Foto Mariya Ivancheva
Mariya Ivancheva je britská socioložka a antropoložka bulharského původu, která se ve své práci dlouhodobě věnuje nerovnostem a prekaritě v akademické sféře. V současné době je prezidentkou Evropské asociace pro sociální antropologii, v jejímž rámci také založila a vede iniciativu Precanthro řešící pracovní podmínky členů asociace v Evropě. V novém díle podcastu Na rozcestí mluví nejenom o tom, jak iniciativa vznikla, ale také o svém dlouhodobém výzkumu pracovních podmínek na univerzitách v Británii a v dalších zemích a o tom, jak její přístup k práci, výzkumu i aktivismu ovlivnilo vyrůstání v postsocialistickém Bulharsku.
Podcastová série Na rozcestí / Crossroads vzniká v rámci programu Globální konflikty a lokální souvislosti, který je financován Akademií věd ČR v rámci Strategie AV 21. Do podcastu Na rozcestí si zveme společenské vědce a vědkyně, jejichž výzkum se týká důležitých témat a problémů globalizujícího se světa. Aktuální díl moderovala Marie Heřmanová. Originální verzi rozhovoru najdete zde.
Když se podíváme na tyhle trendy, jako jsou smlouvy na dobu určitou, prekérní práci či genderové rozdíly, tak mnoho z těchto trendů kopíruje situaci na trhu práce v neoliberální společnosti obecně, zatímco některé jsou specifické pro akademické prostředí. Mohla bys vysvětlit, kde se tyto obecnější trendy propisují do akademického prostředí? Jaké jsou důvody tohoto fenoménu přepracovaných, nestabilních, nedostatečně ohodnocených a převážně ženských pracovnic? Všichni víme, proč se to děje po světě, ale proč se to děje konkrétně v akademické sféře?
Myslím, že zde je pár specifických věcí, ačkoliv se to opět může lišit dle konkrétního kontextu. Já vycházím ze své nedávné zkušenosti s prací ve třech anglofonních zemích – Irsku, Velké Británii a v Jihoafrické republice. Mezi nimi existuje mnoho podobností, ale to se nutně nemusí dotýkat tohoto konkrétního kontextu, který zmiňuješ, protože ten se týká třeba i USA. Když bychom se však bavily o veřejně sponzorovaných univerzitních systémech obecně, tak vidíme cyklické formy financování, což se děje i v Irsku a Británii. Jde o to, že základní rozpočty univerzit jsou rozděleny na rozpočet pro učení, který převážně pochází ze studentských poplatků, což se může lišit na různých místech, například ve Skotsku jsou některé tyto pozice placené státem – třeba učitelé jsou placeni státem. Ale také ty finance částečně pochází z poplatků například zahraničních studentů. A pak máte rozpočet na výzkum, který se čerpá skrze externí přihlášky, skrze vědecké rady a veřejné i soukromé entity.
Třeba Německo se svým systémem habilitací mělo vždy obrovský počet tzv. Privatdozent, kteří pracovali na velmi prekérní smlouvy. V dobách Maxe Webera šlo vždy o muže, kteří se museli spoléhat převážně na rodinu a své třídně podmíněné prostředky, které jim umožňovaly pracovat jako akademik. Takže nejde o nic zásadně nového. Ale dnes existuje rozkol mezi rozpočty určenými na učení a vědeckou práci na straně jedné, a snahami univerzit přijímat stále více nových studentů, aby mohly zvyšovat rozpočet na straně druhé. Univerzity mezi sebou také soutěží v žebříčku hodnocení, který se odvíjí od vědeckých výsledků. Takže je zapotřebí mít mnoho zdrojů na dobré vědecké výsledky, které vám umožní získat špičkové veřejné vědce a vědkyně, abyste se dostali výš v žebříčku, čímž pak zase přilákáte více platících studentů, které budou vyučovat převážně lidi, kteří nedělají vědecký výzkum, protože lidé, kteří bádají, to dělají naplno a výhradně. Učení mohou mít rádi, ale ve skutečnosti jde o něco, co je povětšinou zdržuje od vědeckého bádání, a tedy jim nepomáhá v dalším budování akademické kariéry.
Takže existuje tento hierarchický vztah mezi učením a bádáním a povětšinou stojí ve vzájemné opozici. Administrativní struktury v rámci univerzit se zásadním způsobem rozrostly, takže například ve Spojeném království pracuje již přes 50 procent univerzitních zaměstnanců v administrativním sektoru.