Foto Kate Bush, CC BY-NC-SA 2.0
Když se dnes některá píseň z minulosti objeví v hitparádách, může za to obvykle TikTok nebo jiné sociální sítě. Klasika Running Up That Hill z alba Hounds of Love od Kate Bush se v polovině června podívala na číslo jedna britského žebříčku neuvěřitelných třicet sedm let od vydání. Místo memů je za tím ale seriál Stranger Things, v jehož čtvrté sérii hraje píseň zásadní roli. Poslech songu zachrání hrdinku Max ze spárů démona Vecny a vytáhne ji ze „světa naruby“. Poselstvím série je, jak připomíná Miloš, že hudba je „bytostně lidskou záležitostí“. A přirovnáním k hudbě, která zachraňuje, když všechny ostatní prostředky selhaly, se dá docela dobře vysvětlit i návrat Running Up That Hill do hitparád. Možná současná generace píseň prostě přijala za svou, protože v době nekončící krize, války a pandemie žádnou jinou záchrannou síť populární hudba nenabízí.
„Čekali jsme, že pop se po melancholických letech vrátí k optimismu, ale nic takového se zatím nestalo,“ říká Jiří, který tvrdí, že posluchači možná v Running Up That Hill hledají tolik potřebnou naději. Pozastavuje se ale také nad publicistickými texty v domácích kulturních rubrikách: některé z nich se mladé generaci snaží s paternalistickým tónem vysvětlit, kdo byla Kate Bush a proč je zásadní postavou popkulturních dějin. Tou sice zpěvačka opravdu je, ale dnešní generace podle Jiřího poslouchá často hudbu spíše pocitově a kulturní kontext čtyři dekády staré písně ji nejspíš až tak nezajímá. Posádka Soundsystému se nicméně shodla na tom, že vrátit se k raným deskám dnes třiašedesátileté Kate Bush rozhodně není špatný nápad.
Miloš pak připomíná, že Bush měla vždy blízko k hororu, a také proto použití její písně v Stranger Things dává smysl. Vždyť na albu Lionheart z roku 1978 pojmenovala jednu skladbu po britském filmovém studiu Hammer Horror, které vyprodukovalo Draculu nebo Frankensteina. Ševelení čarodějnice v její snad nejděsivější písni Waking the Witch (z alba Hounds of Love z roku 1985) pak vzdáleně připomíná démona Vecnu z aktuální série Strange Things.
Deskou měsíce je tentokrát Big Time, šestá studiová deska americké písničkářky Angel Olsen. Ta na své novince vypráví příběh svého coming outu i zármutku po smrti adoptivních rodičů, ale kdo by na Big Time čekal zjitřené emoce, bude spíše zklamaný. V žánru country, k němuž se Olsen s novým materiálem uchýlila, se s nimi nakládá obezřetněji než v popovém mainstreamu – méně okázale a někdy i efektivněji. Kdo bude mít s písněmi trpělivost, tomu otevřou cestu do emoční hloubky.
„Na té poslední desce je Angel Olsen jiná než dříve, má jiný výraz, je vyklidněná, není tak rozervaná a rozháraná,“ vysvětluje Michaela Peštová, kterou můžete znát z Aktuálně.cz, ČTart nebo Alarmu. Dále z desky vypichuje podvratný způsob, jakým si zpěvačka hraje s genderovými rolemi: „Zpěvačka si country přivlastňuje a hraje si s genderovými rolemi. Úšklebek v jejím projevu dává najevo, že se Olsen posmívá tomu, kdo by měl být tou country hvězdou – že to nemusí být jenom ten exhibující chlap.“ Olsen využívá tradiční zvuk country s bohatými aranžemi a nevídanou volností.
Karel pak připomíná článek The Rise of Dissociation Music z webu Pitchfork, v němž publicista Jayson Greene popisuje aktuální trend hudebníků a hudebnic, kteří ve světě plném křiku a nervozity volí ve svém projevu spíše tlumenější emoce, odstup a klid. Nová deska Angel Olsen je právě taková.
Proč Karla tak provokuje zvuk steel kytar nebo takzvaných havajek, které se využívají v country? Nakládá Angel Olsen s tradičním country žánrem skutečně podvratně? Žijeme v navěky zacyklené popkultuře, nebo jen dnešní technologie dovolují vracet písně do oběhu rychleji? Jaké popové plakáty má Míša doma v obýváku? Pusťte si nový díl diskusního podcastu o hudbě Soundsystém.
Pokud chcete držet krok se Soundsystémem a poslechnout si hudbu, o které je řeč, sledujte kurátorovaný playlist na Spotify.