Olaf Scholz. Foto Heinrich-Böll-Stiftung, Flickr, CC BY-SA 2.0
V prvním červnovém týdnu posvětil německý parlament vládní plán na podstatné zvýšení zákonné minimální mzdy. Ta nyní čítá 9,82 euro hrubého za hodinu, od 1. července poskočí na 10,45 euro hrubého za 60 minut práce, aby pak od počátku října dosahovala celých 12 eur hrubého. Při plném úvazku to v přepočtu znamená asi 50 tisíc korun hrubého příjmu měsíčně. Nejedná se přitom o ad hoc reakci na současnou vysokou inflaci (která je v Německu ani ne poloviční oproti té naší), ale o záměr vepsaný již od konce loňského roku do koaliční smlouvy tehdy vzniklé a nyní vládnoucí trojkoalice. Šlo o jeden z hlavních předvolebních slibů vítězné sociální demokracie, ale pro byli i její vládní partneři Zelení a nebránili se dokonce ani liberálové z FDP.
Daňový systém je tedy v Německu celkově nastaven tak, aby lidem s nízkými příjmy zbyl daleko větší podíl čisté mzdy než těm vysokopříjmovým.
V německé společnosti zkrátka v posledních letech dozrál široký konsensus v tom, že minimální mzda ve své stávající výši nestačí k důstojnému životu těch, kdo ji pobírají. Zároveň se ani v Německu při jejím zvyšování v minulosti nepotvrdilo to, co je v mezičase vyvráceno i řadou výzkumů (vloni za jeden takový dostal tým ekonomů Nobelovu cenu) – totiž že růst minimální mzdy automaticky způsobuje růst nezaměstnanosti.
Celá německá debata o platech a mzdách kontrastuje s tou naší. V ní často vládní představitelé, zaměstnavatelé i různí experti vyzývají ke zdrženlivosti v tlaku na zvyšování platů a mezd, aby to dále nepohánělo inflaci. U sousedů žádné podobné obavy plánovanému masivnímu navyšování minimální mzdy nezabránily. Tvrdit, že bojovat s inflací se má tím, že nízkopříjmoví zaměstnanci budou třít bídu s nouzí, by si tam ve skutečnosti nikdo ani nedovolil.
Není to tak dlouho
Připomeňme si, že to navíc není tak dlouho, co Německo vůbec plošnou zákonnou minimální mzdu má. Dlouho si vystačilo – podobně jako třeba skandinávské země – s tím, že mzdovou hladinu určovaly silné odbory a trh práce byl reglementován nepřímo dalšími způsoby jako například štědrou podporou v nezaměstnanosti, která mzdy také pomáhala držet dostatečně vysoko. Po přijetí balíčku tzv. Hartzových zákonů Schröderovou vládou na začátku tisíciletí došlo k výrazné liberalizaci pracovního trhu a osekání sociálního státu. V makroekonomickém pohledu kúra tehdy ekonomicky stagnující zemi sice prospěla, způsobila ale značnou prekarizaci a vytvořila jeden z největších nízkopříjmových sektorů v Evropě. Zavedení plošné zákonné minimální mzdy k 1. lednu 2015 – tehdy ve výši 8,50 euro – znamenalo přinejmenším částečnou korekci tohoto vývoje.
Z hlediska své nominální výše patří německá minimální mzda v Evropské unii k těm velkorysejším – na své současné úrovni je šestá nejvyšší, po červencovém nárůstu se posune o jednu příčku nahoru a po tom podzimním rovnou na druhé místo za Lucembursko. Česká minimální mzda je v tomto srovnání naopak sedmá od konce. Měřeno paritou kupní síly, tedy při započítání rozdílů v cenách, se již nyní Německo řadí mezi čtveřici nejštědřejších evropských zemí z hlediska toho, co garantují svým nejméně vydělávajícím, po více než 20procentním navýšení na podzim i v tomto ohledu poskočí nahoru. Mohou-li si toho pracující za minimální mzdu v Německu dovolit již nyní při zohlednění cen v obou zemích skoro dvakrát tolik co ti čeští, od podzimu se tento nepoměr ještě prohloubí.
Mediánová mzda k nevyžití
Dále se výše minimální mzdy obvykle poměřuje také tím, jak vysoký podíl mediánové mzdy v té které zemi představuje. 60 procent mediánu, tedy té mzdy, která dělí příjmové spektrum přesně napůl a zrcadlí ho adekvátněji než průměr tažený nahoru menšinou velmi vysokých mezd, experti považují za hranici příjmové chudoby.
Ponechme nyní stranou, že jde o indikátor široce kritizovaný, protože měří pouze podíl lidí, kteří se od toho, co je v té které zemi normální vydělávat, významněji odchylují směrem dolů. O tom, z jaké mzdy je v dané zemi možné vyjít, tento indikátor ale neříká navzdory svému názvu nic. To znamená, že reálně může mít problém ze svého příjmu vyžít daleko více lidí, než kolik jich spadá pod takto vymezenou hranici chudoby. Platí to zejména pro celkově nízkopříjmové země, ke kterým se řadí i Česko, kde i samotný mediánový příjem může k vyžití stačit jen tak tak.
O poměrech na evropských trzích práce nevypovídá nic dobrého, že minimální mzdu nad i jen takto pochybně vymezenou hranicí platí jen Bulharsko a Portugalsko, ostatní země se se svým garantovaným minimem
nachází pod touto vymezenou hranicí. Německo se se svou aktuální minimální mzdou pohybuje pouze na 50 procentech tamního mediánového příjmu, a tím pádem se lidé s minimální mzdou u sousedů nachází pod hranicí příjmové chudoby. Nicméně nadcházející podstatné navýšení by tam minimálku právě alespoň na tuto hranici mělo dostat – s tímto cílem v Německu částku 12 euro za hodinu ostatně stanovovali. Česko se mimochodem v tomto ohledu nachází na absolutním evropském chvostu – naše minimálka dosahuje pouze 42 procent mediánového příjmu, a stát tak nejhůře ohodnocené pracující de facto vědomě ponechává v hluboké příjmové chudobě.
Roli hrají i daně nebo dávky
Pro materiální a z ní odvozenou všeobecnou kvalitu života lidí s minimální mzdou jsou však důležité ještě další věci nad rámcem její samotné výše. Předně samozřejmě otázka zdanění. V Německu platí, že příjem do 10 347 eur ročně se nedaní vůbec, což tím pádem platí pro skoro polovinu ročního příjmu lidí s minimální mzdou. Fakticky tak mají víc vůbec nedaněných příjmů (kolem 250 000 Kč) než jejich čeští protějšci na minimálce celkem. Zbytek svého příjmu daní v progresivním daňovém systému těmi nejnižšími sazbami (ta nejvyšší u sousedů u příjmů nad 53 000 eur ročně jinak stoupá až na 42 procent). Daňový systém je tedy v Německu celkově nastaven tak, aby lidem s nízkými příjmy zbyl z jejich příjmu daleko větší podíl v čistém než těm vysokopříjmovým.
Kromě toho jde ale o různé další dávky a jiné formy státní podpory. V Německu kupříkladu platí pravidlo o proplácení 100 procent dosavadního příjmu v prvních šesti týdnech nemoci, což znamená, že se lidé s nižšími příjmy a omezenými úsporami nemusí obávat sociálního propadu kvůli delší nemoci jako u nás, a nebo si kvůli nemoci vyčerpat dovolenou. Obdoba příspěvků na dítě je v Německu plošná dávka, a to ve výši 219 euro měsíčně za dítě, od třetího 225 euro za měsíc. Důležitá je také podpora při dojíždění do práce – němečtí pracující si mají možnost s ním spojené náklady až do celkové výše 4 500 euro ročně odečíst z daní (ačkoli tuto vrchní hranici nízkopříjmoví nemusí být schopni kvůli nižší daňové zátěži vyčerpat). Při insolvenci nemusí člověk s minimální mzdou a jedním dítětem odvádět žádné srážky. Veškerý příjem mu zůstává, protože se – i při zmíněné dvakrát vyšší kupní síle než u nás – považuje za příliš nízký, aby z něj bylo ještě možné něco srážet. Tyto a mnoho dalších příkladů ukazují, že mají i nejhůře placení němečtí zaměstnanci celkově podstatně jednodušší život, i odhlédneme-li od samotné štědřejší výše minimální mzdy.
Pomoc pro více než šest milionů pracujících
Odhaduje se, že zvýšení minimální mzdy se bude nyní v Německu týkat více než 6 milionů německých pracujících. Půjde z velké části o ženy, ale také o méně ohodnocované lidi z někdejšího východního Německa. U obou společenských skupin ohrožených chudobou ve stáří se akcentuje i to, že se jim tak automaticky zvednou v budoucnu i důchody. Půjde přitom zejména o pracující mimo dosah profesních tarifních smluv – v těch se už nyní mzda pod 12 euro najde málokdy. V Německu totiž působí odbory na rozdíl od nás ne na podnikové, ale na oborové úrovni, což jim dává větší vyjednávací moc. Navýšení minimální mzdy je tak vlastně rozšířením toho, co v jednotlivých sektorech dojednaly odbory, ale s dopadem na celou ekonomiku. Tím, že německý systém nezná nic jako naše zaručené mzdy, které tvoří stupňování minimálních mezd pro různé typy kvalifikovanější práce, bude tlak na zbytek mzdového spektra spíše nepřímý, samozřejmě se s ním však počítá.
Panují nicméně také obavy ze zaměstnavatelů, kteří se budou snažit placení zvýšené zákonné minimální mzdy vyhýbat. Podle odborů se mohou někteří zaměstnavatelé uchýlit ke zkracování úvazků, při nichž bude zvýšená hodinová sazba dodržena, výše měsíční výplaty ale zůstane – v důsledku z donucení méně odpracovaných hodin, stejná. Druhou okliku vláda sama podpořila opatřením, které přijala spolu se zvýšením minimální mzdy: totiž navýšením sumy peněz, kterou si lze za zvýhodněných odvodových povinností měsíčně vydělat v rámci tzv. minijobs. Ty se ze všeho nejvíce podobají našim dohodám o provedení práce (u kterých ostatně i naše vláda o podobném kroku debatuje a je za to kritizována ze stejných pozic). U těch sice taky platí povinnost platit hodinovou zákonnou minimální mzdu, zaměstnavatel ale ušetří na odvodech, a tak by mohla při zvýšené měsíční hranici pro takový výdělek stoupnout motivace zaměstnávat lidi tímto způsobem namísto klasického zaměstnaneckého poměru.
Na závěr připomeňme, že česká minimální mzda by se musela ze stávajících 16 200 Kč hrubého zvýšit na alespoň 20 000 Kč, aby se dostala alespoň na hranici příjmové chudoby. Jak je popsáno výše, je tento indikátor však u nás, kde se všechny mzdy pohybují velmi nízko, ještě méně vypovídající než jinde. Adekvátnější měřítko, tzv. minimální důstojná mzda, se pohybuje asi dvakrát výše než aktuálně platná minimálka, v Praze dokonce až dvaapůlkrát. Přesto vláda vzkazuje, že ani veskrze krotkému požadavku odborů na zvýšení minimální mzdy ze současné částky na 18 200 Kč (které by při současné inflaci pořád znamenalo její reálný pokles) nebude zřejmě vyhověno. Kontrast mezi dlouhodobým i aktuálním krizovým přístupem obou zemí tak sotva může být větší.
Autorka je politoložka a publicistka.