První setkání pražských cohousingů. Foto Jakub Šedý
V roce 2014 jsme v šesti lidech obývali třípokojový byt na pražském Žižkově. Postupně jsme ale přicházeli na to, že tento typ bydlení nám nestačí. Nejen prostorově – začínal nám být úzký i formát běžného spolubydlení. Nechtěli jsme se jen střídat v bytě s cílem ušetřit na nájemném, chtěli jsme se stát záměrnou komunitou, i když jsme zpočátku měli spíš mlhavou představu o tom, co přesně to obnáší.
Jeden z problémů, na který jsme mezi komunitami často naráželi, je dočasnost a nestabilita nájemního bydlení v Česku.
Začali jsme zjišťovat, jak to funguje jinde, a objevili celý oceán možností. Z Rainbow jsme si přivezli zkušenosti s councilovými kruhy a začali jsme je aplikovat každou neděli doma v kuchyni; četli jsme knihy Scotta Pecka a Diane Leafe Christian; pátrali po komunitách v zahraničí; chodili na kurzy nenásilné komunikace; zajímali se o německou síť cohousingových domů Mietshäuser Syndikat. Nové směřování pár lidí odradilo, ale mnohem víc jich přitáhlo.
Pronajali jsme si společně celý dům, dali si jméno Kočka v tašce, začali pořádat koncerty a akce pro veřejnost, poznali sousedy a stali se odběrným místem biozeleniny. Ustálili jsme se v komunikačních nástrojích, rozhodovacích procesech a časem i v hodnotách a vizích. Za osm let existence jsme mnohokrát šlápli vedle, ale hodně jsme se toho naučili – mimo jiné i to, že čas strávený společnými poradami a kruhy se vždycky nakonec vrátí: třeba v podobě hlubších vztahů a schopnosti ustát společné krize.
Věděli jsme, že v Čechách existuje i řada dalších komunit, ale znali jsme více jen ty venkovské. A pak nám napsala skupina kamarádů, že chtějí žít společně v Praze – jako komunita. Ptali se, jestli jim můžeme poradit jak na to. Tak jsme je pozvali domů na večeři, ze které se stal večer nabitý sdílením komunitních dovedností. Teď už jako Pražský kmen fungují dva roky. Zůstali jsme dál v kontaktu a navzájem se podporovali, což se osvědčilo. A pak nás společně napadlo přizvat další a vytvořit tak podpůrnou síť městských komunit.
Ale až budete mít děti, tak se přestěhujete, ne?
V páteční podvečer se dveře do garáže branické komunitní vily netrhnou. V prostoru tzv. „klubu“ začínají první Cohousing Talks. Na celovíkendový program se přihlásilo dvacet pět lidí. Je nás tu devět pražských a přípražských komunit. Každá má svůj specifický příběh vzniku a často i odlišné motivace, ale jak zjišťujeme, všichni řešíme podobná témata: vnitřní komunikaci, finance, příchody a odchody lidí, společné nakupování, péči o sdílený prostor či vztahy.
A také děti. Ze svého okolí často slýcháme: „Až budeš mít rodinu, tak se odstěhuješ, ne?“ Ale děti žijí skoro v každé komunitě, která se setkání účastnila, a dvě z nich jsou na rodinném životě přímo postavené. Honza z Dobro-družného cohousingu popisuje, jak je jejich dům v Dobřichovicích rozdělený: každá rodina obývá jedno ze tří pater a děti tráví společně čas doma i na zahradě. V suterénu, kde mají společné prostory, navíc momentálně bydlí další rodina z Ukrajiny a ukrajinské děti tráví hodně času hrami s ostatními dětmi z domu.
Jiřka z komunity v Tuchoměřicích zdůrazňuje, že přínos života v komunitě je zásadní právě pro rodiče s dětmi. Hlavní plus představuje sociální kontakt: rodiče ani děti nejsou zavřeni sami v bytě mezi čtyřmi stěnami, ale mají kolem sebe další lidi. Zároveň mezi obyvateli funguje i vzájemná pomoc. Například, než začaly děti chodit do školy, každý den se u nich střídal jeden dospělý na společnou dopolední školku, někdo další uvařil oběd a ostatní rodiče mohli pracovat. V Tuchoměřicích mají také speciální „dětské kruhy“, kde se společně s dospělými baví o svých emocích, vztazích, problémech i radostech.
To máte i společný prachy, jo?
Jeden z problémů, na který jsme mezi komunitami často naráželi, je dočasnost a nestabilita nájemního bydlení v Česku. Řada komunit existuje rok až dva a pak se rozpadnou, protože majitel nemovitosti ukončí nájemní smlouvu často uzavřenou jen na rok. Najít nové místo může být velký problém a komunita toto období nemusí ustát. Energii, kterou by mohla dát dovnitř, musí navíc vynaložit na další stěhování.
Svoje o tom ví i Pražský kmen, který hostí první Cohousing Talks. Vznikl jako parta kamarádů, kteří si spolu chtěli koupit dům, ale zjistili, že je to prozatím nad jejich síly. Rozhodli se, že společné bydlení vyzkouší nejdříve v pronájmu. Po dlouhém hledání našli vilu v Dejvicích, která ale po roce a půl šla do demolice, a majitelka na místě začala stavět zcela nový objekt. Turbulentní období nakonec ustáli a našli vilu v Braníku, původně inzerovanou jako kancelářské prostory. Tu trochu zrekonstruovali a rozrostli se na třináct členek a členů, jedno dítě a psa. Nyní to vypadá, že v ní budou bydlet necelé tři roky, ale jak to s nimi bude dál, nevědí. Podobnou zkušenost má i Adam z komunity Strážní andělé, který si s partou lidí pronajímá starší domeček na Žižkově. Majitel se chystá budovu zbourat, a tak jim bydlení po dvou letech končí. Kam půjdou dál, neví, ale Adam by rád bydlel v komunitě dál.
Důraz na jiný přístup k vlastnictví přinesly na Cohousing Talks Sdílené domy, síť solidárního bydlení. Vy řešíte koncerty a výchovu dětí, my řešíme stanovy a finance, zahájila Katka svoji prezentaci. Zdůraznila, že členové a členky spolu zatím nežijí (přestože jejich projekt trvá už od roku 2014), ale po téměř deseti letech úsilí a shánění financování se jim jako družstvu podařilo koupit dům na Břevnově. Družstvo pojmenovali První vlaštovka. Dům patří družstvu hlavně proto, aby se držela stabilní cena nájmu. Soukromý majitel chce samozřejmě vydělat na nájmu své nemovitosti tolik peněz, kolik dle vývoje cen na trhu může. Pokud ale dům patří družstvu, lze držet cenu nájmu stabilní nezávisle na trhu.
To stejně nemá budoucnost
Společných témat, o kterých bychom se rádi bavili podrobně, jsme během víkendu otevřeli mnoho. Od nástrojů pro komunikaci uvnitř komunity (jako jsou třeba kruhy, provozní srazy nebo pracovní skupiny), přes nábor a integraci nových členů, vztah nováčků a „stařešinů”, společné finance, digitální nástroje až po partnerské vztahy uvnitř komunit. Některým tématům jsme věnovali společné diskuse a programy, některá se zjevovala během jiných aktivit. Proběhla Pecha Kucha, pověsili jsme plakáty představující komunity nebo se saunovali a zpívali u ohně.
Poslední programový blok byl věnován pohledu do budoucnosti. Co bude dál? Vznikne společná platforma? Chceme se dál potkávat? Nejprve se každý sám za sebe zasnil. Volné psaní začalo slovy: „Až se tady sejdeme v roce 2025…“
„…společně pracujeme i slavíme a taky máme dost času každý pro sebe. Nejstarší děti procházejí pubertou a my to s pomocí komunity a vína zvládáme…“
„…skupujeme staré krásné vily se zahradami. Máme kapacitu být inkluzivní a multigenerační. Máme komunitní zahrady, včelíny, školy. Dá se tu v klidu normálně porodit a umřít…“
„…zrovna si vybírám, do které z komunit bych vyrazil na stáž během jara. Zanedlouho se také odehraje další festival pražských komunit plný koncertů, dnů otevřených dveří, workshopů a přednášek…“
„…komunity začínají být brány vážně. Není to už jen něco pro hipíky. Čím dál tím víc se komunity přesouvají z nájmu a nejistoty do trvalejšího vlastnictví, a to díky podpoře města a bank…“
„…je květen. Písečná zrna z modřanské pouště dopadají na náš kompost. Jsem první vzhůru, a tak z ozonizačního zařízení přečerpávám vodu na první ranní kafe. Voda je svedena ze střech přilehlých Kodomků, které se začaly stavět v květnu 2022 během tzv. druhého pražského jara, kdy se v důsledku inflace a cen plynu začali lidé spontánně sdružovat ve společných domácnostech. Prvotně ekonomické důvody daly vyniknout obecnější potřebě druhu homo sapiens sdružovat se v tlupách. Tento trend se až zázračně rychle ujal. Naštěstí již existovala platforma, která poskytovala v těchto turbulentních dobách zkušenostní a metodickou oporu…“
„…komunitní bydlení v posledních třech letech zažilo velký rozmach. Nově vzniklý komunitní dům obývá společenství asi třiceti lidí. Dostali ho k užívání od města výměnou za to, že v něm budou pořádat akce pro veřejnost se zaměřením na vzdělávání v komunitních dovednostech. Jsou zde zástupci mnoha větších i menších komunit z celé republiky. Všichni jsou obzvlášť zvědaví na zástupce komunitního sídliště. Vize jeho obyvatel zahrnuje také energetickou a potravinovou soběstačnost. U východu ze sálu se tlačí novináři, investoři a mecenáši…“
Během čtení se uprostřed kruhu shromažďují papírky, které lidem přišly důležité: pomoc vznikajícím komunitám, sdílení know-how, mezikomunitní stáže, vzájemná facilitace, komunita jako městotvorný prvek, Noc otevřených dveří, komunitní energetika, komunitní škola, spolupráce se zahraničím, společné výjezdy…
Odvážné vize. Ale všichni jsme zajedno: společnou platformu chceme a potřebujeme. Plánujeme nejbližší konkrétní kroky a hned je jasné, že se sejdeme hned v červnu na dalších Cohousing Talks, tentokrát v Kočce v tašce.
Autoři žijí v komunitách.
Bydlíte v komunitě a chcete se přidat na některé z dalších akcí? Napište nám na: [email protected]