Foto Chatham House, Flickr, CC BY 2.0
Už snad více než půl roku britský tisk pravidelně diskutuje o tom, kdy konečně rezignuje premiér Boris Johnson. Vše začalo problémy jeho hlavního poradce a konstruktéra brexitové strategie Dominica Cummingse, který se před celým národem trapně vymlouval ohledně toho, proč porušil tehdejší lockdown a odcestoval z Londýna do více než 400 kilometrů vzdáleného severoanglického Durhamu. Tato úvodní aféra byla ale v podstatě jen slabým odvarem toho, co následovalo. Jak se později ukázalo, přímo v Downing Street se během celonárodních restrikcí pořádalo hned několik večírků, jichž se zúčastnil i samotný Johnson. Celá tato aféra se mezi britskou veřejností zapsala jako takzvaná Partygate.
Stejně neslavně jako Johnsonova kariéra se zatím vyvíjí i slavný brexit, v němž si britská společnost měla vzít zpět kontrolu nad svou zemí.
Přestože tyto kontroverze Johnson nakonec ustál, celkem významně pošramotily jeho pověst a politickou věrohodnost. To se projevilo ve dvou nedávných doplňovacích volbách z konce června – v obvodech Wakefield, respektive Tiverton a Honiton. V obou případech přišli konzervativci o své mandáty ve prospěch labouristů a liberálních demokratů. Pro řadu komentátorů, ale i premiérových spolustraníků, se jednalo o důkaz, že Johnsonovo kouzlo pomalu vyprchává. Tyto doplňovací volby byly sice v lecčem netypické, ale zároveň taky smutně předznamenaly to, co později stálo za definitivním koncem Borise Johnsona. Ve Wakefieldu se šlo v červnu k doplňovacím volbám poté, co konzervativní poslanec Imran Ahmad Khan rezignoval kvůli obvinění ze sexuálního obtěžování patnáctiletého chlapce. A poslanec Neil Parish podal v okrsku Tiverton a Honiton demisi poté, co přímo ve sněmovně sledoval porno.
A Boris Johnson teď jako předseda konzervativců a premiér Velké Británie končí – příznačně po dalším sexuálním skandálu. Tentokrát se týká konzervativního poslance Christophera Pinchera, který na svůj post rezignoval poslední červnový den poté, co vyšlo najevo, že v opilosti sexuálně obtěžoval dva muže. V následujících dnech se vynořila svědectví o několika dalších podobných incidentech, a nakonec i to, že na ně byl Johnson v únoru – tedy bezprostředně před jmenování Pinchera do jedné z nejvyšších pozic poslaneckého klubu konzervativců, upozorněn. Boris Johnson nejprve vše popřel a tvrdil, že o žádných konkrétních kauzách nevěděl. V této trapné situaci ho vykoupal i jeho někdejší hlavní poradce Cummings, když na Twitteru napsal, že pokud Johnson tvrdí, že o Pincherových kauzách nevěděl, tak tedy nechápe, proč o něm se smíchem sám říkal, že je: „Pincher by name, Pincher by nature“ [příjmení Pincher bychom do češtiny mohli přeložit jako „štípač“ či „šťourač“ a v tomto kontextu má evidentní sexuální podtext], a to dávno před letošním únorem.
V následujících dnech začali Johnsonův kabinet na protest proti premiérovu postupu opouštět další ministři a vysocí úředníci – včetně ministra financí Rishiho Sunaka nebo ministra zdravotnictví Sajida Javida. V tu chvíli bylo už víceméně jasné, že Boris Johnson buď odstoupí sám, nebo bude svou vlastní stranou v následujících dnech odvolán. Nakonec se rozhodl odejít o něco důstojněji sám, pokud je v Johnsonově případě ještě vůbec možné o nějaké důstojnosti mluvit. Britská veřejnost momentálně hovoří o tom, že pravděpodobně není žádná náhoda, že právě pod vedením Johnsona vyplavalo na povrch takové množství nechutných sexuálních skandálů, a diskutuje se nad tím, jestli něco podobného může Konzervativní strana vůbec přežít.
Boris jako zfetovaný bubeník
Je důležité se ale zaměřit taky na to, proč Johnsonovi jeho trapné a degradující skandály tak dlouho procházely. Docela vtipně to vystihnul v podcastu Politics Weekly UK komentátor deníku The Guardian Rafael Behr, když situaci konzervativců přirovnal ke koncertu slavné kapely The Who v Las Vegas. Bubeník Keith Moon se prý tehdy zfetoval tak moc, že nemohl vystoupit, a kapela se během koncertu ptala fanoušků, jestli mezi nimi není někdo, kdo by za něj koncert odehrál. Také konzervativci nyní hledají někoho, kdo by vystřídal tolikrát znemožněného Johnsona. Ten navíc rozhodně není nenahraditelný v tom, že by oplýval kompetencemi k vládnutí, rozhodností či brilantním úsudkem. Všechny tyto věci spíše postrádá. Johnson je ale nenahraditelný v tom, že je politikem, na němž se shodla jak konzervativně-populistická část strany oslavující brexit, tak i liberálnější, především na byznys orientovaná kosmopolitní elita konzervativců. Stal se osobou, která na chvíli dokázala scelit pomalu se rozpadající politický subjekt.
Johnson zároveň svým nevybíravým a nekorektním stylem oslovil i voliče z bývalých dělnických měst, v nichž po dekády vládli labouristé, a kteří ve velkém volili odchod z Evropské unie. Jak dnes naznačují někteří analytici včetně už zmiňovaného Rafaela Behra nebo dalšího autora The Guardianu Johna Harrise, Boris Johnson se uchyluje ke kulturním tématům a nekorektním výrokům především proto, že je to jediný způsob, jak ve svých voličích dokáže zažehnout silné emoce a politický zápal. V ekonomických otázkách totiž konzervativci v nikom emoce nezažehli už několik dekád, pokud tedy nepočítáme vrstvu nejbohatších – a ani u ní nejde až tak o zápal, jako o udržování vydobytých pozic.
I tak ale dokázal Johnson několikrát překročit hranice pravicové ideologie, když zavedl mírné reformy korporátních daní nebo celkem nedávné zdanění energetických firem, které mají v nynější krizi disproporčně vysoké zisky. Původní Johnsonovy snahy překonat stín vlastní ideologie a trvale získat voliče Labour Party ale oslabily ve chvíli, kdy se definitivně rozešel se svým nevyzpytatelným poradcem Cummingsem. Johnson tehdy ztratil sílu vzdorovat umírněnějším hlasům uvnitř strany upřednostňujícím pravicovou politiku klasického střihu.
Kdo zabrání rozpadu Británie?
Kromě částečné vnitrostranické nepostradatelnosti Johnsona při politickém životě udržela také jeho pevná pozice v otázce ruské invaze na Ukrajinu, kdy se stal jedním z nejsilnějších spojenců Zelenského v Evropě. Především v případě Partygate Johnson zcela nepokrytě prohlašoval, že řešení svých večírků v Downing Street v momentě, kdy v Evropě zuří války s Ruskem, považuje za druhořadé. Kouzlo světového státníka a geopolitického hráče však Johnsonovi vydrželo jen pár měsíců. Navíc je více než pravděpodobné, že stejnou pozici jako on bude mít ve vztahu k Ukrajině v podstatě kdokoliv z konzervativců, kdo ho v premiérském křesle nahradí.
Stejně neslavně jako Johnsonova kariéra se zatím vyvíjí i slavný brexit, v němž si britská společnost měla vzít zpět kontrolu nad svou zemí. Když se moderátorka podcastu BBC Newscast při příležitosti šestého výročí referenda o brexitu zeptala Nigela Farage, hlavní tváře tehdejší kampaně za odchod Británie z Evropy, jaký je nejpozitivnější dopad brexitu, Farage jako hlavní věc zmínil fakt, že Británie společně se Spojenými státy momentálně vyrábí jaderné ponorky pro Austrálii, což by podle Farage během členství v Evropské unii nebylo možné. Fakt, že ani on nedokázal přijít s ničím významnějším než s jadernými ponorkami pro Austrálii, je opravdu smutný. Brexit mezitím výrazně zkomplikoval mezinárodní obchod Británie s evropskými partnery, čímž se na ostrovech ještě prohloubily dopady celosvětové krize dodavatelských řetězců a inflace.
Nad Velkou Británií nyní visí hrozba propadu do provinčnosti a geopolitické bezvýznamnosti. Je jisté, že tento proces současný establishment v čele s Johnsonem jen urychloval. Borise Johnsona rozhodně nebude žádná škoda a nikdo za něj nebude truchlit – dokonce ani jeho vlastní strana. Mnohem horší zprávou pro Velkou Británii je ale to, že se na politické scéně aktuálně nevyskytuje nikdo, kdo by mohl britské politice vtisknout výraznější vizi a tvář. A to ani mezi levicovou opozicí, kterou momentálně vede nevýrazný Keir Starmer bojující s levicovým křídlem vlastní strany. Na pomalý kolaps britské politické scény (a možná že nejen na něj) nebude v následujících letech pěkný pohled a nezbývá než doufat, že se objeví někdo, kdo propadu Velké Británie do naprosto bezvýznamnosti zabrání.
Autor je šéfredaktor Alarmu.