V šatníku spolku Vesna. Foto Aleš Ležatka
„Ten sklad možná vypadá plný, ale není!“ ukazuje ředitelka Vesny Bára Antonová na regály, které sahají téměř do stropu. „Obnovili jsme nedávno provoz i pro české matky, tak je to teď dost probrané. A napiš tam, že spousta společensky odpovědných firem pomáhá ukrajinským uprchlíkům, ale jenom Moravská galerie si tenhle nepořádek pustila dovnitř,“ říká svojí energií v Brně známá zastupitelka Jihomoravského kraje a bere mě na prohlídku skladu několik měsíců fungujícího spolku Vesna.
Ten kvůli válce na Ukrajině nabobtnal a rozšířil se z jedné místnosti v galerii přímo do výstavních sálů, kde se teď vrší nádobí, krabice s trvanlivou bezlepkovou stravou, dětské aktovky nebo školní potřeby. „Když viděl ředitel galerie Press ten šrumec, který tu se začátkem války nastal, tak mu přestalo dávat smysl mít v budově výstavu, na kterou přijde pár lidí. Nádvořím tu najednou procházelo i 200 rodin denně. Jsme mu za poskytnutí prostor hrozně vděční,“ dodává.
Nemáme energii chodit na magistrát a křičet na ně, ani nevím na koho. I když je naprosto jasné, že tahle situace nejde hodit na neziskovky a občanská uskupení a zároveň jim neposkytnout opravdu silnou podporu.
„To, co vidíš tady, je balíčková sekce,“ komentuje materiál připravený v taškách. „Ta probíhá paralelně, pro Ukrajinky s vízem i pro české matky. Píší si o to, co potřebují, a my jim to chystáme do balíků. Polštáře, peřiny nebo kufry značí ukrajinské hromady, a tady vedle jsou české. Paní nám třeba napíše: ,Nemáte mixér?‘ A my: ,Oukej, máme mixér.‘ Takže tu jsou dva provozy zároveň. Teď si ale ženy budou chodit pro věci po rezervaci termínu. Koncem léta zase uděláme ,školní den‘. Lidi nám napíší, jestli potřebují věci pro druhou třídu nebo pro pátou třídu, a my jim nafutrujeme aktovky.“ V další výstavní síni čeká několik korbiček od dětských kočárků. „Jsou ideální pro ty, kteří teď spí kousek od nádraží,“ naráží na romské uprchlické rodiny, jejichž přítomnost v centru Brna budí pozdvižení. „Nejsme ale schopní to tam vozit, musí si pro to přijít někdo z těch, kdo to tam teď spravuje.“
Hned vedle jsou hygienické potřeby navezené ze zásob pomoci zbylých po tornádu. „Přivezli jsme odtamtud hrozně moc věcí, které tam překážely a tady pomohly. Třeba dětské papučky, v Hodoníně už je nikdo nechtěl, v Brně díky tomu mohly stovky rodin obout děcka na začátek školy,“ komentuje Antonová a vzápětí obcházíme stolek s inzeráty v ukrajinštině, letáčky informujícími o sousedských a kulturních akcích a automat na kafe „s největší výtočí ve střední Evropě.“
Ještě než se posadíme, přichází ukrajinská učitelka hudby a ředitelka Vesny jí dává kontakt na paní, která bude v nové budově, pronajaté spolku městem, organizovat lekce hudební výchovy. „Naše výhoda je, že kdyby přestala válka a všichni Ukrajinci odešli, tak můžeme vším materiálem okamžitě vybavit zdejší obyvatele,“ vyslovuje optimisticky úvahu, která svědčí o tom, kolik lidí se na Vesnu obrací.
Fungování centra humanitární pomoci, ve které se obnovený ženský spolek provozující od května 2021 šatník pro matky samoživitelky, letos na jaře proměnil, popisuje v tomto textu Stanislav Biler. Tentokrát se spolu s Bárou Antonovou a Petrou Zářeckou, další členkou Vesny, bavíme hlavně o problémech a zmatcích, které nastaly v poslední době v souvislosti s příjezdem romských rodin. Mluví o chybějící systémové podpoře i strategii.
Od té doby, co jste v únoru otevřely Vesnu pro uprchlíky z Ukrajiny, se už proměnilo složení lidí, kteří si k vám chodí pro pomoc, dá se říct jak?
V první vlně to byli většinou lidé ze střední vrstvy. Ti byli většinou úplně v šoku z toho, že jsou vytržení ze svého standardu. Pro ně byly hrozně důležité detaily, jako je třeba tenhle časopis pro děti v ukrajinštině. Irina Zabiiaka, která normálně překládá Havla a českou beletrii, říká, že tohle je její nejdůležitější překlad. Máme toho tady ale víc, třeba pohádky o hrdinech – myšičkách, které musí opustit domov a všechno to zvládnou. Ono se to nemusí zdát, ale pro ty rodiny je to hrozně důležité, aby se v cizím prostředí trochu uklidnily. I pokojovky Ukrajinky uklidňují – máš pokojovku, tak bydlíš.
Jedna z věcí, kterou jsme pro ně zorganizovali, je program Rodiny společně. Přihlásily se do něho české a ukrajinské rodiny a holky ajťačky je párují na základě věku, zájmu dětí a lokality. Zatím se přihlásilo 300 českých a 100 ukrajinských rodin, takže zbylo 200 českých frustrovaných, že na ně nedošlo (směje se). Tohle ty příchozí může pomoct ukotvit, někdo ti přímo na dětském hřišti poradí, kam se vetřít k zubaři nebo kam můžeš jet s dětmi na výlet.
Donutila vás ta pozdější situace zavést přísnější pravidla?
Na začátku jsme měli otevřeno úplně pro všechny. Kdokoliv cokoliv chcete, přijďte. Jenže pak začali chodit Ukrajinci, kteří tu už nějakou chvíli žijí, odnášeli věci a prodávali je. To je logické, když jste ve válce, tohle se prostě děje. Každý se potřebuje co nejlépe postarat o svoji rodinu, nebyli bychom jiní. Pak jsme zjistili, že hodně lidí k nám chodí s jinými než uprchlickými doklady, například s papírem, který je třeba zamítnutou žádostí o azyl. A taky se před branou začaly objevovat velké skupiny Romů, třeba jedna velká rodina, kde měl ale každý úplně jiné doklady. Když se ti lidé dostanou k nám, tak my jim můžeme nějak pomoct, můžeme je vybavit věcmi, ano. Ale ty situace ukazují na mnohem složitější problém.
Současně to u nás na dvoře Vesny začalo být dost napjaté. Objevil se tu i pasák, který si zjevně vytipovával holky, nebo psychicky narušený uprchlík obtěžující ženy. Došlo k tomu, že jsme začali milovat městskou policii, jejíž příslušníci u nás na dvoře nějakou dobu stáli a taky s lecčím pomáhali. Říkali jsme jim, že už je nikdo nebude mít tak rád jako my tady. Ani pro ně to není jednoduché. Jsou v naprosto nové situaci. Jedeš v normálním režimu a najednou chodíš kolem mimin před nádražím. Co s tím máš dělat?
Ve Vesně jste zaměstnané jen tři. To znamená, že odbavení materiálu stálo na dobrovolnické práci?
Zpočátku jsme jely každý den od devíti do šesti a všechno dělaly dobrovolnice. Pak nás obrovsky podpořil Člověk v tísni. Ptali se, co potřebujeme, a my jsme si vybraly posílit tým. Mohly jsme si díky nim dovolit platit koordinátory dobrovolníků, kteří jsou proškolení, zkušení. Protože třeba řešení konfliktů nemůžeš nechat na dobrovolnicích. Stejně to je spíš symbolické ocenění, není to plnohodnotná odměna. Dobrovolnic a dobrovolníků se tu teď už protočily stovky, spousta z nich to vůbec nedala a já se ani trochu nedivím.
K rozhovoru se připojuje Petra Zářecká z Vesny, která má zkušenosti s prací v místech humanitárních katastrof nebo ve slumech.
Petra: To je pravda, bylo tu už hodně lidí. Magistrát tu například nechal svoje zaměstnance vyčerpat své „dobrovolnické dny.“ Ale na to, abys mohla zvládat takovou situaci, potřebuješ nějakou povahu, vlohy i zkušenosti. A i tak je to nápor. Často mají lidé úplně zcestné představy o tom, co to je pomáhat. Některé ženy se třeba zhlédly v lady Dianě a myslely si, že když všem uprchlíkům všechno dají, že jim naroste svatozář. To, proč Vesna zvládá fungovat i v takovém náporu lidí a za takové podfinancovanosti, tkví v důsledném dodržování pravidel. Fungujeme, protože to řídíme.
Bára: A ono se to může zdát kruté. Ale pokud máš sklad otevřený do 17:00 a v 17:02 tam stojí matka a ta říká, že potřebuje banán, jinak její dítě zemře hlady, tak ty prostě musíš zavřít. Museli jsme nastavit pravidla, jinak bychom se z toho zbláznili. Bývá tu často úžasná atmosféra, ale ráno na ten dvůr přijdeš se staženým žaludkem, protože víš, že u vchodu budou lidi, kteří nemají doklady a ty je nemůžeš pustit dovnitř. Jiným zase musíš říct: „promiňte, ale vás teď neobsloužíme, teď jsme tu pro Ukrajince, napište si, nachystáme, nejde to teď jinak.“
Petra: Někdy i dobrovolníkům začaly rupat nervy. Třeba začali vynášet věci ze skladu ven, protože tamta paní něco potřebuje, tak jí to přece dáme… Položili to na venkovní schody a sesypala se na ně hromada lidí.
Bára: To může být i nebezpečné, proto teď i dárce instruujeme, ať všechno dávají okamžitě dobrovolníkům. Já to chápu, že když přijdeš a uvidíš mimino, tak rovnou sáhneš do tašky a dáváš, ale nemá k tomu docházet. Tohle všechno je hrozný nápor na psychiku. Některá podobná centra pomoci už také skončila, protože si ta pravidla nezavedla. Nikdo jim to ale nevyčítá. Nám ano. Jakmile se objevili Romové u nádraží, tak jsme slyšeli jak to, že to neřešíme. Řešíme, oni k nám prostě přijdou.
To znamená, že je můžete vybavit věcmi, které máte ze skladu? Tak jako ostatní potřebné?
Bára: Ano, Jan Milota z IQ Roma se na nás obrátil už začátkem března kvůli první skupině dvaceti lidí. A taky se to stalo večer a já mu musela říct: „Sepiš to, ráno to všechno dodáme.“
Petra: Když skupiny Romů přijíždějí, tak bývá dost důležité je převléct do jiného oblečení. Často jsou z vyloučených lokalit, osad, mívají průjmy, občas i infekce. Musí být nejdřív ošetření. Když jim posíláme nové oblečení, instruujeme lidi na Krajském asistenční centru pomoci Ukrajině (KACPU) ať spálí to, ve kterém přijeli. Ale samozřejmě my tady v Brně nevyřešíme, že část z nich žije celý život v podmínkách odpovídajících spíš 19. století než dnešní době.
Bára: Mě dojala primátorka, když říkala „nemůžeme přece stavět nějaké ubytovny, musíme dodržovat středoevropské standardy bydlení.“ Ptala jsem se jí, jestli byla někdy na ubytovně v Jarní v Brně. Nebyla. Je to hrozný vidět před nádražím v Brně děti ležet na vyschlém trávníčku. Pro nás je ten pohled zničující, nechceme to vidět. A obávám se, že tohle je silnější pocit než ten, který nám velí jim pomoct. Současně, když ti lidé dostanou jídlo, a třeba i ubytování, co to vyřeší? Vyřeší to jenom ten náš problém.
Nicméně ubytování je takový nedostatek, že nejčastěji u nás dostanou jen tu rychlou materiální pomoc.
Bára: Já jsem si stanovila svůj horizont. Tím je Vesna, kde je materiál. Pokud někdo pomáhá někde jinde, tak super, my je vybavíme. Všichni nám můžou zavolat, což taky dělají, a my jim dáme, co potřebují. Minulý týden tu byl náměstek krajského hejtmana Lukáš Dubec a bylo vidět, jak je z té v podstatě neřešitelné situace zničený. Kraj postavil stanové městečko u Ostrovačic. Což je místo, kde se Romové zdržují několik dní, než se zjistí, jaké mají občanství. On ví, že to není samozřejmě žádné řešení. Až je tam prolustrují, tak co s nimi bude dál? Projdou řízením, dostanou od nás kočárky, ponožky, děti čistou plínku, ale máme pro ně ubytování? Nevím.
Zařekla jsem se, že na KACPU nepůjdu. Moje práce je tady. Petra tam byla, na začátku hrála velice důležitou roli, propojovala různý místa, pendlovala, hasiči jí volali každou chvíli, protože věděla, co se kde děje. Ale já zůstanu tady. IQ Roma, kraj, město – všichni, s kým jsme ve styku, vědí, že pokud ví o skupině lidí, která něco potřebuje, tak nám můžou zavolat.
Co jsou z vašeho pohledu hlavní problémy, které tu situaci způsobují?
Bára: Velký problém je to, že se s některými romskými rodinami špatně domlouvá, hodně z nich mluví špatně i ukrajinsky, mluví maďarsky, někteří ani nemluví romsky. Ale to je osada od osady. V těch je určitá hierarchie, podle níž oni komunikují s námi, pak jsou tu někteří i negramotní. Další věc je, že my svým smýšlením tyto lidi taky často paternalizujeme. Volal mi včera nejmenovaný kolega a rozčiloval se, že nedostanou ani pořádnou zdravotní péči. Říkal, že do stanů u nádraží mají chodit Podané ruce a poskytovat ji. A já mu říkám: „Vždyť zdravotní centrum Podanek je odtamtud 300 metrů!“ Namítal mi, že jim to nikdo neřekl. Ale oni jsou schopní trefit k nám do Vesny. A trefili až do Brna.
Petra: Někdy z nich děláme bezmocná zvířátka, o které se musíme postarat. Zvládli několik tisíc kilometrů dlouhou cestu, dokázali si obstarat dávky. A jestli ne, tak jim s tím pomůžeme, jasně. Ale občas si fakt sociální práci představujeme jako proces, kdy někoho posadíme na zadek a zahrneme ho pomocí.
Bára: Základní problém nicméně je, že stát nemá žádnou strategii, co s těmi lidmi chceme dělat. Na rozdíl od Německa například. Teď se polidští stanové městečko a zkomfortní se místo na Malinovském náměstí. Když se rozkřikne, že se tam dá být, tak těch 20 lidí napíše domů a za nějakou dobu budeme potřebovat stany pro 200 lidí. Co pak? Oni v nich mají být pár dnů. To, že jsou v nich déle, znamená, že se stala chyba. Já se nechci pouštět do úvah o tom, co má nebo nemá dělat město, ale je pravda, že vedení to sem má 200 metrů. Kromě jedné návštěvy a vyslání dobrovolníků žádná pomoc pro šatník nepřišla. Ani žádost o pomoc. Na rozdíl od kraje. Tak jsme magistrát trochu odsunuli ze svého zorného pole. Nejde to? O. K., zařídíme se jinak. Jsme navázaní na neziskovky, síť dobrovolníků, sociální služby. Nemáme energii chodit na magistrát a křičet na ně, ani nevím na koho. I když je naprosto jasné, že tahle situace nejde hodit na neziskovky a občanská uskupení a zároveň jim neposkytnout opravdu silnou podporu. Je to složitý problém se spoustou sociálních, bezpečnostních, právních a dalších aspektů, musí za to převzít odpovědnost státní správa a samospráva.
Co je největší náraz? Když najednou někdo zavolá a řekne, že přijelo 200 lidí?
Bára: Ne, to je maličkost. Nejhorší je, když nastanou všechny problémové situace naráz.
(Zvoní telefon) „Čau Pepo? Bára. Oblečení? Dobře, ano máme,“ opakuje Antonová nahlas, aby Petra Zářecká věděla, jaký materiál má jít zabalit. „Jsou tam ženy a děti? A jaký zhruba velikosti? Jeden muž, ano… Adru Vyškov ale klidně taky proklepněte. Jsou tam i mimina? Postižené dítě? Jak staré? Šest let, aha.“ To byl Josef Vlach, IQ Roma Servis. V Ostrovačicích je právě 40 lidí, od devítiměsíčního mimina po dospělé. I teplé oblečení berou.
Petra: Takže kompletka?
Bára: Kompletka. Punčocháčky, kamašky, tepláčky.
Petra: O. K., jdu na to, řekni, až tu bude.
Bára: Tohle my umíme. Ale nemůžu udělat novou Vesnu i u nádraží a řešit i ubytování. Když začala válka, tak jsem napsala na Facebook výzvu, a hodně mých známých někoho ubytovalo, ale už tehdy se první den na KACPU čekalo tak 80 lidí. Nakonec jich přijelo 800. Z čeho mám ale asi největší radost, je, jak se tu samo od sebe děje něco, na co jsou jinde skupiny na integraci a interkulturní dialog. Jsou tu české dobrovolnice, Ukrajinky, mladší lidi i starší dámy, které nám říkají, že doma by se jen nervózně dívaly do zdi, že jim pomáhá tu být.
Petra: Je tu paní, které je 78 let, a neúnavně tu přenáší banánovky sem a tam. Říkala, že neumí rusky, ale za půl hodiny už jsme ji slyšely, jak tahá z paměti středoškolskou ruštinu. Jsou tu lidi všech věků, národností, genderu, orientace…
Bára: Samozřejmě i oni často mají příběhy, které jsou šílené. V dětském koutku nám tady hlídala děti mladá ruská doktorandka a já jsem pak viděla, jaké píše v noci na sítě statusy. Došlo mi, že prožívá level stresu, který si my nedokážeme představit. Popisovala, jak hlídá traumatizované děti, vidí jejich strhané rodiče a do toho její bratranci v Rusku dostávají povolávací rozkazy… Takže ano, jsou tu i Rusové, kteří tu pomáhají a integrují se. Lidi se tu potkají, nakonec se tu jazyky naučí snadněji než v kurzech.
Vesna v Brně provozuje momentálně další dvě budovy. Biskupství brněnské spolku poskytlo budovu v centru města, ve které spolek ubytovává zhruba 50 osob včetně dětí se zdravotním znevýhodněním. Magistrát na tento provoz přispěl dotací na plat správce a komunitního pracovníka. V historické budově Vesny na Údolní, kterou pronajalo město, funguje pro ukrajinské děti školka zřizovaná centrem Lužánky a celou budovu čeká proměna na vzdělávací a sociální centrum.
Autorka je redaktorka Alarmu.