Foto Commonwealth Secretariat, Flickr, CC BY-NC 2.0
Stejně jako u mnoha jiných přistěhovalců je (někdy frustrujícím) rysem mého života v České republice vypořádávání se s mylnými představami a domněnkami o kultuře mé rodné země. Ne, ani Skotsko, ani Irsko nejsou součástí Anglie – opravdu ne! Ale přeci jen mám větší štěstí než většina přistěhovalců. Stereotypy, se kterými se setkávám, jsou totiž nejčastěji pozitivní a většina Čechů si jich váží. Rozumím tomu. Británie dala světu některé z těch nejmagičtějších mytologických světů v literatuře a byla by škoda si je kazit analýzou hodnot, které představují.
Nikdo jistě nechce slyšet, že Narnie byla kvazipohanská teokracie představující „vše, co je na náboženství nejnenávistnější“. Málokdo by uvítal popis Středozemě jako světa otroctví a rasových předsudků, nebo tvrzení, že Bradavice jsou doupětem psychopatických okultistů indoktrinujících děti, které mají být použity jako snadno postradatelné zbraně v bláznivém boji o moc mezi konkurujícími si skupinami elit. Proč tedy bořit utopické mýty o zemi, kde jsou demokracie a fair play stěžejními hodnotami, a to pod moudrým, laskavým a mateřským vedením vlídné vládkyně?
V zájmu rovnováhy by nebylo správné opomenout to, čeho se royalisté skutečně obávají – totiž nástupnictví.
Ostatně i ve Spojeném království je nenapadnutelné postavení královny kultivováno skrze staromódní indoktrinaci, počínaje národní hymnou, God Save the Queen, která volá po rozdrcení královniných politických nepřátel a poddanství všech lidí pod její vládou. A je-li hymna pochybná, archaické přísahy (vyžadované od skautů a průvodců až po poslance parlamentu) jsou, upřímně řečeno, vyloženě bizarní. Někdo by ovšem mohl namítnout, že na slovech nezáleží, a jiní by si zase mohli všimnout, že tyto přísahy vyžadují loajalitu k hlavě státu, a o lidech, kterým se má sloužit, se často vůbec nezmiňují.
Odpovědnost a její limity
Jistě, ačkoli například různé vojenské akce – ať už ty legální, nebo jiné – byly provedeny výslovně královniným jménem, nikdo si nemyslí, že to ona nařídila systematické mučení bojovníků Mau Mau v Keni, podobnou praxi používanou během adenského konfliktu ani násilí páchané v Severním Irsku a tajné dohody s teroristy. Samozřejmě, že tato zvěrstva královna nenařídila – prostě se stala během její vlády a její zastánci by patrně obhájili tvrzení, že hlava státu nemůže nést osobní odpovědnost za všechna zla páchaná silami, v jejichž čele stojí. Podobně se často v minulosti argumentovalo ve jménu papežů, carů i prezidentů různých národností a politických přesvědčení.
Odpovědnost má své limity. Bylo by absurdní kritizovat mladou Alžbětu za její nacistické pozdravy v době, kdy byla ještě dítě, jakkoli by někdo mohl zvedat obočí nad rodinnou kulturou, v níž ji její matka i strýc, budoucí král Edward VIII., k tomuto povzbuzovali. Dnes je však královna považována za někoho stranou od politiky – pozvolný proces, podobný rýžování zlata, pečlivě odplavil špínu spojenou s královskou hodností a zůstal jen drahocenný kov.
Mnoho královniných státních aktivit navíc zahaluje tajemství, které jakékoli podrobné zkoumání její politiky prakticky znemožňuje. Víme, že osobně schvaluje zvolenou vládu Spojeného království a navštěvuje parlament, aby deklarovala program „své vlády“. Tento ceremoniál má obdoby i v jiných zemích. Víme také, že takzvaná tajná rada skládá rozšířené přísahy na její ochranu, ale rozsah jejího vlivu na radu nám není znám. Nezasvěcenému – což jsme téměř všichni – se to může zdát docela neškodné a symbolické. Ale může to být také tím, že naše chápání britské demokracie je chybné.
Jakožto samozvaná matka všech parlamentů má britský Westminster dvě komory – volenou dolní sněmovnu a nevolenou „horní komoru“ neboli Sněmovnu lordů. Jmenování členů do Sněmovny lordů provádí královna na doporučení vlády s nominacemi od vedoucích stran a ze státní správy. Naštěstí pouze 92 ze 773 současných členů získalo právo vstoupit do horní komory prostřednictvím staletých rodinných privilegií. Mimo to je ve Sněmovně lordů 26 biskupů anglikánské církve. A kdo je hlavou této ctihodné instituce? Hádáte správně, je to královna. Podle některých je to dokonce nezbytné, jelikož Spojené království je jednou z mála moderních demokracií, ve které je stále zachována legislativa diskriminující příslušníky určité náboženské denominace, konkrétně katolíky.
Žádné skandály?
Snad ale Alžbětina vláda není poskvrněna žádnými skandály, které by byly v rozporu s moderními hodnotami demokracie, transparentnosti nebo odpovědnosti Stoupenci bývalého australského premiéra Gougha Whitlama, který byl sesazen generálním guvernérem Austrálie sirem Johnem Kerrem (při incidentu z roku 1975, jejž respektovaný novinář John Pilger popisuje jako „britsko-americký převrat“), si ovšem jeden takový ošemetný případ vybaví.
Nebo si vzpomeňme na kauzu islamistického imáma Abu Hamzy. Hamza jako agresivní zastánce džihádu pochopitelně v Británii nevzbuzuje velké sympatie. Někteří se nicméně obávali zjištění, že poté, co se vláda vyjádřila, že nemůže být zákonně zatčen, byl přece jen po královnině intervenci důvod nalezen. Největší kontroverzi však nevyvolal ani tak čin, který by se snadno dal označit za svévolné zatčení po nátlaku panovníka na vládu, ale zveřejnění podrobností rozhovoru mezi královnou a volenými zástupci lidu, jež bylo považováno za porušení „královského protokolu“. Vždy loajální BBC následně vydala formální omluvu za narušení této důvěrnosti. Hamza byl uvězněn ve Spojeném království a později vydán do Spojených států, kde si odpykává doživotní trest bez možnosti podmínečného propuštění.
Drahý magnet na turisty
Mnoho monarchistů poukazuje na velký přínos královny Alžběty pro veřejný život a ekonomiku Británie a tvrdí, že je magnetem na turisty. Je-li tomu skutečně tak, je za to rozhodně dobře odměněna. Zatímco peníze, které dostává přímo od daňových poplatníků, tvoří ročně pouze kolem 10 milionů liber, finance vyplácené vládou ve formě „suverénního grantu“ činily jen v roce 2021 85,9 milionu liber. Jedna z britských organizací, která vede kampaň za britskou republiku, odhaduje celkové náklady na 345 milionů liber. Rekonstrukce Buckinghamského paláce měla stát britské daňové poplatníky 369 milionů liber.
Přesto v roce 2010 královna Alžběta, jejíž majetek je odhadován na téměř 500 milionů liber a která kontroluje aktiva v hodnotě přesahující dvě miliardy liber, požádala o vládní grant ve výši 10 milionů liber na pomoc s vytápění svých paláců. Byl to vzácný příklad královské žádosti, která byla zamítnuta. Ačkoli královna údajně „dobrovolně“ platí daně – příjmy a cla Jejího Veličenstva technicky patří přímo jí samotné –, jejím společnostem to nezabránilo v požívání výhod daňového ráje na Kajmanských ostrovech – což by šlo popsat jako případ, kdy někdo využívá právních kliček, aby se vyhnul placení daní sám sobě.
Dědicové
V zájmu rovnováhy by však nebylo správné opomenout to, čeho se royalisté skutečně obávají – totiž nástupnictví. Princ Charles, královnin dědic, nevzbuzuje velké naděje a nevzbuzuje je už od chvíle, kdy obsah hacknutím získaného telefonátu odhalil, že v době, kdy byl ženatý s Dianou, snil o tom stát se „hygienickou pomůckou“ své tehdejší milenky Camilly – budoucí královny. Charles byl také obviněn z pokusu ovlivnit vládu prostřednictvím takzvaných Black Spider Memos, za jejichž odhalení deník Guardian bojoval deset let. Jeho úsudek mimo to zpochybňuje blízké přátelství s nejznámějším britským pedofilem, který se stal předmětem dokumentárního seriálu od Netflixu nazvaného Jimmy Savile: britský horor.
Nešťastnou shodou okolností nedávno Charlesův mladší bratr, princ Andrew, souhlasil s tím, že zaplatí 12 milionů liber jako odškodnění Virginii Giuffre. Přiznal, že byla prodávána a sexuálně zneužívána jeho přítelem Jeffreym Epsteinem, nikoliv však to, že by s ní měl sexuální styk. Když byl v rozhovoru pro BBC dotázán, proč udržoval přátelství s Epsteinem i po Epsteinově prvním odsouzení za sexuální zneužívání, Andrew odpověděl, že byl prostě jen „příliš čestný“. Naštěstí pro Andrewa za něj účet zaplatí jeho nezpochybnitelně čestná matka, a tedy v konečném důsledku britský daňový poplatník.
Co tedy čeká královskou rodinu, jejímž nejvýznamnějším určujícím rysem byla její schopnost přežít a udržet si moc a bohatství po staletí, zatímco tolik dalších monarchií bylo zreformováno či sesazeno? Bylo-li by příliš přát si dalších sedmdesát let Jejího Veličenstva, můžeme se možná odvolat k pocitům, které ke královninu stříbrnému jubileu v roce 1977 výmluvně vyjádřila kapela Sex Pistols: „Bůh ochraňuj královnu! Žádná budoucnost?“
Autor je publicista.
Z angličtiny přeložil Matěj Schneider.