Unikl Fico vězení? Politická i společenská atmosféra na Slovensku houstne

Rozhodnutí Národní rady ze 4. května o nevydání bývalého premiéra Roberta Fica vazebnímu stíhání neznamená zastavení vyšetřování jeho možné trestné činnosti. Fico je i nadále obviněný spolu s bývalým ministrem vnitra Robertem Kaliňákem (ten je aktuálně ve vazbě), nitranským podnikatelem Norbertem Bödörem a bývalým policejním prezidentem Tiborem Gašparem ze zosnování a podpory zločinecké skupiny, a také ze zneužívání pravomoci veřejného činitele v souvislosti se zločinem ohrožení bankovního a daňového tajemství. Toho se měl Fico dopustit tím, že prostřednictvím sobě nakloněných osob ze státní správy a policie sbíral kompromitující informace o daňových přešlapech svých politických oponentů Igora Matoviče a Andreje Kisky. Jediné, co se nyní mění, je fakt, že soud nedostal možnost rozhodnout o tom, zda bude nutné Fica stíhat vazebně. Sám prokurátor přitom vazební stíhání žádal maximálně na několik týdnů.

Náznak budoucího vývoje?

Na první pohled by se mohlo zdát, že rozhodnutí Národní rady je pokrok. Kolem vazebního stíhání vícerých bývalých exponentů a exponentek Ficova SMERu (Monika Jankovská, Kajetán Kičura), lidí jako Jaroslav Haščák (který dnes za neoprávněnou vazbu žádá odškodné) či koaličních nominantů (Vladimír Pčolinský) totiž skutečně existují nejasnosti.

Slovensko je země spíše fenomenologická, v níž záleží primárně na tom, jak věci vypadají a působí, respektive na tom, jak je možné tyto dojmy politicky vytěžit a zobchodovat ve stranických soubojích o přízeň elektorátu.

Nástup současné vlády v březnu 2020 znamenal i novou revoluční morálku. Aby se Slovensko zbavilo tzv. „našich ľudí“ ze SMERu, ohnula nová garnitura standardní pravidla ve prospěch dosazení vhodných adeptů na vybraná místa státní správy (připomeňme extrémně rychlou bezpečnostní prověrku pro současného speciálního prokurátora Daniela Lipšice). Kromě toho tato nová morálka přinesla také veřejný spektákl v podobě zatýkání osobností minulé garnitury. Stala se z toho prakticky reality show, v níž mohli občané a občanky s uspokojením sledovat výkon spravedlnosti na zpupných papaláších SMERu, kteří se před jejich zraky měnili ve vyděšené trosky. Jen málokdo upozorňoval na to, že mezi vazbou a trestem odnětí svobody je velký rozdíl. I značná část novinářské obce se spokojila s alespoň symbolickým ponížením nenáviděných politiků. Místo aby se věnovala tomu, jestli existují důvody pro vazební stíhání, zaobírala se třeba tím, jestli náhodou nemůže Monika Jankovská svůj psychický kolaps ve vazbě předstírat.

Koaliční politici se prakticky od samého počátku vládnutí zmítali v neustávajících konfliktech mezi premiérem Igorem Matovičem a předsedou liberální SaS Richardem Sulíkem. Kvůli nástupu pandemie covidu bojovali s krizí legitimity, k níž navíc přispěli ještě výrazným setřením hranice mezi vazbou a výkonem trestu, aby z faktu, že „mafiáni jsou za mřížemi“, vydolovali v kritických chvílích alespoň nějaký politický kapitál. Reformy se sice nedařily, lidé v nemocnicích umírali, ale alespoň ta základní protikorupční mise byla splněna – „policie má rozvázané ruce“. O to větší zklamání se samozřejmě dostavilo, jakmile došlo k nevyhnutelnému propouštění zatčených lidí z vazby.

V tomto kontextu je potřeba říct, že Ficovo obvinění není bezproblémové a není vyloučeno, že se parlament v tomto případě rozhodl správně. Přestože je zřejmé, že Robert Fico a Robert Kaliňák řídili Slovensko v podstatě jako gang, mezi laickou koncepcí zločinecké skupiny a její legislativní definicí existují markantní rozdíly. Vícero právních expertů, a to včetně takových, které bychom ze sympatií k Ficovi skutečně nemohli podezírat (jako třeba Radoslav Procházka), vyjádřili pochybnosti, jestli není Ficův čin nadkvalifikovaný. Přestože pravděpodobně naplňuje parametry zneužití pravomocí veřejného činitele, nemusí ještě nutně jít o organizovanou zločineckou skupinu. I když mohli poslankyně a poslanci nechat o právní kvalifikaci a vazebních důvodech rozhodnout soud, možná se tentokrát – včetně dvou poslankyň OĽaNO, Romany Tabak a Kataríny Hatrákové, které hnutí promptně vyloučilo z klubu – rozhodli správně.

Na Slovensku je to ale často tak, že i potenciálně dobrá rozhodnutí se jen zřídka kdy dělají na základě správného posouzení dat či argumentů. Slovensko je země spíše fenomenologická, v níž záleží primárně na tom, jak věci vypadají a působí, respektive na tom, jak je možné tyto dojmy politicky vytěžit a zobchodovat ve stranických soubojích o přízeň elektorátu. Ani v případě hlasování z minulého týdne tomu nebylo jinak.

Dvě slova

Skutečný důvod, proč parlament nevydal Roberta Fica, se totiž dá shrnout do dvojslovné odpovědi: SME Rodina. Nebo: Boris Kollár. Nebo: Martin Borguľa.

Jen několik dní po tom, co policie obvinila Roberta Fica a Roberta Kaliňáka, obvinila totiž v jiné akci i poslance koaličního hnutí SME Rodina, Martina Borguľu. Tento bývalý bratislavský radní za SMER, jehož obviňovali z korupce i samotní členové strany SME Rodina – krátce předtím, než řízením osudu skončil v jejich partaji, je v současnosti obviněný z poskytnutí úplatku ve výši padesát tisíc eur skupině policistů z Národní kriminální agentury. Borguľa měl zaplatit za to, aby se na veřejnost nedostaly kompromitující informace týkající se jeho ovlivňování veřejných zakázek. Borguľa dnes trvá na tom, že je v kauze obětí a podle svého tvrzení byl údajně vydíraný. Není důležité, kdo má v tomto sporu pravdu. Je asi dobré podotknout, že Borguľa má ve slovenském politickém životě podobnou reputaci „protikorupčního bojovníka“ jako v Česku třeba Marek Dalík.

Borgulovo obvinění vytvořilo příležitost pro politický obchod mezi šéfem SME Rodina Borisem Kollárem a Robertem Ficem, v jehož rámci si možná Kollár zabezpečil budoucí laskavost či protislužbu. Stejně tak důležité je ale i to, že tento obchod umožnil Borisu Kollárovi vyslat směrem k vládní koalici velmi ostrý nesouhlas s trestním stíháním svých vlastních poslanců. V případě strany SME Rodina jde přitom už o druhého obviněného člena po bývalém řediteli Slovenské informační služby Vladimíru Pčolinském, který dokonce strávil několik měsíců ve vazbě. Stav, kdy se policie, která není pod Kollárovou kontrolou, zabývá nejen opozičními, ale i koaličními poslanci a poslankyněmi, není Kollárovi, který je známý svými kontakty na bratislavské podsvětí, zřejmě úplně po chuti. Revoluční koalice přece přišla zatýkat „našich ľudí“ a ne naše lidi.

Rodina budeme všichni

Vítězem hlasování o vydání Roberta Fica se spíše než samotný Fico, který je stále obviněný, stává Boris Kollár a jeho SME Rodina. Kollárovi se opět podařilo konsolidovat moc a vyslat svým koaličním partnerům zprávu o své nepostradatelnosti. Do budoucna stvrdil svou povahu konstruktivního partnera do prakticky jakéhokoliv dialogu a zdůraznil význam svého politického klubu v parlamentu. Někdejší kontroverzní podnikatel opět ukázal svůj mimořádný politický talent.

Těmi poraženými jsou především zbylé tři koaliční strany, především pak Matovičovo OĽaNO, které nedokázalo zkonsolidovat svůj vlastní klub – jehož dvě poslankyně hlasovaly proti vydání Fica, a Richard Sulík s SaS, s nímž se Matovič prakticky ihned pustil do vzájemného osočování. Kvůli tomuto konfliktu, do něhož vstupují i dlouhodobé antipatie mezi Sulíkem a Matovičem i aktuální ideový spor ohledně protiinflačních opatření, je budoucnost této protikorupční koalice opět nejistá. A to jen necelý týden po hlasování o vydání Roberta Fica soudu, které mělo být vyvrcholením společného protikorupčního úsilí. Ať už se koalice rozpadne tento týden, nebo vydrží další bezmála dva roky, už teď je poměrně zřejmé, že jejím odkazem bude především série nesplněných slibů, nedokončených a osekaných reforem a další zmařená naděje na alternativu vlády kleptokratického SMERu.

Je dost dobře možné, že trvalejším dědictvím protikorupční koalice OĽaNO, SaS, Za ľudí a SME Rodina bude právě politická kariéra Borise Kollára, z něhož koaliční dohoda udělala – v rozporu s jakoukoliv pravděpodobností – předsedu parlamentu. Jeho SME Rodina – původně komunita neúspěšných politiků typu ultrakonzervativního Milana Krajniaka, pochybných podnikatelů jako Borguľa nebo sběratelů kompromitujících informací jako bratři Pčolinští – dostala teď příležitosti prostoupit státní struktury včetně bezpečnostních služeb a koncentrovat svou moc. Bude velmi zajímavé sledovat, kterým směrem se bude tato politická améba s přiléhavým názvem Rodina v následujících dvou letech posouvat.

Zklamání z vládní koalice a jejích vnitřních rozporů, kvůli nimž by mohla být další povolební spolupráce problematická, je o to horší, že společenská i politická situace je momentálně mnohem vyhrocenější než před minulými volbami. Ty se odehrály ještě těsně před vypuknutím pandemie covidu, před válkou na Ukrajině i aktuální inflací. Zatímco v roce 2020 spočívala hrozba nástupu extremistické garnitury prakticky jen v Kotlebově ĽSNS (která má dnes 4,5 procent), v současnosti je mnohem více důvodů k obavám. Od ĽSNS se odštěpila kultivovanější Republika (dnes 7 procent) a sílí také fašizující se SMER (15 procent), který ukázal, že stále ovládá strategie radikální společenské mobilizace.

Autor je sociolog a redaktor slovenského časopisu Kapitál.