Foro ELMO
Chytré město, civilizované město, město pro slušné daňové poplatníky – všechny tyto představy o městech ve střední a východní Evropě spojuje to, že směřují k uskutečňování aspirací a tužeb stát se Západem. V uplynulých třiceti letech se v našich městech zrodila rozmanitá sociální hnutí, zatímco samosprávy i vlády zaváděly širokou škálu politických opatření, která se vezla na představě „pozápadnění“ a vedla k neoliberálním urbánním procesům.
Například odborové organizování a snahy pracujících jsou často spojovány s komunistickou minulostí a pokládány za zpátečnické, zatímco antirasistické či feministické snahy se prezentují jako příliš cizí a nevhodné pro místní kontext.
Tento text se snaží odhalit, jak funguje paradigma přibližování se Západu v prostředí postsocialistických transformací měst ve střední a východní Evropě: mapuje narativ nadřazenosti Západu, jehož prostřednictvím se legitimizují dramatické a dalekosáhlé změny. Zastávám přístup angažované teoretičky a vycházím ze zkušeností s aktivismem v místním (tedy rumunském) i mezinárodním hnutí za spravedlnost v bydlení. Poukazuji na místní příklady, které považuji za regionálně relevantní, a tak se pokouším poskládat kritický pohled a propojit jej s městskými hnutími, jež vyznávají sociální spravedlnost z antikapitalistické, antiimperialistické a intersekcionální perspektivy.
Iluze výběru
Dekoloniální myšlení nás učí, že impérium potřebuje k fungování materiální dominance řadu praktik, výrazů a hodnot, jimiž se uplatňuje vykořisťování a vytěžování. Potřebuje konsenzus v tom, kdo vykořisťuje, kdo je vykořisťovaný, jak a proč. Tím se buduje narativ, na němž se téměř všichni – ne-li úplně všichni – musí shodnout. Získat legitimitu pro příběh vykořisťování, vytěžování a zbavování se není snadný úkol a žádá si od vládnoucí vyšší třídy značné sociální zdroje, aby bylo daného společenského souhlasu dosaženo.
Dále dekoloniální myšlení ukazuje, že kolonialismus není jednoduše jen následkem koloniálních a imperiálních zřízení, které ovládly nezápadní světy, nýbrž překračuje samotnou koloniální správu a zahrnuje i území a společnosti, která pod historickou imperiální nadvládu mohla spadat jen částečně. To je i případ střední a východní Evropy. Kolonialita zde má specifickou podobu založenou na staletích západní dominance, která byla částečně realizována prostřednictvím samotné koloniální nadvlády a částečně skrze komplikované vztahy finanční a kulturní závislosti. Výsledkem těchto dějin střední a východní Evropy je pozice semiperiferie vzniklé v procesu finančních, politických a kulturních vazeb, které se vytvářejí dlouhodobě a sahají několik staletí do minulosti.
V tomto regionu se narativy vytvářené vyšší třídou za účelem legitimizace násilí a vykořisťování vždy pojily s její aspirací, aby byla uznávána jako reprezentace Západu nebo něčeho stejně dobrého jako Západ. Cestou k tomuto uznání jsou buď nacionalistické, konzervativní přístupy usilující o respekt a rovnocennou pozici se Západem, nebo postupy založené na westernizaci, které vedou k integraci Východu do západních struktur. Jednoduše řečeno jsou společnosti střední a východní Evropy po několik staletí lapené mezi těmito binárními verzemi vývoje: nacionalismem, nebo westernizací. Nejznepokojivějším následkem této binarity je, že zakrývá, jak obě tyto „možnosti volby“ ve skutečnosti stojí na pravicových hodnotách a politikách. Obě tedy tak či onak slouží integraci místních společností do globálních toků kapitálu a k reprodukci koloniální hierarchie, která nadřazuje Západ nad zbytek světa.
Buď příliš zpátečnické nebo importované
Jednou z hlavních složek neoliberálního vítězství po historickém konci studené války byla shoda na antikomunismu. Postavení se proti minulým socialistickým a komunistickým režimům bylo prezentováno jako „návrat do Evropy“, jako náprava vedoucí k takzvaně „přirozenému“ směřování, které znamenalo být součástí západního světa. Společně s bývalými socialistickými a komunistickými režimy se však za vadné začala prohlašovat i řada levicových hodnot a principů, ať už se s těmito režimy opravdu prolínaly či nikoliv.
K nejdominantnějším charakteristikám postsocialistické společnosti v zemích střední a východní Evropy se tak zařadila marginalizace politických narativů – historických i současných – které byly založené na kolektivním osvobození od autoritářství a vykořisťování ve všech formách. A zatímco byly tyto narativy zatlačeny do stínu, zůstala stará vyčerpaná dichotomie „vše pro národ“ nebo „vše pro přiblížení se Západu“. Jakýkoliv levicově orientovaný narativ týkající se vykořisťování pracujících, patriarchální nadvlády nebo státního či vojenského autoritářství, se obvykle ve veřejné sféře pohotově předefinuje buď jako zpátečnický a „komunistický“, nebo jako cizí vliv ze Západu, tudíž jako nepřirozený. Například odborové organizování a snahy pracujících jsou často spojovány s komunistickou minulostí a pokládány za zpátečnické, zatímco antirasistické či feministické snahy se prezentují jako příliš cizí a nevhodné pro místní kontext.
Neexistuje žádná přijatelná „možnost volby“ mezi dvěma různými verzemi téhož narativu, který prosazuje nadřazenost a nadvládu západního světa. Stěžejním aspektem, jenž bych zde chtěla sledovat, je hlavní příběh, skrze nějž se sociálně vytváří souhlas. To znamená, že jakoukoli agresi, ať je sebevíc vykořisťující nebo škodlivá, lze vysvětlit a lze se na ní shodnout, pokud zapadá do středo- a východoevropské verze příběhu o nadřazenosti Západu. Následkem toho se uchytila celá řada historicky konstruovaných představ: že společnosti střední a východní Evropy jsou líné a zkorumpované, že místní politické elity jsou vždycky horší než ty západní a že se nikdy nic pořádně neudělá atd. Dalo by se říct, že jsou to zkrátka stereotypy. Ve skutečnosti ale představují jen špičku ledovce, na nějž se nabalují další, mnohem závažněji utlačující narativy. K těm patří mimo jiné rasismus vůči Romům a současně popírání historie romského otroctví v Rumunsku, narativy legitimizující dehumanizaci a obírání pracující třídy nebo návrat fašistických ideologií, které mají prokazovat evropskou důležitost.
Vymazat minulost a být považováni za Západ
Hegemonní příběh – narativ nadřazenosti západu, který vytváří průběžně souhlas s různými formami násilí, prostupuje sférou města ve verzi nezpochybňované neoliberální aspirace. V případě měst střední a východní Evropy tedy nezpochybňovaný konsenzus zní, že se musí co nejvíce podobat vzhledem i fungováním Západu. Zastánci neoliberálního města v pozici vítězů dozvuků studené války ve střední a východní Evropě vždy najdou, co hledají – chaotická města vyznačující se nekonzistentností, rozpory, neefektivitou – a proměna v Západ je pokládána za univerzální lék na všechny tyto neduhy.
V procesu stávání se Západem dochází nevyhnutelně k fázi vymazávání rozdílů. To, čím se města socialistické éry ve východním bloku od těch západních odlišovala – tedy industriální charakter, rozsáhlé čtvrti pro pracující třídu, přerozdělení nemovitostí a urbanismus zaměřený na důstojný komunitní život – se začalo systematicky odstraňovat. Rozdílnost, která se projevuje v pozůstatcích komunistické a socialistické minulosti, se depolitizuje a postupně smazává.
Kromě stírání rozdílů se kolonialita projevuje i mnoha dalšími způsoby, jimiž materiálně i nemateriálně upevňuje příběh nadřazenosti Západu. Následné materiální procesy vykořisťování, vytěžování a nerovnoměrného rozvoje jsou pro pochopení proměny postsocialistických měst obzvlášť zajímavé. Takové perspektivy bych chtěla v tomto textu doplnit a zaměřit se na to, jak konkrétně funguje kolonialita ve vztahu k městu: diskurz snah o pozápadnění měst vytváří průběžně souhlas s politikami, jejichž součástí je agresivní vysídlování a vystěhovávání. Dokud tento narativ zůstává neřešený a nepojmenovaný, snadněji se uchycuje. Bez kritiky se tato fikce prezentuje jako pravda a vede k dojmu, že přiblížení se Západu je nezbytné: ani si to nestihnete uvědomit a varianta pozápadnění vašeho města je považována za evidentní a přirozený vývoj. Spolu s narativy rasismu a znevýhodňování některých tříd vytváří koloniální konstrukt nezbytné westernizace triádu, která slouží jako základ souhlasu s otevřeným, systematickým a systémovým násilím. Zatímco aspekty klasismu (diskriminace na základě třídy) a rasismu je o něco snazší identifikovat a kritické pozice vůči nim už se v aktivistických analýzách objevují, dekoloniální perspektivu je ještě třeba rozvíjet.
Pro nás, kdo organizujeme a aktivisticky působíme ve hnutí proti kapitalistické neoliberalizaci naší společnosti, považuji za zásadní, abychom naši činnost zakládali na geopolitickém historickém dění typickém pro náš region. Sociální hnutí střední a východní Evropy se od svých západních souputníků odlišují tím, že v našich společnostech – ostatně jako i v dalších nezápadních společnostech – se zběsilé vysídlování a vystěhovávání lidí legitimizuje prostřednictvím paradigmatu westernizace. Konkrétně jsme ve jménu stávání se Západem nuceni akceptovat vystěhovávání lidí z jejich domovů, gentrifikaci, turistifikaci, financializaci, zvyšování nájmů, masové vytlačování lidí z některých oblastí a tak dále.
Jsem přesvědčená, že kritický postoj k příběhu westernizace a k souhlasu s jeho dopady, který si od nás vynucuje, je stěžejní k tomu, abychom pochopili konkrétní kontexty násilí a mohli proti nim zasáhnout. Pokud souhlas s těmito jevy narušíme, budeme například schopni vidět kriminalizaci pracující třídy a současně se přiblížíme radikálním intersekcionálním spojenectvím skrze pozici, která bude dekoloniální, antirasistická i zaměřená proti klasismu.
Privatizace
Jednou z nejzávažnějších dimenzí postsocialistické proměny měst střední a východní Evropy je postupný rozklad veřejného bydlení. Odehrává se ve dvou hlavních krocích: jedním je samotná privatizace veřejného bytového fondu, druhým delegitimizace práva na bydlení. K privatizacím bydlení docházelo ve velkém v průběhu devadesátých let a vedly k tomu, že se postsocialistické společnosti vyznačují vysokým počtem vlastníků bydlení. Pracující, kteří předtím nic nevlastnili, se najednou stali majiteli vlastních domovů, což vedlo k dojmu třídní mobility. Vzhledem k antikomunistickému pohrdavému vztahu k dělnické třídě se většina těchto lidí začala identifikovat jako střední třída. To usnadnilo svolení s širší škálou privatizací (včetně průmyslu a půdy), které byly prezentovány jako jediná možná cesta vstříc kapitalistické budoucnosti. Stávání se Západem založené na stávání se kapitalismem zamaskovalo dramatickou ztrátu základního práva na bydlení. Když se tolik lidí nově považovalo za střední třídu, žádat bydlení od státu začalo být považováno za něco nedůstojného. Veřejné bydlení, dříve chápané jako oprávněný nárok pracujících, se nyní stalo charitou pro nejnuznější.
Podobně jako mnoho jiných postsocialistických proměn se začalo o bydlení uvažovat jen ve dvou rovinách: buď mohlo být ve vlastnictví státu jako v socialistickém Rumunsku, nebo soukromé, jak žádala kapitalistická budoucnost. Tato dichotomie znárodněného versus privatizovaného ve výsledku smazala všechny další příklady dokládající možnost jiných forem bydlení, například družstevního, které bylo součástí širší historie kolektivního vlastnictví zdrojů v bývalých socialistických státech tohoto regionu. Dichotomie státní versus soukromé doplněná o nános antikomunismu podpořila představu bydlení jako komodity, a tak umožnila hladší proces neoliberalizace. Bydlení jako právo je stále chráněno zákonem, ale považuje se až za druhořadé po soukromém vlastnictví. Politiky týkající se bydlení jsou odtržené od emancipační vize založené na sociální spravedlnosti, přerozdělení či autonomii a jsou uzpůsobené tak, aby doplňovaly právní rámec, který zaručuje přístup a hájí soukromé vlastnictví. To je umožněno přesvědčením, že západní liberální kapitalismus je jedinou možnou cestou kupředu a jakékoliv jiné chápání bydlení jako základního práva nás táhne zpět do minulosti.
Restituce
Restituce, tedy proces navrácení majetku znárodněného socialistickými a komunistickými režimy původním vlastníkům, jsou klíčovým faktorem privatizace. Vztahují se na budovy, půdu i lesy, s nimiž se napříč regionem nakládalo různým způsobem, a v případě obytných budov vedly k vytlačování a vystěhovávání stovek tisíc nájemníků. Lidé vystěhovaní z kdysi znárodněných prostor představují přinejmenším v Rumunsku většinu lidí vystěhovaných z bydlení, kterým často nebyla poskytnuta žádná nebo jen nevýhodná alternativa. Narativ, s jehož pomocí se dosáhlo souhlasu s touto agresivní realitou restitucí, vznikl jako příběh stávání se Západem, pro nějž bylo potřeba učinit zadost spravedlnosti ve prospěch dědiců náležících k vyšší střední třídě.
Tento příběh vykresluje znárodnění jako násilnou praxi autoritářských komunistických a socialistických režimů, jako křivdu, kterou je třeba napravit. Díky tomu pak bude možné „vrátit se do Evropy“. Zastánci restitucí je pokládají za zásadní složku transformační spravedlnosti, tedy za právní postup, skrze nějž se vyřeší nelegální počiny minulého režimu. V antikomunistickém narativu se restituce stávají prostředkem odškodnění a obnovy, vždy vytvářejí dojem binárního protikladu obětí (dědicové historických vlastníků) a těch, kdo se obohatili na jejich úkor (pracující bydlící v nájmu v těchto budovách). V současnosti restituce představují jádro širšího právního rámce, který nastolil verzi spravedlnosti založenou na principu soukromého vlastnictví.
Restituce jsou také jedním z hlavních způsobů, jak mohou postsocialistické země prokazovat svou oddanost západnímu světu: odčiňují tak přerozdělení prováděné komunistickými a socialistickými režimy a opětovně formují historické soustředění se na střední a vyšší třídy. Takové „odčinění“ však ve výsledku vede k postupnému zániku čtvrtí dostupných pro pracující a proměňuje je v oblasti vlastněné vyšší třídou. To lze oprávněně nazvat vertikálním přerozdělením bohatství a právní technologií primitivní akumulace kapitálu, čímž se budují základy pro specifický druh gentrifikace. A tohle vše se stává přijatelným právě kvůli aspiraci stát se Západem.
Antikomunistická estetizace veřejného prostoru
Tento proces se týká tendence odstraňovat, skrývat nebo jinak zastírat pozůstatky komunistické a socialistické minulosti. Ať jde o sochy, názvy ulic nebo plakety, tyto objekty se z měst střední a východní Evropy neustále odklízejí. Dekomunizace veřejného prostoru je samozřejmě součástí mnohem širší agendy vyrovnávání se s minulostí, co se týče politiky paměti – a jde o nezbytnou položku na programu pravicových vlád. V dekomunizovaném městě představují připomínky minulosti poněkud ošemetnou památku „nezápadní“ historie regionu.
Jejich odstraňování se téměř nikdy neprovádí ve spojitosti s kritikou autoritářských aspektů této historie, ale primárně jako důkaz směřování na Západ. Tomu nasvědčuje i to, že zmíněná dekomunizace vždy zahrnuje i rehabilitaci pravicových symbolů a postav prezentovaných jako „kulturní dědictví“. Ty dosvědčují návaznost na předválečný kapitalistický režim, který byl výrazně západnější. Naproti tomu symboly antifašistického a antikapitalistického odboje se minimalizují nebo ničí, ať už jsou skutečně výtvorem komunistického režimu či nikoliv. Rozsáhlý odkaz antifašistického odboje na území bývalé Jugoslávie se systematicky znehodnocuje, aby ustoupil historickému revizionismu. Zdá se, že zkáze tyto pozůstatky odolávají jen v případě, kdy jde o exotizaci východní jinakosti provedenou ze západní perspektivy.
Nejednoznačnost v tom, co vlastně dekomunizace veřejného prostoru obnáší, je umožněna narativem přináležitosti k Evropě a pozápadňování našich měst. Když píšu tento text, dochází k nové vlně dekomunizace veřejného prostoru v kontextu ukrajinského odboje proti Putinově invazi. Přestože je historie Sovětského svazu komplikovaná a obsahuje mnoho utiskujících a autoritářských aspektů, zůstává zde otázka: nakolik tato gesta vyjadřují skutečně protiimperialistické a protiautoritářské postoje a nakolik poukazují na zdomácňování západních neoliberálních proměn.
Vítejte v chytrém městě
Chytré město je zastřešující výraz pro popsání trendu v proměně měst, který prosazuje využívání informačních technologií v městské infrastruktuře. Zatímco například wifi zdarma by přišla vhod většině obyvatelstva, paradigma chytrého města téměř nikdy nestojí jen na zajištění bezplatné wifi nebo úsporách za elektřinu, ale mnohem více poukazuje na přináležitost k vysoce vzdělané a technologicky zběhlé městské třídě. Změny spojené s chytrým městem jsou tak často spíše statusovou záležitostí než veřejnými zásahy zlepšujícími kvalitu života. Zavádění prvků chytrého města slouží jako indikátor, že konkrétní oblast patří a pomáhá určité demografické skupině, a tím zároveň přispívá k třídní segregaci. Pokud tyto městské vymoženosti ani neumíte využívat, co tady vůbec děláte? Očividně sem nepatříte. K čemu je wifi v ulicích zdarma, lavičky s nabíječkou nebo automatizované osvětlení, pokud člověk nemá doma teplou vodu nebo internetové připojení, protože jen stěží dokáže zaplatit nájem a energie?
Ve střední a východní Evropě působí trend chytrých měst na mnoho vlád a samospráv velmi lákavě, a to opět proto, že dokazuje oddanost a podobnost těchto míst západnímu konceptu, jako je tomu i v případě rumunského města Kluž. Místní se distancují od technologického „zpátečnictví“ a městu se konečně zdánlivě daří dohnat a zhmotnit kýženou západní budoucnost. Příběh nadřazenosti Západu vytváří souhlas s tím, že digitální technologie a pokročilé hybridní procesy jako kamerový dohled, doprava řízená aplikacemi, aplikace pro bezpečnost žen nebo ovládnutí center měst AirBnB a podobně procházejí bez větších omezení a kritiky, neboť jsou považovány za nezbytnou součást progresivního vývoje. Vlády a samosprávy se zabývají realizací chytrého města a směřují do něj veřejné zdroje, které by se daly vynaložit na řešení palčivých sociálních problémů. Kvůli tomu většina těchto technologií v důsledku slouží jako nástroj ke zdražování nájmů, gentrifikaci i třídní a rasové segregaci. Avšak souhlas s představou, že město v západním stylu znamená cestu vpřed, vede k tomu, že všechny tyto procesy chytrého města jsou lidmi akceptovatelné.
Obnova města
Tento proces označovaný též jako regenerace města představuje podobně jako chytré město vcelku prázdný koncept. Od počátku se pokládá za pozitivní a žádoucí proces, ale o tom, komu bude sloužit, jakými prostředky a s jakými náklady, plně rozhoduje politické vedení a jeho spolupracovníci. Obnova města se začala pojit s doporučeními „vyčistit“ zanedbané oblasti, nacházející se obvykle ve středu nebo širším centru města, s cílem uvolnit místo pro komerční, rezidenční a byznysový development, z nějž těží jen vyšší třídy.
Není překvapením, že v Rumunsku dominuje v „městské obnově“ soukromý investor a realitní developer, skupina Iulius Group. Tento developer a provozovatel maloobchodních prodejen na trh vstoupil se svými kombinovanými projekty městské obnovy ve třech velkých rumunských městech: v Jasy, Kluži a Temešváru. V podstatě jde o megadevelopera nákupních center, který expanduje a staví komplexy, v nichž se mísí komerční, rezidenční a byznysová složka pod společnou vágní nálepkou „regenerace města“. S tímto „posláním“ propojuje místní samosprávy, podnikatelské prostředí a „komunity“, a zakrývá tak skutečnost, že značné území centra měst obsadí privátní zájmy propagující západní středostavovský styl života, který je však pro většinu obyvatelstva nedostupný.
Tohle je jen jeden model, jímž údajná „obnova města“ zastírá privatizaci veřejných zdrojů a zdomácňování konzumního stylu života, který je nastavený a dostupný jen pro vyšší střední třídu. Jak dokládá řada ocenění, která si skupina Iulius Group vysloužila od západních obchodních a urbanistických subjektů, tyto materiální procesy jsou umožněné příběhem městské obnovy, který má vést k pozápadňování a civilizování východoevropských měst.
Kulturalizace
Elitní životní styl a kultura jsou známkami dalšího procesu, který je umožněný příběhem nadřazenosti Západu: jde o depolitizaci sociálních témat prostřednictvím kulturalizace. V Rumunsku se v desátých letech tohoto století nejvýrazněji projevovala v trendu „kreativního města“. Myšlenka kreativního města zde přesahuje klasickou definici formování kulturních aktérů v transformaci města a vždy zahrnuje i dimenzi pozápadňování a „civilizování“, což vede k artwashingu a probíhající gentrifikaci měst.
V uplynulých letech se kulturalizace projevovala zejména prostřednictvím fenoménu Evropského hlavního města kultury (EHMK). Kritické zkoumání v západních městech dlouhodobě ukazuje, že tento koncept buď přináší jen zanedbatelný, ne-li nulový pokrok ve zmírňování městských nerovností a mnohdy vede přímo k opaku. EHMK slouží jako zástěrka pro nedemokratické přisvojování si veřejných zdrojů soukromými zájmy – vlastně jde o velký byznys zahalený do blyštivého obalu kultury a umění. Ve střední a východní Evropě se EHMK těší ještě vlídnějšímu přijetí, protože je velice autentickým důkazem o sounáležitosti se Západem. Hlavní ideu současného EHMK v Rumunsku, Temešváru, vyjadřuje slogan Ať se rozzáří tvá světla, tedy metafora vystoupení z temnoty a pasivity do záře angažovaného evropanství. Místní dějiny jsou převyprávěny jako příběh putování západním směrem, v němž je ovládnutí tohoto rumunského regionu Habsburskou říší v osmnáctém a devatenáctém století vykládáno jako přiblížení se Západu.
Zatímco umělci a kulturní aktéři mají plné ruce práce, aby pomocí kulturních stereotypů přesvědčili Evropskou komisi o západní povaze svého města, nadnárodní byznys si nejen sáhne na veřejné zdroje, ale ještě navíc je vítán a oslavován za to, jak k proměně města ušlechtile přispěje. Skutečné projevy městské sociální nespravedlnosti jako vystěhovávání z bydlení, gentrifikace, nedostupnost veřejných služeb nebo bezdomovectví jsou exotizovány, skrývány a zůstávají nevyřešené.
„Civilizující“ úsilí politické reprezentace
Způsob života a hodnoty vyšší třídy se staly hlavními prioritami městských politik a často i jediným horizontem, k němuž vlády a samosprávy směřují. Vyšší třídy ztělesňují západní ideály občanské povinnosti, městského chování a estetického vkusu a plní ve městě „civilizující“ úlohu.
Starostové rumunských měst se často považují za hlasatele této mise a usilují o proměnu města do takové podoby, která bude působit více západně a evropsky. Robert Negoiță, současný starosta třetí městské části v Bukurešti, patří k nejbohatším podnikatelům v Rumunsku a působí jako developer a majitel hotelů. V roce 2014 posvětil nucené vystěhování komunity asi dvou stovek lidí z ulice Vulturilor poblíž centra. Jejich vystěhování bylo nepřehlédnutelnou událostí a vedlo ke vzniku dvouletého protestního tábora přímo před původním obydlím vystěhovaných lidí. Protestní tábor Vulturilor představoval zásadní akci hnutí za spravedlivé bydlení a pro starostu-magnáta se stal dlouhodobou nepříjemností, protože narušoval zdání civilizované čtvrti. Negoiță plnil sociální média rasistickými stížnostmi na tábořící a v červenci 2016 spokojeně oznámil, že chatrče byly „konečně“ srovnány se zemí. Tento zásah pomohl nastolit dojem „evropské čtvrti, jakou si všichni přejeme“, když oblast vytrhl z rukou neukázněných protestujících a vrátil ji „rozumným občanům“.
Poněkud odlišným zastáncem civilizovaného města je současný bukurešťský primátor Nicușor Dan. Učitel matematiky se zázemím v aktivismu za právo na město postavil svou politickou kariéru na antiestablishmentovém programu s vizí Bukurešti jako civilizovaného, západního města. Po téměř dvě desetiletí působil v grassrootovém městském aktivismu a byl členem organizace, která tvořila součást hnutí za ochranu historických budov. Kromě architektonické hodnoty byla vnímána jako ještě zásadnější jejich hodnota symbolická, spojená se západním charakterem – budovy postavené vyšší třídou v meziválečném období byly dokladem evropské povahy Bukurešti. Osud těchto budov v komplikované situaci restitučních procesů byl vždy upřednostňován před osudy vystěhovaných nájemníků.
Svou stranou byl Nicușor Dan prezentován jako „kandidát pravice“ a s pravicovou platformou zvítězil v magistrátních volbách. Se sliby snížit dopravní provoz a zajistit profesionálnější policejní službu vyšel vstříc vyšší a střední třídě a od sociálních témat se ještě více vzdálil. Jeho aktivistické zázemí, které dříve zahrnovalo i spojenectví s těmi, kdo se městskému aktivismu dosud věnují, se nijak výrazně neprojevuje ani nepomáhá v posouvání programu sociální spravedlnosti. Dan je pohlcený narativem, v němž město přibližuje západnímu snu a o vystěhovávání lidí nebo o bytovou nespravedlnost se zkrátka nezajímá. Přestože díky skromnému aktivistickému zázemí působí jako na hony vzdálený od oligarchů typu Negoiță, propojuje ho s nimi společný slib civilizovat město a přiblížit ho západním ideálům a standardům na úkor sociální a bytové politiky.
Pro nebo proti dalšímu civilizování města?
Při pohledu na vývoj Danovy pozice – od aktivisty bojujícího za historickou architekturu v primátora hájícího zájmy vyšších tříd, si můžeme položit otázku, jestli se daří organizovat spíše hnutí za zachování historických domů, nebo hnutí proti vystěhovávání rodin, které v nich bydlí? Pokud přetrvává přesvědčení, že zachraňovat památky je urgentnější, je na místě se ptát, odkud se taková priorita bere a proč nejsou prioritou životy pracujících a často etnicky menšinových nájemníků?
Pokud se naše hnutí organizuje za účelem řešení problémů, jejichž urgence a význam vychází z touhy stát se Západem, v podstatě reprodukujeme příběh západní nadřazenosti, tedy tentýž příběh, který nás dotlačil k souhlasu s agresivním vykořisťováním a vystěhováváním lidí v uplynulých třiceti letech. Hnutí za bydlení a právo na město, které integruje tyto aspirační politiky, nebojuje za spravedlivé město, nýbrž za „civilizované“, „chytré“ a „dekomunizované“ město, které se bude co nejvíc podobat západním městům a bude šité na míru ideálům a životnímu stylu vyšších tříd. Vystěhovávání pracujících nebo čím dál častější rasisticky motivované vypuzování romské populace i všechno násilí, jež se s těmito jevy pojí, zůstává při boji za západní město stranou zájmu.
Jako aktivistky a aktivisté, jako angažovaní akademici a akademičky střední a východní Evropy musíme identifikovat a dekonstruovat spletité mechanismy skryté za příběhem nadřazenosti Západu. Jak jsem ukázala, zdomácňování tohoto příběhu vytváří souhlas s řadou násilných a vykořisťujících jevů. Pokud je nějaké jednání vysvětlováno jako prostředek přiblížení se nebo získání respektu Západu, potom lze ospravedlnit jako přijatelné téměř cokoliv, byť je to sebeagresivnější. Chceme-li takovému diskurzu vzdorovat, znamená to postavit se souhlasu s těmito jevy a dávat si pozor, abychom je nereplikovali. Navíc to znamená, že svůj souhlas aktivně odvoláme a odmítneme být součástí struktur, které příběhu nadřazenosti Západu poskytují legitimitu. Naším úkolem tedy bude strhnout masku pozápadňování z tváře systémového násilí v oblasti bydlení a odhalit, co se skutečně děje: systémové neoliberální násilí podporované rasově a třídně diskriminujícími narativy vládnoucí třídy.
Veda Popovici je aktivistická organizátorka působící v Bukurešti. Věnuje se také umění, teorii a vzdělávání se zaměřením na dekoloniální myšlení, intersekcionální feminismus, antifašismus a materiální možnosti sdílených zdrojů. Spoluzaložila nebo pomáhala vést řadu místních antiautoritářských, anarchistických a feministických kolektivů jako autonomní kolektiv / družstvo Macaz, alternativní knihovna, feministická skupina Dysnomia nebo časopis Gazette of Political Art. Jako radikální aktivistka za bydlení je členkou bukurešťské skupiny FCDL (Spojená fronta za právo na bydlení) a podílí se na kampaních rumunské federace za radikální právo na bydlení Block for Housing. Od roku 2019 působí jako facilitátorka Evropské akční koalice za právo na bydlení a město.
Tento článek je součástí vícejazyčné série ELMO o hnutích za bydlení ve střední a východní Evropě, která se staví proti neoliberálním proměnám měst.