Česká cesta k zelené transformaci: malá domů pro velké hráče?

Nespravedlivá transformace. Tak bychom mohli charakterizovat rozsáhlé ekonomické reformy z devadesátých let, během nichž Klausova vláda z centrálně plánované ekonomiky vytvořila tržní společnost. A to se všemi průvodními jevy: prudkým rozevřením sociálních nůžek, oligarchizací ekonomického a politického života a bujením všudypřítomné korupce. To všechno vedlo k rozsáhlé deziluzi z éry, která měla být příslibem svobody a prosperity pro všechny.

Analýza Re-setu se podobně jako Evropská komise pozastavuje nad tím, že Česká republika je jednou z posledních zemí Evropské unie, která dosud nemá konkrétní plán plnění závazků vyplývajících z Pařížské dohody a Evropského zeleného údělu.

Namísto toho se společnost rozdělila na vítěze a poražené, přičemž tato vítězství i prohry se v systému s nízkou sociální mobilitou začaly jednoduše dědit z generace na generaci. Devadesátá léta zkrátka vytvořila a petrifikovala český třídní systém, který stále rozdává karty podle toho, komu a kde se narodíte.

Hořkost z tohoto historického dědictví přetrvává v českém povědomí dodnes; alespoň tedy mezi těmi, kteří si z „divokých devadesátek“ žádné privilegium neodnesli. Po bezmála třiceti letech od privatizačního fiaska ale hrozí, že další ekonomická transformace – tentokrát „zelená“, půjde vyšlapanou cestou porevoluční nespravedlnosti.

Přechod k udržitelné společnosti se totiž nutně odehrává na půdorysu oligarchizované ekonomiky, která tu před třemi dekádami vznikla, takže namísto toho, aby sloužil jako příležitost pro sociálně-ekologickou transformaci společnosti (a tedy i nápravu minulých chyb), hrozí naopak, že se z něj stane jen další zlatokopecká éra pro velký byznys.

A právě před tím varuje analýza sociálně-ekologické platformy Re-set, která mapuje české cesty k „ozelenění“ ekonomiky. Zelená transformace, která se u nás pomalu začíná rozbíhat, totiž zatím nevypadá ani spravedlivě, ani ekologicky transformativně.

V českém kontextu jsou hlavními politicky závaznými dokumenty pro spravedlivou transformaci Pařížská dohoda (schválená v roce 2015) a Evropský zelený úděl, představený Evropskou komisí v minulém roce. Ten je v podstatě strategickým plánem, jak v Evropě dosáhnout toho, na čem se před lety státy shodly právě v rámci Pařížské dohody. Evropa se tím může (a chce) stát globálním lídrem v dekarbonizaci a přechodu na obnovitelné zdroje energie a udržitelnou ekonomiku: hlavním cílem Zeleného údělu je snížit emise o 55 procent do roku 2030 a do poloviny století dosáhnout uhlíkové neutrality.

Evropská komise si ale také uvědomuje, že má-li být taková komplexní proměna úspěšná, musí probíhat pokud možno co nejspravedlivěji. Tedy především s ohledem na ty, jejichž dosavadní sociální jistoty by mohly být probíhající transformací ohroženy. V opačném případě by totiž Zelený úděl mohl vyvolat rostoucí vlnu odporu a stát se nakonec politicky neprůchodným, což si ale v probíhající klimatické krizi nemůžeme dovolit.

Za tímto účelem navrhuje Evropská komise vytvořit robustní sociálně-ekologický Fond pro spravedlivou transformaci a navázat na něj příslušné operační programy, které by se zaměřily na potenciálně zranitelné regiony i sektory průmyslu, jež jsou nejvíce závislé na „procesech s vysokými emisemi skleníkových plynů“. Celkově by se mezi lety 2021–2027 mělo jednat o 17,5 miliardy eur, pro Česko je v tomto období vyhrazena částka 42,7 miliard korun.

V českém kontextu bude klíčový především odklon od těžby uhlí, a to hlavně v Karlovarském, Moravskoslezském a Ústeckém kraji, které může přechod na klimaticky neutrální ekonomiku nejvíce ohrozit. Josef Patočka, výzkumník platformy Re-set, ale upozorňuje na fatální hrozby dosavadního přístupu: „Česká republika zatím v úkolu zajistit spravedlivou transformaci k udržitelné ekonomice propadá. Nejenže nedělá dost pro snížení emisí. Navíc hrozí, že prostředky na transformaci regionů skončí na účtech velkých znečišťovatelů, zatímco spotřebitelé budou trpět následky stoupajících cen energií. Přitom by to mělo být naopak: znečišťovatelé by měli platit a spotřebitelé ušetřit díky obnovitelným zdrojům a úsporám.“

Analýza Re-setu se podobně jako Evropská komise pozastavuje nad tím, že Česká republika je jednou z posledních zemí Evropské unie, která dosud nemá konkrétní plán plnění závazků vyplývajících z Pařížské dohody a Evropského zeleného údělu. To před nedávnem potvrdil i Městský soud v Praze svým verdiktem v rámci takzvané klimatické žaloby.

Podle Re-setu také hrozí, že se evropské peníze – původně cílící hlavně na podporu malých a středních podniků – dostanou do rukou především velkých hráčů včetně některých uhlobaronů. Bezmála polovina financí z Fondu má totiž jít na netransparentně vybrané „velké strategické projekty“.

Pokud má být zelená transformace spravedlivá, je podle analýzy Re-setu nezbytné, aby se řídila sedmi body: 1. aktivní snižování nejen emisí, ale i spotřeby, a to v závislosti na naléhavosti klimatické a ekologické krize, 2. zastavení investic do dalších fosilních a ekologicky neudržitelných projektů, 3. nová restrukturalizace ekonomiky by měla vést k narovnání nerovností mezi regiony a nikoli naopak, 4. vytváření důstojných pracovních míst ve zranitelných oblastech prostřednictvím podpory rozvoje lokální energetiky, řemesel a sociálních služeb, 5. náklady transformace by měli na prvním místě nést hlavní znečišťovatelé, 6. nasměrování investic do historicky znevýhodněných regionů a podpora tamější lokální ekonomiky s cílem narovnání nerovností, a nakonec 7. zapojení veřejnosti do rozhodování o konkrétní podobě spravedlivé transformace tak, aby mohla adekvátně reprezentovat své zájmy.

Celkové vyznění analýzy je zřejmé: jedinou šancí, jak docílit skutečně spravedlivé transformace z fosilní na klimaticky neutrální ekonomiku, je důraz na transformaci „zdola“. Bez skutečně aktivní participace veřejnosti totiž hrozí, že se evropské peníze pouze nekoncepčně utratí za nepodstatné, zákulisně dohodnuté projekty, z nichž budou profitovat právě velcí hráči. Bez ohledu na nezbytnost zelené transformace je totiž jasné, že její realizace za zavřenými dveřmi povede ke krizi její legitimity a ztrátě důvěry veřejnosti v klimatickou a ekologickou politiku.