Ilustrace Alarm / Day Shift Office
V minulém díle seriálu Boom kryptoměn a proces digitalizace peněz jsme se zabývali problematikou státních a institucionálních regulací kryptoměn. S tím se pojí i fakt, že ač kryptoměny ve svých začátcích usilovaly o vytvoření svobodné alternativy k současnému přebujelému finančnímu kapitalismu, postupem času byly efektivně inkorporovány do jeho struktur a staly se jeho pevnou (byť rizikovou) součástí. A to především díky pozornosti zaběhlých finančních aktérů a mnohých influencerů, kteří začali kryptoměny finančně i mediálně podporovat. Nejznámějším z této skupiny je samozřejmě excentrický miliardář Elon Musk, který svými tweety, nákupy či rozhodnutími přijímat i nepřijímat kryptoměny zacvičil s cenou celého trhu.
V tomto díle se tedy zaměříme na to, jak se z kryptoměn místo alternativy stala prodloužená ruka kapitalismu, díky níž bohatnou především bohatí. Kryptoměny a s nimi spojené technologie přinášejí inovace především v tom, jak extrahovat více zisku z běžné populace za nízkého dohledu veřejných institucí a při hlásání hesel o dobrých úmyslech a svobodné volbě.
Libra, tedy Diem
Mnozí technologičtí giganti se snaží vytvořit vlastní platební systémy. Je to pochopitelný (avšak nikoliv nutně žádoucí) krok. Technologické firmy dnes vydělávají především na schopnosti agregovat a prodávat osobní data o spotřebitelském chování vlastních uživatelů. Disponovat platformou, která bude schopná sledovat, za co konkrétně uživatelé utrácejí peníze i mimo prostředí internetu, je tedy pro tyto společnosti zlatý důl.
Brzy můžeme být svědky toho, jak si miliardáři a nadnárodní korporace kupují pozemky v metaversu, kde budou prodávat své digitální produkty a využívat tento prostor k vlastnímu marketingu.
Zatímco produkty jako ApplePay nebo Google Wallet slouží spíše jako extenze stávajících platební systémů, světový gigant Facebook (dnes Meta) se rozhodl jít jinou cestou a v roce 2019 ohlásil vlastní digitální měnu nesoucí název Libra (později Diem). Facebook začal pracovat na vlastní digitální měně už v roce 2017. V následujících letech se jeho blockchainové oddělení postupně rozrůstalo, až v roce 2019 ohlásil, že do roku 2020 spustí projekt s názvem Libra. Šlo o projekt, který původně sliboval vytvoření globální měny umožňující okamžité mezinárodní platby. Členy zastřešující organizace Libra Foundation měly být kromě rozšířené sociální sítě také platební společnosti nebo banky. Samotná nadace měla sídlit ve Švýcarsku a krytí nově vzniklé měny mělo zajišťovat blíže nespecifikované portfolio aktiv. Pokud by se původní vize uskutečnila, stala by se z Libra Foundation největší centrální banka na světě. Díky dvěma a půl miliardám potenciálních uživatelů Facebooku, kteří by měli přístup k této digitální měně okamžitě ve své kapse, by se jednalo o naprosto bezkonkurenční platební nástroj.
To si uvědomili i mnozí politici a regulátoři včetně tehdejšího amerického prezidenta Donalda Trumpa a německé kancléřky Angely Merkel, kteří se jasně vyjádřili proti. V důsledku by totiž Mark Zuckerberg se skupinou pár dalších vlivných lidí mohl efektivně ovládnout světovou monetární politiku.
Ve snaze získat posvěcení regulátorů a distancovat se od Facebooku byl projekt koncem roku 2020 přejmenován na Diem. To mělo posílit dojem, že se jedná o nezávislou platformu. Pozornost regulátorů měla za následek také výrazné zmenšení ambicí projektu, související s tím, že se od skupiny postupně odpojovali různí investoři a stakeholdeři. Nakonec byl projekt začátkem tohoto roku ukončen.
Nudný Metaverse
Facebook se ale svých snů o průniku do nových a zatím ještě plně neprivatizovaných vod blockchainu a tzv. webu 3.0 nevzdává. V roce 2021 si společnost změnila jméno na Meta a ohlásila svůj nový projekt Metaverse.
Metaverse je termín, který se poprvé objevil v cyberpunkovém románu Sníh amerického spisovatele Neala Stephensona. Ve Stephensonově knize byl Metaverse součástí dystopické vize budoucnosti, šlo o prostor, do kterého lidé utíkají, aby nemuseli čelit ekologické a sociální degradaci okolního světa. Oproti tomu vize Marka Zuckerberga vykresluje Metaverse jako součást nové postpandemické utopie. Má se jednat o virtuální prostor, kde se budou odehrávat naše sociální interakce. Z hodinové prezentace není úplně jisté, zda se bude jednat čistě o virtuální realitu, či o tzv. rozšířenou realitu, tedy o průnik digitálního a materiálního prostředí, jaký známe například z mobilní hry Pokémon Go. V každém případě mají být součástí tohoto prostředí naše volitelné digitální avatary, budeme si v něm moci zasportovat, chodit na koncerty nebo uspořádat pracovní meeting v zasedací místnosti. Prakticky budeme dělat přesně to, co děláme mimo digitální prostor.
Právě nedostatek imaginace vyčítalo Zuckerbergově prezentaci mnoho komentátorů. V momentě, kdy se platforma snaží prodat potenciálním uživatelům obraz utopické budoucnosti, zvolí si scény z porad u oválných stolů – přesně takových stolů, které mnoho z nás zná ze zasedaček mezinárodních korporátů. Ukazuje se tak, že cílem mnohých „inovátorů“ ze Silicon Valley není radikálně změnit svět k lepšímu, ale spíše ho co nejdéle zachovat takový, jaký je, se všemi jeho otravnostmi i nerovnostmi.
Idea Metaversu se nicméně v Zuckerbergově hlavě nezrodila jen tak z ničeho. Podobně jako se se svou digitální měnou Diem snažil naskočit do rozjetého vlaku kryptoměn, s Metaversem se pokouší naskočit na současné technologické trendy, jmenovitě na vzrůstající popularitu decentralizovaných metavers, jako jsou Decentraland nebo Sandbox.
Nastupuje web 3.0?
Decentralizovaná metaversa jsou součástí tzv. webu 3.0, tedy webu založeného na blockchainu. Jak název napovídá, web 3.0 navazuje na weby 2.0 a 1.0. Pojmem web 1.0 se označuje období začátků globálního internetu od začátku devadesátých let minulého století do poloviny nultých let nového milénia. Tato první generace veřejného internetu spočívala v otevřeném přístupu k vytváření a spravování webového obsahu jedním správcem. Každý tak potenciálně mohl mít vlastní webovou stránku, jejíž obsah exkluzivně spravoval. Prakticky to znamenalo, že existovalo relativně málo producentů obsahu a většina uživatelů webu byla pouhými konzumenty, tedy návštěvníky webových stránek, kteří ale nemohli do obsahu těchto stránek nijak výrazněji zasáhnout.
S nástupem sociálních sítí jako Myspace, Facebook a Twitter přišel tzv. web 2.0. Tedy web, kde je většina uživatelů zároveň producenty i konzumenty obsahu. Web 2.0 se vyznačuje především tím, že jeho uživatelé produkují nepřeberné množství dat. Tato uživatelská data jsou následně agregována poskytovateli digitálních platforem, vyhodnocována a následně obchodována za účelem cílené reklamy. Pro tuto epochu webu platí rčení, že „pokud za produkt neplatíte, jste produktem vy“. To dává nepřiměřenou moc poskytovatelům platforem, na kterých se digitální interakce odehrává, jako je už několikrát zmiňovaný Facebook, ale také platformy jako Google nebo Amazon.
Zastánci webu 2.0 často argumentují, že je přeci možné přestat tyto platformy používat (tzv. opt-out). Nicméně jejich rozšíření dnes proniká do každodenního života obyvatel globálního Severu do takové míry, že je to téměř nemožné. To na vlastní zkušenosti demonstrovala americká socioložka Janet Vertesi, která se snažila před těmito giganty utajit vlastní těhotenství. Data těhotné osoby totiž mají několikanásobně větší cenu než data běžných uživatelů. Vertesi tak několik měsíců nekomunikovala o svém těhotenství online, nenakupovala online, ani neplatila platební kartou. Nákupy v kamenné prodejně platila v hotovosti, ostatní pak prostřednictvím dárkových poukazů a balíčky si nechávala zasílat na P.O. BOX, nikoliv na soukromou adresu. Sice se tak nakonec vyhnula nevyžádané reklamě na krémy na ruce a dětské pleny, ona i její manžel byli nicméně americkými úřady vytypováni jako potenciální podezřelí z praní špinavých peněz. Stejné praktiky se totiž používají při snaze legalizovat výnosy z nelegální činnosti.
Web 3.0 oproti tomu slibuje, že dá lidem kontrolu nad jejich osobními daty. V ideálním případě by všechna data měla být zapsána na blockchainu, a jejich vlastnictví by tak mělo být transparentní, nezcizitelné a algoritmicky vymáhané samotnou infrastrukturou nového webu. Právě kategorie exkluzivního vlastnictví digitálních objektů je to, co odlišuje web 3.0 od jeho předchůdce. Uživatelé by měli nadále být schopni obývat sdílený digitální prostor, tak jako tomu je dosud na sociálních sítích, ale zároveň by měli mít exkluzivní kontrolu nad svými daty. Jenže to je zatím příslib, který nenaplňují ani samotné kryptoměny. Data na blockchainu jsou veřejná a každý si je může stáhnout a analyzovat. Jediné, s čím může mít problém, je přiřazovat jednotlivé uzly ke konkrétním uživatelům, ale i to se většinou podaří. Současný web 3.0 tak zatím neposkytuje kýžené informační soukromí, ale poskytuje především soukromý majetek. Decentralizovaná metaversa jsou toho ukázkovým příkladem.
Digitální pozemky
Tyto platformy svým uživatelským rozhraní připomínají sandboxové hry jako Minecraft nebo starší Second Life. Uživatel si v nich vytvoří avatara, se kterým se potom pohybuje virtuálním prostředím a interaguje s ostatními uživateli. Od svých předchůdců se ovšem tyto platformy liší tím, že umožňují exkluzivní vlastnictví digitálních objektů včetně pozemků a nemovitostí. Kontrakt o vlastnictví daného objektu je zapsán v blockchainu ve formě tzv. NFT, tedy nezaměnitelného tokenu.
Počet pozemků v těchto metaversech je omezený a jejich cena šplhá až k desítkám tisíc amerických dolarů. Cílem je tak reprodukovat sociální vztahy z reálného světa. Vymahatelem soukromého vlastnictví zde však není stát, ale samotná architektura prostředí, ve kterém se uživatelé pohybují. Díky tomu se celý projekt může tvářit jako apolitický a „přirozený“. Když to srovnáme s utopickou vizí internetu ze začátku devadesátých let, celé se to jeví až směšně.
Původní vizí kyberprostoru totiž bylo, že umožní únik od společenských vztahů a materiálního světa. Kyberprostor měl lidem umožnit vyvázat se z okovů jejich každodenní identity a dát jim příležitost vynalézt znovu sebe samé. Měl umožnit zanechat za sebou svůj věk, sexuální orientaci, pohlaví, gender i sociální třídu. Jak trefně říkal kreslený vtip z té doby: „Na internetu nikdo neví, že jsi pes.“ Nové virtuální světy měly být nekonečné a měly dát každému příležitost se svobodně realizovat bez ohledu na kulturní a socio-ekonomickou zátěž, kterou si s sebou nese.
Ovšem vize webu 3.0 je přesně opačná, tedy že člověk už nebude chudý jen v materiálním světě, ale odteď může být chudý i v tom virtuálním. Můžeme tak brzy být svědky toho, jak si miliardáři a nadnárodní korporace kupují pozemky v metaversu, kde budou prodávat své digitální produkty a využívat tento prostor k vlastnímu marketingu. Nebo budou prostě jen spekulovat s cenou pozemků a nemovitostí. Ostatní si pak můžou v metaversu vydělávat vytvářením interaktivního obsahu, aby si následně mohli pozemky a předměty pronajmout.
Dětská práce na internetu
Kam až může logika vytváření digitálního obsahu zajít, ukazuje například platforma Roblox. Roblox sice není decentralizovaný Metaverse, ale jeho dynamika, utvářená kapitalistickou logikou vepsanou do této platformy, napovídá, jakým směrem se mohou v budoucnu metaversa ubírat.
Roblox je platforma, na které mohou uživatelé (převážně děti) vytvářet svoje vlastní hry a dávat tento obsah k dispozici jiným uživatelům. Tuto platformu navštíví měsíčně přibližně dvě stě milionů aktivních hráčů po celém světě a nachází se na ní asi dvacet milionů her. Problém je, že malí developeři jsou za svou práci odměňováni v nativní měně Robloxu, která je (ve velmi nevýhodném kurzu) směnitelná za fiatní peníze. To v celém systému vytváří silné ekonomické pobídky k produkci herního obsahu, které ovšem nejsou nikterak regulovány. Dětští uživatelé potom nevědí, jak si s komplexní ekonomickou situací poradit. Pokud je jejich produkt úspěšný, Roblox je motivuje v práci pokračovat. Díky tomu vznikají celé vývojářské týmy dětí, které ovšem nemají (pochopitelně) žádné zkušenosti z pracovního prostředí. Nedochází zde tedy jen k dětské práci, ale dětské kolektivy musí řešit i komplexní životní situace, jako je šikana na pracovišti, bossing, sexuální obtěžování a podobně, aniž by měly někoho, na koho by se mohly s těmito problémy v kolektivu obrátit.
Divoká tokenizace
Právě argument, že uživatelé/producenti budou moci za vlastní obsah dostávat zaplaceno, rezonuje i s webem 3.0. To se týká jak metaversa, tak i zmíněných nezaměnitelných tokenů neboli NFTs. NFTs jsou unikátní digitální objekty, jejichž vlastnictví je zapsané na blockchainu. Je důležité zdůraznit, že samotné objekty z důvodu své velikosti na blockchainu nejsou. Do sdílené databáze se zapisuje pouze kontrakt o jejich vlastnictví s linkem na objekt, který je uložený na jiných serverech. Z toho plynou i četné podvody v této sféře. Lidé nakoupí digitální obrázky za tisíce dolarů, aby pak zjistili, že servery, na které linky v blockchainu odkazovaly, jsou mrtvé. Uvádí se, že až osmdesát procent těchto tokenů vydaných na největší platformě OpenSea jsou podvody nebo spamy.
Navíc většina producentů obsahu na celém byznysu prodělá. K tomu, aby mohli svoje NFTs vydat, totiž potřebují zaplatit poplatky, které jim umožní zápis do blockchainu. Tyto poplatky se mnohdy pohybují v řádech stovek dolarů. A nakonec pouze mizivé procento skutečně realizuje nějaký výraznější zisk. Většina platforem obchodujících NFTs doporučuje nastavit cenu za jeden token okolo devíti set dolarů, aby se pokryly náklady spojené s jeho vydáním a zalistováním na internetové tržiště a tvůrce z toho profitoval. Za tuto nebo vyšší částku se prodají pouze necelá dvě procenta digitálních objektů. Zbytek producentů musí zaplatit poplatky, které se pohybují v rozmezí od 50 do 150 procent kupní ceny. To znamená, že nemalá část producentů zůstane ve ztrátě. Nicméně potenciální producenti a začínající digitální umělci jsou bombardováni příklady horní desetiny procenta vydavatelů NFTs, kteří na tomto digitálním obsahu skutečně vydělávají. Patří mezi ně jména jako zpěvačka Grimes, digitální umělec Beeple nebo zakladatel Twitteru Jack Dorsey. Vesměs se jedná o lidi, kteří už jsou slavní a skrze NFTs jen kapitalizují svůj kulturní a sociální dosah. Jinými slovy, bohatí bohatnou, chudí chudnou.
Proletarizace kyberprostoru
Jestliže web 2.0 připomíná svým fungováním určitý technofeudalismus, kdy všichni uživatelé musí poskytovatelům platforem platit naturální rentu v podobě svých osobních dat, web 3.0 se dá označit za jakousi proletarizaci kyberprostoru. Pozemky a komodity se hromadí v rukou skupiny nejbohatších, zatímco zbytku uživatelské populace, která se do procesu chce nebo musí zapojit, nezbývá nic jiného než pro tuto skupinu nejbohatších pracovat. Mohou jim buď prodávat svoje data, nebo mohou začít vytvářet digitální obsah a snažit se uspět v hospodářské soutěži. To vše pod vlajkou formální dobrovolnosti. Zatím pro nás sice může být těžko představitelné, že by za zmíněných nevýhodných podmínek někdo do takovýchto prostředí vstupoval, ale s postupnou automatizací a prekarizací práce je dost dobře možné, že se virtuální prostor metaversů stane běžnou součástí pracovního trhu, skrze který budou lidé zajištovat vlastní obživu. Mohlo by se tak jednat o podobnou situaci jako v začátcích kapitalismu, kdy byly obecní pastviny ohrazeny a rolníci masivně vyháněni z půdy. To je na jednu stranu osvobodilo od jejich lenních pánů, ale na stranu druhou jim byl odepřen jiný způsob obživy než námezdní práce. Web 3.0 pomalu vytváří podhoubí pro podobný proces v digitálním prostoru. Nyní budou dělníci akorát místo montování strojů vytvářet počítačové hry a krmit daty chytré algoritmy. Jak kdysi v jiném kontextu napsal Karl Marx: „Poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška.“
Pokud by se takové předpovědi naplnily, znamenalo by to další prodlužení kapitalistické dynamiky za hranice materiální práce jako podmínky přežití. Nyní by se práce stala virtuální, což ale neznamená, že by měla být méně úmornou. Stačí si vzpomenout na digitální platformu společnosti Amazon s názvem Mechanical Turk (Mechanický Turek). Tato platforma zadává freelancerům drobné digitální úkony, které zatím nedokáže zvládnout umělá inteligence. Freelanceři tak za zlomek minimální mzdy provádějí rutinní operace, které mohou mít negativní dopad na jejich zdraví. Často se totiž musí proklikávat audiovizuálním materiálem a identifikovat násilný obsah. Jsou tak vystaveni tisícům fotografií a videí brutálních útoků a vražd, což u nich vyvolává posttraumatickou stresovou poruchu.
Co bude dál?
To samozřejmě neznamená, že by web 3.0 neměl potenciál pro výraznější sociální změny. Jen se zatím tento potenciál nijak zásadně nenaplňuje, celá tato infrastruktura zatím pouze reprodukuje existující společenské pořádky a uživatelé se musí spokojit pouze s intenzivnější příchutí téhož. Navíc budou pravidla volnotržní soutěže vepsána do samotného prostředí, ve kterém spolu budou uživatelé interagovat. Díky tomu se tak neosobní tržní logika bude jevit jako přirozená součást žité reality, kterou není možné zpochybnit. Trh bude vzduchem, který dýcháme. Kapitalistický realismus jak z nejhorší noční můry Marka Fischera.
Budoucí vývoj kryptoměn a dalších platforem tak sice zůstává otevřenou otázkou, ale už nyní jsou jasně pozorovatelné tendence cílící na udržení a upevnění statu quo. Socio-ekonomické poměry pozdního kapitalismu jsou přetaveny do digitálního kódu, aby se tak snížila možnost politického vyjednávání o možných podobách společnosti. Tento seriál se proto pokusil na dílčí problémy poukázat a poskytnout alespoň základní kontextualizaci toho, že kryptoměny ani blockchain zatím nepřináší nová řešení starých problémů. Slovy Bertolta Brechta: „Stál jsem na pahorku, když v tom jsem spatřil, jak se blíží Staré, ale přicházelo jakožto Nové.“
Autor je ekonomický antropolog. Působí jako doktorand na FSV UK.
Text je součástí projektu Boom kryptoměn a proces digitalizace peněz, který vznikl za podpory české pobočky nadace Rosa Luxemburg Stiftung.
