Ilustrace Alarm / Day Shift Office
Minulý díl seriálu Boom kryptoměn a proces digitalizace peněz ukázal, jak kryptoměnová ekonomika kolonizuje sociálně i politicky slabé státy globálního Jihu. Šoková doktrína v těchto oblastech poskytuje kryptoměnám velký manévrovací prostor pro různé sociální i ekonomické experimenty, ovšem mnohdy na úkor místních obyvatel.
Tentokrát se ale zaměříme na konfrontaci kryptoměn s mnohem silnějšími státy globálního Severu. Podíváme se, jak se nejsilnější politické celky vyrovnávají se subverzivním charakterem kryptoměn a jak se snaží zvládat některé negativní dopady této technologie na své obyvatele. To se netýká pouze regulace rizikového investování, ale i energeticky náročné těžby. Právě omezení těžby může v některých oblastech situaci paradoxně ještě zhoršit.
Naštvaný stát
Bitcoin vznikl jako decentralizovaná alternativa vůči státem regulovanému finančnímu systému, což ho od začátku stavělo do poněkud prekérní pozice – zejména proto, že moderní stát si nárokuje celou řadu monopolů na sociální procesy. Nejznámější je asi monopol na násilí, ale státy si běžně udržují i monopol na vydávání měny. Proto vžitý název „kryptoměny“ hrozil přilákáním nežádoucí pozornosti úřadů, které by mohly státní monopol na vydávání měn začít vymáhat.
Snaha regulovat nežádoucí faktory těžby kryptoměn se přelévá z ekonomicky a politicky silnějších zemí do slabších, periferních regionů, které se pak potýkají s nežádoucími dopady.
Dlouho nebylo jasné, jak se jednotlivé jurisdikce k bitcoinu postaví, zda jej označí za nezákonný, či zda mu vymezí určitý prostor pro vlastní fungování. Přestože přímo ovlivňovat bitcoin z pozice státního regulátora je díky jeho důmyslnému designu obtížné, státy si nakonec našly způsoby, jak kryptoměny kontrolovat.
Hedvábná stezka
Jedním z prvních momentů, kdy stát výrazně zasáhl do kryptoměnové ekonomiky, byl případ Silk Road. Toto darknetové tržiště fungovalo mezi lety 2011 a 2013 a za dobu své krátké existence odbavilo transakce v hodnotě milionů dolarů pro více než sto tisíc uživatelů. Nejčastěji obchodovaným artiklem na Silk Road byly ilegální substance a návykové látky, dále pak padělané či kradené osobní dokumenty typu řidičských průkazů, ale také legální zboží jako například knihy.
Silk Road nesloužil k nákupu dětské pornografie, zbraní ani sjednávání nájemných vražd, jak je tržišti občas mylně připisováno. Toto tzv. blackmarketové zboží a služby se ovšem prodávaly na obdobných stránkách, které ke svému fungování také využívaly anonymní nebo pseudonymní kryptoměny. Častým jevem blackmarketových tržišť bylo, že jejich provozovatelé po určité době ukončili činnost, přičemž zcizili kryptoměny svých uživatelů.
V říjnu 2013 byl jako provozovatel Silk Road americkými úřady identifikován tehdy devětadvacetiletý Ross Ulbricht. Ulbricht byl za praní špinavých peněz, obchodování s narkotiky a hacking na jaře roku 2015 odsouzen ke dvěma doživotním trestům bez možnosti propuštění. Ulbricht má ovšem dodnes mnoho zastánců mezi libertariány a anarchokapitalisty, kteří nejčastěji argumentují, že vytváření darknetových tržišť snižuje některé negativní dopady spojené s prodejem drog, zejména násilí gangů. Nicméně samotný Ulbrichtův příběh ukazuje, že je to pravda jen zčásti. Sám Ulbircht se během své krátké kariéry pokusil fyzicky odstranit minimálně pět lidí, kteří nějakým způsobem intervenovali do jeho podnikání. K vraždám, které si objednal, naštěstí nikdy nedošlo, to ale Ulbricht v té době netušil. Americký politolog Henry Farrell tak argumentuje, že z provozovatelů darknetů jako Ross Ulbricht se paradoxně stali podobní autoritáři jako ti, proti kterým vedli svou svatou válku, pouze v menším měřítku.
Lze tak konstatovat, že i když darknetová tržiště mohou snižovat některá rizika plynoucí z ilegálního statusu narkotik, jejich „pozitivní“ efekt je bez legalizace těchto látek spíše zanedbatelný. Když si k tomu přičteme zboží a služby obchodované na blackmarketových tržištích, tedy onu zmiňovanou dětskou pornografii, zbraně a nájemné vraždy, lze tato tržiště bez váhání označit za společensky škodlivá. Ne snad, že by tyto jevy bez blackmarketových tržišť neexistovaly, nicméně se díky existenci těchto platforem stávají dostupnější. Navíc se nedostatek důvěry uvnitř samotných tržišť může stát záminkou pro vnitřní erupci násilí, tak jako tomu historicky bylo i u jiných zločinných organizací.
Špinavé peníze
S postupným rozmachem kryptoměn, a především kryptoměnových burz a směnáren, přibyl do celého ekosystému další bod kontroly, který mohli státní regulátoři efektivně využít. Právě místa přechodu mezi kryptoměnami a reálnou ekonomikou jsou stále častěji objektem regulace a státních intervencí.
Mnoho kryptoburz a směnáren tak začalo vyžadovat od svých zákazníků dodržování tzv. AML/KYC pravidel. AML/KYC je zkratka pro pravidla „anti-money laundering“ (proti praní špinavých peněz) a „know your customer“ (znej svého zákazníka), která jsou vyžadovaná po finančních institucích z důvodu předcházení poskytování finančních služeb organizovanému zločinu. Pokud si dnes chcete založit uživatelský účet na některé z největších kryptoměnových burz, můžete očekávat, že po vás bude vyžadovat kopii nějakého dokladu spolu s fotografií. To, jak moc jsou tato pravidla účinná či nikoliv, by vydalo na celou knihu, nicméně jejich aplikace může sloužit k regulaci určitých finančních operací.
AML/KYC navíc funguje na více úrovních. Jednak se jím řídí stále víc velkých burz a směnáren, jednak se touto regulací standardně řídí komerční banky, u kterých mají tyto směnárny účty. Komerční banky tak v minulosti z obav před postihem ze strany státních regulátorů často zavíraly (či rovnou odmítaly otevřít) bankovní účty subjektům podnikajícím s kryptoměnami. V reakci na tento trend samotní kryptopodnikatelé začali vyžadovat dodržování této regulace, aby si udrželi přístup k potřebným bankovním službám. S trochou nadsázky se tak dá říct, že regulace – na rozdíl od bohatství – skutečně prokapávají z horních pater ekonomiky od centrálních bank až ke koncovým uživatelům.
Moderní dohled
Regulace finančního systému tak fungují na principu panoptikální společnosti, jak jej popsal francouzský filosof Michel Foucault. Foucault ve své nejznámější knize Dohlížet a trestat ukazuje, že moderní společnosti se od té tradiční liší mimo jiné principy dohledu a disciplinace vlastních členů. Zatímco tradiční společnost aplikovala nad svými členy přímý dohled, podpořený exemplárními tresty, kterými vyjadřoval panovník svou přímou moc nad každým jednotlivým členem společnosti, moderní společnost dokázala díky svým institucím, jako jsou školy, nemocnice či věznice, dohled rozptýlit všemi jejími dimenzemi tak, že se její členové disciplinují sami, jako by se stále někdo díval.
Stát tak nemusí nad subjekty dohlížet neustále, stačí, když skrze institucionalizaci sociálního života vyvolává dojem, že nad nimi neustále dohlížet může. I v případě kryptoměn stát neustále nekontroluje každý s kryptoměnami spojený pohyb či transakci, ale potenciální hrozba, že by tak mohl učinit, stačí k tomu, aby finanční instituce tyto pohyby raději prověřovaly samy. K tomu jsou navíc nabádány i samotnými úředníky. Například americký finanční vyšetřovatel Alessio Evangelista instruoval kryptoměnové burzy, aby samy označovaly a omezovaly služby podezřelým kryptoměnovým peněženkám.
V souvislosti s bankovním systémem tak vzniká to, co jiný francouzský filosof Gilles Deleuze nazýval „společností kontroly“. Tento koncept navazuje na Foucaultovu panoptikální společnost a ukazuje, jak se její principy mohou rozšířit mimo moderní instituce škol, nemocnic či věznic a skrze trasování transakcí, pohybů a interakcí prorůst celou společností. Úkolem kryptoměn bylo tento způsob dohledu znemožnit, nicméně kontakt s reálnou ekonomikou tento únik ze společnosti kontroly nadále znemožňuje.
Tím, že je blockchain transparentní a nezaměnitelná účetní kniha, naopak sám stojí na principu permanentní kontroly transakcí mezi jednotlivými uživateli. Jediné, co dohlížecí aparát potřebuje, je spojit jednotlivé adresy s jejich držiteli. Takový přímý vztah legální a bitcoinové identity sice není součástí původního designu bitcoinu, nicméně díky nástrojům jako AML/KYC ve spojení s forenzní analýzou blockchainu je stále snazší tyto dvě identity propojit. Avšak efektivními nástroji k odhalování kriminality v kryptoprostoru zatím disponují pouze některé státy. Pro investory je tak prostor stále dost nečitelný a není jasné, jakých práv a záruk se mohou dovolávat v případě, že se stanou obětí podvodu.
Zrazení libertariáni
Kryptoměny se tak stále nacházejí na staronovém rozcestí mezi (anonymní) svobodou a (kontrolovaným) bezpečím, přičemž ideologové a libertariáni volí spíše svobodu a vlastní soukromí, zatímco investoři a pragmatici spíše bezpečí svých investic. K velké nelibosti některých libertariánů se po nedávném pádu kryptoměnového páru terra/luna na stranu pragmatiků přidal i jeden ze zakladatelů druhé největší kryptoměny ethereum Vitalik Buterin. Zatímco libertariáni prosazují, že za ztrátu si nese odpovědnost každý sám, Buterin se nechal slyšet, že drobní investoři by měli být vyplaceni, podobně jako tomu je u standardního pojištění vkladů.
Právě krach luny a velký propad terry, který ovlivnil i cenu bitcoinu, přilákal v poslední době pozornost státních regulátorů. Není se čemu divit, propad vykázal během pár dní ztrátu přibližně čtyři sta miliard dolarů (pro srovnání, české roční HDP tvoří necelých dvě stě padesát miliard dolarů). Země G7 tak volají po tom, aby kryptoměny podléhaly podobným regulacím jako ostatní finanční instrumenty. Návrh regulace v Evropské unii například požaduje, aby kryptoměnové směnárny a burzy byly registrované. Nově vzniklé kryptoměny by měly poskytnout úřadům svůj whitepaper a jejich vydavatelé by měli v některých případech doložit, že disponují dostatečným základním kapitálem.
Přesto někteří komentátoři současné návrhy na regulaci považují za nedostačující. Není prý jasné, proč si Evropská unie zvolila cestu vytvoření nové speciální legislativy místo toho, aby kryptoměny inkorporovala do existujících regulačních struktur. Kryptoměny by mohly být chápány jako finanční aktiva, a podléhaly by tak přísnější regulaci, než tomu je u nové legislativy.
Svobodný konvoj
Regulace přechodů mezi kryptoměnovou a reálnou ekonomikou umožnila například zmražení některých adres patřících členům kanadského Konvoje svobody. Tato skupina řidičů nákladních aut, kteří na začátku tohoto roku protestovali v několika kanadských provinciích proti tamním protipandemickým opatřením, nejprve získala několik milionů dolarů skrze standartní dárcovskou službu GoFundMe, nicméně kanadské úřady donutily provozovatele platformy, aby peníze vrátil dárcům.
V reakci na to začali truckeři přijímat dary v podobě kryptoměn. Podařilo se jim touto cestou vybrat přibližně dvacet bitcoinů, jejichž hodnota v té doby činila asi 880 tisíc amerických dolarů. Přestože se podařilo část bitcoinů úspěšně rozdistribuovat mezi truckery, kanadská vláda byla schopna větší část bitcoinů zmrazit a menší zabavit. K zabavení došlo ve chvíli, kdy správce peněženky, na kterou dary přicházely, předal kanadským úřadům přístupové údaje. Zmrazení proběhlo právě skrze směnárny, takže truckeři bitcoiny sice stále kontrolují, nicméně adresy jejich peněženek byly označeny a je velice obtížné jejich obsah směnit za některou z oficiálních měn. Držitelé peněženek tak sice mohou na uložených bitcoinech sedět několik let, ale původní plán dostat k truckerům peníze, aby mohli pokračovat v blokádě, se nezdařil.
Čínské zákazy
Směna není jedinou aktivitou spojenou s kryptoměnami, která státním regulátorům leží v žaludku. V druhém díle tohoto seriálu jsem hovořil o těžbě kryptoměn, tedy o vynakládání výpočetního výkonu na zápis transakcí do blockchainu. Vzhledem k vzrůstající popularitě a ceně bitcoinu došlo i k nárůstu těžby. S tím design bitcoinové sítě počítá a automaticky upravuje náročnost těžby, aby se bloky uzavíraly přibližně každých deset minut. Protože spolu těžaři, respektive těžební pooly, soupeří, kdo dodá do sítě vyšší těžební výkon, šroubuje se spotřeba celé sítě neustále nahoru. Samotný bitcoin dnes podle odhadů ročně spotřebuje tolik energie jako menší stát velikosti Švédska či Norska. Samozřejmě můžeme namítat, že i jiné systémy a průmyslová odvětví spotřebovávají hodně energie, nicméně také je využívá mnohem více lidí.
Jedním z prvních států, které začaly těžbu kryptoměn drasticky omezovat, se v loňském roce stala Čína. Ta v červnu 2021 těžbu kryptoměn úplně zakázala. Čínští těžaři přitom do té doby ovládali bezkonkurenčně největší podíl globálního výpočetního výkonu dedikovaného těžbě bitcoinu. Odhaduje se, že v roce 2020 činil čínský podíl téměř sedmdesát procent. To bylo důsledkem celé řady faktorů. Čínští producenti výkonných procesorů a těžebního hardwaru dodávali na domácí trh levněji než do zahraničí. Dále je v mnoha provinciích státem dotovaná produkce elektrické energie a v období dešťů docházelo také k vnitrostátní migraci těžařů do okolí velkých čínských vodních elektráren. Ty důsledkem zvýšeného průtoku produkovaly velké množství elektřiny, kterou neměly jak využít.
Čínská vláda argumentovala právě přílišnou ekologickou zátěží těžby a uváděla, že zákaz jí má umožnit splnit vlastní cíle zelené transformace. Ovšem čínský zákaz těžby měl za následek zhoršení ekologických dopadů těžby v ostatních státech. Studie týmu nizozemského výzkumníka Alexe De Vries ukazuje, že poměr obnovitelné energie v globální těžbě bitcoinu klesl z odhadovaných 41 na pouhých 25 procent. De Vriesova studie uvádí, že těžba bitcoinu v současnosti uvolní do ovzduší až šedesát pět milionů tun oxidu uhličitého ročně, stejně jako celé Řecko. Navíc se zdá, že těžaři se i přes nelibost úřadů do Číny vrací. Těžařům se daří státní zákazy obcházet a Čína nyní okupuje druhou příčku v žebříčku těžebních destinací hned za Spojenými státy.
Americká moratoria a evropská střídmost
Právě Spojené státy převzaly štafetu v prvenství světové těžby, a to i díky odstavené infrastruktuře plynových a uhelných elektráren, které těžaři revitalizovali. V americkém státě New York tak jedna tato bývalá elektrárna v podstatě vyhladila všechen život v přilehlém jezeře. Protože těžba bitcoinu produkuje velké množství odpadního tepla, voda, která byla využívána k chlazení těžebních strojů, byla po ohřátí vypouštěna do jezera, jehož teplota výrazně stoupla, což v podstatě zlikvidovalo tamní ekosystém.
Také město Plattsburgh ve státě New York mělo problémy s těžaři. Místní si stěžovali na neustálý hluk chladicích větráků a zároveň město muselo kvůli prudkému nárůstu elektrické spotřeby začít kupovat elektřinu na energetické burze, což se zásadně promítlo do účtů za energie běžných občanů. Město nakonec uvalilo na těžbu kryptoměn osmnáctiměsíční moratorium, které mělo sloužit k promyšlení strategie, jak s těžaři ve městě pokojně žít. Moratorium bylo nakonec ukončeno o sedm měsíců dříve a nové regulace obsahovaly i povinnost těžařů doplácet městu za energii v případě, že ji město bude muset nakoupit na burze.
Po vzoru Plattsburghu teď chystá tříleté moratorium na všechny nové těžařské operace celý stát New York. Návrh na toto moratorium zatím neprošel schválením ve státním senátu, ale regulační nejistota už nyní odrazuje od investic do těžby. Případné schválení moratoria by podle některých těžařů mohlo navíc nastolit nový precedent i pro ostatní americké státy.
I Evropská unie se pomalu chystá k regulaci těžby kryptoměn. Švédsko v loňském roce volalo po jejím úplném zákazu s tím, že tamní těžaři poptávají obnovitelnou energii, která je podle švédských úřadů potřebná jinde. Podobně jako Čína i Švédsko argumentovalo, že rozšíření těžby by mohlo ohrozit dosažení cíle uhlíkové neutrality, ke které se Švédsko zavázalo v rámci Pařížské dohody. Nicméně Hospodářský a měnový výbor Evropského parlamentu letos návrh na plošné omezení těžby v Evropské unii nepřijal. A dříve zmiňovaný návrh, který přijat byl, obsahuje pouze požadavky na ekologickou udržitelnost těžby.
Potíže zoufalé periferie
Čínský zákaz těžby měl za následek také velký přesun těžebních operací do přilehlého Kazachstánu. V důsledku několika faktorů včetně zvýšeného odběru v celé oblasti střední Asie (spolu s Kyrgyzstánem a Uzbekistánem) začalo počátkem tohoto roku docházet k velkým výpadkům dodávek elektrického proudu. V Kazachstánu proto vypukly velké občanské protesty a nepokoje, v jejichž důsledku se nakonec kazašská vláda rozhodla omezit dodávky proudu těžařům.
Podobné problémy měla i Irkutská oblast v Rusku, kde místní energetická infrastruktura přestala zvládat vzrůstající nároky sítě. Irkutská oblast sousedí s Čínou a protínají jí hlavní obchodní cesty spojující Čínu s Ruskem. V důsledku přesunu těžby zde vzrostla spotřeba elektrické energie až čtyřnásobně. S nárůstem energetické spotřeby měly problémy i jiné periferní oblasti, jmenovitě Írán a Kosovo. Obě tyto země musely z důvodu excesivní spotřeby těžbu kryptoměn dočasně zakázat.
Můžeme tedy pozorovat, jak se snaha regulovat nežádoucí faktory těžby kryptoměn přelévá z ekonomicky a politicky silnějších zemí centra do slabších, periferních regionů, které se pak potýkají s nežádoucími dopady. Tento jev se samozřejmě netýká jenom kryptoměn. Jedná se o důsledky, které doprovázejí i mnoho jiných modernizačních procesů od migrace přes likvidaci odpadu až po znečištění ovzduší.
Digitální eura
Spekuluje se také, že státní regulace kryptoměn, včetně čínského zákazu těžby, mají za úkol snížit konkurenci pro chystané státní digitální měny. Čína spustila svůj digitální jüan během zimních olympijských her v Pekingu začátkem tohoto roku. Evropská centrální banka plánuje začít vyvíjet digitální euro v příštím roce. Pokud půjde vše podle plánu, funkční by mělo být v roce 2025. Rusko slibuje vlastní digitální měnu už několik let, nicméně vzhledem k probíhající válce a ekonomickým sankcím není jasné, v jakém stadiu se v současnosti tento projekt nachází. Spojené státy po digitálním dolaru zatím jen pokukují – jeho vývoj, zdá se, brzdí především republikánští zastupitelé.
Ohledně zavedení digitálních peněz a postupného vytlačení hotovosti z oběhu panuje řada obav a kontroverzí. Tou nejzávažnější by asi mohlo být efektivní zmrazení šedé ekonomiky. Byť se to ve světle tohoto textu může zdát zarážející, šedou ekonomiku není možné chápat jako čistě negativní sociální fenomén. Naopak se mnohdy jedná o jediný záchranný mechanismus populace deprivované chudobou, exekucemi a předlužením. Marginalizované skupiny, kterým je z různých důvodů odepírán přístup na trh práce či k legitimním nástrojům spoření, se k šedé ekonomice neuchylují z důvodu honby za ziskem či obcházení daní, ale proto, aby vůbec byly schopny přežít. Státní digitální měny, které budou pro státní správu plně transparentní, tak potenciálně ohrožují skupiny nejslabších.
Nejasná budoucnost bitcoinu
Je jasné, že kryptoměny v důsledku mnohačetných problémů, které nevyhnutelně produkují, začnou v dohledné době podléhat přísnější státní kontrole. Otázkou zůstává, jaký to bude mít efekt. Bitcoin jako první kryptoměna vznikl proto, aby byl centrální autoritou nepolapitelný. Ve svých začátcích přežíval v libertariánském a cyberpunkovém podhoubí bez větší pozornosti úřadů. Nicméně s rostoucí popularitou a průnikem do mainstreamu přicházejí i rizika a začíná být vyžadována určitá společenská odpovědnost. Před regulátory dlouhodobě stojí dva potenciální scénáře: buď budou kryptoměny efektivně začleněny do fungování standardních finančních institucí a regulačních režimů, nebo budou v podstatě zakázány, což bude mít za následek jejich návrat do šedé ekonomiky a přeliv do periferií, které nedisponují prostředky k tomu negativní externality spojené s kryptem zvládat. Ovšem vzhledem k množství investovaného kapitálu se návrat k hackerským kořenům nezdá příliš reálný. A právě o propojení kryptoměn a soukromé sféry bude příští, poslední díl tohoto seriálu.
Autor je ekonomický antropolog. Působí jako doktorand na FSV UK.
Text je součástí projektu Boom kryptoměn a proces digitalizace peněz, který vznikl za podpory české pobočky nadace Rosa Luxemburg Stiftung.
