Na útěku a bez přístřeší. Bytová politika v časech války

„Realitní makléř říkal, že dnes přišlo přes tři sta žádostí, a úspěšně se podařilo najít pět bytů.“

„Prohledali jsme celý Lvov a okolí a nic nenašli, ale podařilo se nám najít byt v Lucku, takže pojedeme tam.“

„Nejspíš se budu muset vrátit do Charkova.“

Podobná slova slýchám ve Lvově dennodenně. Řekla bych, že situace je podobná i v mnoha dalších místech západní Ukrajiny a východního Polska a zřejmě se šíří i do dalších oblastí, kam se přesouvají lidé prchající před válkou. Během uplynulého měsíce si bydlení ve Lvově našly tisíce lidí, ale nikdo neví přesně, kolika lidem se to nepodařilo.

Když vidím, jak složité je najít dočasné bydlení pro ty, kdo unikli před bombardováním, chce se mi křičet: „Vždyť jsme vám říkali, že máme problém se sociálním bydlením a realitním trhem. A vy nic!“ Ale hněv žádné zlepšení ani pomoc pro potřebné nepřinese, proto se raději pokusím využít Lvov jako příklad při svém pátrání po tom, co se aktuálně děje s bydlením.

Jen podle oficiálních dat našlo ve Lvově ubytování 200 tisíc lidí. Ve skutečnosti je však jejich počet dvakrát až třikrát vyšší. Ukázalo se, jak dalece je místní trh s bydlením ve skutečnosti neregulovaný. Jednopokojové byty se pronajímají i za tisíc dolarů. Kvůli prudkému nárůstu poptávky po bydlení nemají uprchlíci možnost ubytovat se ve městě a majitelé nemovitostí buď nelegálně navyšují ceny a hrozí vystěhováním, nebo porušují práva nájemníků tím, že je přímo nutí k vystěhování.

Jak reagují na krizi ti, kdo zodpovídají za bytovou politiku?

Samospráva zatím dokázala majitele nemovitostí jen postrašit moralizováním. Potřeba přijímat ve Lvově lidi na útěku byla tématem už před zahájením plné invaze, ale teprve 3. března na to poukázal starosta Andrij Sadovyj: „Ceny bydlení by ve Lvově měly zůstat stejné jako před válkou. Pokud majitelé nemovitostí a hoteliéři šroubují ceny nahoru, jde o kořistnické jednání. Tyto případy nahlašujte na městské telefonní lince 1580. Budeme postupovat tak, jak je ve válce třeba. Situaci prověříme a jména těch, kdo na situaci parazitují, sdělíme veřejnosti a předáme SBU.“

Dostupnost bydlení a zisk z výstavby se navzájem vylučují – a současná politika výrazně straní právě zisku. Ani samosprávy, ani vláda nemají jasno v tom, jak naplnit potřeby bydlení stovek tisíc uprchlíků.

Ačkoliv jsou taková symbolická gesta lepší než úplné přehlížení problému, na trh s nájemním bydlením mají pramalý vliv. Pokud jste vnitřně vysídlení, v první řadě potřebujete střechu nad hlavou a hledáte jakékoliv dostupné bydlení, pak nemáte možnost zkoumat přemrštěné ceny. A pokud vás vystěhují kvůli zvýšení nájemného, potom žádný veřejný seznam, ani strach z Bezpečnostní služby Ukrajiny (SBU) nedokáže převážit nad vlastnickým právem – majitelé v těchto situacích neváhají zavolat policii, aby jim s vyklizením pomohla.

Lidé s nájemní smlouvou mají o něco lepší možnosti vyvinout tlak na majitele, ale i v těchto situacích je pro majitele snadnější uplatnit své právo na soukromé vlastnictví než pro nájemníky dokázat u soudu, že neměli být za daných podmínek vystěhováni před vypršením smlouvy. Právní mechanismy na ochranu nájemníků se obtížně využívaly už před válkou. Občanský zákoník je sice má zaručovat, ale v praxi takové záruky nefungují bez soudního sporu a zapojení právníků. Naproti tomu mechanismus na ochranu soukromého vlastnictví nemovitostí funguje velmi snadno: stačí zavolat na policii a předložit dokumenty dokládající, že vám daný byt patří. Práva nájemníků se tedy chrání a vymáhají komplikovaněji než ta vlastnická.

Vláda může – a musí – zakázat vystěhovávání z bytů a zastropovat ceny nájemného. Mezi legislativními návrhy, jimž se parlament věnuje, ale dosud není vidět ani náznak snahy o ochranu nájemníků. Požadavky odborníků na bytovou politiku zůstávají nevyslyšené. Kromě regulace trhu s nájemním bydlením je nezbytným krokem také vytvoření nových příležitostí pro vnitřně vysídlené osoby. Přístřeší by uprchlíkům mohl poskytnout rozvoj neziskového bydlení. V Ukrajině však sociální bydlení nikdy nefungovalo jako systémové opatření, dosud šlo jen o izolované iniciativy některých vládních institucí. Například ve lvovské oblasti se k ubytovávání uprchlíků využívají noclehárny některých vzdělávacích institucí a ministerstvo kultury a informatiky vyzývá občanskou společnost, aby se zajišťování bydlení pro uprchlíky ujala. Vláda naskočila na vlnu občanského „sebeorganizování“ a jako vhodné řešení navrhla platformu Prykhystok (Přístřeší), která může propojovat ty, kdo nabízejí dočasné ubytování, s těmi, kdo ho hledají. Jde nicméně o epizodické kroky. Podobně jako u sociálního bydlení chybí cílená a efektivní politická strategie a plán.

Mlácení prázdné slámy

Politika sociálního bydlení by fungovala lépe, kdyby se rozvíjela už v době míru. Kromě toho by problémy s bydlením měly řešit nikoliv regionální vojenské orgány nebo ministerstvo kultury, ale mělo by se jim věnovat zejména ministerstvo pro místní rozvoj, výstavbu, bydlení a komunální služby a činitelé přímo zodpovědní za bytovou politiku.

Proč tomu tak není? Protože příslušné instituce jsou zaneprázdněné úplně jinou činností. Podobně jako dřív se hlavní úsilí státu nezaměřuje na poskytování dostupného bydlení pro co nejvíc občanů, ale na podporu výstavby. Ministerstvo pro místní rozvoj, Stavební svaz Ukrajiny, Státní inspektorát pro architekturu a urbanismus Ukrajiny a další aktéři zodpovídající za rozvíjení a realizaci strategií v oblasti bytové politiky se sice tváří, že vycházejí vstříc potřebám vnitřně vysídlených a lidí, kterým bylo bydlení zničeno, jejich představy, jak problém vyřešit, se však omezují jen na vytvoření systému financování výstavby (založeného na riskantních finančních mechanismech jako sekuritizace), vykupování bydlení od developerů za veřejné finance a dotování nákupu bydlení pro vnitřně vysídlené.

Tato opatření však usnadní přístup k bydlení jen majetnějším z řad těch, kdo ho potřebují. Nejvíce budou z těchto kroků těžit developeři, protože všechny finanční toky z těchto opatření budou směřovat k nim. Dostupnost bydlení a zisk z výstavby se navzájem vylučují – a současná politika výrazně straní právě zisku. Ani samosprávy, ani vláda nemají jasno v tom, jak naplnit potřeby bydlení stovek tisíc uprchlíků. Ve výsledku proto otázky bydlení řeší zejména grassrootové organizace a iniciativy. Příklad Lvova ukazuje, že řada občanů nyní ubytovává jak příbuzné, tak neznámé lidi, veřejné organizace či iniciativy upravují nejrůznější prostory na bydlení a někteří vlastníci nemovitostí dál zachovávají „staré“, dnes už netržní ceny bydlení.

Iniciativa, do níž jsem se zapojila, pomáhá hledat dlouhodobé bydlení uprchlíkům se speciálními potřebami. A přestože se osobně známe s realitními makléři nebo řemeslníky, orientujeme se ve městě a máme dobré komunikační dovednosti, je to i tak dost těžké. Jak se v tomto chaosu mají vyznat nově příchozí, rodiny s malými dětmi nebo lidé s omezenou pohyblivostí?

Solidární angažovanost vychází z principů, na nichž by měla stát politika sociálního bydlení: bydlení je základní potřeba, nikoliv zdroj zisku. V tomto směru se bohužel ostatní ukrajinská města od Lvova příliš neliší. Ani země Evropské unie nejsou připravené poskytnout dostupné bydlení pro ukrajinské uprchlice a uprchlíky. Ačkoliv je v zemích EU sociální bydlení a regulace trhu s nájemními byty běžnější než na Ukrajině, v posledních desetiletích se kvůli privatizaci a financializaci bydlení stává bydlení hůře dostupným i pro obyvatele EU, natož pak pro lidi migrující nebo uprchlíky. V situaci, kdy se dostupného bydlení nedostává, hrozí konflikty mezi místními a nově příchozími. Kromě otázky, zda mohou státy EU přijímat ukrajinské uprchlice, by tedy měla zaznívat i otázka, zda jim budou moci zajistit dostupné bydlení, důstojnou práci a sociální služby. A s tím se pojí další problém: jak zajistit podmínky, v nichž by se vyrovnala práva občanů a lidí z jiných zemí, ať z Ukrajiny nebo třeba Sýrie? Odpovědi na tyto otázky mohou zachránit lidem život.

Křičet, dokud nás neuslyší

Z některých chyb se neumíme příliš poučit – a patří k nim i ukrajinská bytová politika orientovaná na reality. Výsledkem je, že jsou někteří lidé nuceni k vystěhování do jiných částí svých měst a další se musí vracet do nebezpečných zón nebo zůstávat v místech, kde jejich život ohrožuje ruská armáda.

Před válkou jsem používala pojmy jako „vymísťování“. Dnes si ani nejsem jistá, jaké termíny použít. Jsem však přesvědčená, že je nezbytné se hlasitě ozývat a apelovat na ty, kdo o bytové politice rozhodují na místní, národní i mezinárodní úrovni: musíme křičet v Ukrajině i v Evropské unii. Máme k dispozici výzkumy, návrhy i doporučení, teď je třeba vyvinout politický tlak. Musíme hájit sociální bydlení a ochranu práv nájemníků, poukazovat na to, že právo na soukromé vlastnictví nemá být nadřazené právu na bydlení, a zdůrazňovat, že sociálně spravedlivá a demokratická bytová politika je pro budoucnost zcela urgentním úkolem. Křičte nahlas spolu se mnou, protože nejde jen o Lvov a nejde jen o Ukrajinu.

Autorka je socioložka. Působí na Univerzitě v Brémách a na Národní univerzitě Tarase Ševčenka v Kyjevě.

Z angličtiny přeložila Petra Jelínková. Anglická verze vyšla pod názvem Without shelter: housing policy in wartime na stránkách serveru LeftEast.

Článek je součástí vícejazyčné série ELMO o hnutích za bydlení ve střední a východní Evropě, která se staví proti neoliberálním proměnám měst.