Digicore. Foto soundcloudový kanál Shine: Pop
Fashion District, LA, deset večer. V zakouřeném klubu euforicky skáčou vyparádění náctiletí s blikajícími ušankami, piercingy i fialovou kombinézou s rohy. Užívají si svými slovy „tu nejikoničtější událost v historii undergroundu.“ Jejich oblíbený online kolektiv a platforma Hyperpop Daily tu totiž pořádá svůj první fyzický hudební event po roce a půl čistě virtuálního fungování. Někteří se sem trmáceli celý den, jen aby konečně viděli své online přátele a slyšeli prominentní jména ze zákoutí internetových hudebních scén naživo.
Členové a členky digicore se vzpírají definicím žánrů i identity obecně. Mísí a střídají vše od trapu, emo, EDM a hudby z videoher umně utopené v těkavém koktejlu glitchů a distorze.
Během několika hodin plných autotunových vokálů, trapových beatů, glitchů a houfu rodičů stojících před klubem se stížnostmi, že tam uvnitř děti kouří, se na stagi vystřídá více než tucet tvůrců a tvůrkyň digitálního podzemí. Svoboda vyjádření, jaké se komunita dosud těšila jen ve virtuálním světě, tak na jednu noc naplnila i kalifornské Inflamed studio. „Je tu sice různorodá skupina lidí, kde každý dělá něco svého a unikátního, ale jsme komunita – každý se s každým zná,“ oceňuje zúčastněný umělec whoisroan událost z letošního dubna. Jeden z mnoha internetových hudebních kolektivů ukázal, jakou hrají roli online platformy v životech nejmladší generace současné elektronické muziky – dávají prostor různorodosti a hlasům, které by ho jinak neměly.
Nevyléčitelně online
„Sešla se tu parta lidí trávících celý den na Discordu a hrajících videohry. Nikdo tu nepoužívá deodorant,“ vtipkuje dále hudebník. Čas spolu totiž tráví virtuálně – volají si na zmíněném Discordu, sdílejí hudbu na SoundCloudu nebo se scházejí ve hrách Minecraft a Roblox. Hyperpop Daily ostatně vznikl jen jako satirický účet na Instagramu koncem roku 2020, tedy v době jedné z nejhorších covidových vln v Kalifornii. Od té doby slouží jako zdroj novinek o scéně, diskusní fórum, kanál pro posílání memů i jako místo ke kolektivnímu spřádání bizarních fanouškovských teorií, jimiž si u zasvěcených vysloužil něco jako kultovní status.
A právě na sílící pandemii a náklonnosti mladé generace k digitálním světům se celý hyperpop v minulosti svezl nejvíce. Magazín Dazed popisoval „nevyléčitelně online“ umělce a umělkyně a jejich „nový zvuk postpandemického světa“ takto: „Je to vše absorbující žánr extrémně online a rušivého, maximalistického popu.“ Hudební publicista Pavel Turek zase pro Respekt v textu Hyperpop zrozený z pandemie charakterizoval scénu následovně: „Stal se přirozenou hudbou pro teenagery, kteří si rozumí s klipovostí TikToku, hudební školou pro ně jsou instruktážní videa na YouTube…“ Psalo se o nové generaci hyperpopu – nezávislých zoomerech, kteří po svém přetváří žánr do té doby spíše spojovaný se zavedenějšími jmény kolem labelu PC Music jako Charli XCX, A. G. Cook nebo Sophie a jejich metalicky znějící elektronikou.
Situace se ale od té doby posunula – v souladu s hyperzrychleným online světem – a původně amorfní termín hyperpop se stal pro řadu těchto online náctiletých svazující a zavádějící. „Hodili na nás označení ‚hyperpop‘, ale my jsme prostě jenom děti ze SoundCloudu, co dělají hudbu ze svého pokoje,“ vysvětloval letos v lednu přední „hyperpopový“ producent midwxst. V aktuálnějším příspěvku v magazínu Dazed už nastupující generace toto označení popisuje jako nepřesný a limitující stereotyp, s nímž nechce svou muziku spojovat – nereprezentuje je dostatečně, je příliš neseriózní pro intimnější tvorbu a navíc vnímají jeho upadající relevanci: „nechci shořet společně s hyperburgem,“ líčí umělkyně Babii.
Zmíněný midwxst i některé další „děti ze SoundCloudu“ se tak raději identifikují jako součást jiné scény – digicore – formované na jmenované hudební platformě a Discord serverech od roku 2017 a označující spíše specifickou kreativně a online propojenou experimentující komunitu než určitý hudební žánr. I tady je ale identifikace na základě jednotného názvu jen formální nutností: „Nechtějí žádné jméno,“ uvádí pro magazín Complex kreativní vedoucí SoundCloudu Billie Bugara, „chtějí vytvářet hudbu tak bezmeznou a bez pravidel, jako je internet sám.“
Členové a členky digicore se vzpírají definicím žánrů i identity obecně. Mísí a střídají vše od trapu, emo, EDM a hudby z videoher umně utopené v těkavém koktejlu glitchů a distorze. Specifickou povahou jejich tvorby a komunity silně prorůstá internetová kultura, vzájemná spolupráce, náctiletá trápení, neukotvenost a fluidita typická pro ně samé i svět, v němž vyrůstají. Vzpírání se pojmu hyperpop pak není jen otázka správné reprezentace, rozdílů generací, stylu tvorby či komunity – především jim vadí marketingový způsob, jakým pojem vlastně vznikl: „Může to pro lidi být frustrující být takhle zaškatulkováni, obzvlášť termínem, který je aktuálně v korporátních rukou, protože pojem ‚hyperpop‘ vytvořilo Spotify,“ říká pro Dazed producentka twst.
Jeden velký hyperpop
Ačkoliv se slovo hyperpop objevuje už kolem roku 2014 ve spojení se zmíněným labelem PC Music, do mainstreamu ho skutečně přinesl až uvedený streamovací gigant. Playlist s názvem „hyperpop“ Spotify spustilo v roce 2019 po nečekaném boomu chaotického dua 100gecs ve snaze pojmenovat podobně znějící projekty a podchytit jejich virální vzestup. Původní vize se ale rozostřila a na playlistu se necitlivým kurátorstvím ze strany Spotify i pověřených umělců a umělkyň začaly objevovat vesměs nesouvisející skladby – sladký a rozplývavý zpěv Hannah Diamond tu stojí po boku démonicky chraplavého „fuK u lol“ od CORPSE či tracků rappera Lil Uzi Verta. Spotify nazve hyperpopem cokoliv, co zní „zvláštně“ a zvedne čísla posluchačů – bez ohledu na to, že playlist od masivní streamovací platformy tímto chtě nechtě kodifikoval novou hudební scénu, a že o to zařazení tvůrci a tvůrkyně nemusí stát.
Na playlistu se v roce 2020 objevili i lidi z digicore a zmatení pojmů bylo na světě. Najdete je tu dodnes navzdory jejich ohrazení se, což o nezájmu ze strany Spotify vypovídá samo za sebe. Platforma prodává nastupující generaci tvůrců a tvůrkyň, často vycházejících z alternativních online rapových kruhů, dohromady s etablovanými tvářemi PC Music i jinými specifickými komunitami ve společném, uhlazeném balení. Vzhledem ke své popularitě a vlivu je tím v očích veřejnosti i labelů zkresleně definuje prostě jako jeden velký „hyperpop“. Na internetovou hudební komunitu tak má playlist dvojsečný efekt – skutečně pomohl ke slávě i penězům zařazeným umělcům, umělkyním i pár digicore hvězdám jako quinn či glaive, ale zároveň je využil k marketingovým účelům a pokřiveně prodává jejich scénu.
„Pak přišly nahrávací společnosti a sebraly si umělce a umělkyně s tím nejatraktivnějším zvukem,“ popsala quinn dopady playlistu pro blog No Bells, „vysály z nich všechnu kreativitu.“ Původní diverzitu a vliv trans lidí podle ní ze scény vystrčili „společnostmi vybraní cis muži s konvenčním zvukem,“ což online komunitu stojící hlavně na virtuálních přátelstvích rozdělilo – jedni pokračovali v experimentování, druzí šli psát hity. Prorazit se podařilo například zmíněnému glaive či ericdoa, jichž si všiml obří label Interscope zastupující Billie Eilish nebo Imagine Dragons. Jejich odvážné začátky s podpisem smlouvy přešly do větší čistoty a stravitelnosti a „jejich zvuk se přiblížil středu společně s tím, jak vzrostla jejich popularita,“ popisuje server Pitchfork.
Internet bez mezí
Nezávislost a možnost definovat svou scénu po svém tak hledají internetové komunity ve vlastních tvůrčích kolektivech. Jejich vznik paradoxně umožňují velké online platformy – každý může nahrávat na SoundCloud, uspět s virálem na TikToku nebo zpeněžit svou tvorbu na Bandcampu či pomocí distribuční služby Distrokid bez nutnosti se někde „upsat“. V online kruzích je pak o to snazší narazit na stejně smýšlející jedince – ať už přes Twitter, Minecraft servery, discordové komunity jako je NizKord, hudební kolektivy jako GOOP HOUSE a helix tears, Instagram profily typu Hyperpop Daily (který se také vzepřel svému názvu a už se zaměřuje na oblast SoundCloud rapu) a nebo prostřednictvím nezávislých labelů.
Jedním z takových labelů je deadAir records poskytující platformu lidem z internetových zákoutí, kteří jsou ze zmíněných důvodů skeptičtí přidat se k velké nahrávací společnosti, ale bez pomocné infrastruktury by mohli zůstat zastíněni či nepovšimnuti. „Všímáme si, jak labely zneužívají určité umělce a umělkyně a nenápadně dělají velmi škodlivé věci. A my to děláme jinak,“ tvrdí Billie Bugara ze SoundCloudu a zároveň aktivní tvář digicore scény stojící za založením deadAir.
Poskytnutá tvůrčí svoboda umožnila jménům z labelu dosáhnout velkých úspěchů, a to zvukem pohybujícím se daleko za hranicemi konvencí. Album drive-by-lullabies od quinn působící jako intimní kyberdeníček či Frailty od dltzk zachycující křehkost dospívání oceňují magazín Insider, vlivný hudební komentátor Anthony Fantano i server Pitchfork: „Strhující, tvarově proměnlivá emo-elektronická nahrávka, která zní jako nové světy prosakující z digitální propasti,“ popisuje Frailty publicista Mano Sundaresan.
Objevování podobných talentů z online hlubin usnadňuje i Bugarou kurátorovaný digicore playlist od SoundCloudu – protipól hyperpopu od Spotify – který nedávno vedl i ke vzniku digicore stanice na streamovací službě Pandora. Na rozdíl od stírání rozdílů je jeho snahou specifika scény i zařazených hudebnic a hudebníků vyzdvihovat, poskytnout kontext prostřednictvím krátkého videa představujícího (ale také částečně kodifikujícího) digicore komunitu za účasti několika jejích jmen, a nabídnout jim tak důležitý popularizační nástroj ve formě oficiálního playlistu, který je zároveň bude co nejméně zbavovat jejich umělecké a subkulturní identity.
Stejně tak na SoundCloudu a ostatních platformách najdete ohniska i mnohem okrajovějších mikroscén – od frenetického dariacore remixujícího popové hity, dubstep a hlášky z TikToku, přes videoherní robloxcore a minecraftcore až po satanské sigilkore – některé stojí jen na oddané hrstce fanoušků a minimální posluchačské základně, jiné naopak představují zrod vlastní „kultury“, unikátních tvůrčích postupů a dohromady čítají desítky milionů přehrání napříč platformami. „Tuhle hudbu nenajdete v mainstream publikacích ani algoritmických Spotify playlistech,“ vysvětluje příspěvek v No Bells. Musíte ji objevit – přes kamaráda, interakcí na sítích, škobrtnout o ni při vlastním pátrání labyrintem online muziky.
Jepičí virtuální život
Rozrůstající se krajina internetového hudebního světa tak s sebou přináší nevídané možnosti, ale i určitá rizika. „Jen v poslední dekádě vznikla v online dimenzi plejáda žánrů, vydolovaných z undergroundu a korunovaných jako zvuk okamžiku stejně rychle, jako byly následně sesazeny z trůnu,“ píše magazín Complex v kontextu „umírajícího hyperpopu“. Tento jepičí život internetových žánrů představuje nebezpečí, že společně s pomíjivou atraktivitou daného stylu skončí i kariéra těch, které by jednoduchým zaškatulkováním showbyznys pohltil a stáhl s sebou. A vzhledem k médiím i předním hyperpopovým tvářím, které už nějaký čas oznamují jeho smrt, není divu, že se od něj další tvůrkyně a tvůrci odvrací.
Spíše než lpět na přechodných žánrových klasifikacích, je důležitější zaměřit se na to, co online muzice umožňuje vzniknout: komunity zvědavých a inovujících jedinců, jejichž tvorba se vyvíjí, transformuje, čerpá ze všech možných vlivů a uniká snahám úhledně ji zabalit, odprezentovat a prodat. Samy tyto komunity ale stojí za povšimnutí, ať už tvoří pod nálepkou hyperpopu, digicore či jakoukoliv jinou. Ve výsledku by totiž ony měli formovat dané „žánry“ a ne naopak: „Neupravuju výšku svého hlasu kvůli hyperpopu. Jsem prostě transgender,“ tweetla před rokem quinn.
Internetové scény se zdají být roztříštěné, otevřené, bez limitů konkrétního místa, kultury, země. Díky tomu se „každý může zapojit, nezávisle na rase, sexualitě či genderu, protože jediná podmínka vstupu je mít wi-fi a soubor .wav,“ jak dodává Complex. Demokratičnost a rozmanitost lokálně neukotvených digitálních prostorů ale není zdaleka tak samozřejmá a je nutné o ni náležitě pečovat. Online platformy v tom mohou zásadně pomáhat – ať už tím, že poskytují možnosti sebeidentifikace a budování vlastních komunit, umožňují produkovat „strhující nahrávky z digitálních propastí”, anebo vytvářejí útočiště v zakouřených klubech, v nichž zmíněné zpátečnické bariéry vstupu mizí i mimo onu zdánlivě bezmeznou virtuální sféru.
Byla by proto škoda, kdyby tuto svou moc utvářet a definovat hudební svět platformy zneužívaly – a kvůli zisku, neznalosti nebo jen nezájmu onu pestrost scén vzaly, přefiltrovaly a hodily do jednoho hyperpytle. Bohatě totiž stačí, jak lidem z popisovaných kolektivů často brání ve vyjádření okolní prostředí, společenské konvence či jiné životní podmínky. „Těší mě, že si mladí takhle hledají cesty, jak třeba překonávat nepříjemné situace. Protože rozhodně zažívají těžké časy,“ uznává o něco starší 1dada4ever čekající před klubem na své vystoupení. „A je prostě jen super vidět děcka dokazovat takové věci – svou vlastní cestou, na vlastní pěst a v jejich věku,“ dodává ze své fialové kombinézy s rohy.
Autor je členem online i offline platforem pro současné umění.