Foto Alarm / Apolena Rychlíková
Ještě koncem května vypadalo pražské hlavní nádraží jako improvizovaný uprchlický tábor. Stovky potřebných, převážně z řad romských ukrajinských uprchlíků, přebývaly v malé hale v prvním patře nádraží. Podmínky v tomto improvizovaném útočišti byly více než nevyhovující. Desítky dětí si tu „hrály“ na honěnou v prostoru mezi kolejišti a pražskou magistrálou, celé rodiny tu z donucení setrvávaly bez adekvátního zázemí pro azyl. Ani tolik potřebný dětský koutek nebylo možné pro romské Ukrajince vybudovat, a tak si místní děti musely vystačit s plyšovými kopačáky, aby měly vůbec nějaké vyžití. Ostatní uprchlíci jen tak bloumali po nádraží. Nikdo je totiž nechtěl přijmout.
Nikam nezmizeli
Zvláště večer působil prostor hlavního nádraží zoufale: lidé, kteří prchají před válkou rozpoutanou Vladimirem Putinem, tu mohli akorát tak ležet na zemi. Na dekách, polštářích a hromádkách oblečení bylo možné běžně zahlédnout i úplně malé děti či kojence. Byl to žalostný pohled. Ti, na které nevyšlo místo v přistaveném vlaku – eufemicky nazývaném „lůžkový“, i když se v něm dalo spát pouze vsedě, se tísnili v naprosto nevyhovujících podmínkách.
Dlouho se jako hlavní důvod, proč se romským uprchlíkům nedá pomáhat, uváděl problém dvojího občanství. Jak ale doložil server Romea, lidí s maďarskými pasy byla naprostá menšina. Z více než 5 tisíc prověřovaných uprchlíků jich mělo maďarský pas pouze 150.
Na celém místě bylo jen několik sprch, k jídlu dostávali uprchlíci nutričně i chuťově neadekvátní stravu – toasty a k večeři pravidelně instantní nudlové polévky. Ačkoliv se pro situaci ukrajinských Romů stále hledaly nějaké polehčující okolnosti, je více než jasné, že tato skutečnost měla a stále má jednoho jediného jmenovatele: je jím rasismus. To, že by barva pleti měla být tím posledním, co při útěku před válkou hraje roli, si uvědomovaly různé neziskové organizace i dobrovolnické skupiny, které těmto lidem zajišťovaly pomoc přímo na hlavním nádraží. Před časem tato pomoc ale skončila, nebo se transformovala. Jenže lidé, kteří potřebují pomoc, nikam nemizí. Na hlavní nádraží přijíždějí dál.
Frontdesk nebo Frontex?
Lidi z neziskových organizací a dobrovolníky nahradil Frontdesk, kterému se velmi rychle začalo ironicky přezdívat Frontex – podle agentury střežící vnější hranice Schengenu. Ve stanu, který je v provozu pouhé tři hodiny denně, zástupci cizinecké policie spolu s dalšími orgány prověřují, kdo má vlastně na pomoc nárok. Pokud vyhodnotí, že na ni nárok uprchlík nemá, nezbyde mu už moc možností, jak v Česku azyl získat.
„Orgány, které lustraci provádějí, mají různé systémy, kde se dají dohledat informace o tom daném člověku,“ vysvětluje právnička Zuzana Pavelková z OPU. „Dohledávají, jaká je státní příslušnost uprchlíka, jaká a jestli má víza, jestli nemá nařízenou deportaci odněkud z jiného státu EU, kde všude žádal kdy o azyl a tak podobně,“ popisuje fungování Frontdesku. Na tomto místě se také může rozhodovat o relokacích, což je jedno z nejdiskutovanějších témat posledních týdnů. Především proto, že se (z pochopitelných důvodů) v Praze kumuluje nejvíce lidí. Podle mnohých lidí přímo z terénu je ale takové řešení nedostatečné.
I z těchto důvodů se dobrovolnická Iniciativa Hlavák rozhodla z místa neodejít. „Prostě protože víme, že naše pomoc je stále potřeba a je lepší ji poskytovat v polních podmínkách než vůbec,“ komentuje rozhodnutí jedna z členek iniciativy Veronika Dvorská a dodává: „Mezi naše zásady patří, že působíme tam, kde jiná pomoc není, což bohužel v tuto chvíli pro uprchlíky, kteří přijíždí v průběhu dne, platí.“ Dvorská vysvětluje, že stále přijíždějí lidé, kteří potřebují přímou pomoc, denně se jedná o desítky uprchlíků. A objevují se i tací, kteří naopak potřebují pomoc s odjezdem. Nic z toho by se bez přímé asistence v terénu prakticky neobešlo.
„V tuhle chvíli není na hlaváku žádný jiný infopoint než naši dobrovolníci. Frontdesk provozovaný cizineckou policií a HZS funguje jen několik hodin denně a primárně slouží k lustracím a částečně relokacím v rámci krajských KACPU, ne jako informační služba.
Lidé přijíždí a nevědí, jaká jsou jejich práva, jak funguje registrační proces, kam se obracet. Dáváme příchozím informace o tom, co registrace obnáší a kam se obrátit pro pomoc, rozdáváme letáky právních poraden a charitativních organizací, fungujeme jako prevence před zprostředkovatelskými agenturami. Spolupracujeme s ukrajinsky mluvícími krizovými interventy na telefonu,“ vyjmenovává Dvorská, co všechno Iniciativa nyní dělá. „Materiální pomoc můžeme bez zázemí na nádraží dávat jen omezeně, ale rozdáváme lidem na útěku vodu, základní hygienické potřeby, svačiny, matkám s dětmi rozdáváme pleny a sunary,“ dodává.
Místo poskytování informací přišlo řešení humanitární krize
O tom, že bude práce neziskových organizací na hlavním nádraží ukončena, rozhodlo ministerstvo vnitra ve spolupráci s pražským magistrátem už v půlce května. Oficiálním důvodem bylo, že další provoz si nepřejí ani samotné neziskovky. „To je poněkud zkreslený výklad,“ upozorňuje Geti Mubeenová z Organizace pro pomoc uprchlíkům, zatímco očima sleduje desítky pobíhajících dětí v nádražní hale. „My jsme tu původně měli zajišťovat pouze informační pomoc. Naším úkolem bylo sloužit jako takový rozcestník – váleční uprchlíci přijedou, mohou se na nás obrátit, my je nasměrujeme. Naším úkolem bylo podávat informace o nákupu jízdenek, pojištění, vízech. Ale to, co tady už několik týdnů provozujeme, by se dalo nazvat spíše humanitární prací, protože se tu shromažďují lidé, kteří nějakým způsobem vypadávají ze systému nebo je ten systém odmítá pouštět do procedury přijetí – aniž bychom však věděli proč.“
OPU, Iniciativa Hlavák i RomPraha měly původně pracovat s dvěma skupinami lidí: s tranzitními uprchlíky, kteří Českem pouze projíždějí a potřebují nasměrovat na správný vlak. A pak s uprchlíky, které bylo třeba nasměrovat do KACPU – Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině. Časem však začali někteří příchozí ze systému pomoci vypadávat. Těmto lidem nezbylo nic jiného, než se na nádraží vrátit a zůstat tam. I v tak otřesných podmínkách, jako je přespávání s malými dětmi na zemi nádražní haly. „Romové se na nádraží kumulují, protože nemají kam dále jít, ne kvůli tomu, že by jich do Česka přijíždělo tak obrovské množství. Mezi více než 300 tisíci uprchlíky se jedná o kapku v moři,“ vysvětlila v rozhovoru pro Alarm Veronika Dvorská z Iniciativy Hlavák. Přesto se však kolem ukrajinských Romů stihl vytvořit specifický narativ, který skutečnost, že se jedná o válečné uprchlíky, úplně ignoroval.
Dlouho se jako hlavní důvod, proč se romským uprchlíkům nedá pomáhat, uváděl problém dvojího občanství. Jak ale doložil server Romea, lidí s maďarskými pasy byla naprostá menšina. Z více než 5 tisíc prověřovaných uprchlíků jich mělo maďarský pas pouze 150. Přesto se však z této informace stala politiky i některými institucemi šířená urban legend sloužící jako záminka pro jasnou diskriminaci. Důvodů, proč Romové nedostávali stejnou pomoc jako ostatní, ale bylo více.
Romové pod kontrolou
„Jednalo se o lidi, kterým nebylo dovoleno požádat o žádost o dočasnou ochranu, skupiny, které o ni požádaly, ale stát pro ně neměl ubytování, takže byly vyzvány, ať přijdou za deset dní – což je doba, po kterou trvá vyřízení této žádosti. Dále se tu objevili lidé, kteří se vrátili ze zahraničí. Tito lidé se často něčeho bojí, typicky třeba toho, že jim na Západě budou odebrány děti, což se z nějakého důvodu mezi zranitelnými skupinami traduje. Pak tu máme ty, kteří měli tolik propírané dvojí občanství a odjeli zpět do Maďarska, kde je ale také nikdo nechce, taky jsme se tu setkávali s lidmi bez platného vstupního schengenského razítka, kterým policie řekla, že nemohou být nabráni do procesu o dočasnou ochranu – což však nebylo v souladu s původním zněním LEX Ukrajina,“ vyjmenovává Mubeenová nekonečný seznam lidí, pro které bylo takřka nemožné získat od státu nějakou pomoc.
Skoro vždy se z nějakého důvodu jednalo o etnické Romy, ostatní podle výpovědí dobrovolníků a neziskovek nikdy prověřováni nebyli. „Nemůžu si vzpomenout na jedinou situaci, kdy by došlo k podobnému typu prověřování u lidí neromského etnika,“ zamýšlí se Geti. Stejně mluví i zástupci dalších organizací, například tlumočníci z romských neziskových organizací: lustrovali se jednoduše výhradně Romové. Ocitli se tak ve velmi zranitelné pozici a bylo třeba jim pomáhat.
Brzy však celá situace vyžadovala permanentní zapojení desítek dobrovolníků, kteří najednou plnili úplně jinou práci. „Smlouva, která s námi byla uzavřena, neobsahovala vykonávání opravdu náročné humanitární pomoci. Kdyby nám stát garantoval adekvátní podmínky pro tento typ práce, klidně budeme v přímé pomoci pokračovat dál. To se však nestalo: raději se rozhodl naši činnost ukončit,“ popisuje Geti a dodává, že vysvětlení, které si politici pro ukončení spolupráce přímo na hlavním nádraží zvolili, nepovažuje vůbec za adekvátní.
A tak vznikly Malešice
Komunikaci založenou na tom, že ukončení provozu na hlavním nádraží bylo de facto přáním samotných neziskovek, sdílel kromě ministerstva vnitra i pražský primátor Zdeněk Hřib. Ten se na místě v době, kdy tam malé děti musely spát na studené zemi, byl sám i několikrát podívat. „Lidsky se mě situace válečných uprchlíků, přebývajících na pražském hlavním nádraží, opravdu velmi dotýká,“ předestírá současný primátor Prahy. Dodává však, že situaci lidí, přebývajících na hlavním nádraží nešlo úplně adekvátně řešit.
Ve chvíli, kdy se rozhodlo o ukončení provozu, nebylo vůbec jisté, co s potřebnými lidmi bude. Poslední dny a týdny fungování pražského hlaváku se tak nesly v dost nekoordinovaném duchu, což potvrzují takřka všichni, kteří se v místě pohybovali. Nakonec se však podařilo vyjednat pro uprchlíky, kteří propadávají systémem, alespoň nějaké přístřeší – ve stanovém táboře v Malešicích. Tam nyní působí různé neziskové organizace pod taktovkou Centra sociálních služeb a momentálně se v táboře nachází několik desítek lidí. „Je to méně než před časem, někteří z nich prostě odjeli,“ vysvětluje Martin Šimáček.
Malešice slouží jako místo pro ty, pro které se jiná pomoc nenašla. Podle Ivany Čonkové, která pracuje v romské neziskové organizaci RomPraha, je to sice stále neadekvátní forma pomoci, ale vítá, že se o uprchlíky v Malešicích starají lidé s velkou zkušeností ze sociálních služeb. „Zní to možná hrozně, ale když jsem se o Malešicích dozvěděla, skutečně jsem se zaradovala. To, co jsme vídali na hlavním nádraží, jaké podmínky tam uprchlíci měli, to nešlo pochopit. Nebýt organizací, které pomáhaly přímo na místě, neumím si představit, co by se s těmi lidmi dělo,“ přemýšlí Čonková.
Sama byla několikrát svědkyní špatného zacházení s ukrajinskými Romy. „Občas se třeba stalo, že dojeli do Prahy a než se jich někdo ujal, byli zase posazeni na jinou cestu. Třeba se řeklo, že musí do Zlína. Dojeli na druhý konec republiky, ale tam se žádná pomoc nekonala,“ popisuje Čonková jednu z typických situací, se kterými se Romové setkávali.
Často také byli posíláni do detenčních zařízení, která však nemají být obsazována rodinami. Jedná se totiž o zařízení víceméně vězeňského typu a posílat do nich zrovna válečné uprchlíky je nepřiměřené celé jejich situaci. Nedůstojnému zacházení a rasistickým poznámkám od politiků navíc Romové čelí i v jiných městech. Nejviditelněji nyní v Brně, kde situaci mapuje novinářka Jana Ustohalová z Deníku N.
Všechno zavřít?
Vypadá to, jako by hromadění se uprchlíků na jednom místě způsobovalo politikům a političkám vrásky na čele. Blíží se volby a zdá se, že se v nich bude hrát právě i o to, jak se jednotlivé strany staví k lidem prchajícím před válkou. Spolu s absencí vládní pomoci zranitelným skupinám totiž v Česku roste nervozita. A politická odpověď na ni se často místo pomoci ohroženým a zranitelným nese v posílení represe vůči těm „zvenku“ a uprchlíci se tak snadno mohou stát rukojmími ve vnitropolitických hrách.
Se stejnou logikou, se kterou neziskové organizace s dobrovolníky na nádraží nahradil Frontdesk, nahrazuje Krajské asistenční centrum pro uprchlíky stánek s informacemi. Primátor Prahy Zdeněk Hřib čelí za zavření KACPU kritice i od členů vlastní koalice, krok údajně neprojednal ani se svými koaličními partnery. Proti Hřibově postupu se už ohradil třeba Jan Čižinský z Praha Sobě a na svém facebookovém profilu vydal rozsáhlé prohlášení. V něm se od tohoto kroku distancuje a považuje jej za špatný.
„Pokládáme to za chybu. Kdyby se stejně chovaly ostatní kraje, celý systém se zhroutí a ukrajinským uprchlíkům před ruskou agresí v naší zemi nikdo nepomůže,“ píše Čižinský. „Samozřejmě chápeme, že je hlavní město extrémně zatíženo a je tu v přepočtu na obyvatele mnohem víc uprchlíků než jinde. Bylo by fajn, kdyby se po republice více rozprostřeli. Ale dívejme se na to realisticky. Jsme evropská metropole, a lidé prostě chtějí k nám,“ dodává. Spor kolem uzavření KACPU hodnotí šéf Prahy Sobě jako jednu z trhlin v jinak dobře fungující komunikaci jejich magistrátní koalice.
Stejně, jako se během oznámení o ukončení provozu pomoci na hlavním nádraží nevědělo, jak zde bude vypadat následující pomoc a jestli bude dostačující (potvrdilo se, že není), panují nejasnosti také o tom, co nastane při souběhu uzavřeného pražského KACPU a nástupu Lex Ukrajna II, zákona, který komplikuje celou řadu věcí – nejen týkajících se uprchlíků. V platnost má vstoupit už během necelých 14 dní. To zmiňuje i Mubeenová z Organizace pro pomoc uprchlíkům.
„Já chápu obě varianty. Zavřít i nezavřít KACPU. Ale vlastně zásadní otázka je o návaznosti a logičnosti jednotlivých kroků. Když se KACPU zavírá, měl by hned existovat funkční rámec pomoci a alternativa. V zásadě mi tady ale chybí plán B, to je rigorózní nabídka služeb pro uprchlíky tak, aby byl zajištěn právní rámec služeb systému žádosti o dočasnou ochranu,“ vysvětluje Mubeenová. „Pokud se něco zavře, musí o tom být všichni informováni. To se děje. Ale musí být zajištěn i náhradí způsob pomoci, což postrádám. Chápu to rozhodnutí o zavření. Nechápu tu politiku v rámci toho. Praha několik týdnů žádá o pomoc, ale systém redistribuce válečných uprchlíků skutečně nefunguje. Z dlouhodobého pohledu a i kvůli blížící se platnosti Lex Ukrajina II se ale KACPU bude dle mého muset zase otevřít,“ vysvětluje.
Vládní nezájem
Na to, jakým způsobem se projednával i schvaloval zákon Lex Ukrajina II, si stěžují mnozí aktéři z řad neziskových organizací, které už několik měsíců každodenně zajišťují a obhospodařují základní infrastrukturu pomoci. Místo toho, aby ministerstva buď využila jejich expertizy, nebo s nimi zákon aspoň projednávala, rozhodla se vláda postřehy a připomínky odborníků a odbornic úplně ignorovat. Vznikl tak zákon, který v mnoha ohledech situaci uprchlíků komplikuje.
„My jsme měli k tomuto zákonu čtyři zásadní připomínky,“ vysvětluje Magdalena Faltová ze Sdružení pro integraci a migraci (SIMI). „Dvě směřovaly do sociálního zabezpečení. Nesouhlasíme s tím, aby ti, kteří pobývají v zařízeních, kde mají hrazenou stravu, ubytování a hygienické potřeby, nedostávali žádné finanční prostředky. Je to v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně, a pak je to dle nás v rozporu s lidskou důstojností,“ vysvětluje Faltová. Podle Lex Ukrajina II totiž tito lidé nebudou mít nárok na žádnou peněžitou pomoc. „Navrhovali jsme, aby se ta částka přiměřeně snížila, nebo se dávaly jen dva tisíce měsíčně. Na základní věci, které ale uprchlíci nedostávají.“ Tento návrh ze strany SIMI neprošel. „Ono vlastně neprošlo nic,“ povzdechne si Faltová.
Dodává také, že změna způsobu vyplácení dávek je dle ní přímou reakcí na situaci ukrajinských Romů. „Přitom je obecně, bez ohledu na etnikum, jasné, že nějaká část lidí přijede klidně jen kvůli té dávce, počká si na ni. Ale další část tu chce zůstat a ten systém, tak jak je nyní nastavený, to vůbec neumí odlišit – byť to není jednoduché, ale ta represivní opatření pak padají na všechny uprchlíky bez ohledu na motivace.“
Jen další přehlcení úřadů práce
Další velké téma je problematika zdravotního pojištění. „Původně návrh říkal, že po dobu 180 dní od udělení dočasné ochrany by nezaměstnaní lidé mezi 18–65 lety, kteří nepečují o dítě do sedmi let nebo o dvě do patnácti let, měli být samoplátci pojištění. To ale znamená, že se tito lidé musí jít nahlásit na úřad práce coby nezaměstnaní, aby za ně zdravotní pojištění platil stát. To pak také znamená, že na tato pracoviště mohou přijít další desítky tisíc lidí. Jen MPSV odhaduje, že jich bude 10 tisíc,“ vysvětluje Faltová.
„Je to čistě administrativní úkon, který provedou na úřadu práce a tento úřad práce by pak s ukrajinskými nezaměstnanými měl i dál pracovat. Podle mého je to úplně nerealistický předpoklad, a to nejen proto, že momentálně jsou úřady práce absolutně přehlcené. Jak to bude vypadat? Pesimistický scénář je: uprchlíci nemají tlumočení, přijdou na úřad, kde se budou domlouvat jen obtížně, dostanou papírek, na němž bude informace o další schůzce na pracáku a pokud to daný uprachlík nepochopí, z evidence ho nejspíš vyřadí a on bude dlužit,“ přemýšlí Faltová, která se obává, že tohle přesně nastane.
To vše se nyní děje v situaci, kdy je vyhlášená stávková pohotovost, protože platy ve veřejném sektoru jsou zmražené, zatímco agenda zaměstnanců úřadů práce se důsledkem války a rychle rostoucí chudoby mezi Čechy znásobila. Ministr Marian Jurečka i premiér Fiala ale tento fakt ignorují, nebo rovnou obviňují zaměstnance úřadů práce z nedostatečné solidarity. Lidé z úřadů práce naopak připomínají, že prakticky přestávají bobtnající agendu zvládat a hrozí, že se celý systém sociální pomoci může zhroutit. Připomeňme ještě, že platy přetížených úředníků a úřednic spadají běžně do deváté platové třídy, což znamená nástupní plat ve výši 19 tisíc korun.
Informujte uprchlíky
Jako druhou variantu zmiňuje situaci, kdy by součástí pokynu bylo, aby úředníci na úřadech práce neměli povinnost s lidmi nadále pracovat. „Pak ale nechápu, proč je k tomu třeba celý ten administrativní kolotoč. Zároveň na úřadech práce to funguje tak, že teprve až po třech až šesti měsících se pracuje s lidmi v nezaměstnanosti. Ale mezi Ukrajinci – pokud by se to dělalo takto – není moc jasné samotné zadání. Teoreticky by třeba měly být kurzy češtiny, ty ale nejsou a nejspíš nebudou.“
Faltová také upozorňuje na to, že zákon brzy vstoupí v platnost a stát stále nevytvořil žádnou opravdu masivní kampaň, která by válečné uprchlíky aspoň informovala o tom, co je čeká. „Ukrajinské matky budou nějak muset dokazovat, že jsou pečující osoby. Ale co ty, které nemají rodný list, jak to prokáží? Nebo ty, které se starají o děti svých příbuzných, známých? Bude se to brát jako relevantní?“ ptá se Faltová a upozorňuje na to, že Lex Ukrajina II kromě úřadů práce opět ještě zatíží sociální služby papírováním.
„My jsme říkali, že dává smysl něco takového zavádět, ale třeba až po roce od uplynutí dočasné ochrany. Měnit pravidla uprostřed léta lidem, kteří se tu nedorozumí a jsou v náročné situaci, není šťastné. Vnímám to jako zprávu pro Čechy před komunálními volbami. Politici tím říkají: Už na ty Ukrajince nebudeme tak hodní. Problém je, že je to jediná zpráva, kterou nyní politici směrem k uprchlíkům vysílají.“ To samé podle ní platí i o zavření KACPU.
Blížící se volby vnášejí do křehké situace v Česku nový rozměr. Všeobecné zdražování a absence adekvátní pomoci ze strany vlády žene české domácnosti do sociální propasti. Problémy, které lidé nyní mají, se podle odborníků budou dál prohlubovat – čeká se další skokové zdražování energií, jídla i dalších základních potřeb. Inflaci se krotit nedaří. Místo pomoci přichází moralizování a panské rady o nutnosti se uskromnit (co na tom, že mnozí už prostě nemají jak), doprovázené různě absurdními příklady od politiků, na čem všem se dá šetřit.
Po prázdninách lze navíc očekávat, že část uprchlíků bude nastupovat do škol – v nichž není dostatek míst ani kapacit na kvalitní vzdělávání. Pnutí, které ve společnosti roste, bude sílit. Pokud ho máme zvládnout, bude vláda muset přidat a zároveň vůči uprchlíkům nepřistupovat na politiku okázalé a demonstrativní přísnosti, jak se bohužel nyní děje. Tomio Okamura svou nenávistnou pozici krmí každý den. Opravdu není třeba mu dál nahrávat.
Autorka je redaktorka Alarmu.