Foto David Sedlecký, CC BY-SA 4.0
Pravice vždy lačná škrtat ve veřejných výdajích a ve jménu společného dobra nechávat více peněz těm, kteří jich mají nejvíc, má na těžká období jednu oblíbenou metaforu, takřka podobenství. Podobenství o rodině v těžkých časech, která musí šetřit, když jde do tuhého. Obvykle je to něco ve smyslu, že „taky si nebudete půjčovat na dovolenou, když máte málo peněz,“ a pak něco rozumu o tom, že „vždy můžete utratit jen tolik, kolik vyděláte.“ Metafora je to lákavá, stejně jako pitomá.
Pokud by SPOLU bylo rodina, otec Petr Fiala by mluvil o principech a nabádal by rodinné příslušníky, ať si navzájem nezávidí, dcera Pekarová by chtěla navzdory šestnáctiprocentní inflaci prodat garáž, ve které jinak parkuje bratranec Marian svůj traktor.
Státní rozpočet není rodinný rozpočet a hlavně, většinou se u této prosté prostopravdy ignoruje skutečnost, že málokterá rodina by akceptovala, že jeden její člen má všechno, na co si vzpomene, a několik dalších nemá dost peněz ani na jídlo. V pravicovém narativu by každopádně nikdo nemohl trestat nejúspěšnějšího člena rodiny za jeho úspěch a nutit ho k většímu příspěvku do společné kasy. Místo toho by si třeba každý člen velké pravicové rodiny musel pořídit svůj vlastní toaletní papír, který by se vyškrtnul ze společných výdajů domácnosti, a taky by každý měl svůj vlastní balíček kafe. Mantra šetření se nikdy nedotkne těch, kteří peníze mají, ale vždy jen těch druhých. Přesto se dají věci dělat ještě hůř a člověku je skoro líto, že se pravice podobenstvím o rodině sama neřídí.
Předsednictvo koaliční TOP 09 schválilo usnesení o snížení deficitu státního rozpočtu. Mimo jiné navrhují, aby se rozprodala část státního majetku včetně toho nemovitého. „Měly by být vážně posouzeny i kroky typu prodeje majetku státu, který není podstatný pro vykonávání jeho hlavních funkcí. Týká se to jak snížení objemu nemovitého majetku, tak firem ve výhradním, nebo částečném vlastnictví státu,“ stojí mimo jiné v usnesení. Geniální. Peníze ztrácí hodnotu každý měsíc, a tak se budou prodávat státní domy a firmy.
Pokud by SPOLU bylo rodina, otec Petr Fiala by mluvil o principech a nabádal by rodinné příslušníky, ať si navzájem nezávidí, dcera Pekarová by chtěla navzdory šestnáctiprocentní inflaci prodat garáž, ve které jinak parkuje bratranec Marian svůj traktor. Pokud by Marian souhlasil, prodala by i jeho políčko a pluh, protože – i když něco vydělávají – zemědělství nepatří k hlavním cílům rodiny SPOLU. Strýček Baxa by ještě rád souhlasil s tím, že housle a výtvarka pro děti můžou být oželeny a děti se toho o životě naučí víc, když si budou hrát na parkovišti. Bratranec Marian už před časem snížil plat paní, která se stará o babičku s dědou, a doufá, že paní přijde i na podzim, až dojdou peníze. Když nepřijde, tak nevadí, pravicoví staroušci nechtějí zadlužovat budoucí generace. Příbuzný žijící v Monaku od rodiny SPOLU prý všechno rád výhodně koupí. Chtít po něm, aby přispěl do společné kasy jen tak, by ale bylo proti hodnotám této rodiny. (Ano, stát skutečně není rodina.)
Vláda na potřebné myslí jinak. „250 tisíc rodičů malých dětí, studentů nebo seniorů nemohou pracovat,“ pojmenovává Pekarová Adamová problémy této země na svém facebookovém účtu. Řešení pro staroušky je na světě – práce. Vláda schválila pobídky pro podnikatele, kteří budou zaměstnávat lidi na částečný úvazek. Po tomto opatření, které má pomoci zejména slaďování soukromého a pracovního života pečujících rodičů malých dětí, volá celá řada odborníků. Daňové pobídky k většímu využívání částečných úvazků zcela jistě můžou přispět. V situaci, kdy ale vláda reaguje na krizi stoickým klidem, zmrazuje růst platů ve státním sektoru a jen zpovzdálí sleduje překotný růst cen klíčových komodit, zní naříkání o tom, že senioři nemůžou pracovat, jako pravá lekce kapitalistického realismu. Pro spoustu pečujících rodičů (v drtivé většině žen) pochopitelně je slaďování péče a práce vítanou příležitostí, jak nevypadnout z nastartované kariéry, stejně jako řada seniorů jistě uvítá možnost nějaký čas ještě chodit do práce a nesedět jen doma. Realita řady lidí je ale mnohem krušnější a práce seniorů, matek malých dětí nebo studentů je motivovaná čistě zájmem neumřít hlady. Vydávat to za pokrok v době, kdy vláda naprosto nemá zájem na zvyšování mezd a nepřímo obviňuje nízkopříjmové domácnosti z roztáčení inflační spirály, je přinejlepším pokrytecké. Ale i špatně placenou prací se dá uživit. Když na zaplacení účtů nestačí jedna, pomůže druhá, případně třetí. A bratranec Marian se postará, aby bylo jasné, že je v rodině jen jeden tatínek a jedna maminka, a seděla tak čísla aspoň v této oblasti. Když už to nebude v rodinném rozpočtu.
Autor je redaktor Alarmu.