Ze seriálu Novinářky. Foto Česká televize
Němečtí zákonodárci tento týden schválili návrh zákona, který od 1. října zvyšuje minimální mzdu na 12 eur na hodinu. Pro lidi, kteří mají příjem ve výši současné minimální mzdy, to tak bude znamenat polepšení o téměř 400 eur měsíčně a hrubá minimání mzda vyroste na 50 tisíc korun. Ačkoliv je německá minimální mzda už nyní jednou z nejvyšších v Evropě, zástupci stávající koalice považují její další zvyšování za jednu z vládních priorit. Kancléř Olaf Scholz dokonce opakovaně mluví o tom, že mnoho lidí v Německu hodně pracuje, ale málo vydělává. Už před časem zde navíc zákonodárci schválili řadu opatření, která pomáhají lidem postiženým inflací. Jeho pilíři byly jednorázové podpory pro zlepšení všeobecné finanční situace domácností a opatření zlevňující cestování. Inflace v Německu přitom není ani zdaleka tak děsivá, jako je ta u nás.
Zbyněk Stanjura navíc v ulevování vysokopříjmovým skupinám nadále pokračuje. Ministerstvo financí vymyslelo tři pásma zdanění pro OSVČ a nejvýhodnější je především pro lidi s nejvyšším příjmem.
Pozorovat německou protiinflační debatu optikou Česka je poměrně traumatizující: u nás se totiž vláda rozhodla platy zmrazit a ve většině oblastí dokáže zatím jen škrtat. Na rozdíl od Německa došlo k částečnému zrušení slev na jízdné, z jednorázové pomoci pěti tisíc korun na dítě v rodině se stala parodie a systémová pomoc v podobě adekvátního zvyšování mezd nebo zlepšení možností čerpání dávek na bydlení stále nepřichází. Do pasti chudoby a nekvalitního života přitom padá stále více lidí.
Aspoň o inflaci
Zástupci odborových hnutí žádali růst minimální mzdy na 18 200 korun měsíčně. Základem jejich argumentace je apel na sociální smír: rychlé zdražování drtivě dopadá na nízkopříjmové domácnosti. Česká minimální mzda – na rozdíl od zmiňované německé – patří naopak dlouhodobě k těm nejnižším v Evropě. Současná výše inflace se přitom v Česku pohybuje kolem 14 procent, v Německu je mnohem nižší, a přesto vláda přistoupila k řadě progresivních opatření. To nyní doprovází i zmíněný růst minimální mzdy. U nás se nic podobného nekoná, naopak: dokonce i většina dotačních programů letos dostane vyplaceno méně peněz, pro některé organizace například z oblasti pomoci seniorům a seniorkám je přístup vlády likvidační a hrozí, že nebudou schopné provozovat svou činnost. Jako o kritické mluví o své situaci i lidé v kulturním sektoru a velká nespokojenost panuje u státních zaměstnanců.
Platy většiny státních zaměstnanců byly vládou Petra Fialy minulý rok zmrazeny. Výjimku tvořili sociální pracovníci, kteří ke svým dlouhodobě nízkým a podhodnoceným platům dostali navíc 700 korun, část zdravotníků a zdravotnic ve fakultních nemocnicích, kterým platy rostly o šest procent a dále část pedagogických pracovníků, kterým se ale přidala pouhá dvě procenta. Nyní se vláda tváří, že na větší pomoc nejsou prostředky. Reálně to však znamená, že se příjmy zaměstnanců ve veřejném sektoru rychle propadají.
Nejhorší dopady to má na lidi v nižších patrech tabulkových platů. Mezi ty se řadí třeba kuchařky ve školních jídelnách, nepedagogičtí pracovníci, lidé ze sociálních služeb nebo úřadů práce. Opomenout nelze ani zaměstnance v kultuře, kde se navíc očekávají další škrty ve výši jedné miliardy. Podle odborníků a odbornic navíc inflace nebude polevovat. Ani přesto se vláda ke zvyšování platů nechystá – s odkazem na nedostatek financí v rozpočtu.
Buď propad, nebo rovnou brutální propad
Odbory s vládou nesouhlasí, podle předsedy ČMKOS Josefa Středuly je nutné dorovnat platy zaměstnanců ve veřejných službách a státní správě alespoň o 15 procent. Návrh odborů se týká také příslušníků bezpečnostních sborů a sami odboráři varují, že i navýšení o inflaci znamená pro zaměstnance a zaměstnankyně reálné snížení platů. Pavel Bednář, předseda Odborového svazu státních orgánů a organizací, tvrdí, že vláda přišla se dvěma návrhy valorizace, kdy jeden z nich znamenal propad a druhý brutální propad příjmů zaměstnanců veřejné sféry.
V důsledku neúspěšného vyjednávání se už proto začaly formulovat další požadavky. Jako první se ozvaly úřednické odbory, které o neudržitelnosti situace mluví už několik měsíců. Kromě nízkých platů, zaměstnanci na úřadech práce mají nástupní plat mírně nad 20 tisíci, se jejich agenda v důsledku války na Ukrajině neskutečně rozrostla a zároveň neustále přibývá i českých potřebných. Úřednické odbory proto od 9. června vyhlásily stávkovou pohotovost. „K ukončení stávkové pohotovosti dojde dnem dohody zástupců Vlády ČR a zástupců odborových svazů ve veřejných službách a správě sdružených v ČMKOS o valorizaci platů zaměstnanců veřejného sektoru ještě v roce 2022,“ informují odbory. Řada samotných zaměstnanců úřadů práce navíc začíná mluvit o tom, že se sami stávají příjemci sociální podpory.
Ve spirále sociálního propadu
Počet domácností pod hranicí příjmové chudoby se oproti loňskému roku zdvojnásobil – celých 16 procent, tedy každá šestá domácnost, je nyní ve situaci, kdy žije s příjmem 14 782 korun na osobu a měsíc. Podle dat společnosti PAQ Research v unikátním výzkumu pro Český rozhlas Život k nezaplacení se zvyšují prakticky všechny náklady.
Nejvíce jsou podle dostupných informací postiženy domácnosti s nízkým vzděláním (27 procent příjmově chudých), z regionu Severozápad (Karlovarský a Ústecký kraj, zhruba 25 procent), samoživitelé (zhruba 50 procent), nájemníci a podnájemníci (22 procent). V posledním půl roce se ale do chudoby nejvíce propadají samostatně žijící důchodci a dospělí, u nichž je nárůst z 5 na 30 procent, přičemž nejcitelněji na ně inflace dopadá v oblasti bydlení a základních potravin.
Za bydlení dnes dává průměrná domácnost 28 procent ze svých příjmů, což je o pět procent víc než minulý rok. Tento nárůst patří mezi nejrychlejší v historii. Některé typy domácností přitom dávají za bydlení bezmála polovinu příjmů. Navíc se chystá další velké zdražování energií – růst mají podle expertů klidně až čtyřnásobně. České domácnosti tak nejspíš čeká velmi náročný podzim a zima.
Navzdory radám odborníků a odbornic se však zatím nepodařilo zjednodušit žádost o příspěvek na bydlení, který je dnes administrativně tak náročný, že jej čerpá asi jen 30 procent oprávněných žadatelů. Svou roli hraje i to, jakým způsobem se po dekády o sociálních dávkách mluvilo a mluví. Jejich příjemci byli vykreslováni jako paraziti, kteří prakticky vysávají státní rozpočet, a tvrdá, represivní politika – často s rasistickým podtextem – byla základem většiny narativů politických stran u nás.
Dnes jsou to dávky na bydlení, které jsou ministrem práce a sociálních věcí Marianem Jurečkou i Petrem Fialou líčeny jako div ne politika bydlení. A to přesto, že bez dalších sociálních programů, podpory dostupného bydlení, zamezování spekulací s bydlením a ochrany nájemníků fungují velmi dočasně a prakticky jen subvencují vysoké nájmy a nízké mzdy.
Socialismus pro bohaté?
To, co lidé v Česku pociťují asi nejvíce, je rychlý nárůst cen základních potravin. Meziročně byl ve výši 28 procent. Stále více lidí je tak odkázáno na pomoc potravinových bank – nárůst byl i tady ve výši desítek procent. I banky se ale potýkají s problémy, hrozí jim nedostatek potravin pro stále se zvětšující počet potřebných, mezi něž se nyní samozřejmě řadí i váleční uprchlíci. Podle ředitelky České federace potravinových bank Veroniky Láchové dochází zásoby a stovky tun jídla, které dříve vydržely delší dobu, zmizí klidně i za dva dny.
PAQ Research také uvádí, že roste počet lidí, kterým po zaplacení bydlení a jídla nezbývá dostatek peněz na realizaci dalších potřeb. „Počet domácností, kterým zbývá po zaplacení bydlení a jídla extrémně málo peněz (3 tisíce na osobu), vzrostl z 8 na 11 procent. Reálně trpí chudobou, protože na hrazení všech dalších výdajů – doprava, oblečení, telefon a internet, zdraví a péče o děti, vzdělávání, restaurace a další věci – jim zbývá maximálně 100 korun na osobu a den. Počet domácností, které nemají zbytkové příjmy velmi nízké, ale omezené (do 10 tisíc na osobu) vzrostl z 24 na 36 procent.“
Přes všechna varování odborníků a odbornic, že se čím dál tím větším skupinám nedaří žít důstojný život a propadají se do chudoby, se vláda nedokáže vzdát svých ideologických paradigmat. Dobře to ilustruje například způsob debaty o daních, který se vede už více než rok. Populistické opatření zrušit daň ze superhrubé mzdy zaseklo do státního rozpočtu trvalou sekeru přes sto miliard, i proto se nyní musí škrtat v oblastech, která jsou pro chod institucí a státu klíčová.
Zbyněk Stanjura navíc v ulevování vysokopříjmovým skupinám nadále pokračuje. Ministerstvo financí vymyslelo tři pásma zdanění pro OSVČ a nejvýhodnější je především pro lidi s nejvyšším příjmem. Na svém twitteru to v jednom z vlákem podrobně rozebírá právě Daniel Prokop: „OSVČ s 1,5 mio tržeb bude odvádět méně než zaměstnanec s min. mzdou. A 9× méně než zaměstnanec s náklady práce 1,5 mio ročně.“
U nás je pravice levicí pro bohaté. MF udělalo 3 pásma paušální daně OSVČ, ale odhaduje, že v 2-3. pásmu bude jen 4 400 lidí. OSVČ s 1,5 mio tržeb bude odvádět méně než zaměstnanec s min mzdou. A 9x méně než zaměstnanec s náklady práce 1,5 mio ročně. /2https://t.co/TMCK2NsP1G pic.twitter.com/87ADD7JCtC
— Daniel Prokop (@dan_prokop) June 9, 2022
Nic než bezobsažná klišé
Zatím jediným opatřením, které se vláda Petra Fialy rozhodla realizovat, je propíraný příspěvek 5000 korun na dítě, který však míří na více než 75 procent rodin, a kromě politiků z vládních stran se nenajde prakticky nikdo, kdo by ho vnímal jako reálnou pomoc těm nejohroženějším. To jen dokládá, že v oblasti sociální politiky nedokáže vláda přijít se smysluplnými řešeními. Urputně propagovaný „deštník proti drahotě“ je ale jen snahou o líbivé PR, nikoliv realizací potřebné politiky pro ty, kteří dnes kolikrát ani neví, jak zaplatit dětem jídlo nebo jak si udržet bydlení.
Ve způsobu, jakým Fiala přistupuje k současné krizi, se zrcadlí všechno z morálně povýšené politiky, která slova jako západ, demokracie nebo změna jen populisticky využila na cestě k politickému vítězství. Letité vyprazdňování těchto hesel pravicovými politiky má pak logickou odezvu v nechuti velké části veřejnosti ke státu, politice a koneckonců i k samotné demokracii nebo Západu, z něhož se stala jen nějaká imaginární mantra bez jakéhokoliv obsahu. O reálnou politiku totiž nejde, což koneckonců ukazují takřka všechny zásadní oblasti v sociální sféře od politiky bydlení přes daně.
Ve chvíli, kdy se z podobných, stokrát opakovaných slov stanou jen klišé, jimiž se ohánějí saturovaní zástupci vládnoucí třídy, zatímco rostoucí podíl domácností se navzdory každodenní dřině musí strachovat o střechu nad hlavou, se společnost logicky jen dále fragmentarizuje a nedůvěra v instituce narůstá. Ani velké množství dat a výzkumů, zaměřených na problematiku chudoby, posun ve společenské i mediální diskuzi či varování odborníků, kterými Česko před deseti lety nedisponovalo, nedokážou prolomit ideologickou zaslepenost vládnoucí třídy. Ta se totiž zpravidla nedokáže dívat na problémy těch ostatních jinou optikou než svou vlastní – těžce privilegovanou a omezenou. Jiná zkušenost jakoby snad neexistovala. V kontextu reálných čísel je takové chování ale už jen projevem popírání reality – nic jiného.
Po šoku, který část společnosti prodělala během období ekonomické krize, se zdálo, že se pravicové strany z restriktivní, ideologicky zaslepené, paternalizující a nesolidární politiky poučily. Současný přístup vlády k dnešní krizi a její panská rétorika o nutnosti se uskromnit – třeba pomalejší jízdou v autě, ale ukazuje, že nikoliv. Bylo by možná dobré si uvědomit, že místo leckdy problematické, ale demokratické a tradiční sociální demokracie tu máme už jen fašizujícího Okamuru a Babiše, objíždějícího Česko v předraženém karavanu.
Autorka je redaktorka Alarmu.