Foto Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons, CC BY 3.0
Nedávné prezidentské volby ve Francii přinesly překvapivě pohodlné vítězství Emmanuela Macrona. Ten se tak po Jacquesu Chiracovi stal dalším prezidentem, který byl zvolen do úřadu podruhé. Ale ani krajní pravice nepřišla zkrátka a s Marine Le Pen zaznamenala největší úspěch v období takzvané páté republiky. Co všechno se na francouzské politické scéně proměnilo a jak dopadla francouzská levice i takzvané tradiční strany? Tomu se věnuje nejnovější díl podcastu Kolaps s politoložkou a redaktorkou Radia Wave Evou Svobodovou a odborníkem na politiku a společnosti západní Evropy Jakubem Šindelářem, který působí na Fakultě sociální věd Univerzity Karlovy v Praze.
Po prvním zvolení Emmanuela Macrona prezidentem před pěti lety panovala v určité části francouzské společnosti euforie. Jaká byla nálada letos, když zvítězil se ziskem necelých padesáti devíti procent?
Atmosféra před pěti lety po vítězném projevu Emmanuela Macrona byla velmi euforická. Hrozba možného vítězství Marine Le Pen byla tehdy velká a Macron byl v té době také ještě nepopsanou knihou. Měl zkušenost ze socialistické vlády, kde byl ministrem, ale mnohem spíše to byl člověk přicházející z byznysu. Nevědělo se, jestli bude spíše levicový, nebo spíše pravicový prezident. Po pěti dramatických letech jeho vlády, v nichž se objevily žluté vesty, pandemie a válka na Ukrajině, je samozřejmě nálada úplně jiná. Pro velkou část francouzské společnosti je opravdu nepřijatelný, ale zároveň stále přijatelnější než Marine Le Pen.
Co bylo na poslední předvolební kampani nové?
Především pocit únavy. Lidé nebyli s nabídkou příliš spokojení. Už bylo jasné, co Macronova politika ve skutečnosti obnáší, a proto nebyl moc velký prostor pro optimismus a euforii. Už nebylo možné, aby si do něj lidé mohli projektovat svoje politické touhy a představy.
Jak vlastně hodnotit uplynulých pět let jeho vlády? Jak je francouzská společnost vnímá?
Mám dojem, že z něj nebyli nadšení ani levicoví, ani pravicoví voliči. Často je mu i od konzervativních voličů vyčítáno, že má polarizační a rozdělující potenciál, což se prokázalo během protestů žlutých vest. Pro pravicové voliče není dostatečně reprezentativní. A u levicových voličů je problém docela zřejmý. Ty opravdu výrazně zklamal, a možná i proto se Macron tentokrát v kampani zaměřoval především na pravicové voliče. Zahrnul do své politiky pravicové i levicové prvky, ale ani jedna strana s ním ve výsledku nebyla spokojená.
Macron tentokrát zvítězil hlavně díky odporu vůči protikandidátce Marine Le Pen. Francouzský sociolog Didier Eribon krátce před druhým kolem říkal, že Macrona rozhodně nebude volit, protože před pěti lety ihned po volbách prohlásil, že mu Francouzi dali ve volbách silný mandát k uskutečňování jeho programu, přestože ho velká část lidí volila jen proto, aby blokovali Marine Le Pen. Jakým způsobem zareagoval Macron na tuto skutečnost tentokrát?
Spoustě levicových voličů došla trpělivost a nechtějí volit někoho, s kým absolutně nesouhlasí jenom proto, aby k moci nepřišla extrémní pravice. Macronův současný výsledek je výrazem toho, že tyto voliče nebral vůbec vážně a nic pro ně nedělal. Spisovatel Édouard Louis, dobrý kamarád Didier Eribona, před volbami napsal na sociální sítě, že Macrona zvolí, ale že jde volit kandidáta, kterého hluboce nenávidí, jen proto, aby zastavil fašismus. Následující volební období bude i z tohoto důvodu pro Macrona velmi obtížné, protože tato část jeho voličů mu nedá opravdu vůbec nic zadarmo.