Foto Alois2018, CC BY-SA 4.0
Předseda jedné z pěti koaličních stran Marian Jurečka navrhnul zavedení solidárního, dočasného, progresivního zdanění. ODS a TOP 09 to jednoznačně odmítly. S tím koneckonců Jurečka musel počítat. V tuto chvíli bude těžko předseda KDU-ČSL tlačit na své koaliční partnery, kteří zůstávají zatvrzelí v tom, že jediná cesta k menšímu zadlužení je škrtání výdajů, a nehodlají na tom nic měnit ani kvůli válce na Ukrajině a následným ekonomickým a sociálním otřesům. Tvrdou linii škrtání ve vládě prosazují především ODS a TOP 09. Jenže zodpovědnost za vládní kroky mají i strany, jejichž voliči nemusí být s tvrdou linkou asociálního vládnutí natolik ztotožněni jako voliči těchto dvou stran.
Tak moc bohatých lidí, aby se jich krize nedotkla a mohli ODS vyhrávat pravidelně volby, zkrátka není v Česku dost.
Sociologické výzkumy potvrdily to, co musel předpokládat každý, kdo se v poslední době pohyboval v hospodě, po ulici nebo chodí nakupovat. Tedy se vyskytuje prakticky kdekoliv mimo Strakovu akademii, ve které se naopak schází vláda. Podle výzkumu STEMu muselo v České republice začít šetřit už víc než 80 procent lidí. Skoro dvě třetiny se pak obávají pádu do chudoby. Většina lidí – včetně skoro poloviny voličů ODS – pak má pocit, že vláda toho nedělá pro řešení inflační a dalších krizí dost. Budou kvůli tomu na podzim plná náměstí? Zatím to moc nevypadá.
I když je zdvořilou zvyklostí zastupitelských demokracií, že se vláda tváří, že vládne ve prospěch víceméně všech, nikdy to není tak docela pravda. Základní distinkce, na které se v Česku shodne pravice, ultrapravice, levice i Babiš, je fakt, že by se mělo vládnout zejména ve prospěch slušných pracovitých lidí. Další úroveň předstírání, které ale tentokrát musí být bráno vážně i koalicí u moci, je vládnutí ve prospěch vlastních voličů. Politikům může být relativně jedno, co si myslí lidi, kteří jim svůj hlas stejně nikdy nedají, ale na vlastních voličích jim v nějaké míře záležet musí, nebo to musí alespoň intenzivně předstírat.
Utáhnou voliči ODS krizi?
V koaliční vládě se každá strana potřebuje aspoň částečně odlišit od svých partnerů a mít unikátní roli. Současný ministr financí Zbyněk Stanjura už před volbami věděl, že ODS potřebuje premiéra i ministra financí. Jinak to nebude vláda ODS. A tak se taky stalo. Ve vládě nevyroste „druhý premiér“ přes peníze, jak se stalo Bohuslavu Sobotkovi s Andrejem Babišem a předtím Petru Nečasovi s Miroslavem Kalouskem. Samotná ODS se přitom o asociální dopady svých nařízení může zajímat ze všech stran pětikoalice zdaleka nejmíň. I když se v ní hodně mluví o Havlovi a lidských právech, ODS nepřestala být stranou stojící na straně kapitálu, tedy nejbohatších lidí ve společnosti.
Současná vláda je vládou ODS i pohledem voličů pětikoalice. Naznačuje to vysoká popularita premiéra Fialy, ale dá se tak chápat také poslední výzkum agentury STEM zaměřený na spokojenost s reakcí vlády na krizi. Nejen voliči opozičních stran jsou s nečinností vlády nespokojeni. Negativně hodnotí vládu i její vlastní voliči, byť jsou procentuálně méně kritičtí. Především ale voliči jednotlivých stran nevnímají tento problém rovnoměrně. Nejméně jsou podle výzkumu spokojení voliči Pirátů a STAN (jen 30 procent), voliči KDU-ČSL jsou o trochu méně nespokojení (38 procent spokojených). Zdaleka nejspokojenější jsou voliči ODS (55 procent), což se dá chápat také jako vyšší míra identifikace s vládou, která je „jejich“. Svoji roli ale také může hrát, že voliči ODS jsou jednoduše bohatší a zdražování na ně má zkrátka malý dopad. Každopádně i voličů ODS spokojených s protiinflační aktivitou vlády je sotva něco přes polovinu. Tak moc bohatých lidí, aby se jich krize nedotkla a mohli ODS vyhrávat pravidelně volby, zkrátka není v Česku dost.
Ekonomická dogmata, kterými se současná vláda ohání a nehodlá na nich nic změnit ani tváří v tvář krizi, neumožňují vládnout způsobem, aby z toho měla většina lidí v Česku prospěch. Pravice může v současných podmínkách pořád sázet na to, že pro část střední třídy bude vždy z různých důvodů představovat tu nadějnější politickou variantu. Naposledy to SPOLU dokázalo před volbami jako hlavní vyzyvatel už nepokrytě autoritářského Andreje Babiše projíždějícího se po Česku s Viktorem Orbánem. Tento kalkul ale v zásadě počítá s tím, že v Česku bude dost lidí, kteří jsou v zásadě spokojení s vývojem po roce 1989, se svou životní úrovní, s našim členstvím v EU a s dalšími základními kameny polistopadové symboliky, kterou dobře shrnuje právě Fialovo „patříme na Západ“. Více než třetina lidí k volbám obvykle nechodí, kdo chce tedy vládnout, musí zmobilizovat zhruba právě jednu třetinu občanů. K tomu ale i ODS potřebuje, aby se na ní její vládnutí nepodepsalo příliš. Ještě mnohem více než samotná ODS to ale potřebují její koaliční partneři.
Zaklínání zlých slov
Debaty českých pravicových ekonomů mají charakter šamanistického rituálu. Přestože se všichni tváří jako zástupci na matematice založené a z tohoto důvodu racionální společenské vědy ekonomie, nakonec se zaklínají slovy, jmény a termíny zla a dobra. V debatě organizované serverem Echo24 v knihovně Václava Havla se například nejvíce řešilo, že návrh na výjimečné zdanění některých sektorů ekonomiky rozhodně není návrhem sektorové daně. Aby byl údajně socialistický návrh zaklet jako návrh v zásadě volnotržní, byl v této debatě narychlo přejmenován na „Thatcher daň“. Po tomto typu zdanění totiž v roce 1981 sáhla i britská premiérka a neoliberální legenda Margaret Thatcherová. Nevymyslela ho, jen použila, pojmenovat ho po ní nedává smysl, ale nedostatečně pravicové řešení musí být zakleto pravicovým pojmenováním. Osvojení odborné hantýrky umožnilo trojici Zbyněk Stanjura, Mojmír Hampl a Štěpán Křeček strávit prakticky veškerý čas debaty, která se měla věnovat zastavení zdražování, vyrovnanému rozpočtu. Je pochopitelné, že abstraktní obor má svůj slovník, ze kterého zdánlivě „vypadávají lidé“, jenže v debatě s ministrem financí nikdo ani nenabídnul žádná inzerovaná řešení. Nejkonkrétnější tak byl rozprodej státních pozemků, o kterém mluvil Zbyněk Stanjura. V čase obří inflace chce vláda bojující proti populismu a „projídání budoucnosti“ prodávat pozemky.
Proti jedněm ekonomickým fanatikům tu ale stojí druzí, ještě zarytější fanatici. Komentátor a hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda návrh na zdanění odvětví, které na krizi výrazně vydělávají, rovnou přirovnal k působení Klementa Gottwalda. Daň, která by v době krize mohla pomoci například s placením kompenzací vyšších nákladů za energie domácnostem, přirovnal publicista ke kroku stalinistického diktátora, za jehož vlády probíhaly v Československu politické procesy končící i tresty smrti. Proč cokoliv vymýšlet, když se úplně cokoliv dá přirovnat ke Gottwaldovi? Kovanda se pak jako zaměstnanec Trinity Bank pochopitelně bojí kromě zdanění energetiky a těžby také zdanění bank. Kdo jiný by ale měl psát komentáře přirovnávající zdanění bank k politickým vraždám než zaměstnanec jedné z těchto bank? Kovandu je ovšem v tomto ohledu potřeba ocenit, označit za marxistické i opatření, které používala Železná lady Thatcherová, vyžaduje ryzí pravicový charakter. Pokud ve veřejném prostoru polemizují s názory vlády bankovní střelci jako Kovanda, a na druhé straně je jen zběsilý Babiš pouštějící náhodná videa z internetu, koalice ještě dlouho nemusí mít problém. Do vrcholné politiky jako by se současné problémy vůbec nedostávaly.
Zdánlivě bez problémů
Obavy o čistotu volnotržního vládnutí v čase bezprecedentní krize sdílejí i členové vlády. Alespoň tedy ministr financí Zbyněk Stanjura, který spokojeně seškrtal rozpočet o 77 miliard a tváří se, že v tom půjde beze ztrát na kvalitě státní správy pokračovat. Jeho starost o rozpočet je najednou pryč, když přijde řeč na zrušení superhrubé mzdy. Rozhodnutí podle něj bylo správné, protože peníze v peněženkách občanů jsou nejdůležitější. Za toto rozhodnutí ODS (a další strany včetně hnutí ANO) kritizoval i bývalý viceguvernér ČNB Mojmír Hampl, který dnes předsedá NERVu, ekonomickému poradnímu orgánu vlády. Vrácení daní na původní míru ale může současný ministr financí spokojeně prohlásit za „politicky příliš nákladné“. Že to ve skutečnosti znamená výrazné zlepšení jen pro vysokopříjmové domácnosti, je pro politika z ODS logicky taky v pořádku. Horší pozici mají a budou mít jejich koaliční partneři, jejichž voliči můžou mít s asociálním vládnutím větší problémy.
V tomto případě ODS musí doufat, že je v Česku dost natolik bohatých lidí, kteří si budou moct její vládu dovolit. Nespokojenost obrovských skupin obyvatel dosud nedostala politický hlas a nejvíce ji reprezentuje Andrej Babiš, toho času šaškující po festivalech. Milion chvilek a další obránci demokracie škrty ani bídu nepovažují za politické téma, a tedy ani za důvod vyjít do ulic. Češi směřují k chudobě bez emocí. Zatím. Pokud se ale vlna napětí přelije do politických akcí ve veřejném prostoru, dá se předpokládat, že ODS bude muset pro své voliče přejít do módu třídního boje a hájit volný trh a jeho ideologii před požadavky na přerozdělování mnohem tvrději i proti svým koaličním partnerům. Dnes je hájí také, ale snaží se vše maskovat řečmi o solidaritě a nenechávání nikoho padnout. Ztráty samotné ODS za asociální kroky přitom budou politicky nejmenší, mnohem větší otřesy v preferencích mohou jako vládní strany zažít Piráti, STAN a KDU-ČSL. Pokud si to uvědomí, může mít vládní koalice problém.
Autor je redaktor Alarmu.