Foto Kremlin (CC BY 4.0)
Nedělní večer 19. června znamenal rozplynutí nepravděpodobného snu levicové koalice Jeana-Luca Mélenchona, který chtěl získat parlamentní většinu, nastolit kohabitaci a stát se premiérem. Místo triumfu Nová lidová, socialistická a ekologická unie (NUPES) pouze potvrdila solidní pozici jednoho ze tří bloků ve francouzském politickém systému. Oproti výsledku z roku 2017 to ale i tak znamená výrazné posílení levice a něco, v co levice ještě před letošními volbami mohla jen těžko doufat. Rozplynula se ale také Macronova představa, že jeho znovuzvolení znamená, že většina Francouzů podporuje jeho politiku, a poskytne mu tak stejně jako před pěti lety solidní většinu. Znovuzvolený prezident zjevně usnul na vavřínech a dopustil se řady klíčových chyb. Snaha zpočátku parlamentní volby přejít bez diskuze jako samozřejmost, zastrašování rudou hrozbou a nejasný postoj k duelům levice a krajní pravice v druhém kole se Macronovi vymstily.
Znovuzvolený prezident zjevně usnul na vavřínech a dopustil se řady klíčových chyb.
Prezidentská koalice Spolu! (Ensemble!) získala jen 246 křesel a do většiny v 577členném Národním shromáždění ji chybí 43 mandátů. Oproti roku 2017 Macron ztratil přes sto křesel a dostal se do historicky ojedinělé situace, kdy v parlamentu francouzské páté republiky není jasná většina. Představitelé prezidentské koalice mluví o „totální paralýze“ politického systému a do médií pronikají informace o zvažování rozpuštění Národního shromáždění a volbách za rok. Od zkrácení prezidentského mandátu ze sedmi na pět let a sladění termínů prezidentských a parlamentních voleb ústavní reformou v roce 2000 nastala poprvé situace, že se úřadující prezident nebude moci při schvalování zákonů opírat o většinu. Atypický výsledek parlamentních voleb může znamenat posílení instituce Národního shromáždění, oslabení dominantní role prezidenta a přiblížení se modelu fungování předchozího ústavního režimu, čtvrté republice.
Částečný úspěch sjednocené levice
Druhé kolo následovalo relativně krátkou, ale intenzivní vlnu veder s teplotami přesahujícími i 40 stupňů Celsia ve stínu. Pokořen byl absolutní rekord ve městě Biarritz na jihozápadě Francie s 42,9 stupně. Přitom období nejvyšších teplot Francii i Evropu letos teprve čeká. Letošní květen byl ve Francii vůbec nejteplejší v historii. Situace nebyla příliš vzdálená fiktivní předpovědi počasí pro Francii na srpen roku 2050, která byla představena v roce 2014 na konferenci o klimatu COP 20. Téma dopadů klimatické krize je ve Francii vnímáno jako důležité, zvláště pak mezi nejmladšími generacemi. Mladí voliči ale často patřili mezi ty, kteří zůstali doma, a k parlamentním volbám opět většina Francouzů nepřišla. Negativně k tomuto dlouhodobému trendu přispěla i Macronem minimalizovaná volební kampaň, kterou 49 procent Francouzů označilo za neexistující a jen 15 procent za uspokojivou.
Ve Francii – tak jako i jinde – se zabydluje zklamání z fungování demokracie a přesvědčení, že volby nemohou nic změnit k lepšímu. Tento pesimismus a s ním spojené rozhodnutí nechodit k volbám je nejmarkantnější u mladších voličů. V prvním kole 12. června k urnám přišlo jen 30 procent voličů z věkové kategorie 18 až 35 let a ti, co k volbám přišli, volili dominantně levici (40 procent). Nedostatečná mobilizace těchto voličů nicméně znamenala, že politické uskupení s nejambicióznějším programem v otázce řešení klimatické krize v druhém kole získalo jen 142 mandátů.
Průzkumy před sjednocením levice Macronovi předpovídaly pohodlnou většinu. Fakt, že francouzská levice po dlouhé době našla společnou řeč, hrál v porážce prezidentského tábora jistě nezastupitelnou roli. Výzva zvolit Mélenchona premiérem a mediální strategie duelu Macron versus Mélenchon byly do jisté míry efektivní a pro voliče srozumitelné. Otázkou zůstává, jak bude vypadat povolební spolupráce koaličních partnerů unie NUPES. Všechny části sjednocené levice, včetně jejích menších členů (socialistů, komunistů a zelených), vychází z voleb posíleni. Kdyby postupovali sami, jen těžko by dosáhli lepšího výsledku. K prohlubování spolupráce a další integraci na levici navíc může jako vnější faktor přispět hrozba, že se krajní pravice stane nejsilnějším opozičním klubem, což by jí dávalo řadu pravomocí v Národním shromáždění, mimo jiné i kontrolu nad významnou Finanční komisí.
Nečekaný vzestup krajní pravice
Po zkušenosti s tragickým výsledkem v roce 2017, kdy i přes postup do druhého kola prezidentských voleb získala krajní pravice pouze osm mandátů, byla Marine Le Pen připravena parlamentní volby odpískat jako prohrané. Zpočátku dokonce jako by své voliče preventivně připravovala na neúspěch a na to, že možná nebudou moci utvořit vlastní politický klub. To se jim podařilo naposledy při poměrném volebním systému v roce 1986. Ke konci předvolební kampaně se ale snažila své voliče mobilizovat. Obsazení 89 křesel je více než zdesetinásobení pozice, kterou Národní sdružení mělo před pěti lety, a jde o zdaleka nejlepší výsledek krajní pravice v páté republice takový, o jakém snili nejoptimističtější příznivci uskupení v roce 2017.
Posilování krajní pravice bylo patrné již v prvním kole, kde se Le Pen pro postup kvalifikovala ve 208 volebních okrscích a prokázala rostoucí oblibu v nových oblastech. Dvoukolový většinový volební systém parlamentních voleb se doposud projevoval vždy v neprospěch krajní pravice, ale nyní jí hraje do karet. Místo spojení voličů proti hrozbě krajní pravice v řadě případů došlo ke spojení proti Macronovi. Parlamentní volby také potvrdily hegemonii Marine Le Pen a její strany vůči ostatním subjektům na krajní pravici. Zemmour a jeho příznivci, složení z velké části z přeběhlíků z Národního sdružení, selhali na celé čáře. Žádný z jeho 450 kandidátů se neprobojoval ani z prvního kola a nyní asi řada z nich lituje, že Národní sdružení opustili.
Vládní většina v nedohlednu
Složení nového Národního shromáždění rozdělením do tří hlavních pólů do jisté míry kopíruje výsledky prezidentských voleb a znamená prakticky nemožnost sestavení funkční většiny. Historicky bezprecedentní potíže prezidentské koalice zpochybňují možnost prosadit Macronem slibované reformy, včetně reformy důchodů, která by se setkala se silným odporem i za situace pohodlné většiny. Tradiční pravice republikánů s 64 křesly, která si i přes katastrofální výsledek v prezidentských volbách udrželi, je ideologicky macronovcům nejblíže. Byli také nejméně předmětem útoků bývalé vládní většiny. Republikáni ovšem nejsou v přístupu k Macronovi jednotní – část by byla ochotná spolupracovat, pro jiné je to nepřípustné. Případná podpora by jistě vedla k posunu politiky dále napravo (například odchod věku do důchodu v 67, nikoli v 65 letech), což by zase mohlo znamenat ztrátu podpory levého křídla prezidentské koalice.
Problémy jako narůstající inflace (méně závažná než ve většině Evropy, ale ve Francii nejhorší od roku 1985, přičemž dle odhadů ministerstva hospodářství má vrcholit až v druhé polovině roku 2023), zadluženost po podpůrných opatřeních během covidové krize, kolabující zdravotnictví a školství, se kterými se Francie musí vypořádat, každopádně na vyřešení vzniklé politické krize čekat nebudou. I v případě chybějící většiny je pravděpodobné, že aspoň nějaká opatření například na podporu kupní síly obyvatelstva a řešení drahoty budou přijata. Shodu bude možné pravděpodobně najít i pro postoj k válce na Ukrajině a zahraniční politiku obecně. Macron ale bude muset ukázat, zda má schopnost najít řešení této zapeklité situace, nebo se místo strůjce transformace stane jedním z prezidentů, kteří prosadili nejméně reforem. Chybějící většina může oslabit pozici Macrona i při jednání v Evropské unii a komplikovat jeho vize hlubší integrace. Ústava mu ovšem dává možnost během svého mandátu Národní shromáždění rozpustit. Těžko říct, zda by ale takový krok vedl k pro něj lepšímu výsledku, k pokračování rozštěpenosti parlamentu, nebo k nastolení kohabitace.
Autor je doktorand na Katedře evropských studií Fakulty sociálních věd UK.