Foto Mateusz Morawiecki / Twitter
Reakce na ruskou invazi Ukrajiny v západních zemích přechodně přemostila příkop mezi ideologickými tábory ustavenými v minulém desetiletí rozpadem liberálně-konzervativního konsensu devadesátých let. Ten byl díky zhroucení sovětského bloku podepírán unipolární převahou Západu – vedeného Spojenými státy – nad zbytkem světa.
Pod dvěma odlišnými pojetími mezinárodní politiky se skrývají dvě nesouměřitelné vize lidského světa. Jedna klade jeho těžiště do univerzálního rozumu a hodnot jednotlivců jako příslušníků lidského druhu, druhá do partikulárních příběhů národních kolektivů.
Ve střední Evropě měl tento konsensus kořeny v opozici osmdesátých let, v níž liberální obhájci individuálních lidských práv a konzervativní obhájci středoevropských tradic, kosmopolité i nacionalisté tvořili společnou frontu proti sovětské kontrole našeho regionu. Obě křídla se shodla na heslu „návratu do Evropy“, ve skutečnosti k severoatlantickému Západu, byť první se filozoficky vzato opíralo o osvícensko-univerzalistická („pokrokářská“) a druhé o romanticko-partikularistická („reakční“) východiska. V celkové ideologické konfiguraci devadesátých a nultých let měl ovšem první, globalisticko-liberální, pól převahu nad pólem druhým, národně-konzervativním.
Po vstupu středoevropských zemí do EU v roce 2004 se konsensus začal rozpadat a v minulém desetiletí se již jeho dvě strany postavily proti sobě jako ideologicky nesmiřitelné alternativy. Nejviditelnější to bylo v Maďarsku a Polsku. Naproti tomu v Česku a na Slovensku jejich opozici mírnila, ba přebíjela jiná konfliktní linie. Ta vedla mezi zavedenými politickými stranami, jež řídily transformaci v prvních dvaceti postkomunistických letech, a politickými outsidery, kteří jménem obyčejných občanů napadali jejich neschopnost a zkorumpovanost a slibovali, že do správy věcí veřejných vrátí transparenci, efektivitu a občanské ctnosti. Tuto vzpouru lidu proti elitám – tedy „populismus“ v úzkém a formálním smyslu slova – představovali v minulém desetiletí Andrej Babiš (ve svém prvním období), Ivan Bartoš či Vít Rakušan v Česku a Andrej Kiska, Zuzana Čaputová či Igor Matovič na Slovensku.
Zatímco tito politici – a jejich hnutí – nového typu nechtěli zásadně měnit směr postkomunistické transformace, někteří političtí veteráni devadesátých let jako Jaroslaw Kaczyński, Viktor Orbán, Václav Klaus, Alexandr Vondra nebo Miloš Zeman zvedli populistickou kartu paradoxně ve jménu její radikální kritiky. Dvě křídla středoevropského populismu definovala „lid“ a „elitu“ zásadně odlišným způsobem. Středoví populisté útočili na neschopnou a zkorumpovanou politickou elitu jménem občanských či profesionálních ctností občanského lidu. Pravicoví populisté útočili na liberální elitu, kterou obviňovali ze záporných důsledků postkomunistické transformace, jménem etnického lidu zakořeněného v národních a patriarchálně-náboženských tradicích, které byly ničeny evropskými normami genderové rovnosti a tolerance k sexuálním menšinám a mimoevropským migrantům.
Zatímco občanští populisté Česka a Slovenska se ve své revoltě proti neschopnosti a zkorumpovanosti politického establishmentu pohybovali v rámci liberálně-konzervativního konsensu zděděného z osmdesátých a devadesátých let, národní populisté Maďarska a Polska naopak rozehrávali jeho konzervativní a nacionalistický pól proti pólu liberálnímu a globalistickému (a tedy také proevropskému). Rozpad konsensu devadesátých let ovšem nebyl v minulé dekádě specialitou střední Evropy, ale globálním fenoménem. Symbolizovala ho politická vítězství národně-populistických lídrů a hnutí všude ve světě: od Rodriga Duterteho na Filipínách, Naréndra Módího v Indii či Benjamina Netanjahua v Izraeli přes Kaís Saída v Tunisku, Borise Johnsona v Británii, Mattea Salviniho v Itálii až k Donaldu Trumpovi či Jairu Bolsonarovi v Brazílii.
Od individualistického univerzalismu ke kolektivistickému partikularismu
Celosvětové úspěchy antiglobalistické revolty minulého desetiletí byly umožněny ideologickou a geopolitickou změnou, jež začala být patrná od konce nultých let. Na ideologické rovině ztratila svou samozřejmost představa prvního postkomunistického desetiletí, že spolu s tržními transakcemi se budou všude šířit lidská práva a demokracie, takže se svět stane lidštějším a mírumilovnějším. Arabské jaro roku 2011 se v první chvíli zdálo tuto vizi oživovat, záhy se však ukázalo být její labutí písní. Další událostí roku 2011, která naznačovala konec ideologických iluzí postkomunistické éry, byl nástup Číny do postavení druhé největší ekonomiky světa. Stalo se zřejmým, že rozvoj čínského kapitalismu a jeho zapojení do procesů globalizace nepodlomily diktaturu jedné strany, ale naopak ji posílily a proměnily v nového vyzyvatele Západu. Její vzestup tedy nezpochybnil jen ideologické jistoty devadesátých let, ale také jejich jistoty geopolitické: spolu s oživením velmocenských ambicí Ruska či Turecka signalizoval proměnu unipolarity do bipolarity na rovině planetární a do multipolarity na rovině regionální.
Univerzalistická vize konce dějin zajištěného rozšířením liberálně-demokratických norem do všech koutů světa ztratila svůj mocenský opěrný bod, jímž byla v devadesátých letech globální americká hegemonie. Díky ní měly být USA schopny tyto normy vynucovat a zajišťovat mír v hlavních regionech planety. V situaci globálního kvazimonopolu násilí měly být její intervence spíše asymetrickými policejními zásahy proti „darebáckým“ státům (rogue states) a vůdcům (Miloševićovi v Jugoslávii, Husajnovi v Iráku, Kaddáfímu v Libyi) než symetrickými vojenskými střety mezi státy – tedy válkami v konvenčním slova smyslu.
Ústup americké hegemonie v minulém desetiletí znamenal konec Pax Americana. Jak doložil i ázerbájdžánsko-arménský konflikt na podzim 2020, spolu s velmocenskou pluralitou se v minulém desetiletí vrátilo do regionů i nebezpečí konvenčních válek. Namísto univerzalismu sdílených norem vynucovaných světovým policistou nastoupil partikularismus zájmů národů, které jsou odhodlány je v případě potřeby bránit i silou.
Není divu, že ve změněné atmosféře desátých let začali globalističtí liberálové prohrávat s národními konzervativci. Ideálním úběžníkem jejich vize je totiž věčný mír, jenž nastane tehdy, až se jednotlivci na celém světě nezávisle na své národní příslušnosti shodnou na základních principech řešení sporů. Podle národních konzervativců není taková shoda možná, neboť identitu jednotlivců formují zvláštní tradice jejich národních společenství. Protože jejich kolektivní nároky nelze vždy převést na společný jmenovatel a vyřešit tak jejich spory rozumem, nezbývá než občas nechat rozhodnout sílu. Pod dvěma odlišnými pojetími mezinárodní politiky se skrývají dvě nesouměřitelné vize lidského světa. Jedna klade jeho těžiště do univerzálního rozumu a hodnot jednotlivců jako příslušníků lidského druhu, druhá do partikulárních příběhů národních kolektivů, z nichž se jednotlivci nemohou vyprostit, nechtějí-li se odcizit sami sobě a ztratit tak možnost dát svému životu smysl.
Podle této druhé vize totiž člověk nemůže dosáhnout životního naplnění bez toho, že se podřídí nárokům společenství, do něhož se rodí. Je proto v přirozeném řádu věcí, když je jednou za čas vystavena testu jeho připravenost obětovat svou individuální svobodu, blaho či existenci pro svobodu, blaho či existenci svého národa. Jestliže z liberálně-globalistického hlediska zabraňují války plnému seberozvoji jednotlivce, a proto je třeba je vymýtit, z národně-konzervativního hlediska dávají jeho existenci smysl tím, že ho vytrhávají z narcistní fixace na sebe sama a obnovují v něm smysl pro sociální závazky. V neposlední řadě také udržují maskulinní ctnosti u mužské části populace a femininní ctnosti u části ženské. Jádro těch druhých pojmenoval výborně Napoleon, když se ho paní de Staël zeptala, která byla největší žena v lidských dějinách: „Ta, která porodila největší počet dětí.“
Změna ideologického a geopolitického kontextu poskytla od přelomu nultých a desátých let nacionalistům a konzervativcům všude na světě příležitost, aby přešli do útoku proti globalistům a liberálům. Proti propojování světa či stále užší integraci Evropské unie postavili hodnotu národní suverenity. Proti důsledné aplikaci lidských práv na ženy a příslušníky etnických, náboženských či sexuálních menšin hájili patriarchální rodinu a kulturní a heterosexuální většinu svých národů. Namísto globální mobility a (s ní spjatého) nekonečného rozvoje jednotlivce dali jeho zakořenění v „krvi a půdě“ rodného společenství, pro jehož suverenitu a čest má být ochoten obětovat svůj rozvoj a v posledku i svůj život. Přeludu věčného míru upřednostnili přípravu na (periodicky se navracející) válku.
Dvě národně-konzervativní strategie
Středoevropským protagonistům antiglobalistické a antiliberální revoluce nabídla nová situace dvě strategie. Mohli prosazovat vnitřní obrodu Západu a svých zemí na neliberálních základech. Mohli se však také snažit přesměrovat svou zahraniční politiku na ty nezápadní země, jejichž váha v mezinárodním systému vzrostla a které se zároveň prezentovaly jako vyzyvatelé liberalismu – tedy na Čínu, Rusko nebo i Turecko. Cestou kombinace dvou strategií se vydali Viktor Orbán i Miloš Zeman. První formuloval program národně-konzervativní záchrany Evropy, přičemž původní slogan „iliberální“ demokracie posléze nahradil demokracií „křesťanskou“. Ta už v protikladu k třicátým a čtyřicátým létům neměla představovat adaptaci křesťanů na liberálně-demokratickou realitu, ale vzpouru proti ní podepřenou odkazem k náboženským a národním tradicím.
Orbán chtěl nahradit globalistický liberalismus v roli hegemonní evropské ideologie národním konzervatismem. Začal proto budovat alianci národních konzervativců ze střední Evropy (především PiS a ODS) se západoevropskou krajní pravicí (v čele s Matteo Salvinim a Marine Le Penovou). V rozporu se svým obrazem evropského šovinisty si také od konkurenčního Jobbiku přivlastnil odkaz k údajným neevropským (tj. turkickým) kořenům Maďarů (tzv. „turánská hypotéza“). Přítok finančních prostředků z Bruselu využil k budování své osobní moci jejich směřováním do kapes svých loajalistů a členství v EU využil k navazování výhodných vztahů s velmocemi jako jsou Rusko a Čína.
Podobně – ale v rámci omezených možností daných převážně symbolickou funkcí svého úřadu – jednal v minulém desetiletí český prezident Miloš Zeman, ač se na rozdíl od Orbána neměl při svém pragmatismu sklon prezentovat jako zachránce Západu. Svými postoji, výroky i pozváními na Pražský hrad vyjadřoval podporu jiným nacionálně-populistickým politikům jako izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi, rakouskému prezidentskému kandidátovi Norbertu Hoferovi nebo americkému konzervativnímu revolucionáři (jistou dobu poradci Donalda Trumpa) Stevu Bannonovi. Pokud se s posledně jmenovaným neshodl, týkalo se to právě postoje k mimoevropským zemím: jestliže Bannon pokládal růst moci Číny za hlavní hrozbu Západu, Miloš Zeman jej pokládal za příležitost. V tomto přístupu se s Milošem Zemanem překrýval také slovenský reprezentant stejné kombinace sociálně-demokratických kořenů a národně-populistické politiky Robert Fico.
Konzervativní křídlo ODS ani polská PiS však dvě strategie kombinovat nemohly. Byly totiž až příliš úzce spjaty s představou, že příslušnost jejich zemí k Západu je založena na jejich antagonismu vůči Rusku a komunismu, včetně toho čínského. Mohly prosazovat národně-konzervativní revoluci v rámci Evropy, nikoliv však intenzivní spolupráci s nezápadními mocnostmi. Obava z Ruska navíc limitovala obě strany i ve sledování první strategie, neboť je odcizovala od potenciálních spojenců na evropské krajní pravici: ti byli totiž nejen proruští, ale často také Ruskem finančně podporovaní.
Od vnitřní opozice k předvoji Evropy
Velkou hodinou středoevropského národního konzervatismu byla uprchlická krize 2015. Uprchlíci se stali hromosvodem na vybití odporu proti dalším rysům globalizace: otevřeným hranicím, homogenizaci morálních a politických norem transnacionálními liberálními elitami, primátu individuálních práv nad kolektivními tradicemi. Obnovení „morální suverenity“ mělo středoevropským národním státům umožnit, aby nahnaly ženy zpět do patriarchálních rodin a menšiny LGBT+ zpět do podzemí. Hlavním terčem se stal „Brusel“. V letech 2015 až 2021 udržoval boj proti europeizaci (jako regionální variantě globalizace) smír mezi proruským a protiruským křídlem středoevropských národních konzervativců. Dokud se v EU vedly hlavně spory o uprchlíky, kohezní fondy a posléze o Green New Deal, mohla být neshoda na postoji k Rusku vykázána do druhořadého postavení.
Putinova invaze na Ukrajinu však situaci převrátila, když umožnila, aby tato otázka přebila všechny ostatní. Jednota, kterou země Visegrádské čtyřky v letech 2015–2021 projevovaly v odporu vůči „Bruselu“, vzala na konci února 2022 za své. Protagonisté kombinace proruského či pročínského postoje navenek s národním a „morálním“ suverenismem dovnitř EU se v nové situaci museli rozhodnout, zda si i nadále podrží své pochopení pro Rusko, anebo zda učiní radikální obrat a začnou surfovat na vzedmuté vlně antiputinismu. Orbán stejně jako jeho srbský spojenec Aleksandar Vučić vyhráli na začátku dubna 2022 volby ve svých zemích zaujetím prvního postoje, Zeman stejně jako další protagonista středoevropského národního konzervatismu Janez Janša zvolili ten druhý.
Cesta Janšy, Fialy a Morawieckého do Kyjeva v březnu 2022 byla nejen výrazem solidarity s Ukrajinou, ale také symbolickým gestem vůči západní Evropě: přicházíme vaším jménem a v souladu s vaší politikou, tu ale vyjadřujeme odvážněji a důsledněji než vy; je to i proto, že tomuto regionu na rozdíl od vás lépe rozumíme, je to náš region. Svou formou tedy tento čin v jistém smyslu opakoval vzdorné gesto z roku 2015, jeho smysl však byl opačný. Místo nesouhlasu se západoevropskými zeměmi vyjadřoval vůli být jejich předvojem – prošlapávat jim cestu. To se ostatně v tomto případě stalo doslova, když po stopách tří středoevropských premiérů začal do Kyjeva mířit nekončící řetěz dalších západních představitelů.
Návraty „nové Evropy“ Donalda Rumsfelda
S poukazem k dlouhodobé historické zkušenosti s ruským imperialismem, jehož oživení je znova ohrožovalo, se velká část politických postkomunistických elit postavila na radikální – tj. americké a britské – křídlo protiputinovské aliance. To, že ve stejné chvíli zvolil Orbán opačnou pozici, vedlo k faktickému rozpadu Visegrádu jako střední Evropy v úzkém smyslu. Ruská hrozba zároveň způsobila, že začala nabírat na důležitosti střední Evropa v geograficky širokém smyslu. Nejen prezident Zelenskyj, ale mnozí další aktéři a komentátoři pochopili rusko-ukrajinskou válku jako boj o to, kudy bude vést nová železná opona, která znova oddělí východní Evropu jako sféru (vlivu) Ruska od střední Evropy jako součásti Západu. Převažovala-li v devadesátých letech v rámci soutěže o přijetí do západních struktur minimalistická a vylučující verze střední Evropy, jež se posléze vtělila do Visegrádské čtyřky, od napadení Ukrajiny Putinem má naopak vítr v zádech její verze maximalistická, která do ní potenciálně zahrnuje všechny postkomunistické země na západ od ruských hranic.
Toto geografické rozšíření jde ruku v ruce s krajnějšími polohami nepřátelství k Rusku a s větší připraveností k válce s ním, než jaké jsou obvyklé na západě a jihu Evropské unie. V březnu a dubnu 2022 jako by se vrátila „nová Evropa“, o níž roku 2002 mluvil americký ministr obrany Donald Rumsfeld, když ve své přípravě invaze do Iráku čelil odporu „staré Evropy“ včele s Německem a Francií, a zároveň se těšil bezpodmínečné podpoře postkomunistických zemí. On a ideologové Bushovy administrativy tento rozdíl vysvětlovali tím, že zkušenost s ruským a sovětským imperialismem Středoevropany otužila a zocelila. Proto byli na rozdíl od rozmazlených Západoevropanů připraveni hájit zájmy a hodnoty Západu se zbraní v ruce. Jejich mladická bojechtivost nastavovala kritické zrcadlo unavenému sklonu k usmiřování tyranů, jímž se vyznačovali jejich starší bratři na západě kontinentální Evropy. Rumsfeldův a Bushův projekt svržení Saddáma Husajna rozštěpil Západ na anglo-americkou válečnou osu (k níž se přidalo Aznarovo Španělsko) a protiválečnou osu vedenou Francií a Německem. Postkomunistické země střední a východní Evropy „propásly příležitost mlčet“ (Jacques Chirac) a hlasitě podporovaly Ameriku.
V protikladu k Bushově invazi do Iráku roku 2003, která Západ a Evropu rozlomila vedví, je Putinova invaze na Ukrajinu roku 2022 sjednotila. Jednota však není dokonalá a úplná: rozštěp z let 2002–2003 je nyní reprodukován uvnitř antiruské aliance napětím mezi radikální rétorikou USA a Velké Británie a umírněnou rétorikou Francie, Německa či Itálie. První křídlo má sklon k absolutizaci války, která by po překročení určitého prahu mohla znemožnit jakýkoliv jiný způsob jejího ukončení než porážku a bezpodmínečnou kapitulaci putinovského Ruska jako zločinného agresora. Druhé křídlo se naopak pokouší nechat otevřené dveře k ukončení konfliktu diplomatickým jednáním, což předpokládá relativizaci nepřátelství vůči Rusku. Maďarský premiér Orbán se situuje vně tohoto sporu, když se pokouší co nejvíce se vyhnout nepřátelství a zaujmout pozici neutrality.
Sjednocení ideologických táborů
Zatímco v Maďarsku a na Slovensku vyjadřuje hlavní proud politické opozice ostrý nesouhlas s postojem úřadující vlády k válce, v Polsku a do velké míry i v Česku je vládní pozice kryta relativně širokým společenským konsensem. V obou těchto zemích dala válka příležitost k překrytí postojů dvou konkurenčních ideologických táborů. V odporu k expanzi Ruska našli euroskeptičtí národní konzervativci z ODS a PiSu dokonalou shodu s eurooptimistickými liberály a kosmopolity z TOP 09 a Občanské platformy. Rozdíl mezi partikularismem prvních a univerzalismem druhých je tváří v tvář ruské hrozbě přebit podobně, jako byl v osmdesátých letech přebit rozdíl mezi těmi, kteří se proti sovětské nadvládě stavěli jménem svobody jednotlivců a občanské společnosti a těmi, kteří tak činili jménem svobody národů a civilizační identity střední Evropy.
Na první pohled se může zdát, že oživený studenoválečnický diskurs dává v rámci nového konsensu výhodu globalistickým liberálům, když líčí válku Ukrajinců jako zápas za univerzální hodnoty: na Ukrajině se má bojovat za celou Evropu a svět – za univerzální principy lidských práv a mezinárodního řádu. Pod idealistickou fasádou se však skrývá realistické jádro, v němž mají navrch národní konzervativci. Ti staví proti víře v celosvětové rozšíření individuálních lidských práv a demokracie, která by učinila války zbytečnými, národ, jehož příslušníci musí být ochotni a schopni ubránit jeho území a identitu vojenskou silou. V tomto bodě rezonuje národní konzervatismus s obecnou pozicí značné části postomunistických elit, ať již jsou konzervativci nebo liberály. Byla to právě jejich „realistická“ připravenost k válce, která je roku 2002 přivedla na stranu USA proti „idealistickým“ Západoevropanům. Jim měl studenoválečný protektorát USA umožnit, aby uvěřili snu o postnacionální identitě EU jako „civilní“ a „normativní“ velmoci, která se obejde bez vojenské síly.
Roku 2002 mluvil Robert Kagan o tom, že Západoevropané jsou z mírumilovné Venuše, zatímco Američané z bojechtivého Marsu, a Robert Cooper zase o tom, že první žijí v kantovském věčném míru, jenž uzavřel dějiny, zatímco druzí žijí stále v dějinách, a jsou proto připraveni vést válku. Opozice mezi západoevropským „idealismem“, jenž se dovolává abstraktních všelidských ideálů, a středoevropským „realismem“, jenž chápe důležitost vojenské síly, s níž střeží své hranice národní státy, byla roku 2015 nově artikulována u příležitosti uprchlické krize: národní populisté zaplnili mainstreamový veřejný prostor antiuprchlickými a islamofobními diskursy a proti liberálnímu kultu otevřených hranic a padajících zdí (s paradigmatem v té Berlínské) postavili oslavu uzavřených hranic a nových zdí (vzpomeňme na Fialu jedoucího do Maďarska obdivovat Orbánův plot).
Díky své víře v mírovou budoucnost lidstva na úrovni planety a v multikulturní soužití různých kultur a náboženství na úrovni jednotlivých společností byl globalistický liberalismus prohlášen za symptom „dekadence“ a střední Evropa získala staronovou misi v záchraně Západu. Bylo třeba vyléčit ho ze sebevražedného sklonu vidět v Evropské unii předvoj postnacionálního světového řádu, který vystřídá primát vojenské moci v mezinárodních vztazích primátem sdílených norem a násilné střety partikulárních národních vůlí (poháněných iracionálními mýty) nahradí racionálním vyjednáváním transnacionálních expertů.
Z národně-konzervativního hlediska symbolizuje rok 2015 vzpouru národů střední Evropy proti moci této expertní elity sídlící v Bruselu a dalších evropských metropolích. Zatímco její příslušníci se ohánějí „umělými“ normami politické korektnosti vyžadujícími toleranci k menšinám všeho druhu, zdravý rozum národně zakořeněného lidu velí odmítnout jejich „genderovou ideologii“ a práva lidí LGBT+ jménem návratu k „přirozené“, tj. patriarchální, rodině. Kyvadlo vychýlené k sebestředným jednotlivcům starajícím se o uznání své (trans)genderové nebo sexuální identity má být staženo zpět k jejich starosti o (patriarchální) rodinu, (etnický) národ a (křesťanskou) civilizaci. V té míře, v jaké každá válka posiluje vazbu na kolektivy, které si člověk nevolí, si možná rok 2022 budeme zpětně připomínat jako další výhru národně-konzervativního kolektivismu nad liberálně-globalistickým individualismem.
Mnozí středoevropští liberálové si nyní užívají znovunabyté jednoty Západu a Evropy s pocitem, že krize liberalismu desátých let tohoto století byla překonána návratem ke konsensu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Nevidí, že zatímco tehdy měly v syntéze liberálně-globalistických a konzervativně-nacionalistických hodnot převahu ty první, nyní ji mají ty druhé.
Polská střední Evropa
Protějškem ideologické výhody, kterou válka poskytla středoevropské pravici, je výše zmíněná proměna střední Evropy z vnitřní opozice EU do jejího předvoje. Rozpadem visegrádské jednoty tedy její váha nezeslábla, ale naopak posílila. Změněnému poměru sil v rámci EU odpovídá změna v pozicích hlavních středoevropských hráčů. Zatímco Orbánovo Maďarsko potvrdilo reakcí na válku svůj status evropského párii, Polsku nabídla válka nejen příležitost k jeho překonání, ale posunula ho blíže k naplnění ambice stát se středoevropským hegemonem. K jeho demografické a ekonomické váze, posilované ještě v posledních letech systematickými investicemi do armády, přidala válka vysoký morální kredit, získaný přivítáním bezprecedentního počtu uprchlíků. Obrovské náklady, které tím na sebe Polsko vzalo, jsou investicí, jejíž politickou dividendou bude jeho proměna do regionální velmoci. Putinova agrese mu dala příležitost, aby se po sto letech přiblížilo snu Józefa Piłsudského z jara 1920 o tom, že se Polsko propojí s celou (nikoliv jen západní) Ukrajinou, což by – podařilo-li by se časem připojit také Litvu – znovu politicky sjednotilo oblast raně novověké „šlechtické republiky“.
Spolu s posilováním polsko-litevských vztahů lze příchod miliónů Ukrajinců do Polska považovat za první fázi nového propojení území, obyvatelstva a politických struktur, které dvě světové války minulého století rozdělily. Druhá fáze přijde s přístupovým procesem Ukrajiny do EU. Polsko jím získá strategickou hloubku vzhledem k Moskvě (tuto funkci měl plnit „kozácký stát“ na východě Ukrajiny, který Piłsudski v dubnu 1920 slíbil Symonu Petljurovi), a zároveň se zvětší jeho politická váha ve vztahu k Berlínu a Paříži, které se naopak v obnovené studené válce Západu s Ruskem ocitly na zadním voji. I po válce si Polsko bude chtít udržet postavení protektora zájmů Ukrajiny a vůdce maximální verze střední Evropy, která nahradí Visegrád (jako její verzi minimální). Zahrnutí Ukrajiny – spolu se speciálním vztahem k Vilniusu a dalším státům Pobaltí, marginalizací Orbána a poslušnou kooperací Prahy – umožní, aby nad česko-slovensko-maďarskou vizí střední Evropy jako dědičky habsburské monarchie zvítězila její polská vize jako dědičky polsko-litevského soustátí.
V této nové střední Evropě, zakalené utrpením a heroismem ukrajinského boje za svobodu, budou mít válečnické hodnoty Marsu vrch nad mírumilovnými hodnotami Venuše: starost o rovné zohlednění individuálních diferencí (vtělené do norem politické korektnosti) bude soutěžit s důrazem na závazky mužů a žen vůči jejich rodinám a národům. Boj svobodomyslného univerzalismu s nacionalistickým partikularismem totiž neprobíhá jen na hranici mezi Ruskem a Západem, ale také uvnitř Západu. V tomto smyslu hovoří Adam Michnik o ideologii Kazcyńského PiSu jako „rusofobním putinismu“. Ani případné válečné vítězství nad ruským Putinem nezaručí porážku jeho středoevropských ideologických blíženců. Spíše v našich společnostech dá ještě větší kredit jejich přesvědčení, že nejvyšší ctností člověka je připravenost k válce na obranu vlastního národa.
Byla-li roku 2022 znovu vzkříšena „nová Evropa“ z roku 2002, pak se i nyní jako tehdy stalo jejím hlavním politickým mluvčím Polsko. Jeho štědrost vůči uprchlíkům umlčela hlasy těch, kteří ho v předcházejících letech napadali za demontáž právního státu a omezování práv žen a sexuálních menšin. Polsko udělá vše pro to, aby se ze současného postavení předvoje Evropy nemuselo vrátit zpět na lavici obžalovaných. Jak dalo na konci května najevo zrušením „disciplinární komory“, která měla politicky dohlížet nad rozhodováním nejvyššího soudu, pro dosažení tohoto cíle (a odblokování evropských peněz) je ochotno přistoupit i na kompromisy.
Autor je politolog. Působí na Ústavu politologie FF UK.