Peel & Paraorchestra (Real World Records)
The Unfolding je kosmogonická deska, album o vzniku světa, která prostřednictvím zvuku malého orchestru postupně modeluje velký příběh. A právě to postupné vykreslování a gradace je tady nejdůležitější. Irská skladatelka Hannah Peel, která má za sebou mimo jiné nominaci na Mercury Prize a v britském prostředí se jí daří bořit hranice mezi experimentem a mainstreamem, nahrála s pomocí orchestru Paraorchestra album tak, aby se před posluchačem postupně rozevíralo a rostlo. Jednoduchý vokál v první skladbě víří jako osamocený atom: teprve později se k němu přidávají perkuse, smyčcové drony a invazivní flétny. O desce by šlo mluvit v kontextu moderní klasiky nebo filmové hudby, ve své struktuře je přísně narativní a určitě není při popisu jejího zvuku od věci zmiňovat jména jako Jóhann Jóhannsson nebo Max Richter. Ještě lepší nápad ale měli na Quietusu, kde recenzi alba svěřili Robertu MacFarlanovi. Tenhle britský spisovatel, cestovatel a asi nejvýraznější současný představitel žánru nature writing píše o hudbě jen velmi výjimečně. Místo toho ve svých textech tematizuje místo, čas a jazyk. Jeho poslední kniha Underland: A Deep Time Journey popisuje cesty pod zemský povrch, k podzemnímu skladu nevyhořelého jaderného odpadu v Yorkshiru, do dutých skalisek ve Slovinsku nebo pod ledovec v Grónsku. Že k téhle desce přistoupil se zkušeností cestovatele, a ne zapáleného posluchače, je vlastně velmi osvěžující. A může to být i nápověda, jak tohle album poslouchat. (j)
Archivní horečka
Coil – Musick to Play in the Dark vol. 2 (Dais Records)
Poslouchat Coil je jako otevřít zapovězenou knihu. Vedle kapel Nurse with Wound nebo Current 93 byli součástí takzvaného esoterického undergroundu. Čerpali z okultismu, psychoanalýzy, astrologie – a ve své hudbě přitom dokázali propojit rave s britským folklórem i industriální hudbou. Zážitek z poslechu Coil je přesahový, mystický a není divu, že většina lidí si Coil pouštěla k fetování (což je i oficiální návod posvěcený samotnými zakladateli projektu Johnem Balancem a Peterem Christophersonem).
Jedna historka bezpečně vystihuje, co byli lidé stojící za Coil zač. V rozhovoru pro The Wire z dubna 2000 vzpomínal John Balance, jak se mu kolem šesté ráno v londýnském klubu Acid House zjevil archanděl Uriel: „Šel jsem tam Marcem Almondem ze Soft Cell, dali jsme si extázi a acid a uprostřed toho všeho se mi na tanečním parketu zjevil anděl. Stál u obrovského oltáře, v ruce měl hořící Bibli a ukázal mi to všechno – ale já si říkal, sakra vždyť jsem v klubu, měl bych pařit a místo toho tu mám tuhle apokalyptickou vizi.“ Zjevení inspirovalo skladbu Tiny Golden Books s kosmickými syntezátory, kterou najdete na albu Musick to Play in The Dark vol. 2 z roku 2000.
Vydavatelství Dais Records se rozhodlo obě alba Musick To Play in the Dark vydat v reedici – a druhý díl vyšel právě teď v dubnu. Zatímco na předchozích albech si Balance s Christophersonem počínali jako naspeedovaní prokletí básníci, kteří prozkoumávají okultní Londýn, nahrávky Musick to Play In the Dark jsou skrznaskrz spojené s půdou. Coil se přestěhovali na venkov do přímořského městečka Weston-super-Mare a stali se z nich paranoidní zahrádkáři na bad tripu. Důkazem je například líbezně znepokojivá balada Broccoli z prvního dílu nebo zaklínačská Paranoid Inlay z druhé nahrávky, kde hraje záhrobní piano a zpívá se: „These vegetables are suicidal.“ Musick to Play in the Dark vol. 2 navíc vyniká díky čarodějnickým vokálům skotské zpěvačky Rose McDowall, která dříve spolupracovala s jinými kapelami z esoterického undergroundu.
Obě alba značí období, kdy Coil podle svých slov přecházejí ze solární fáze do fáze lunární. Prostupuje je myšlenka, že se nemáme bát temnoty a brát obsahy nevědomí smrtelně vážně. V knize England’s Hiden Reverse to John Balance vysvětloval takto: „Když jsem byl malý, bál jsem se tmy. Rodiče mě to naučili, ale postavil jsem se jim. Řekl jsem si, že půjdu v noci do lesa, vstříc temnotě, pokusím se ji přijmout, a když zemřu, prostě zemřu. Šel jsem a nic se nestalo. Uvědomil jsem si, že není dobré se temnoty bát. Nemyslím to ale ve smyslu zla. Nastoupil jsem na celoživotní misi, abych se této rovnice – temnota je zlo, světlo je dobro – zbavil. Světlo, tím myslím osvícení, přichází z temnoty.“ (m)
Knižní klub
Shirley Collins – America Over The Water (White Rabbit)
Vashti Bunyan – Wayward: Just Another Life To Live (White Rabbit)
Tehdy čtyřiadvacetiletá folková zpěvačka Shirley Collins se v roce 1959 společně s folkloristou Alanem Lomaxem vydala na jih Spojených států, aby objevila ztracené kořeny anglické lidové písně proměněné v prostředí Apalačských hor a bažin Mississippi. Vashti Bunyan, neúspěšná popová hvězda, jejíž ambiciózní singl napsaný Mickem Jaggerem sotva nakoukl do hitparád, se o deset let později vydala na jinou cestu: sbalila kytaru, svého psa a společně se svým tehdejším partnerem nasedla na koňský povoz a vydala se z Londýna až na Vnější Hebridy, souostroví na západě Skotska, kde se dodnes mluví gaelštinou. Během téhle cesty jí v hlavě vykrystalizovaly skladby, které v roce 1970 natočila na svoje debutové album Just Another Diamond Day, jednu z nejněžnějších folkových nahrávek z Britských ostrovů.
Shirley Collins i Vashti Bunyan svoje příběhy popsaly v autobiografických knihách, které letos krátce po sobě vyšly u nakladatelství White Rabbit. Shirley Collins píše střízlivě, z každé věty je cítit zkušenost z dětství v chudobě válečné Anglie a dělnické kořeny zpěvačky. Vashti Bunyan je poetičtější, její cesta připomíná dávný příběh zapomenuté balady. Obě výrazné postavy anglické folkové hudby ale společně vyprávějí jeden příběh: o postavení ženy v konzervativní společnosti a o tom, že když se k písni přistupuje autenticky a naplno, dokáže přenášet univerzální emoce i intimní zážitky způsobem, který odolává času. (j)