Foto Max Goessler, pixabay
Jakým způsobem se fosilní korporace vyrovnávají s faktem, že jsou zisky z jejich podnikání neslučitelné s úspěšným zvládnutím klimatické krize? Zatímco v minulosti se podílely především na financování masivních dezinformačních kampaní, v posledních letech se snaží veřejnost přesvědčovat o záměrech postupně proměnit svůj byznys na udržitelný model: budou více investovat do obnovitelných zdrojů a plnit rozličné cíle nezbytné pro dosažení klimatické neutrality.
Ukazuje se tím mimo jiné i to, že klimatická politika nemůže spočívat ve spolupráci s fosilním průmyslem na jeho transformaci – musí jít zkrátka proti němu: proti jeho ziskům, zájmům, lobbingu a penězům.Foto Max Goessler. Zdroj Pixabay.com.
Jak se to ale s jejich sliby má ve skutečnosti? Poslední analýza, která je dílem mezinárodního týmu investigativních novinářů, akademiků a vedoucích think-tanků, poskytuje nepřekvapivou odpověď: skromné investice do obnovitelných zdrojů jsou jen fíkovým listem pro masivní investice do rozvoje nových fosilních projektů. Jejich realizace je přitom neslučitelná s udržením stabilního klimatu a splněním závazků plynoucích z Pařížské dohody. Nejen to – plánovaná expanze investic do nových fosilních projektů počítá s jejich vysokou výdělečností, která bude vyžadovat nečinnost světových vlád a veřejnosti.
Z analýzy vyplývá, že aktuálně plánovaná expanze fosilního průmyslu má ve výsledku vyprodukovat ekvivalent deseti let emisí CO2 Číny. V rámci této investigativní práce se podařilo identifikovat celkem 195 „uhlíkových bomb“, tedy velkých ropných a plynových projektů, které během své existence vyprodukují více než miliardu tun emisí CO2, což je ekvivalent 18 let stávajících globálních emisí CO2. Kolem 60 procent těchto projektů je už spuštěných a pomalu tak odpočítávají čas, který je lidské civilizaci ještě vymezen.
Největší ropné společnosti plánují vynakládat 103 milionů dolarů každý den na vytěžování nových nalezišť ropy a zemního plynu, které nelze spalovat bez toho, že bychom překročili limit globálního oteplování pod 2 °C. Ale to budou určitě fosilní projekty v Asii, Rusku a na Blízkém východě, řekneme si, nicméně není tomu tak. Spojené státy americké, Kanada a Austrálie patří mezi země s vůbec nejrozsáhlejšími plány fosilní expanze a největším počtem „uhlíkových bomb“.
Je tedy stále jasnější, že přechod na bezuhlíkovou ekonomiku, slučitelnou s pokračováním existence biosféry, relativně stabilním klimatem a také organizované lidské společnosti, se nebude dít ve spolupráci s fosilním průmyslem.
Může to vypadat jako banální zjištění, ale není vůbec od věci mít to černé na bílém: navzdory oficiálním deklaracím nemá fosilní průmysl zájem transformovat svůj byznys-model na něco jiného, udržitelného. Ačkoliv si je dokonale vědom dopadů svého jednání, pokračuje v něm i nadále, a nejeví žádné známky vůle na tom cokoli měnit. Bude zkrátka dobývat své fosilní zisky, dokud to jen lze, a snažit se urvat si ze společného koláče co nejvíc bude možné. Ukazuje se tím mimo jiné i to, že klimatická politika nemůže spočívat ve spolupráci s fosilním průmyslem na jeho transformaci – musí jít zkrátka proti němu: proti jeho ziskům, zájmům, lobbingu a penězům.
Fosilní průmysl není jen další ekonomický sektor, jenž bychom pomocí regulací, investičních pobídek nebo subvencí měli jako společnost motivovat k tomu, aby se proměnil v cosi udržitelného. Ne, je to skutečný politický nepřítel, kterého je nezbytné porazit, a to nikoli kompromisně, ale zcela. To, co páchá, můžeme bez okolků označit za „biocidu“, tedy vědomý zločin na životě samotném, a to s nízkými pohnutkami krátkodobých zisků. Realistická klimatická politika znamená kompletní demontáž fosilního průmyslu a odsouzení jeho hlavních představitelů, tedy strůjců planetární biocidy – toho vůbec nejhoršího zločinu v dějinách.