Foto George Iulian Zamfir
Politické směřování rumunského města Kluž je výrazně ovlivněné snahou získat si mezinárodní uznání. V roce 2015 se Kluž stala Evropským hlavním městem mládeže, o rok později postoupilo do finále soutěže o Evropské hlavní město kultury. Roku 2020 starosta oznámil, že se Kluž „opět vyšvihla na špičku“, když byla vybrána mezi šest nejinovativnějších měst Evropské unie. Nebylo to velké překvapení vzhledem k tomu, že je vychvalována jako „Silicon Valley východní Evropy“. Město kromě toho zvítězilo i v domácí urbanistické soutěži poté, co se o něm Světová banka v roce 2017 vyjádřila jako o jednom z „magnetických měst“ – jedné z lokalit, kam se lidé v rámci země nejvíce stěhují. S řadou zvučných ocenění hraje dnešní Kluž vysokou ligu, což přispívá i k prudkému růstu cen nemovitostí. Už několik let zde cena za metr čtvereční bytu překonává i hlavní město Bukurešť. A někteří neváhají argumentovat, že o to přeci jde.
Neúprosné procesy westernizace, které tvoří jádro rumunské politiky rozvoje měst, nejsou založené na snaze dohnat francouzská či německá města v oblasti sociální politiky. Spíše jde o snahu vytvořit konkurenční prostředí, v němž se oslavují ta města, jimž se povede přilákat zahraniční soukromé investory i za cenu toho, že osekají sociální opatření. Okouzlení představami Západu původně vzniklo v reakci na zavržení někdejšího socialistického režimu a potažmo i většiny s ním spojovaných oblastí sociální politiky. Z žebříčků vychází Kluž jako heterotopie, jako náš vlastní „ostrůvek západnosti“, vystupující z postkomunistického bahna. V praxi ale přibližování se Západu znamená rozsáhlou komodifikaci městského prostoru a městského života.
Oblast bydlení se přitom rozvíjí v souladu s nedávným globálním děním, a od dob finanční krize to platí dvojnásob. Propojování prosperujícího a nesmírně ziskového realitního byznysu s obecně podporovaným paradigmatem evropskosti umožňuje odvádět pozornost od společenské nespokojenosti s bytovou problematikou. Čím dražší bydlení v Kluži je, tím víc ocenění město získává. Nabízí se otázka, jestli se to vyplatí.
Chytré asociální město
Město neustále hledá nové koncepty, které by určily směr rozvoje. Do politické mluvy, strategických dokumentů i přijímaných opatření se postupně probojovalo sousloví „chytré město“. S velkou slávou byla v roce 2020 v Kluži představena první chytrá ulice, která se pyšní čidly na zavlažování zeleně, nabíječkami pro elektromobily, bezplatnou wifi a USB zásuvkami. Nehodlám brojit proti technologickému pokroku, je však potřeba poukázat na to, jak se tatáž politická reprezentace staví k výdajům na sociální oblast, například na bydlení. Tato vize chytrého města znamená proměnu v technopolis a odsunutí principů sociální spravedlnosti, jako by spravedlnost představoval technický pokrok sám o sobě. Koncept chytrého města nemá obecně platnou definici, co má vlastně zahrnovat – a lze říct, že právě tato neuchopitelná, přízračná podoba mu paradoxně dodává u politiků na přitažlivosti.
Kluž si osvojila urbánní marketingový diskurz, který umožňuje hladce realizovat a odůvodnit vystěhovávání.
Nápadně to připomíná, jak se v devadesátých letech poukazovalo na principy „good governance“, tedy dobrého vládnutí. Dnes vyvstávají „chytrá města“ v kontrastu proti těm ostatním, hloupým. Neutuchající potřeba prezentovat společenskou organizaci a hodnotu na základě principů jako „chytré město“ a „dobré vládnutí“ poukazuje na to, že politická debata je u konce: uplatňování těchto hodnocení v situaci, kdy je třeba se vyslovit k ohromujícím nespravedlnostem, opět zavání pokusem vyloučit ze hry levicová řešení.
Podobně jako v případě konkurenčního prostředí, založeného na importovaných západních konceptech, se přitom i u chytrého města objevují rozpory: čím více je města integrují do svých strategií, tím rychleji tyto vize ztrácejí jasné obrysy. Ve výsledku je chytré město především marketingovou strategií. Jako značka se má zejména pojit s konkurenční výhodou, ale ta se při šíření do dalších měst rozplývá a pro investory i přicházející elity se chytré město stává nepřesvědčivým poselstvím. Marketingová praxe hlásá, že k odlišení značky od konkurence je nutný co největší kontrast, a proto se komunální diskurz poslední dobou přesouvá od chytrého města k novým trendům: „inovaci“ a „kvalitě života“.
Když tedy panuje tak silný tlak na pozápadňování, proč se do současných vizí měst nedostávají takové trendy západních měst jako silnější principy přerozdělování, například formou podpory sociálního bydlení? Obvyklá odpověď zněla, že kvůli komunistickému odkazu lze uplatnit jen některé stránky západního projektu, zejména produkci kapitálu a prohloubení vykořisťování v práci. Záležitosti jako přerozdělení byly napřed odsouvány a následně nahrazeny principem zásluhovosti. Meritokracie v klužském podání pak vypadá následovně: Jste ochotní a schopní nést na svých bedrech budování technokapitalistické utopie? Pokud ano, potom vítejte na palubě.
Vylučování Romů jako předpoklad pozápadnění
Pozvánka k budování městské utopie ovšem nesměřuje k romskému obyvatelstvu. Ba naopak, vystěhovávání Romů jako by bylo předpokladem evropského projektu. V tomto směru Kluž možná evropská města připomíná, byť není jasné, zda jde o strategii přenesenou ze Západu na Východ, nebo opačným směrem. V každém případě staví na institucionálním rasismu, který se na území Rumunska uplatňoval už od středověku. Vyhánění Romů z center měst představuje jeden z hlavních rysů rumunské politiky po roce 1989 a částečně se překrývá s antikomunistickými postupy, neboť mnoho Romů bylo za státního socialismu ubytováno ve znárodněných budovách, které se po pádu režimu restituovaly (a dodnes restituují). Jejich vyklizení bylo vnímáno jako nezbytná oběť, která zajistí rychlejší přechod země k západnímu kapitalismu. Romové žijící v kdysi znárodněných budovách představovali podle mnoha lidí překážku pro nastolení volného trhu s bydlením.
Zdůrazňování jinakosti Romů, které pomáhá ospravedlnit jejich vystěhovávání, se v uplynulých třech desetiletích stalo nejen národním sportem politické reprezentace, ale očekává se i od významné části neziskového sektoru. Ke konstruování jinakosti se využívá tíživé situace romského obyvatelstva – ta bývá vydávána za katastrofu, která plyne z jejich přirozenosti a neobejde se bez dobročinnosti. Proto řadě politiků více vyhovují takové projekty občanského sektoru, které provizorně napravují dílčí problémy, místo aby se do veřejných rozpočtů zavedla systémová opatření. V Kluži opakovaně dochází k tomu, že tamní dobročinné organizace z veřejných financí provádějí projekty sociální inkluze a následně z nich sociální odbor udělá službu pro nově vystěhované lidi.
Velmi výstižná je kandidatura města na titul Evropské hlavní město kultury 2021 (EHMK) představená před pěti lety. Ta prezentovala město jako federaci různých komunit, které by se sjednotily pod zastřešujícím principem EHMK. Romové vystěhovaní z centra do lokality Pata Rât poblíž městské skládky, která je s více než 1500 obyvateli největším ghettem tohoto typu v Evropě, se v přihlášce dočkali zvláštní pozornosti, co se týče kultury – zjevná sociální nespravedlnost však zůstala bez povšimnutí. Romové z Pata Rât byli přizváni, aby se ve vybraných prostorech v centru sdružovali a představovali svou kulturu, dále byli pozváni k debatám o „institucionálních vztazích“ a k uspořádání pochodu proti strukturálnímu rasismu. To vše by byly vítané aktivity, ale nijak nepoukazují na příčiny dnešní zoufalé situace – jako by systémové násilí nemělo žádné viníky a byl to jen ošklivý sen, ze kterého se všichni mohou probudit.
Naštěstí je historie těchto komunit zdokumentovaná a pro klužské aktivistické hnutí za práva na bydlení je jedním ze zásadních témat. Po hromadném vystěhování 76 romských rodin v roce 2010 přišla vlna hlasitého nesouhlasu a následně se aktivisté a aktivistky začali intenzivněji organizovat. Skupina Căși sociale ACUM! (Sociální bydlení TEĎ!), kterou tvoří Romové, etničtí Maďaři i Rumuni, začala dokumentovat dřívější vystěhovávání, bránit dalším případům, monitorovat politiku bydlení a rozvoje města a také navrhovat opatření ke zlepšení přístupu k bydlení a rozšíření obecního bytového fondu.
V oblasti sociálního bydlení jsme zaznamenali trendy, které se v různých podobách objevovaly i jinde v Evropě. V době hospodářské krize v roce 2008 se postupně začala zpřísňovat pravidla a ukončovalo se automatické prodlužování přihlášek. Nově se musela přihláška vyplnit podle komplikovaných třináctistránkových pravidel. Kvůli byrokratické bariéře se počet registrací prudce snížil a zdánlivý pokles poptávky přišel velmi vhod politickému vedení, které usilovalo o osekání veřejných výdajů. V letech 2015 až 2020 se sice město těšilo hospodářsky nejúspěšnějšímu období od dob socialistické industrializace, ale nebyly postaveny žádné nové obecní byty. V roce 2021 byla po dlouhých průtazích dokončena jediná budova s dvanácti obecními byty.
Vystěhovávání – základ realitního developmentu
Brzy se ukázalo, že masové vystěhovávání představuje základní kámen realitního byznysu. Realitní boom po finanční krizi hbitě schlamstnul pozemky i budovy, které se po vystěhováních uvolnily. Tento přístup zjevně dominoval u všech garnitur uplynulých třiceti let – přestože funkční období starostů Gheorgheho Funara a Emila Boca se popisuje jako výrazně odlišné, k vystěhovávání docházelo i za jejich vlády. Hned na začátku devadesátých let bylo vedením města naplánováno přibližně 800 vystěhování z veřejně vlastněných budov a realizována byla zhruba polovina z nich.
Jak dokládají zjištění médií a aktivistů, pozdější nucená vystěhování byla cíleně orientovaná na Romy. Po hromadném vystěhování 76 romských rodin (asi 350 lidí) z ulice Coastei v roce 2010 a po návazných protestech radnice zpomalila a vystěhování zaměřila na jednotlivé byty, zejména ze staršího fondu. Legislativní změny z roku 2013 obcím usnadnily provádění vystěhování dle zákona. Docházelo k dalším případům, byť na některé z nich aktivisté reagovali hlasitými protesty.
Vystěhovávání Romů z centra po roce 1990 v mnoha případech vedlo k jejich vypuzení na periferii poblíž skládek a během devadesátých let se rozrostly komunity v oblasti Pata Rât. Přestože jde o velmi nuznou oblast, ani zde nejsou lidé před vystěhováním zcela v bezpečí, neboť v sousedství vzniká obrovský rezidenční komplex Transilvania Smart City. Ten po dokončení nabídne deset tisíc nových luxusních bytů, pro jejichž obyvatele se mimo jiné bude zajišťovat přeprava zásilek pomocí dronů nebo vyjížďky na gondolách. Areál se nachází pouhých pět set metrů od domovů vystěhovaných romských domácností a na základě podobných zkušeností z jiných měst lze očekávat, že rezidenti budou na radnici tlačit, aby Romy vystěhovala jinam.
Při nucených vystěhováních – obvykle z budov ve veřejném vlastnictví – běžně zasahuje policie. Město tak dává najevo, že bližší než sociální bydlení je mu ochrana trhu, a s chudými obyvateli jedná spíše jako se zločinci. Zatímco developeři v některých případech stavějí bez potřebných povolení nebo různými triky obcházejí pravidla, aby získali jedno podlaží navíc, na lidi využívající sociální bydlení se shovívavost úřadů prakticky nevztahuje, pokud se například zpozdí s placením nájmu, poplatků za služby nebo drtivých penále za prodlení.
Antirasistické hnutí proti nespravedlnostem v bydlení
Náš kolektiv Sociální bydlení TEĎ! se postupně začal věnovat i celostátní a mezinárodní perspektivě. V roce 2017 jsme stáli u založení sítě Blocul pentru locuire (Blok pro bydlení), která propojuje aktivistické skupiny z Bukurešti, Kluže a Temešváru. Společně se nám daří vykreslovat širší kontext příčin nespravedlnosti v bydlení, a nabourávat tak narativ, že jde jen o místní a výjimečné případy. Spolupracujeme na projektech, v jejichž rámci odhalujeme historii nucených vystěhování v Rumunsku, připravili jsme návod, jak se vyhnout vystěhování, a navázali jsme kontakty s odbory. V roce 2020 jsme aktualizovali naši osvětovou kampaň „Sociální bydlení už za dva roky, ne za dvacet let“ a uzpůsobili ji aktuálním problémům, které přinesla pandemie.
Od roku 2017 jsme součástí Evropské akční koalice za právo na bydlení a na město (EAC). Ta nám pomáhá s širším náhledem na krizi bydlení z perspektivy různorodých evropských zkušeností. Současně nám podobně jako řadě dalších slouží jako platforma k vytváření kontranarativu, jímž můžeme poukazovat na místní aktéry, kteří se pokoušejí ospravedlňovat vystěhovávání pod záminkou, že se přibližujeme Evropě. Jak ukazují zkušenosti z celého světa, na této nespravedlnosti nic „přirozeně evropského“ není.
Naše aktivistické snažení vychází z různých taktik. Poté, co jsme stovce rodin pomohli podat přihlášky k bydlení, jsme vyhráli soud s městskou radou, protože se nám povedlo dokázat, že pravidla přidělování sociálního bydlení byla diskriminující a rasistická. Když se dozvíme o plánovaném vystěhování, spojíme se s dotyčnou rodinou a snažíme se zařídit odklad rozhodnutí nebo alternativní řešení. Další taktikou je spolupráce s právníky, kteří vystěhování napadají u domácích i mezinárodních soudů. Dlouhodobě na tuto problematiku upozorňujeme média pořádáním kulatých stolů, výstav, pochodů nebo akcí během samotného procesu vystěhování. Od roku 2017 vydáváme každoročně tři až čtyři čísla časopisu Cărămida (Cihla). Vystupujeme proti elitářskému pojetí občanské participace a konfrontujeme starostu a radní během jednání.
Akce za právo na bydlení jsou bojem proti modelu rozvoje měst, který stojí na mnoha způsobech vypuzování lidí a popírání jejich důstojnosti. Bojujeme proti kulturalizované formě sociální stratifikace, nikdy nejde jen o odtržený příběh jedné rodiny a jejího domova. Stojí před námi širší úkoly společenské transformace. Bereme na vědomí koncepty, které obce při proměnách měst uplatňují (jako chytré město, zvyšování odolnosti, revitalizace nebo placemaking), a máme na paměti, že jsou výrazně politicky motivované. Příklady v tomto článku ukazují, že Kluž si osvojila urbánní marketingový diskurz, který umožňuje hladce realizovat a odůvodnit vystěhovávání. Upozorňujeme na to, že pod povrchem lákavě znějících trendů se skrývá sociální a rasová nespravedlnost a že prudce zdražující se trh s nemovitostmi slouží akumulaci zisku a poškozuje pracující – ať mzdu pobírají, nebo nepobírají. Čím víc o těchto tématech diskutujeme na mezinárodní úrovni, tím jasnější základy pro společnou akci máme. Na krizi bydlení pod záminkou „poevropšťování“ chceme reagovat tím, že posílíme místní i širší solidaritu a nespravedlnosti se postavíme společně.
Autor je sociolog a člen aktivistické skupiny Căși sociale ACUM! (Sociální bydlení TEĎ!) v Kluži.
Z angličtiny přeložila Petra Jelínková. Anglickou verzi textu Countering housing dispossession in Cluj, the Silicon Valley of Eastern Europe najdete na stránkách časopisu LeftEast.
Článek je součástí vícejazyčné série ELMO o hnutích za bydlení ve střední a východní Evropě, která se staví proti neoliberálním proměnám měst.