Foto Alarm / Vladimír Turner
Dne 15. března 1939 zabrali Němci i zbylé vnitrozemí Československa a vyhlásili zde protektorát Čechy a Morava. Slovenští fašisté vyhlásili „samostatnost“ Slovenska už 14. března 1939. Začalo masivní pronásledování představitelů první republiky. Zatýkání a šikana se samozřejmě nevyhnuly ani umělcům, kteří byli v seznamech gestapa na předních místech. Okupaci provázela emigrační vlna, která se pochopitelně týkala i některých slavných umělců.
Tím si zachránili život, protože gestapo vyslýchalo už dva dny po okupaci členy umělecké obce a snažilo se zjistit co nejvíc informací o pořádání antifašistických výstav, kterých se Pelc i Hoffmeister hojně účastnili.
Ti na tuto tragédii reagovali ve svojí tvorbě a zoufalství často transformovali v humor – poslední hájemství svobody. Přesvědčení, že protektorát představuje pouhou epizodu v dlouhých českých dějinách, výstižně vyjadřovala dobová humorná záměna se slovem „protentokrát“. Antonín Pelc zareagoval na okupaci svojí dvoudílnou karikaturou Svatováclavská koncepce, ve které zesměšňoval nacisty textem: „Svatý Václav už kdysi odváděl každý rok voly do Říše, dnes nám je Říše vrátila i s úroky.“
Adolf Hoffmeister například ilustrací ve své autobiografické knize Turistou proti své vůli zaznamenal situaci, kdy babička 15. března zlomila deštník o zvednutou pravici sudetského Němce vítajícího v Praze okupační nacistickou armádu. Nemůžeme nevzpomenout na podobně odvážný čin paní Danuty Danielsson, která ve švédském městě Växjö praštila pochodujícího nácka po hlavě svou kabelkou. Díky pohotovému fotografovi se stala nesmrtelným symbolem antifašistů. Po jejím skonu se rozšířil evropský urbánní mem osazovat figurativní ženské sochy kabelkami a vytvářet z nich tak dočasné památníky paní Danielssonové.
Útěk před vězením a koncentrákem
Zpátky do smutných, deštivých březnových dnů roku 1939. Okupaci Československa provázela vlna emigrace, která se týkala i některých slavných umělců. Cílem útěku byla především Paříž, dočasné hlavní město antifašismu Evropy. Do Paříže utekli například malíři Maxim Kopf a Alén Diviš, jejichž utečeneckými osudy se budeme zabývat.
Jenom pár dní po okupaci dorazil několika umělcům a intelektuálům z Paříže telegram, že jsou pro ně na francouzském velvyslanectví v Praze vystavena víza do Francie. Byli to umělci, kteří byli bezprostředně ohroženi svým antifašistickým veřejným postojem: básníci Laco Novomeský, Josef Hora a Vítězslav Nezval, spisovatel Ivan Olbracht a malíři a karikaturisté Zdeněk Kratochvíl a Antonín Pelc a Adolf Hoffmeister, který byl vším dohromady. Na Pelcovu a Hoffmeisterovu tvorbu jsme se již v pořadu několikrát zaměřili, v tomto díle se proto budeme věnovat jejích dobrodružnému útěku za svobodou.
Umělci využili poslední šance. Tím si zachránili život, protože gestapo vyslýchalo už dva dny po okupaci členy umělecké obce a snažilo se zjistit co nejvíc informací o pořádání antifašistických výstav, kterých se Pelc i Hoffmeister hojně účastnili. Čekalo by je zatčení a deportace do koncentračních táborů.
V Paříži se všichni ocitli v nelehké, a hlavně nestálé pozici běženců. Díky aktivitě Adolfa Hoffmeistera a jeho osobním kontaktům v Mezinárodním sdružení spisovatelů vznikl v létě roku 1939 v Paříži Dům československé kultury, kde bylo poskytnuto emigrantským umělcům minimální zázemí. To ale netrvalo dlouho.
Umění stvořené ve vězeňské izolaci
Prvního září roku 1939 přepadlo nacistické Německo Polsko a začala druhá světová válka. Do ní neaktivně vstoupila i Francie v takzvané podivné válce, kdy nedokázala vytvořit plnohodnotnou druhou západní frontu. O to usilovněji se začaly paranoidní francouzské úřady vypořádávat s tzv. podezřelými a protistátními živly uvnitř státu, kam zahrnovaly hlavně emigranty a příslušníky levice.
Několik dnů po vypuknutí války francouzská policie provedla razii a zatýkání v Domě československé kultury v Paříži. Přestože byl Dům pod patronací Benešovy exilové vlády v Anglii, francouzská policie byla přesvědčena, že funguje jako ilegální sídlo zahraničního vedení KSČ. V souvislosti se zátahem bylo zatčeno dvanáct osob, mezi nimi i čtyři výtvarní umělci: Hoffmeister, Pelc, Diviš a Kopf. Ti skončili ve smutně proslulé věznici La Santé. Zima konce roku 1939 a začátku roku 1940 musela být pro vězněné přímo úděsná. Přežít jim ji pomohlo teplé prádlo a balíčky, které dostali od svých krajanů. V tomto vězení Hoffmeister vytvořil kresbu Mon Avoir, kterou koloroval inkoustem, tabákem, čokoládou a špínou ze zdí.
Alén Diviš si v cele zapsal: „Zdi v cele jsou špinavé a zašlé, oprýskané, pokryté skvrnami a plísní. Díval jsem se na ně celé hodiny, celé dny a noci. Když se na ně hledí dlouho, oživnou, mění se v postavy, mračna, krajiny, skály a vodopády, zápasící obry, plující nestvůry, tančící skřítky.“ Kamínkem vylomeným ze zdi Diviš sám dokresloval tyto scény, přidával k nim další figury a jiné zase mazal. Celý jeho následující život a tvorbu ho zkušenost s vazbou na samotce ve vězení La Santé pronásledovala.
Po půl roce vězení je 9. března 1940 převezli na stadion Rolanda Garrose, který byl upraven na provizorní koncentrační tábor pro uprchlíky a politické disidenty. Vězni spali pod diváckými tribunami na zemi jen na vlhké slámě a bez přikrývek. Sociální zařízení byla katastrofální.
Po několika týdnech převezli Hoffmeistera, Pelce, Diviše a Kopfa do pracovního tábora v Damigny v Normandii. Podzemí stadiónu vystřídaly dřevěné baráky, kde internovaní bydleli hromadně na patrových palandách. Trochu se zlepšilo i jídlo. Přibyla ale těžká práce. V táborech si umělci přivydělávali na cigarety a jídlo kresbou portrétů svých spoluvězňů. Ty se ale bohužel nezachovaly.
Přes Maroko a Martinik až do Států
S tím, jak Hitlerova vojska pronikala do Francie, bylo koncem května 1940 rozhodnuto i o přesunu zadržovaných do Bassens u Bordeaux. Místem jejich nuceného pobytu byla bývalá továrna na střelný prach. Němci 14. června 1940 obsadili Paříž a od 19. června už bombardovali Bordeaux. Až v této chvíli Francouzi otevřeli vrata sběrného tábora a internované ponechali jejich osudu. Pokud by Hoffmeistera a jeho kamarády dopadlo gestapo, čekal by je nacistický koncentrační tábor, proti kterému by byly hrůzné zkušenosti z francouzských vězení a lágrů jen slabým odvarem.
Čtveřice československých výtvarníků na lodi Lorient prchla do francouzského Maroka. Zde byli nejprve internováni v uprchlickém táboře Aïn Chock, ale nakonec byli propuštěni a žili v Casablance – v hlavním městě utečenců té doby. Antonín Pelc namaloval v Maroku soubor obrazů, které prodával i Čechům usazeným v severní Africe. Jinak byla ale jejich situace zoufalá, protože nebylo možné získat vízum do USA nebo Velké Británie a Casablanku opustit, a to ani v situaci, kdy v zemi, oficiálně pod správou vichistické Francie, čile operovaly Abwehr a gestapo.
Všichni toužili utéct do Británie nebo do Ameriky. Hoffmeistrovi se už koncem srpna podařilo za velmi dramatických okolností odplout do Lisabonu, kdy se málem s celou posádkou na přetíženém člunu utopil. Z Lisabonu pak pokračoval dále do New Yorku s přesvědčením, že z Ameriky mnohem účinněji pomůže i svým kolegům v Maroku. K břehům Nového světa dorazil lodí v lednu 1941 a zahájil akci na záchranu svých přátel.
Ti byli znovu umístěni do sběrného tábora a dočkali se pomoci až v březnu 1941, kdy jim americká ambasáda v Casablance vyřídila víza. V dubnu nastoupili v Maroku na loď, která do bezpečí vezla i surrealistu Andrého Bretona nebo etnografa Clauda Léviho-Strausse, jenž na cestu vzpomíná v knize Smutné tropy.
Po dvaceti dnech loď zakotvila v Martiniku, kde byli pasažéři naposledy zadrženi a nuceně umístěni do bývalého útulku pro malomocné. Breton si stěžoval, že tam nebylo zajištěno ani jídlo, ani osvětlení. Epizoda trvala už jen krátce. Pelc, Kopf a Diviš konečně dorazili do USA 29. května 1941. Zážitek věznění a strastiplného útěku, který trval přes dva roky, je poznamenal na celý život. Přesto měli obrovské štěstí. Zdaleka ne všichni utečenci z fašistické Evropy se svobody dočkali.
Protloukání se exilem a MoMA
Vláda USA totiž často vracela lodě s židovskými uprchlíky a vedla proti nim ostrakizační kampaň. Minimálně do amerického vstupu do války na konci roku 1941 je americká administrativa vykreslovala jako vážnou hrozbu pro národní bezpečnost. Mnozí z těch, kteří byli vráceni do fašistické Evropy, našli smrt v nacistických koncentračních táborech. Tuto xenofobní politiku kritizoval například americký karikaturista, ilustrátor a animátor vystupující pod pseudonymem Dr. Seuss (Doktor Súzus).
Osudy utečenců jsou dnes bohužel stejně tragické jako dřív. Běžencům věnovala v roce 2017 své dílo Vlajka utečenců umělkyně a designérka Yara Said pracující v Amsterodamu, která sama zažila útěk před občanskou válkou v Sýrii. Pro Vlajku utečenců zvolila barvu reflexní oranžové, jaká se používá na záchranných vestách. Své dílo vytvořila v roce 2017, v němž při překonávání Středozemního moře zemřelo 3 139 mužů, žen a dětí. Na humanitární katastrofu aktuálně reagoval i český umělec pracující pod pseudonymem Ondřej Vlk svým dílem Syrský chlapec připlul do Evropy nebo Kateřina Šedá se svojí instalací plovacích vest pro kojence.
Zpátky ale do dusného léta roku 1941. V New Yorku se naši hrdinové setkali s tamější početnou československou emigrací. Například s Hugo Haasem, s Jiřím Voskovcem, Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem. S nimi sdíleli osud běženců, kteří rozhodně neměli v New Yorku stejnou pozici jako doma a museli velice tvrdě pracovat, aby si udrželi skromné živobytí. Situace nebyla snadná, k tomu na Nový rok 1942 zemřel na chronické ledvinové onemocnění Jaroslav Ježek – ve věku pouhých 35 let.
V New Yorku pokračovali umělci ve vytváření protifašistických děl a zapojili se do práce pro zahraniční odboj. Hoffmeister a Pelc měli v roce 1943 výstavu protifašistických plakátů War Caricatures v proslulém newyorském Muzeu moderního umění (MoMA). Byla to první výstava, kterou tam kdy Češi měli.
Přes tvrdé podmínky neměli tito českoslovenští antifašističtí umělci zdaleka tak těžkou situaci jako ti, kterým se nepodařilo včas opustit domov a zůstali na okupovaném území protektorátu Čech a Moravy nebo fašistického Slovenského státu. O nich a uměleckém domácím odboji si budeme vyprávět v následujícím díle.