Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Status, v němž Hnutí Pro život kritizovalo nákup Postinoru pro znásilněné ukrajinské ženy, vyvolal reakci, v níž se mísilo zděšení, znechucení a šok z toho, jak může vůbec někdo něco takového prohlásit. Snad ještě větší bouři pak vyvolal Dominik Duka, když se na svém blogu dopustil banalizace sexuálního násilí, vyjádřil pochopení agresorům a připojil pozvánku na Národní pochod pro život, čímž přímo podpořil Hnutí Pro život. Je ale dobré vidět jak status Hnutí Pro život, tak reakci Dominika Duky v širším kontextu postavení žen v katolické církvi a z něj vyplývajících pastoračních přístupů nebo třeba v kontextu papežského požehnání boji proti genderové ideologii. Katolická církev vytváří specifický druh rape culture a výroky Duky nebo Zdeňky Rybové sice představují extrém, zároveň jsou ale hluboce zakotvené v tradici morálního myšlení katolické církve. Známe-li kontext, v němž se Rybová a Hnutí Pro život pohybuje, nemůžeme být jejich reakcemi překvapeni.
Perverzní čistota
Duka dává ve svém mimořádně necitlivém blogu ženám za vzor „mučednici čistoty“ blahoslavenou Annu Kolesárovou, mladou dívku, která se bránila znásilnění rudoarmějcem a zaplatila za to životem. Slovy Dominika Duky: „Stačil výstřel ze samopalu, aby její život skončil.“ Před čtyřmi lety blahořečená Anna Kolesárová bohužel není jediná „mučednice čistoty“. Katolická církev jich má celou řadu. Velmi podobným příkladem je Karolina Kózka, kterou se pokusil znásilnit ruský voják na začátku první světové války. Tato dívka byla prohlášena patronkou Společenství čistých srdcí, které sdružuje mladé lidi, kteří spolu chtějí mít sex až po svatbě. Nejznámější „mučednicí čistoty“, což je termín pro ženy či dívky, které byly svatořečené nebo blahoslavené, protože zemřely, když se bránily znásilnění, je Marie Goretti. Této dívce bylo teprve dvanáct let, když ji při pokusu o znásilnění zavraždil soused. Na jejím příběhu je zajímavé, že se vrah poté, co si odseděl 28 let za vraždu, už jako konvertovaný katolík zúčastnil její kanonizace. Řeholnice Marie Clementina Anwarite byla zavražděna při občanské válce v Kongu. A ve výčtu bychom mohli pokračovat.
Zdá se, že minimálně v části katolické církve panuje přesvědčení, že znásilněná si za znásilnění může tak trochu sama, protože se špatně bránila.
Odůvodnění kanonizací těchto žen jsou stále stejná: ženy zviditelnily hodnotu panenství a raději zvolily smrt než hřích. Ostatně heslo „Raději smrt než hřích“, má na svém náhrobku prvně zmíněná Anna Kolesárová. Ponechme teď stranou, že být znásilněná není hříchem, protože podstatnou podmínkou hříchu je dle katolického katechismu fakt, že skutek je učiněn dobrovolně. Jako mnohem důležitější se jeví, že tato svatořečení evokují, že znásilnění je otázkou volby.
Zdá se, že minimálně v části katolické církve panuje přesvědčení, že znásilněná si za znásilnění může tak trochu sama, protože se špatně bránila. Kanonizovat ženy zabité při pokusu o znásilnění je ale především facka všem obětem sexuálního násilí a absolutní nepochopení toho, jak funguje lidská psychika v ohrožení. Nepochopení toho, že neexistuje možnost volby, protože reakce v ohrožení nejsou ovladatelné vůlí. Tímto způsobem se navíc přesouvá zodpovědnost za násilí na oběť. Marie Goretti je ctěná mimo jiné proto, že se díky ní agresor obrátil a svého činu litoval. Zdůrazňuje se, že přispěla k jeho obrácení tím, že obětovala svůj život. Stává se tedy zodpovědnou nejen za případné znásilnění, ale i za další život agresora.
Antifeministická církevní nauka
Nepřijatelný argument Zdeňky Rybové proti morální přípustnosti postkoitální antikoncepce u ukrajinských žen brutálně znásilněných válečnými zločinci, podle něhož antikoncepce těmto agresorům umožňuje snadněji se zbavit zodpovědnosti za případné budoucí dítě, bohužel nevybočuje ze způsobu, jakým proti antikoncepci argumentují oficiální papežské dokumenty. Například podle papeže Pavla VI. by dostupnost a používání antikoncepce nejenom pomohly otevřít cestu k manželské nevěře, ale také by podporovaly tendence mužů k objektivizaci a instrumentalizaci jejich manželek. V encyklice Humanae Vitae najdeme právě takovou pseudofeministickou argumentaci: „Je možné se obávat, že muž, zvyklý na antikoncepční praktiky, časem ztratí úctu k ženě, přestane se starat o její tělesnou a psychickou rovnováhu a skončí tím, že ji bude považovat za pouhý nástroj sobeckého požitku, a ne už za družku, které si má vážit a kterou má milovat.“ Stěžovat si na objektivizaci ženy, když jsou zároveň ženy svatořečené jen proto, že mají panenskou blánu, je dost silný protimluv.
Současný papež František zase používá sémantický posun typický pro pro-life hnutí, který spočívá v tom, že o plodu, který v rané fázi těhotenství (v době, kdy je legální interrupce) žije v děloze matky, hovoří jako o „nenarozeném dítěti“. V letošním velikonočním poselství Urbi et orbi se František modlil i těmito slovy: „Mám v očích pohled dětí, které osiřely a utíkají před válkou. Když se na ně podíváme, nemůžeme neslyšet jejich bolestný křik, stejně jako křik mnoha dalších dětí, které trpí po celém světě: těch, které umírají hladem nebo nedostatkem péče, těch, které jsou oběťmi zneužívání a násilí, a těch, kterým bylo odepřeno právo narodit se.“ Toto rétorické spojování křiku dětí prchajících před válkou a „křiku“ nenarozených, beze zmínky o znásilněných ukrajinských ženách, je jak vzaté z příručky Hnutí Pro život.
V neposlední řadě se papež František podílí na rétorickém boji proti tzv. genderové ideologii, čímž rovněž minimálně nepřímo dodává legitimitu rostoucímu hnutí, jehož nositelem jsou krajně pravicové (katolické i sekulární) nevládní organizace chtějící omezit lidská práva, zejména rovnoprávnost žen a práva LGBT lidí. Nedávná znepokojující zpráva přitom hovoří o tom, že konzervativní hnutí brojící proti potratům se zejména v posledních deseti letech výrazně profesionalizuje a financování všech těchto spřátelených hnutí v Evropě se jen mezi lety 2009 a 2018 zčtyřnásobilo. Podle loňské studie mezi lety 2009 a 2018 přišlo do konzervativních skupin více než 700 milionů eur (asi 17 miliard korun), s tím, že 80 milionů pochází z USA a 180 milionů z Ruska.
Každodenní bagatelizace
Příklady „mučednic čistoty“ jsou extrémní, ale pro pochopení širšího kontextu perverzních výroků Hnutí Pro život nebo kardinála Duky jsou zásadní. S bagatelizací sexuálního násilí a převracením zodpovědnosti z agresora na oběť se totiž katoličky a katolíci setkávají každodenně. Třeba v příručkách připravujících na zpověď, zvaných „zpovědní zrcadla“, jsou zpravidla obsažené otázky, které odpovědnost za sexuální útok předem přenášejí na oběť: „Oblékla jsem se cudně, nechovala jsem se svůdně?“ a tak podobně. Zcela výjimečně se tam ale najdou otázky, které směřují k tomu, aby člověk zkoumal, jestli nevhodně nevstupoval do intimního prostoru druhého člověka.
S bagatelizací sexuálního násilí se jistě mnoho katoliček a katolíků setkalo v kostelích či v katolických médiích, když došlo na přetřes sexuální násilí v katolické církvi. Na webu pastorace.cz, což je zcela oficiální stránka, kterou provozuje pražské arcibiskupství, visí například text, v němž se dočteme: „I když se nechceme jako křesťané stavět do rolí soudců, přece nás také může pohoršovat pokrytectví společnosti, která u dospělých propaguje sexualitu prakticky bez jakýchkoliv morálních regulativů a zde se nesmírně pohoršuje. Jistě, sexualita dospělých představuje vztahy osob alespoň teoreticky na sobě nezávislých, kdežto děti jsou na dospělých vždy závislé a mnoho prvků sexuality je vzhledem k jejich vývoji předčasných. Ale na druhé straně děti vyrůstají v prostředí, které tvoří dospělí. Tedy prostředí ‚ničím neřízené sexuality‘ je právě tím prostředím, v němž děti dnes u nás vyrůstají! Že by jim to nijak neškodilo?“
Potrat jako zázrak
Pro katolický antifeminismus je příznačné, že bagatelizuje-li na jedné straně sexuální násilí většinou mužských a v církevní hierarchii vysoce postavených agresorů, nikdy nebagatelizuje absolutní zákaz ženám podstoupit interrupci, a to včetně těch, které se staly oběťmi znásilnění. Jak se píše v Katechismu katolické církve, „od prvního století církev potvrzuje morální zlo každého umělého potratu. Toto učení se nezměnilo a zůstává neměnné.“ Tato velmi tvrdá a absolutně protiženská slova katechismu však podle nás nepředstavují jedinou možnou katolickou odpověď na morální otázky spojené s antikoncepcí a interrupcí.
Rádi bychom na závěr ukázali pomocí jednoho příběhu, že ač se to při četbě Katechismu nezdá, katolická tradice není v tomto ohledu úplně jednolitá. V hagiografii najdeme několik příběhů zázračných potratů. Některé se např. zaměřují na otázku, kdy začíná lidský život. To je případ irského středověkého světce Ciarána ze Saigiru z 5. století. Svatý Ciarán zachránil jeptišku, kterou unesl a pravděpodobně znásilnil místní král. „Když se Boží muž s dívkou vrátil do kláštera, přiznala se, že je těhotná. Tehdy Boží muž, veden horlivostí spravedlnosti, nechtěje, aby se hadí sémě oživilo, přitiskl na její lůno znamení kříže a přinutil její dělohu, aby se vyprázdnila.“
Z tohoto příběhu zaprvé vyplývá, že tehdy bylo nějak jasné, že to, co bylo v děloze předtím, než Ciarán provedl svůj zázrak, ještě nebyl úplně člověk, a že tedy potrat zaprvé nemusí ani v katolické tradici být pouze morální zlo, ale může být také zázrakem. Zadruhé, že katolická odpověď na otázku, kdy začíná život, to jest, kdy plod získá lidskou duši, není v dějinách, a tedy ani dnes, neměnná. I když se nám příslušnice a příslušníci Hnutí Pro život, podporované Dukou, snaží představit katolicismus bez potratů jako jediný možný, pohled do historie dává naději do budoucnosti, že katolicismus více citlivý k ženám je možný.
Autoři jsou katolíci.